U nás

Farář se maně ohlédl, je-li tu matka. Nebyla; seděla v čeledníku a nic při tom větru nezaslechla.

„Kde,“ ptal se farář chvatně, tlumenějším hlasem.

„Dole v městečku, u Foglarů.“

„Jak vyšel oheň?“

„Žádný neví.“

„Počkejte tu.“ Farář se otočil a chtěl k matce. Vtom úder zvonu, druhý, třetí. Smutně zněly ze tmy a větru, volajíce na poplach. Stará mlynářka vyběhla z čeledníku dříve, nežli farář k němu došel. Šetrně jí, ulekané, dopověděl, co zvon se zvonice děsivě hlásil; těšil také, že jsou daleko od ohně.

„Ale ten vítr!“

„Pro všechno chystejte, maminko, co by se mělo vynést, kdyby neštěstí trhlo. Mikula ať otevře vrata do dvorečka a branku dozadu. Já musím nejdřív knihy uklidit.“

Mínil matriky a ouřední papíry. Rychle se oblékl a za chvilku vynášel s kostelníkem knihy a nevelký archiv farský. Když vykročili ze dveří na schůdky, zarazila je rudá záplava, jež se třásla vysoko po černém nebi dole nad náměstím. Šindelové, doškové střechy příbytků při silnici z náměstí směrem k nim se vyjasnily prudkou, rudou září; i do ulice padal její svit. Lidé zmateně vybíhali ze stavení nebo pádili dolů k požáru. Kroky duněly, pokřiky, volání u stavení, po ulici. Zvon bil na poplach, duněl do šumění lip v aleji u fary, do svištění větru.

„To je hrůza!“ vyhrkl farář pozoruje velikou záplavu a slyše hučení větru. „A stříkačka žádná! Pojďte, Toníčku!“ Vytrhl se a sběhnuv po schůdkách pospíchal výše ke kostelu. Kostelník s ním; přeběhli, každý s uzlem, hřbitovem ke zděné sakristii se zamřežovaným oknem. Tam jen uložili knihy, a hned se zase hnali zpátky. Když sem šli, odpočíval hřbitov ještě ve tmě listopadového večera. Za tu chvíli se projasnil zardělou září, jež po nebi prošlehovala výš i do šíře.

„Je zle, oheň roste, a poroste!“ děsil se farář všechen vzrušený. „Toníčku, běžte si domů, u vás jste ohni blíž, běžte, běžte!“

Když farář přichvátal zpátky do fary, zastal tam Doubena. Přiběhl, tentokrát opravdu přiběhl, zardělý, udýchaný, aby přispěl svou pomocí. Fara byla jeho první pomyšlení, když z Foglarovy střechy vyletěl ten červený kohout.

Doubenus vypravoval urvaně, že se šel podívat k muzice, byla v Langrovské hospodě (zrovna vedle Foglarova příbytku), že tam všechno bylo veselo, ale pak najednou, zrovna když vytrubovali Dušánkovi pláteníkovi solo, že někdo u dveří vykřikl: „Hoří!“ A hned na to křičeli: „U Foglarů hoří!“ a v té minutě bylo po muzice. A jaký zmatek nastal! U dveří taková mačkanice, i okny dole vyskakovali.

„A odkud oheň? Založil někdo, nebo –“

„To se neví, jemnostpane. Žádnej nic neví. U Foglarů chytlo.“

„Hoří jen tam?“

„U Langrů už taky.“

„A co ‚dvůr‘?“ Farář vzpomněl na dřevěný statek v sousedství přes řeku, stojící na místě bývalé zemanské tvrze.

„Tomu, dá pán Bůh, nic nebude. Vítr fouká od Kostelce, ale žene oheň na městečko.“ Mínil náměstí obklopené dřevěnými příbytky, krytými šindelem nebo došky.

Stará mlynářka zabědovala. I farář se zachvěl; náměstí a víc, třeba všechno mohlo by za toho vichru lehnout popelem. Přemohl se a klidným, ač temnějším hlasem se optal, jak je s hašením.

„Zle, to je zle, jemnostpane! Stříkačka žádná a každej utíká k svýmu.“

„Doubenus,“ nařizoval rychle farář, „běžte dolů a pomáhejte. Tam je potřeba každé ruky a tady není dosud nebezpečenství. Co je potřeba, si schystáme. Jděte, Doubenus, já přijdu za vámi. Pospěšte si.“

Doubenus opravdu zas běžel. Bylo po desáté, za listopadové tmavé noci; po městečku však jako ve dne. Požár svítil ostřeji nežli prve, a zmatek, hrůza ještě větší.

