U nás

Zvony na chvilku ztichly. Prázdné kočáry vracely se dolů do městečka do hospody, kam také prve zajely povozy z Boušína a Police.

Zvony mlčely, ale skleničky na faře cinkaly, jak si tam v čeledníku připíjeli na uvítanou a pro zahřátí šedý vikář a náchodský děkan Lukavský, vážného vzezření, s nímž přijel kaplan jeho P. Ludvík, hubený, šedě modrých, bystrých očí, pak zástupce patronky paní vévodkyně, vrchní Karl Gottfried Essentr, pan „Wirtschaftsrath“, jak ho titulovali, jehož hladké, ducaté tváře s licousky, s lalouškem, jízdou ještě více zčervenalé, odrážely se od bílého šátku na krku, jako bílý šátek zas od modrého fraku se zlatými knoflíky.

Připíjel si a jeho suita: vysoký kontribuční Švec se zlatými, kulatými brejlemi na nose, také červený, kvetoucích tváří, kterémuž, jak se hnul, vrzaly boty, jako když chodil v kanceláři a diktoval dvěma písařům najednou, jednomu česky, druhému německy, s ním důchodní Schmidt, zimomřivý, po chladném větru ještě ubledlý a zase rozzívaný, a Václav Vintr, nosatý justiciár v tmavohnědém fraku, jenž pořád nutil do úsměvu své zasmušilé líce, jak na něj někdo z kněží promluvil, buď kostelecký farář, nevelký, suchý, šouravý, sladký a líbezný, nebo polický benediktin, smědý P. Amand, kulatý, kudrnatý, zatuplého nosu, černých oček, s dolíčkem na bradě, s levičkou pořád vzadu pod škapulířem své sutany.

Rtyňský farář, jenž přijel skoro zároveň s průvodem, tlustý, rudého zášijku, červený v tváři, světle žlutých, skoro bílých řas a masitých víček, světle žlutých vlasů, jenž více chrčel a mlčel nežli mluvil, každé chvíle vjel do hluboké kapsy své kleriky pro stříbrnou tabatěrku a kdykoliv se napil, chvilku házel sevřenými rty, jako by doušek v ústech překusoval a chuť jeho zkoušel. Toho se nejvíc držel padolský rychtář Lelek, jenž přišel, nežli páni přijeli; stál dost rozpačitě stranou, k vůli zámeckým, ale usmíval se ochotně a přisvědčoval, když někdo z kněží na něj promluvil, a zazářil, když mu justiciár přiťukl.

Hovor různo, tu tam, v skupinách, u stolu, v koutech, pojednou se v jedno rozšuměl; z něho cinkání sklínek ostře zazvonilo, do něho jako náhlý splav spustil se hluboký, srdečný smích P. Amanda. Na síni přebíhání, kmit postav, Františky, mladé Kalinové, jejího muže i druhého kostelníka, kteří v kaplanově pokoji chystali velebným pánům kostelní roucha.

Doubenus se také „kmitl“, zas už v zeleném kabátě, bez čepice, v náručí plno plášťů a šátků, jež dozadu odnášel. Také mladý farář, jenž do té chvíle hosty v čeledníku uctíval, přešel kvapně síní do kuchyně pro maminku, vesele, potěšen, aby se šla ukázat pánům, přivítat je, že se ptali –

Panímáma v sváteční sukni, v placce z nedělního šátku, zardělá prací i rozruchem, se trochu bránila, jak že by mohla teď, takhle, a utírala ruce o modrou zástěru. Zástěra však musila dolů, a když Františka skokem jinou přinesla, vykročila stará mlynářka se synem k čeledníku; mezi tolika panstvem nikdy nebyla, ale synova pozornost ji nesla a blažila. Bez bázně, ne ostýchavá vkročila; přece však ji chytly rozpaky, když pan vikář jí šel vstříc a přál jí štěstí, že má takového syna. A přáli jí všichni.

V ten okamžik ji radost ze syna, z jeho cti a slávy opojila. Ani hned nemohla poděkovat. Jen se usmívala, zářila. „Děkuju, jemnostpane, děkuju, to je pro mne čest, to je čest.“ Už našla řeč a pojednou vyslovila, co z očí, z usměvavé tváře zářilo:

„Pán Bůh dej Josefoj –“ trochu se zarazila, že syna faráře tak před pány pojmenovala, ale hned dokončila: „Pán Bůh mu dej štěstí, jako dosud. Z toho mám, jemnostpáni, radost, ten je z rodiny vytýčený.“

Syn farář usmívaje se, dojat matčinou radostí, vzal ji, jak vedle něho stála, za rameno, přitiskl ji zlehka k sobě, k boku a pohladil ji. Přišlo to samo sebou, bylo to tak nelíčené a upřímné, že se to líbilo všem. I vrchní vypjal obočí a důchodní, jenž chtěl stisknout nos, aby zdusil zívnutí, zbystřel. Boušínský farář se přitočil, poklepal farářovi po rameně a panímámě ruku hladil.

„Tak, tak, matko, tak, to jste dobře řekla, je vytýčený, je, máme z Josífka také radost.“

P. Amand s dolíčkem v bradě zamrkal prudce očima, jak se mu náhle orosily, a tlustý, červený farář Rtyňský zachrčel a hrabal se v hluboké kapse své sutany, jako by nemohl nalézti tabatěrku. Kontribuční Švec v zlatých kulatých brejlích vyvedl všechny z toho dojmu, v němž na okamžik hovor umlkl, k veselejší náladě, že přistoupil živě ke stolu (boty mu silně zavrzaly), chopil se sklenice a připil panímámě na zdraví.

