U nás

Tenkráte bylo nejhůř, Padolsku i jeho faráři. Když se počala krajina zelenati, ochaboval strašlivý host. Počet onemocnělých slábl, a z těch neumíralo jich tolik jako prvního čtvrt léta. Než právě v tuto dobu, kdy naděje všem uvolňovala, odešel důchodní Schmidt. Vlastně se i jemu uvolnilo, neboť až do té doby pořád umíral strachy a chvěl se. Zprávu o tom přinesl na Padolskou faru náhodou kantor Šolta, jenž maje nějaké řízení v Náchodě, stavil se v Padolí.

O Boušíně měl veselejší noviny. Pan farář že je zdráv a všichni a také „včeličky dušičky“, o které pana faráře dost často napadla starost, aby na ně něco také netrhlo.

„A což syn?“ vzpomněl Havlovický.

„Děkuju pěkně, ó, tomu filosofie svědčí.“

„Nač teď pomýšlí?“

Učitel se ošil, pohladil vlasy ve spáncích.

„To opraudu ještě nevím, ale náš jemnostpán by myslím chtěl pana pátera.“

„Jste rozumný muž. Ne, co by pan farář si přál, ale co syn, k čemu má chuť a schopnosti. Pan farář si dá říct.“

Šolta se jen usmál.

„Na mou praudu, jemnostpane, od vás slyším jen samé příjemné věci. To jsem rád, že ráčíte tak myslit, to jsem rád!“

Ještě dlouho cestou na něj myslil, jak je rozumný a dobrého srdce, ten že je z jiných, o kus napřed, o hodných pár let napřed. Ale to mu také připadlo, že, jak prve mluvili o důchodním, farář tak trpce řekl, co že mu tedy byla platna ta přehnaná opatrnost, pán Bůh mu odpusť, ale k manželce že se nechoval jako muž, ta chudák že musila umřít opuštěná, ještě že měla tak věrnou služebnou –

Ta přišla za týden na padolskou faru. Přišla povědět, jak jí páni umřeli, ale víc o paní vypravovala, jak byla chudáček odevzdána, jak na všecko pamatovala, a tadykle že jí uložila, aby tohle odevzdala jemnostpánu padolskému, to hned, jak začala stonat, to už snad chudák, jako by věděla a jako by na všecko byla připravena. Plačíc podala faráři zapečetěnou obálku.

Jak služebná odešla, když osaměl, rozdělal farář papír. Prsty se mu chvěly. Znamení, které mu, na náchodském zámku ještě, vložila do Schillerových básní a suché proutečky mateří doušky! Ty byly z věnečku od Božího těla odtud z fary, jak si je tu vzala na památku, tenkrát v máji před čtyřmi roky. Díval se na bílou pentli, na její pomněnky a růže a nejdéle na drobné litery už vybledlé:

U–ne. 1827.

Albertine –

Oči se mu zalily slzami.