Lidé z ulice pod kostelem k náměstí stěhovali, vynášeli na zahrady ze stavení k řece, volali, křičeli, zmateně pobíhali. Stará učitelka Kalinová, kostelníkova matka, stěhovala se s vnoučkem a vnučkou nahoru do školy. Doubenus se kolem ní jen kmitl. Ubíhal tím zmatkem a doběhl ještě do většího.

Na „městečku“ děsný babylon. Doubenus jen na okamžik se zastavil, aby se rozhlédl. Foglarův příbytek v jednom plameni; zachrániti jej nebylo možná a také ne Langrovskou hospodu. Plameny z ní šlehaly už přes cestu na Hejnův příbytek. Už chytl, za tu chvíli třetí stavení.

Mužští, mnozí v nedělních oblecích, jak vyběhli od muziky, jiní napolo ustrojení vlékli k ohroženým příbytkům žebříky, přistavovali je, aby háky trhali střechy. Od nedaleké řeky stál za Foglarovými až k požáru, až k hořící hospodě řetěz mužů i ženských, výrostků, a rukama jejich probíhala konev za konví, dehtovaný, plátěný koš za košem, a zase konve, do nichž poslední v řetězu z řeky chvatně nabíral vodu.

Nádoba za nádobou běžela z rukou do rukou; brali je chvatně, ušplichovali z nich tím spěchem, až doběhly od řeky na konec řady k žebříku opřenému o střechu přístavku a letěly vzhůru po žebříku rukama mužů na něm stojících už jen na půl plné, až muž nejvýše na žebříku na střeše, zardělý, spocený, učerněný, vychrstl tu kapku do plamenů. Vylil koš, konev, vylil druhou, třetí, konev za konví, než, plameny tím nezkrocené, ani neztlumené, zasyčely proti němu a hnaly jej dolů a všechny. Křičeli jeden na druhého, i dolů do houfu, ale žádný nerozuměl, co se křičí, co kdo chce, co poroučí. Nebylo žádného pořádku, žádné hlavy. Jen strach a zmatek vládly.

Takový řetěz hasičů bez stříkačky stál také na náměstí od potoka k ohni, k Machovu stavení, jež hořelo také již plamenitě. Konve, koše plné vody lítaly řadem; některá vypadla, vylila se na zem, plná už za ní, voda z ní crčela, šplíchala, lidé se máčeli. Ti na střeše rukama kývali, křičeli, řvali, hartusili, zardělí, umounění: „Vodu! Vodu!“

Byly to jen kapky, co z konví vyšplichovali do syčícího, žíznivého ohně, na řeřavé praskající trámy krovu; plameny divoce šlehaly a lítaly, jak hučící vichr je rozdmychoval. Z výhně hořící střechy vyletěl tu hořící šindel, tam došek, a letěl, až jiskry z něho sršely, jako strašlivá střela větrem hnán na sousední stavení nebo přes ně, dál.

Konve, koše padaly se střechy, hasící sami ohroženi kvapili žebříkem dolů. Čtvrté stavení bylo ztraceno a u pátého nastal zoufalý zápas primitivné obrany, chatrné, ubohé zbraně proti přemocnému a rozzuřenému nepříteli, jejž vichr šlehal do vzteku.

Foglarovo, Langrovo, Hejnovo, Machovo stavení bylo ztraceno, a Součkovo, s něhož trhali střechu, také už chytlo, a jen chytlo, hořelo plápolem jako sláma.

Poslední s jeho střechy ustoupil Doubenus; nežli se kdo nadál, byl, sekeru v ruce, už zase na střeše, na Soumarově stavení v sousedstvu v rohu náměstí. Lezl neobyčejně rychle, do střechy, po střeše, po jejím hřebeni se soukal, rudý, spocený i vodou zmáchaný, nedbaje žáru, jenž sálal z pekelné výhně, nedbaje dýmu, jenž ohromnými sloupy od spodu prozářenými vystupoval a vichrem hnán zmítal se černými spoustami do temné výše.

Doubenus sekal, trhal latě, šindele, celé šáry dolů shazoval, dolů, kde bouřil zmatený hluk lidí. Pojednou před ním zablesklo; hořící došek jako vzteklý plivník, jako raketa letěl mu kolem hlavy. Dole vyjekli, že střecha chytla.

„Dolů! Dolů!“ křičeli, „Doubenus, dolů –“

Musil poslechnouti. Takřka před ním vyvalil se ze střechy dým, vyšlehly rudé plameny.

Opět stavení ztraceno a jeho soused v nebezpečenství. Za tím stál příbytek Černého Vacka, jenž v tu chvíli, když dole vynášeli dozadu na zahradu pod holé stromy, trhal svou střechu.