Hned jak odešla povzneseně rozradostněná, připomenul vikář Lukavský, že je čas –

Kněží odebrali se do kaplanky, kdež mladší kostelník už čekal u kostelních rouch. Za chvilku zahučel se zvonice velký zvon, za ním druhý, třetí. Všechno jich hlasem oživlo. Dva ministranti v bílých komžích a červených, soukenných sukénkách, kteří čekali u farských schodů, každý s červenou korouhví v rukou, opřeni o zábradlí, vstali, korouhve vztyčili.

Hnutí proběhlo čekajícím zástupem, školní mládeží, směrem ke kostelu rozestavenou, řadou mezi chlapci, děvčaty. Všichni i ti, kteří chladem pobledlí se již krčili, jako by obživli, i kantor Kalina, který již netrpělivě k faře se obracel a každý nezapjatý knoflík svého řebíčkového kabátu dopjal a zapjaté rudými prsty znovu přejížděl.

Také řadou jezdců výš u zvonice zvony účinkovaly. Kdo si v tom čekání v sezení vyhověl, vzpřímil se, a kdo se ještě tomu smáli, jak ztratili generála a co on teď dělá, kam se poděl, a co Straka, umlkli a obraceli se níž k faře, jako všichni v zástupu kolem, kteří se tlačili vpravo, vlevo, u cesty a výš u schodů na hřbitov, u vrátek a neomítnuté obruby hřbitovní z lámaného červeného pískovce i na ní. )

Zvony hlaholily do zářivého vzduchu.

Ulicí školní mládeže, nad zátopou kolátorníků, nad strakatinou jejich bílých, květovaných kožichů, tmavých, límcových plášťů, ženských kožíšků a různobarevných kabátků, nad spoustou tmavých beranic a pangrotek, vysokých „mezníků“ s mašličkami po straně, ženských placek, čepců a loktuší, nesly se od fary ke kostelu dvě červené korouhve. Za nimi kráčeli kněží v rochetách, v kvadrátkách (rtyňskému byl malý a seděl jen na temeni nad červenou, širokou tváří), vikář Lukavský v pluviálu, jenž se třpytil a květy prokvétal na jasném slunci; s vikářem nový farář v klerice s farářskými odznaky, zástupce paní patronky, vrchní Karl Gottfried Essentr v modrém, soukenném kožichu s drahou, hnědou kožešinou, veliké, statné postavy, vznešeně, s vysoka, nikoho si nevšímaje, přísný v tváři.

Suita jeho také hladké brady vzhůru, důchodní, justiciár a kontribuční, jemuž se zlaté brejle velkých kulatých skel na slunci jen blyštěly.

Poddaní si prohlíželi ty mocné, před nimiž se na kanceláři už nejeden zkroušeně krčil, ukazovali si je, i rychtáře Lelka v límcovém plášti za nimi, posledního. V úsečných, tlumených výkřicích na upozorněnou, v těch tichých poznámkách prošlehl nejeden úsměšek na pány, nejeden úsměšek na brejle kontribučního, na břich vrchního i jak je, čerte, Lelek rychtář mezi pány vymydlený, jak má boty namazané.

Pak se všechno hrnulo za pány po schodech na hřbitov, do kostela; jen jezdci z vesnic i „půlpáni“ pustili se dolů do městečka do hospody a hledat „jenerála“, jak se chechtali.

Když před farou pod lipami u zvonice jako by vymetl, pospíchala z fary stará mlynářka Havlovická, v bílém kožíšku, v zlatém čepci, s modlitbami šátkem otočenými do kostela, do sakristie, která měla okno k hlavnímu oltáři. Když vešla, byli už kněží a páni u oltáře. Usedla na židli, kterou jí Kalina uchystal. Rozevřela modlitby, ale ani se do nich nepodívala.

U oltáře měla oči, kde stál syn, kněží a vrchní, kde seděli ostatní zámečtí páni v čestné stolici, kde kostelecký farář s oltářových stupňů obrácen do kostela lidem plničkého četl sladce měkkým, rozplývavým hlasem, jak všecko v kostele čítal a přednášel, dekret, kterým P. Havlovický ustanoven za místního faráře. Jak dočetl, poodstoupil a rtyňský farář stanuv na jeho místě, četl chrče pastýřský list k slavnosti té zaslaný.

Z toho všeho stará mlynářka mnoho neměla. Hlas od oltáře nezněl až k ní dost jasně a čtené věty splývaly v jedno. Až pak šedovlasý, vážný vikář Lukavský začal. Mluvil zvolna, jasně, jadrně, mluvil do prostory chrámové, kde nebylo hnutí, mluvil i k Josefovi. Dotkl se povinností osadníků k svému faráři, mluvil o povinnostech farářových k osadníkům. Mluvil srdečně a když dokončoval, sáhl na přichystaný polštář (mlynářka bezděky povstala a nachýlila se kupředu, aby oknem lépe viděla), vzal s něho velký klíč, byl od hlavních kostelních dveří, a odevzdal jej novému faráři.

Ten přijav klíč, obrátil se k lidu a promluvil. Stará Havlovická již prve, jak shlédla svého syna pány obklopeného u oltáře, tak statného a vážného, měla pláč na krajíčku. Ale jak jeho hlas zvučně se rozlehl kostelní prostorou, neubránila se. Hned za prvních slov vytryskly jí slze a maně zavřevši modlitby vzala svinutý šátek a tiskla jej k chvějícím se rtům.

