U nás

V ten čas docházely faráře Havlovického nepřímé i přímé zprávy o mladém Hilmovi. Jeník Kalinův, jemuž o padolském posvícení poslali Kalinovi po formanovi Lokvencovi hodnou výslužku, plnou škatuli koláčů, psal domů, jak se má, jak je v klášteře i ve škole. O Hilmovi se také zmínil, že Hilma bývá u něho, že se mu moc stýská, ještě víc nežli jemu, Jeníkovi, že si spolu povídají o Padolí a o tom, až v létě pojedou domů na vagace.

Přímo faráři psal přítel křižovník, že Hilmu na akademii přijali, že kreslil na zkoušku, při čemž došel pochvaly a uznání. Dále oznamoval kněz křižovník, že Hilmu navštívil, aby si prohlédl jeho byt, a ten že je slušný, u pořádných lidí. Na ten čas že je Hilma opatřen, peníze, které Havlovický zaslal, že úplně stačí, on, křižovník, že mu opatřil večeře, však že je nutno, aby se Hilma hodně živil, že je jako sedm drahých let, na tom že není vidět, že je z hor.

Pak psal Hilma sám faráři k Novému roku; byl 1838. Psal obyčejným způsobem, jak se takové gratulace psávají. Než dvojí v tom listu faráře těšilo: že Hilma znovu děkuje za všecko dobrodiní oznamoval, že se mu dobře daří, jak se mu na akademii líbí, že pilně kreslí, a druhé, že ten arch listový ozdobil svou prací. Namaloval nahoře do rohu vodovými barvami padolskou faru, jak si ji v paměť vtiskl, věrně, v zahradě plné květů. Vypadala se stromy v pozadí útulně a mile, a malba sama jevila značný mladíkův pokrok.

Farář chvátal hned do kuchyně ukázat panímámě, co Hilma poslal. Líbilo se jí to a hned faru poznala.

„Na obrázku je hezčí. Člověk by myslil, tady je radost ostávat,“ přidala usmívajíc se, „a nikdo by neřek’, jak tu je málo placu, jaká kuchyňka, co zkusím, zvláště o žních. Panu vrchnímu to neukazuj,“ žertovala, „ten by řek’: ‚A to to maj’ krásný,‘ a do smrti nejdelší nechtěl by slyšet, že je potřeba tu stavět. Ale ten obrázek, pěkná věc, opraudu, to nebyla, myslím, s tím hochem mejlka, Josefe. Něco by z něho mohlo být.“

Farář spokojeně odcházel z kuchyně. Také mu to připadlo, když psaní Hilmovo přečetl. Nic, bohdá, nadarmo pro něj nekonal. Těšilo jej to, a hned také počítal, jak ty peníze od hanáckých poutníků dlouho vystačí, jak bude dál, až tahle studánka vyschne. Dal by sám, třeba všechen náklad; ale musil pamatovat na podnik, ke kterému se bratrovi jako by už zavázal. Bratr z Uher psal také k Novému roku, a znovu naznačil při tom, že už za nedlouho zadá do pense, a pak že rovnou přijede k nim do Padolí, ale že zahálet tu nebude, to že bratr ví, a on, farář, ať na to také pamatuje.

V těch úvahách připadlo Havlovickému znenadání, že by tu byla pomoc: což by udělalo vévodkyni, kdyby na Hilmu obětovala ročně těch několik zlatých, snadno že by se mohla státi jeho maecenatkou. U toho nápadu zůstal; odhodlal se, že na jaře nebo v létě, až vévodkyně přijede do Ratibořic, že se tam k ní vydá, poprosit o podporu, v tu dobu že bude moci snad už ukázati nějakou Hilmovu práci.

Toho roku 1838 byl masopust veselý; mnoho se jezdilo na saních, protože napadlo sněhu, až musili prohazovat cesty. Z Náchoda projela Padolím kolikerá panská společnost, a vždycky o mnohých saních, nejvíce pánů zámeckých, když jeli pro zábavu a na víno do Police nebo do Vižňova v Němcích.

Havlovický zahlédl první náchodskou společnost od fary, se schůdků, a bylo mu, když se sáně za saněmi za zvuků zvonců a chřestivých drkačů dole silnicí kmitaly, a na nich páni v kožichách a paní v čepcích, v plášti nebo „vikleru“, jako by se léta vrátila, jako by tenkrát bylo, když za takového jiskrného, mrazivého dne jela také paní důchodňová.

Když zámecká společnost z Náchoda jela Padolím po druhé „šlitáží“, čekal už na ni Mikula Rus s farskými saněmi, s korbičkou pro jednoho, do které farář na cestu již přichystaný vsedl, jakmile Doubenus nakvap ohlásil, že „páni“ vjíždějí do městečka. Havlovický se přidal k zámecké společnosti, ač jej tam nic nevábilo. Ale skoro musil. Pan vrchní mu poslal dva dni před tím pozvání, a panu vrchnímu odříci nebylo možná, zvláště když farář chtěl na zámku zadat, aby mu postavili novou faru, poněvadž v nynější staré, co sám měl hospodářství, bylo co rok těsněji a nepohodlno nad míru.

Také Dušánek pláteník si zahrál na pána a vyjel si s panímámou a mladší dcerou koncem masopustu na saních do Vižňova na víno. Anina měla také jeti, ale vymluvila se, poněvadž se domýšlela, že ta vyjížďka není pro Vižňov, nýbrž pro Bezděkov, že když se musí přes Bezděkov, že se k nim asi také přidá mladý Domáň.