Dole křičel do shluku rychtář Kamenický v beranici, všechen zděšený, aby Soumarova nechali, to že je ztraceno, aby pomáhali tady vedle – – tady –

„Ježíš Marja! Lidičky!“ vyjekl ženský hlas. „U Vacků chytá!“

Hrůza skočila zas na všechny již zmatené a vyděšené. Oheň přeletěl příbytek vedle Soumarových, jehož měli hájiti, jak rychtář vyzýval, přeskočil a zrovna na Vackovo. Dav hasičů, kteří neměli čím hasit, neboť pro žár Soumarova stavení nemohli k potoku, hnal se jako zmatené stádo k Vackovu stavení a neslyšel, a kdo slyšel, nedbal, že farář, zahodiv konev na ně volal, ať běží dozadu, za stavení a tam k potoku.

Všechny rozčilené, vyděšené tváře obracely se ke střeše, na níž Černý Vacek stál a trhaje šindele, sekerou bil. Zahlédli ho, jak na okamžik stojí zpřímen, bez čepice, s vlajícími vlasy, v kazajce, zalitý rudou záři, pod černým mrakem dýmu, jenž se mu vyvalil nad hlavou. Najednou zmizel, jak plameny za ním vyšlehly, jako by se do střechy propadl.

Dole vykřikli a hnali mu na pomoc, první rychtář, jenž křičel:

„Lidičky, kde jste kdo! Lidičky boží, pomáhejte! Kdo jste dobrý, pomáhejte!“

Ale zmlkl, jak zaslechl proti sobě z chumle lidí chraptivý, divoký hlas:

„Kde je, kde! Já ho zabiju!“

Černý Vacek vyrazil jako kanec z houštiny, sekeru nad hlavou.

„Zatracený právo! Podívej se!“ řval vztekem na rychtáře, leskna se v tváři jako bronzové, maje oči vyvaleny. „Podívej se,“ sekerou ukazoval na moře plamenů hořících stavení, „tos ty zapálil, ty, ty a právo.“ Vtom po rychtářovi skočil jako rys, levou rukou jej chytil za prsa a pravou mával sekerou.

„Kde je stříkačka, zloději, kde?“ chroptil, „já tě hodím do ohně, a Konopku, zlodějové, já tě –“ Byl by jej uhodil, kdyby mužští po něm neskočili; nedal se jim, rval se s nimi o sekeru, kleje a křiče. Ale rychtář se vydral z jeho železné ruky. V ten okamžik naskytl se tu farář, který sháněl k hašení dozadu k potoku. Slyšel Vacka, slyšel i hlasy z houfu, že má pravdu, že „právo“ stříkačku a kolik stříkaček propilo, pokradlo.

Havlovický domluvil rychtáři, aby Vacka nechal, aby šel raději odtud, aby se nedivil, že je lid rozzlobený, že se měli starat o stříkačku, a hned přistoupil k chumli, v němž sebou škubal Vacek, chtěje se vytrhnouti.

„Vacku!“ vzkřikl farář, k němuž Vacek před čtyřmi léty, za cholery se utíkal v smrtelné úzkosti, kdy i u něho spal a u něho utišení a úlevy došel. Vacek, od té doby faráři slepě oddaný, se na ten hlas zarazil, ztišil.

„Vacku, pamatujte na pána Boha a na svou rodinu!“

„Jemnostpane!“ vykřikl Vacek prudce přistoupiv. Vztek v něm náhle pohasl; za to jej zchvátilo pohnutí. „Podívají se!“ Ukázal na své stavení, po jehož střeše šlehaly a zmítaly se ve vichru plameny. „Jsem žebrák!“ Hlas mu škytavě přeskočil a pláč jej zmohl. –

Požár zuřil do hodiny s půlnoci; v tu dobu ztišil se náhle vítr a tu teprve bylo možná zaraziti letící plameny a je obmezit. Ale za ty tři hodiny, co řádily, lehlo deset příbytků popelem, z větší části na „náměstí“ a u něho, žádné při cestě směrem ke Krůčkovým a ke kostelu. Mezi těmi zničenými bylo také stavení nebožtíka konšela Mitýsky. To stavení shořelo do gruntu a s ním chlév, jenž býval před tím stavením do rynku a jenž hostíval konšelovu bílou kobylu.

Farář Havlovický vrátil se teprve okolo druhé s půlnoci na faru smuten a unaven. Smuten pohromou stihnuvší tolik rodin, mezi nimiž byly i nezámožné a i chudé. Teď na zimu bez přístřeší a v nedostatku. A Vacek! Z mysli mu nešel, jak se hnal v té krvavé záři sekeru nad hlavou na rychtáře. Byl by ho zabil –