Nový farář mluvil za hlubokého ticha a napětí všech, neboť slova jeho dopadala jako vlažící déšť, a srdce je přijímala. Promluvil stručně o svém povolání, že jim nechce jenom přisluhovat v kostele, že chce poznati, co je tíží a kormoutí, aby mohl poradit, třeba i pomoci jako bratr, jako otec, aby měli k němu jen důvěru, jako on k nim ji má, a lásku, že je také z nich –

Justiciár, dlouhého nosu, zamračený, zvedl pochýlenou hlavu, podíval se na faráře Havlovického, jak to mluví sedlákům do noty, a podíval se na vrchního a po ostatních zámeckých. Vrchní stál, nerozuměje, vznešeně jako vladař, důchodní vedle nedbal a rozšiřoval nozdry, táhna vzduch do nosu, aby přemohl zívání, a kontribuční vyčistiv právě brejle díval se na hodinky, počítaje, jak to ještě bude dlouho trvat, a myslil na tabuli, na oběd, kdy se ho dočkají, je-li ten rtyňský přec řemeslník, a nemají-li kantoři nahoře tuze dlouhou mši.

Vydechl si, když farář Havlovický řekl „amen“, když vikář Lukavský obrátiv se s kněžími k oltáři, zanotoval slavné: „Te deum laudamus –“

Když doznívala hlučná intráda s kůru, vstala mlynářka, vyšla ze sakristie a vracela se na faru, aby zase pomáhala a řídila poslední přípravy k hostině. Nežli došla, rozezvučela se z kostela zase hlučná intráda. To nový farář vstoupil s asistencí k oltáři, aby sloužil mši svatou.

Byla slavná, zpívaná. Na kůru kolem pultů plno. Kromě sousedův ochotníků také hosté pomocníci, učitelé: poříčský, z Roketníka, Srbské a kápo všech, slatinský Šolta. Hrál s ohněm, až přismědlé tváře mu zrudly. Oba Kalinové hájili také slavně hudebnické cti svého rodu: starší učitel u varhan, řídě všecko jako generál, i mladší kostelník, jemž trumpeta jen zpívala.

Sóla se dařila všechna; při offertoriu blýskl se svým basem Šolta, jenž na tu chvíli opustil housle. A zas intráda za intrádou, div se okna netřásla, a zase hudba, zpěv, všecko v ladu, všecko hlučně a slavně, až ven hřbitovem a za něj zaléhalo mrazivým, zářivým dopolednem, zvláště ke konci, když regenschori vytáhl všecky rejstříky.

Když bylo po všem, jinak se rozcházeli z hrubé. Pestře promíchaný dav nevyvalil se přes hřbitov vrátky ven dolů do městečka. Pod holými korunami lip zableskly se na slunci zase jako dopoledne pozlatité kříže nad rudými korouhvemi, jež ministranti nesli zase dolů. A za nimi zase průvod jako ráno za hlaholu zvonů, mládež, nyní už prořídlou, řadou kněžstvo, páni ze zámku, kteří vyprovázeli nového faráře na jeho faru.

Nežli vyšly z kostela a zvony se ozvaly, sestoupil Doubenus zas už bez kabátu v bílé „pásmici“, s planoucí svíčkou dolů do sklepa a za ním připletl se hrobař s modrým šátkem za vestou vpředu, jako na pomoc. Připletl se a meškal ho. Začal o pívě, co bude dělat, až je narazí, pivo že ono bude – mrkl významně: Doubenus stoje v šerém sklepení u sudu se svíčkou, jež mu malovala v zardělou, usměvavou tvář prudká světla i hluboké stíny, přikyvoval, ale pak vpravo ukázal do kouta, kde v písku ležely řady lahví, a řekl významně:

„Ale tamhle, pane, víno –“

„Na to kdybysme se dostali –“

„Jjo, pane!“ Byl to výraz resignace, že to nemožná; a jako pro útěchu přilepil vzpomínku:

„Víš, v Italii to nebylo nic vzácného, to jsem se ho napil –“

„A opil.“

„A ne, já ti vydržal“ – usmíval se víc – „ale jednou, ve Veroně, zapali si na mě hoši, že mě opijou. Přinesli sklenici, no žejdlíkovou, já ji vypil, přinesli druhou, já ji vypil, a třetí, čtvrtou, no já jsem si dal kdy –“ Doubenovi se mhouřily úsměvem oči, „ale přec ti začalo se mnou vládnout, dyž jsem eště pil, a pak mě tak dalece zmátlo, že jsem ti ani kaprála nepoznal, dyž na nás trh‘, a tak jsem se na něj smál a začal jsem ho hubičkovat –“

„To, to’s byl zmotaný.“

„To máš víno! Cák pivo, tohle pivo neudělá, ale víno, to ti je potvora, ono je pevnější, víš pevný, nepustí ti hned opici.“ Trhl sebou, jak hlas zvonů dunivě zapadl až k nim do sklepa.

„Už jsou!“

Už docházeli průvodem a vešli do fary, kněží, páni i rychtář Lelek; pestrý proud lidu valil se dál, pod lipami dolů, nebo se roztěkal různo cestami od kostela ke vsím. Vikář uvedl mladého faráře do bytu. Ze zadního pokoje, kde byl uchystán krucifix, rozlehly se farou žalm a modlitba. Obřady dokončeny, zvony zmlkly, kněží se v kaplance odstrojili z kostelních rouch, jež kostelníci odnesli.

Jinak se však na faře, jež v tu dobu teprve voněla, neztišilo. Na síni, v kuchyni spěch, chvat posledních příprav, poslední úprava tabule ve farářově větším pokoji; hosté v zadnějším také oživovali po tak dlouhém vážném klidu. Důchodní Schmidt roztával, kontribuční Švec přestal se dívati na hodinky a blýskal brejlemi po dveřích, nenesou-li už, a přiznával se kolegovi Vintrovi, že se už těší na lžičku polévky.

„Já taky,“ přisvědčil nosatý justiciár, „na polívku a na ostatní taky.“ Usmál se svému nápadu a pojednou tlumeně, německy se optal:

„Všiml jste si, co Havlovický mluvil prve v kostele?“

„Nu,“ kroutil se kontribuční nejistě, „jen co je pravda, on je kazatel –“

„Ó, tuze! Jen kdyby starý,“ mrkl po vrchním, jenž důstojně rozmlouval s vikářem, „tomu byl rozuměl, ten by brejlil.“

„Co, co –“ lekal se kontribuční, „já si tak, aufrichtig gesagt, tuze nevšímal, já měl hlad, ah, polévka!“ –

Františka přicházela s bílou porcelánovou misou, z níž se kouřilo, za ní mladá Kalinová s druhou.

Farář Havlovický prosil pány, aby zasedli. Vrchní na okamžik neslyšel, jak mu oči uvázly na mladé Kalinové, na svěží, vábně plné postavě, na tváři jako květ. Ale pak usedl vážně na čestné místo vedle vikáře. Hostina se počala.

Ze sklepa se ozývaly rány. Doubenus nechal výkladů a vzpomínek a narážel vědro. Měl s tím operu, pivo hrozně pěnilo, ale zmohl je za pomoci starého hrobaře a pak točil a točil, nahoru na panský stůl a tak dál, do školy. Ve velkých smolácích, v hliněných hubatkách nosil tam hrobařův vnuk, výrostek, pivo, jak farář Havlovický nařídil, ke kantorskému obědu, ke kterému regenschori Kalina „pány bratry“ pozval. Farář chtěl je sám uctít, ale na malé faře nebylo místa. Sotva se jeho hosté sesedli. Proto také z celého padolského práva dostal se k tabuli jediný rychtář, kterému za to chutnalo za celé právo.

Šolta byl s pány bratry ve škole a měl se dobře. Také jídla byla z farských zásob, a smoláky, hubatky jen lítaly; plné do školy, prázdné na faru.

Šolta měl i ve škole sólo.

Spánky, do nichž hladil své černé vlasy, mu již červenaly a v trnkových očích blýskalo čtveráctví, úsměšek. Nejvíce hovořil on a poříčský Bureš v zeleném polizonu; roketnický si víc jídla hleděl a srbecký, starý voják, víc piva.

Došlo také na cesty sem, do Padolí, a Šolta vzpomněl, jak se sem vypravoval, jak nakazoval ať se všechno na něm blejští, že půjde mezi „půlpány“ (mrkl po Kalinovi a všichni se dali do smíchu), a žena že dostala z těch půlpánů takový strach, že prášila, klepala, čistila –

„Inu, věřte, ta vám byla rozpucovaná, že kdybych byl měl čtyry páry bot – ale to mám jen jeden, všecky by byla vypucovala.“ Mluvil suše, nadzvedl nohu a všichni se smáli, i Kalina, jehož ti „půlpáni“ nic nemrzeli a jenž se v tom smíchu Šolty zeptal, no a jak dál, jak se shodl cestou s boušínským farářem, že snad spolu něco měli.

„I, taky jsme se spolu škádlili, ale to už větrem učiněno, teď už máme oba rozum. Ale ‚dějopis‘ (vyslovoval schválně po faráři), o ten jsem nesměl zavadit, to by mě byl shodil do řeky.“ Usmívaje se, umlkl, hned mu však v očích blesklo a hned opět začínal: „O zemopis taky ne!“ vyhrkl a přehlížel bratry.

Roketnický obrátil se od talíře, divil se, ale opatrně mlčel, srbecký šířil oči, nerozuměl, a také to upřímně doznal:

„A co, jako ten zemopis –“

„A to, pane bratře, že se bude po zemi psát, po podlaze.“

Páni bratří, až na srbeckého Kořalka, vybuchli smíchem; Šolta se jen očima smál a s vážnou tváří, vážně dorážel:

„A co si myslíte, to přijde, uvidíte, i ‚dějopis‘, i ‚zemopis‘, z toho bude musit mít každý examen,“ popichoval, „a kdo ho neudělá, přijde na pensi, na odpočinek,“ dodával sarkasticky. „A to bude pro vdouce,“ díval se na Kořalka, jenž byl vdovec, „zle, pro ty bude nejhůř.“

„A proč –“ optal se starý voják. Šel na lep.

„Proč, protože když bude na odpočinku, bude muset pořád ležet; ale našinec, když neležím já, musí žena. Ale ta má, chudák,“ řekl to měkčeji, „ta by to nedovedla, ta jen shánět, lítat –“ umlkal, jak se zadíval na mísu plnou husích stehýnek a porcí; právě ji z fary přinesla Špátová, která tam byla na výpomoc, na omývání nádobí. Jak se na vábnou a jemu vzácnou pečeni podíval, blesklo mu, kdyby tak z té mísy mohl něco sklidit, výslužkou domů, ženě, dětem. Ale hned se ptal vesele Špátové, co páni, co pan vrchní, chutná-li mu přece trochu –

Chutnalo mu a všem. Už se rozehřáli. Schmidt důchodní nezíval a bral a bral, ačkoliv při každém kousku, který z mísy napichoval, kroutil hlavou a rozvažoval: „Já nevím, já nevím, tohle bude na mne moc, tohle je moc mastné, to by mně moje nevybrala.“

Ale vybral si sám, když se mu kolem smáli i sám Wirtschaftsrath s ubrouskem pod laločnou bradou, jenž nechav olympické vznešenosti, když byly pronesené přípitky biskupu, patronce Její Výsosti, novému faráři, vikáři a jemu samému, začal se také míchat do hovoru i smát se, když P. Amand s dolíčkem v bradě, mrskaje černýma očkama, prohodil něco k smíchu, když byla řeč o konšelu Mityskovi, a když došla doplňující zpráva, rychtář Lelek ji ze síně přinesl, jak konšel stíhal Černého Vacka, jak za ním vrazil k Jírovcům a jak se za ním pustil do městečka.

To již vedle pivních sklenic strměly na stole láhve a víno se již perlilo v skleněných kalíškách, zlaté i tmavorudé. To již byla jídla odbyta, to již skoro všem zahořely tváře i zraky.

Rtyňský farář, rudý jako brabenec, nemluvil, za to víc chrčel, za to víc mrkal světlými řasami a házel sevřenými rty, jako by víno překusoval, a jen někdy přestal, když se rozchechtal, a vytíral si masitá víčka, jak mu oči zaslzely smíchem.

To se již také zvedal od talíře dlouhý nos zamračeného justiciára, jenž se začínal usmívat bez nucení (ale vypadal i tu kysele), a kontribuční Švec měl už brejle na čele.

V kuchyni se uvolnilo. Hlavní starost odbyta a dobře. Nic se nestalo, všecko chutnalo, panímáma mlynářka byla spokojena, neboť Josef jim všecko pochválil a přinesl, když na okamžik se v kuchyni ukázal, jak všem chutná, že si páni pochvalují.

Když opět vstoupil do pokoje, kde páni začali už kouřit, vyvstal náchodský kaplan P. Ludvík od stolu jemu naproti. V tom hlučném šumu a hovoru, veselí a smíchu, stiskl Havlovickému ruku.

„Josífku,“ řekl vážně, „ještě jsem nemoh‘ s tebou pořádně promluvit; ale to ti musím říct, ta řeč v kostele mne dojala. Pán Bůh ti požehnej.“

Faráři Havlovickému svitlo v očích.

„Rozuměls. Děkuju ti.“

„Ale Kostelecký se na tě podíval a hned mrkl po pánech.“

Havlovický pohodil hlavou a usmál se.

„Jsme pro lid, a ne k vůli –“ pohlédl na zámecké. „On je tuze opatrný.“

Vtom u nich stanul boušínský šedý farář, červenější, veselý, jako zbystřený.

„No tak, chasníci, držte se, vás mám oba rád, ale člověk si nemůže ani pořádně pohovořit. Chudák Jeníček!“ Povzdechl, vzpomínaje na nebožtíka faráře Zeidlera, „když jsme tu předloni byli o poutě, předloni, víte, Josífku, no, však on, jako by to věděl, pán Bůh mu dej, chudák, můj dobrý contubernalis.“

„Ještě nám vesele vypravoval,“ připomínal farář Havlovický, „jak jste, pane faráři, na gymnasiu čerty ve škamnách maloval a jak P. Gratian vždycky vás vyslýchal.“

„Bodejť, bodejť,“ pochechtával se dobromyslně starý farář, „zasmáli se, bodejť, a on, chudák – a jak to ptactvo měl rád. A jak, Josífku,“ vzpomněl náhle, „co vy, jak vy tady v hospodářství, včeličky, dušičky, nic, nic?“

„I ano, pane faráři, však přijdu k vám o radu. Nějaký oul bych rád, ale nejsem v tom tak zkušený.“

Boušínského jako by příjemně pošimral. Zazářil, usmíval se, potřepávaje hlavou:

„Tak, tak, ale vždyť to dovedete, to nejsou čáry; no, ale kdybyste potřeboval, to jen přijďte, přijďte, a třeba bych se tu u vás také stavil, přehlídnout, na první čas, tak, tak,“ pohladil Havlovického po zádech, „včeličky, dušičky, to je vám radost, a a – víte –“ Vypjav obočí a rozšířiv oči, jako by chtěl něco předůležitého, „a víte, ono by se řeklo včely, ale ta moudrost v zařízení, vemte jen to, štát, a jaký! Královna, matka –“ zdvihal lokte, jak se rozehříval obdivem a nadšením.

„Herr Pfarrer!“ volal od stolu důchodní Schmidt. Farář se chtěl Boušínskému omluvit, ale ten ho hned pobízel tlumeně, ale rozhodně:

„Nic, nic, Josífku, jen jděte. To jsou roháči, s těmi musíte být za dobře. Budete teď leccos potřebovat, chlívy, a tak – Jděte, já se podívám zatím mezi ženské.“ Zamrkal čtverácky a už ke dveřím jako myška a ven na síň ke kuchyni.

P. Ludvík šel si zase sednout vedle veselého Benediktina, jenž právě vypravoval o bezděkovském faráři, jak cvičil hospodyni, když byl ten poplach se zloději, jak býval na faře z ničeho nic allarm, když farář začal v noci z okna střílet a v bačkorách lítal po faře a hartusil a křičel: „Babuško, Babuško, zloději!“

Za obecného smíchu přistoupiv farář Havlovický k důchodnímu, nachýlil se k němu se zdvořilým úsměvem.

„To dostanu, pane faráři!“ Důchodní, jemuž oči svítily už kalným leskem, hovořil německy, „to doma dostanu, ale já to na vás všecko strčím, všecko!“

„Jemnostpaní nebude tak zlá.“

„No, nevím, dostanete, až sem přijede, my sem přijedeme, musil jsem jí to slíbit.“

A farář musil jen povděk nad tím vyslovit a znovu pozvat.

„No, přijedem‘,“ přisvědčoval důchodní po česku. „Jistě na saních, aber der Wein ist verflucht gut, Herr Pfarrer, wissens, wissens –“ opakoval těžkým jazykem a třepal rukou, nemoha dál. Vrchní vedle se mu dal do smíchu; ale sám už měl kudrny nad čelem pocuchané a oči mu také divně svítily a neseděl už velebně vztyčen, nýbrž s nohami pod stolem rozkročmo nataženými, zády do lenochu své židle skleslý. Chechtal se, tiskna bradu a lalok k bílému šátku, jehož uzel se mu nějak sesmekl.

Když se farář Havlovický dostal opět na své místo, přišoural se sladce kostelecký farář, nevelký, suchý, za jeho židli, a nachýliv se, začal měkkým, rozplývavým hlasem, to že má pan bratr radost, jak je to všechno veselé, že se to tak vydařilo.

„A v kostele! Taky krása,“ mluvil usmívavě, „tuze pěkná řeč, opravdu, ale já, pane bratře, já nevím, já bych se skoro bál, takhle, rozumíte-li –“

„Já mluvil,“ odvětil klidně farář Havlovický, „jak svědomí kázalo.“

„Arci, arci, vždyť jiný také proti svědomí nic nedělá; ale je tu jistá opatrnost, víme. No, vy si už můžete něco dovolit.“ Znělo to pořád sladce, ale ironie v tom štípala.

Zatím se sháněl boušínský farář po „Justyně“. V kuchyni mu řekli, že před chvilkou odskočila domů, podívat se na hocha. Šla a nesla také Antonínovi malou výslužku, aby měl od panského stolu. A hned k chlapečkovi. Nasytila ho, přebalila, pestrým povijanem peřinu přitahovala, a vtom známé kroky na síni. Boušínský farář!

Mladý hodinář od stolku plného díla zrovna vyskočil, a žena jeho se synkem v náručí kvapila vzácnému hosti naproti. Vítala ho a hned se s Jeníčkem pochlubila, a starý farář proti ní, jak se potkali prostřed světnice, trochu do kolen skleslý k vůli dítěti, opakoval vesele, srdečně: „Požehnej Pán Bůh!“ Usmíval se na hoška, ústa špulil, prsty luskal, až se dětské rty pohnuly a modrýma očima, plnou tváří kmitl se plachý, neuvědomělý úsměv.

Farář usedl u stolu, ač říkal, že přišel jen na skok, jen na minoutku. Ale jeho žačka začala o Boušínu, vyptávala se na pannu Aninku, vzpomněla na včely, na „frátera“ vzpomněla, na zahradu, na časy, kdy tam na osamělé faře meškala, až pojednou sebou farář Ondrášek škubl, a pro pána krále, to že se už připozdilo! A nedal se již zdržeti. Mladí ho vyprovodili ven před domovní dveře až do uličky mezi oběma zahrádkami, kdež musili na novo slíbit, že v létě přijdou na Boušín, na pouť, ale i s tím malým čiperou.

Jako by šerá mlha padala; zimní soumrak se snášel. Boušínský farář nesa od Kalinů na sto pozdravení pro pannu Aninku, přidával do kroku; vraceje se na faru umiňoval si, že pojede, hned že pojede, aby v noci nemusil těmi horoucími pekly u Červené Hůry, tou šerednou cestou nad roklí a řekou, kde je o zabití. Jen jestliže Šolta, ten že on dnes zalije dušičku –

Byl by málem; „páni bratří“, zvláště padolský, Kalina, ho dost pobízeli a nejvíc ty hubatky samy, když pořád jedna plná stála na stole. Ale nedal se přec, to k vůli P. Havlovickému, aby farář viděl, že se dovede potýkat, a také že chtěl mluviti s tím polickým panem páterem, jenž Vašíčkovi pomohl do Broumova k tak dobrému místu. I vytratil se ze školy a rovnou na faru. Bylo již v soumraku.

V kuchyni svítili loučí i svíčkami, na panském stole hořely svíčky ve svícnech s fidibusy. Dveře na síň byly otevřeny pro horko i kouř; mraky modravého dýmu, prozářené zardělým světlem lojových svíček, vznášely se hustě nad hlavami hostů. Všichni už skoro zčervenali, zrudli; i na tvářích důchodního proskočily zardělé skvrny. Už nastala volnost u stolu; neseděli v přesném pořadě jako na počátku. Volná zábava rozpoutala pouto hodností, a ještě víc mocný duch vína.

Šedý vikář seděl stranou a nemohl se zbavit kosteleckého faráře, jenž přisednuv k němu, do něho mluvil, sladce doléhaje otázkami. Ostatní většinou kouřili, cigara; tu v Padolí dost vzácnou věc farář Havlovický také uchystal. Jen důchodní Schmidt vytáhl svou pěnovku a justiciár také svou a cpali, cpali, ale těžko. Prsty jim dřevěněly, tabák z pod nich pršel mimo, a jak důchodní ho chtěl prstem v dýmce přitlačit, mačkal vedle do prázdna.

Když kantor Šolta stanul u prahu otevřených dveří, bylo u panského stolu již tuze volno. Důchodní s justiciárem proti sobě bánili a přeli se, čí pěnovka je zakouřenější a volali rtyňského faráře, jenž maje stříbrnou tabatěrku před sebou, šňupal a chrčel a se usmíval, volali ho za soudce, i P. Amanda; a ten, řehtaje se, oba zámecké jen popichoval. Kontribučnímu Ševci blyštěly se dýmem zlaté brejle, jak se nahýbal a ťukal si s Lelkem rychtářem, a vrchní měl natažené nohy hloub pod stolem, nemluvil už, jen mručel a pořád hledal něco v šosech svého modrého fraku, na němž uvázly stopy hostiny, hledal, až vytáhl rukavičku za kapesník a začal si jí utírat ústa.

Šolta se na něj díval. Rty jeho se usmívaly, trnkové oči vysmívaly, jak v něm zašlehla škodolibá radost ponižovaného člověka nad zmoženým pánem, jindy ponižujícím. Jediný farář Havlovický, také rozveselený, ale jasné hlavy, pokuřuje doutník, si všiml slatinského učitele. Hned se vytrhl důchodnímu a justiciárovi, kteří ho také přivolali na soud stran zakouřených dýmek, a přímo k Šoltovi, jenž však ustoupil zpět do síně, když shlédl, že jde farář k němu.

„Jemnostpane, račte odpustit,“ omlouval se s úsměvem, „ale rád bych poděkoval panu páterovi z Police, a také se musím, jemnostpane, ukázat, jak jsem obstál při zkoušce.“

„Při jaké zkoušce?“

„Ale u těch hubatek. To byla sakulentská zkouška, dost jsem se musil potýkat,“ smál se, „ale nejsem ani na půl muže, sotva na čtvrt, jdu rovně, jako po šňůře; je to co říct, když takoví páni padají –“ a mrkl do pokoje po vrchním.

Havlovický poklepal Šoltovi na rameno.

„To si zasloužíte eminens,“ a s úsměvem, ale vážně jako s důvěrou doložil:

„Když jste obstál dnes, obstojíte jindy také.“

„I nevím, jemnostpane, čert pokouší hasit, je se co bránit, a někdy už – Ale to si vzpomenu – No, jemnostpane, co slova; slovo větrem učiněno jest, ale skutky.“

„Ale pojďte do čeledníku, tam si spíš pohovoříme.“

„Nebudu meškat,“ bránil se Šolta, „já jdu taky pro našeho pana faráře, abysme už jeli.“ Ale šel za farářem, síní do čeledníka; u otevřené kuchyně se ohlédl. Spatřil Doubena, jak ve chvíli oddechu pořádá u vedlejšího stolku vrchovatý talíř masa, talíř bramborů, talíř zelí, červený v celé tváři; mrknutím poznal, s jakou chutí polyká spokojeně, blaženě.

V čeledníku na stole hořela svíčka. Farář si ani nesedl a hned se omluvil, že přijde hned. Vzpomněl na výslužku a proto zaskočil do kuchyně k matce.

„Maminko,“ žádal tlumeně, „prosím vás, slatinskému učiteli výslužku a Boušínskému panu faráři také. Tomu menší a víc tak cukroví, víte, ale do školy dejte hodně koláčů, je tam dětí, to víte, a nějaké maso, to byste mohla taky přidat.“

„Ale pravda, udělám to, udělám, tam je krků – Hned to uchystáme,“ přisvědčovala ochotně panímáma. Syn zas už do čeledníku. Kromě učitele zastal tam také boušínského faráře. Právě se vrátil, a Havlovický ještě zaslechl, jak se diví, že tu Šolta je, že už přišel.

„Já myslil, že vás budu shánět. No, a – jak vidím, všecko v pořádku,“ pochvaloval farář Ondrášek, měře zkoumavě Šoltu, „to jste chlapík, opravdu, to mne těší; kdybyste ještě toho mlynáře, toho helvíta nechal –“ dodal žertem i doopravdy.

„Ale vždyť je to rozšafný člověk,“ ozval se farář Havlovický.

„Ale když je beran!“ vyhrkl Boušínský a mírněji káral: „Ale Josífku, vy mně tuhle Šoltu ještě zkazíte, to ho posadíte na koně. Rozšafný člověk, takový mudrc, bodejť!“

Šolta se jen usmíval a hladil vlasy do spánků.

„Herr Pfarrer! Herr Pfarrer!“ křičely v pokoji dva hlasy.

„Jděte, Josífku, jděte, já taky půjdu, dám s pánem Bohem –“ Farářové vykročili, ale v tom vběhla do čeledníku Františka nesouc sklenici vína a talíř plný nakrájené bábovky, jako zlaté a cukrem osněžené, učiteli na úctu.

„Za to vám, Františko, přijdu zazpívat na svatby. Počkejte, vy se tu vdáte, dostanete půlpána, to vám prorokuju,“ žertoval Šolta.

„A to ne.“

„Aha, vy radši celého pána.“ Ukazoval k pokoji, oči se mu zasmály, „to jste si už vybrala, justiciára, viďte, ten je svobodný a tuze podobný –“ Farářova sestra dala se do smíchu a odběhla. Učitel, jak osaměl, napil se vína a zadíval se na vábivé, ocukrované kusy krásně upečené bábovky a vzpomněl zas na děti.

Vtom vešel P. Amand, zardělý, rozveselený, s doutníkem v ústech, s levicí vzadu pod škapulířem.

„A tuhle je pan učitel,“ volal ve dveřích. „Povídal mně pan farář, že byste chtěl se mnou promluvit.“

Šolta rychle vstal a šel knězi vstříc.

„Chtěl jsem jim poděkovat, velebný pane,“ zapomněl na poučení Havlovického stran vykání. „A nastokrát děkuju.“

„No, to byla maličkost. Jen když se synek dobře učí, jak slyším. A co z něho chcete mít?“

„Ale třeba pana preláta.“

P. Amand se zasmál, hned však učiteli notoval:

„No, proč pak ne, ale co kdyby hoch nechtěl?“

„A tak, prosím, virtšaftsráta, direktora, to je velký pán, ten može všechno, i rukavičkou si hubu utírat.“ „Bene! Bene!“ P. Amand se chechtal.

„Ale panu vikáři to neráčejí říkat.“

„Tomu ne, ale direktorovi to povím. No, s Bohem, starý, o hocha nemějte starost.“ Kněz jen odešel, vkročila stará mlynářka s notným balíkem.

„Tuhle, pane učiteli, malou výslužku, aby vaši také ochutnali.“

Šolta, jemuž se splnilo vroucí přání, začal hladit vlasy po spáncích, usmíval se a opakoval:

„Inu, na moutě, to se bude žena zlobit, a děti, děti!“ Slova, úsměv tlumočily žert, ale v hlasu ozval se záchvěv radosti. „Zaplať pán Bůh! Zaplať pán Bůh!“

Když výslužku převzal, vrátili se oba farářové, Havlovický i Ondrášek.

„No, už jsem se se všemi rozloučil,“ ohlašoval Boušínský vesele, ale ten pan direktor zasmál se a mrkl na Havlovického, „pořád tu rukavičku – Ten se dnes –“ Nedořekl.

„Inu, chce být taky jednou člověkem,“ přimíchal se do řeči Šolta s líčenou vážností.

„Jak, jak –“ ptal se Boušínský.

„Ale takový pan virtšaftsrát začíná být člověkem, když ji má jako trám.“

„Šolto, Šolto!“ hrozil starý farář, ale směje se, „vás ještě zavřou. Pojďte, pojďte, vy hubo. Kde pak mám plášť, kožich.“

Všechno to přinesl Doubenus, jenž, zardělý jako pivoňka, pořád se jen usmíval. Boušínskému faráři pomáhal také do kožichu, ale tak, že farář do něho nemohl, tak že musil přispět učitel i Havlovický.

Doubenus chtěl také odnésti k vozu, venku již čekajícímu, farářovu výslužku. Té mu však Františka, vesele pozorujíc jeho těžší chůzi, nesvěřila. Zato pomáhal, maje smeknuto, faráři Ondráškovi, jejž Havlovický s matkou vyprovázeli, do vozu a políbil mu ruku, když dostal od něho diškereci.

Pak ještě několikrát snášel kožichy, pláště, do vozu pomáhal, jak hosté odjížděli. Nejprve kostelecký farář, pak se rychtář Lelek vypravil, pak Rtyňský, po nich za nedlouho vikář Lukavský s kaplanem Ludvíkem. Tito dva se zrovna vytratili, nebo zámečtí jich nechtěli pustit.

Už byla noc, okolo jedenácté, když i ouředníci konečně vstali, když je vedli, to jest vrchního farář Havlovický, a důchodního Schmidta P. Amand, ke kočárům. Justiciár Vintr šel nejistě, zasmušile, jako dojat, za nimi, maje ukazovák pořád vztyčený před nosem, jako by přemýšlel, vzpomínal a nemohl a nemohl vzpomenouti. Boty kontribučního Ševce vrzaly nepravidelně, protože nohy pozbyly jistoty a ztratily tempo. Brejle už neměl na čele, ale dole na nose a tiskl v koutku úst doutník. Vrchní mručel, důchodní pořád opakoval v ochablém smíchu:

„Was wird meine Frau sagen! Aber mužíčku! Mužíčku! Was wird –“ Zasmál se, ale chechtání P. Amanda přehlušilo všechno.

Na síni stál Doubenus maje zase plnou náruč plášťů a přikrývek. V tu chvíli vylezl hrobař ze sklepa. Chtěl také pomoci, usedl však, sklesl jako zmožený na židli na síni vedle kuchyně a díval se (modrý šátek mu visel ze závestí jen na cípku) zkaleným, skleným zrakem na průvod.

Tak se to kolem míhalo, páni, farář, ženské, Doubenus, jak se to strojilo v čeledníku, jak se páni ven vedli; a venku se tmou kmitala světla u kočárů. Zabrčela kola, hlasy ztichly, síní přešel farář s Benediktinem, pak také ten odjel, pak zahlédl hrobař Doubena, že před ním stanul a vykládá: „Viďals? Viďals? To máš víno! Vidíš, to ti je – a hádal ses, že pivo –“ A zapaloval doutník, jejž mu P. Amand prve strčil.

„Aha, pivo, jen si mys‘, pivo –“ bránil se hrobař těžkým jazykem; ale zmlkl a vyvalil oči na Doubena, když starý voják drže doutník v zubech a mezi ukazováčkem a prostředním své levice, začal tak pansky odfukovat, mhouře očka do černých, svítivých čárek a blaženě se usmíval.

Stará mlynářka skončila jejich těžkou disputaci, že už je pozdě, aby se šli vyspat, výslužku že jim pošle zejtra, že by ji teď domů nedonesli. Poslechli. Před farou se rozloučili, ale ne hned. Doubenus vykládal ještě o diškerecích, aby si nemyslil (hrobař také si nic nemyslil, jen se kymácel na patách, hledaje rovnováhu), že delektor, a takoví, takoví, čím větší pán, no, takový, aby si nemyslil, takový že nemá dlouhé prsty do kapsy, takový že se nepředá, delektor, ten že ale pranic –

„A – a – víš-li, je nad sedmerým panstvím inšpektor, nad sedmerým!“ opakoval.

„A to on bude zloděj pravej –“ vyrazil hrobař drže šátek v ruce. Na to se ještě zmohl, ale pak se mu Doubenus ztratil. Jak, nevěděl; ten se za toho výkladu maně otočil a dal se pod lipami dolů. Zdvíhal hodně nohy, špičky ven, paty k sobě, bafal, cigaro mezi prsty, až pak začal bručet, a jak mu připadla Italie, jako vždy v takovéto náladě, měnil se bzukot v notu, v italskou notu jak obyčejně:

„E la via di Verona é un bel cammino.“