Tomu se bránila, ještě se bránila, ač ne již tak prudce. Dlouhý odpor už ji zmáhal. Doma byli všichni proti ní; po zlém začali, pak obraceli, a po dobrém ukazovali, jaké štěstí ji čeká, do jakého místa se dostane, jaké tam je jmění, že bude paní. A mladý Domáň sám nebyl nijak odporný. Tolik se za ní fantil a tak pansky vystupoval, což Aninu, vedenou od malička pro zevnější lesk a nádheru, začalo oslňovati.

Na učitelského Kalistu vzpomínala; bývalo jí po něm teskno, zvláště s počátku, vzkazovala mu pozdravení a přiskočila vždycky k oknu, kdykoliv jej shlédla jdoucího kolem nich. Než tou dobou přicházely jí chvíle, kdy začala také o tom uvažovat, co jí matka, co jí otec předkládali, co si jen myslí, učitelský mládenec že se ženit nemůže, kdož ví, kdy by si ji mohl vzít, a jaké pak živobytí, ať si to rozváží, spočítá, co let by musila čekat, než by se mohla vdát, a kam – do bídy, do nouze, a kdož ví, ostane-li učitelský tu, nedají-li ho na jiné místo, a vydržel-li by.

Bránila jej v duchu, že ano, že by nezapomněl, připomínajíc sobě, co jí říkal, když chodívali spolu pod olšemi, jak počítal, kdy by si ji už mohl vzíti. Ale to, co rodiče jí vykládali, mělo svou váhu; a Kalistu teď málo vídala a nemluvila s ním. Neslyšela jeho, ale jen druhou stranu, rodiče a tetky ze sousedství a z příbuzenstva, kteréž všechny jednomyslně jí domlouvaly a mladého Dománě do nebes vychvalovaly.

Na toho se již jinak dívala; leccos jí na něm padlo do oka a již se také zalíbilo. Lahodilo jí, že kamarádky o něm tolik mluvily, že jí záviděly; lahodilo jí, že přijel vždycky tak, že se po celém Padolí po něm ohlíželi, a po celém Padolí o něm a o ní mluvili jakož i o daru, který jí skoro po každé přivezl.

Na ostatky zabili u Dušánků prasata dvě a zase jako jiná léta nepřišlo nic do komína; všecko se rozneslo po výslužkách a snědlo za syrova. Sezvaliť si Dušánkovi hostů ze sousedství a příbuzenstva, jakož i „tátu“ Holečka s jeho malou ženou. Měl přijeti také mladý Domáň z Bezděkova, ale nepřijel. Aninu to po prvé překvapilo a dost zarazilo.

Bylo jí to divno, a ptala se v duchu, i pak mámy, co je, vzkázal-li nebo přijede-li později. Loni by bývala ráda, teď byla znepokojena až do té chvíle, kdy přišel posel z Bezděkova, jenž oznámil, že mladý Domáň nemože přijet, že starému se udělalo nějak chuře, tak že nemohl jeti pro přízi, a tak že musil za něj mladý.

Mrak, jenž začínal kalit Dušánkovy hody, se rozešel. U Dušánků skončily pozdě večer, vlastně pak až v noci u Vondrů v dřevěné hospodě před mostem, kamž se všechna Dušánkova společnost odebrala na „bál“. Jenom ne Anina. Té se nechtělo. Starý ji chtěl nutit, žena však mu stranou posvítila, co že nerozumí, že je tak dobře, že se Anina už nadobro obrací, že nechce jít, protože tam Domáňů není, že by ji tam nic netěšilo.

Dušánek to uznal, a tím spokojeněji se vypravil do hospody. Cestu měli zlou za tmy, a hlavně že bylo veliké náledí, cesty jako sklenice. Povídal hlas, jak se společnost opatrně potmě drápala při staveních, že je místem o zabití, že formani tady od Bezděkova dolů kladou před koně na cestu houně i kožichy, aby se koně tak nesmekali a nepadali, cesta že je ledem zalita a strání dolů, no, o zabití.

Příjemněji pak bylo u Vondrů v sednici ozdobené řetězy z barevného papíru. Byla jako díž a dobře se do ní hodila muzika dvojích houslí, klarinetu a basy. Světnice hostem nestačila; děti, jež přišly na čuměnou, zabraly pec, odkudž dobře viděly dolů do kola pod „lustrem“ lojových svíček i k „právnímu“ stolu v rohu.

Tam vévodil Dušánek mezi svými hostmi, tam chlebil mu „táta“ Holeček, jenž měl ženu jako čečetku malou a jenž prováděl zase svůj „vtip“, vzpomenuv na ni, že jí má dáti zavdanou.

„Ale já jí nevidím,“ vrtěl hlavou, hledaje ji mezi ženami, „to ona je asi na peci mezi dětma.“ I šel s holbou na pec, prohlížel mezi „chasou“, až vrátiv se, shlédl ji pojednou u stolu, rozdurděnou, kdež jí před okamžikem neviděl.

„A šak jseš, vostudo, tadykle! Tak tu máš a zaudej si!“

Dušánek se začal řehtat a s ním se smáli všichni. Spustili však hlomozný pokřik, když pojednou vstoupil Doubenus. Přišel v beranici, ve vysokých, ohromných botách s ledáky. Natloukl si je odpoledne do podešví, protože měl na Pavlišov dopravit řezačku od kováře; na Pavlišov bylo do kopce a všude samý hladký led, jedna slitina. Šťastně se odtud vrátil, a jak šel kolem, dal se uvábiti taneční hudbou.

Přivítali jej slavně, a Dušánek, chtěje míti švandu, chtěje si z Doubena ztropiti šaška, hned vykřikl:

„Solo! Doubenus solo!“

Doubenus rozuměl žertu. Také se nadál pohoštění od bohatého pláteníka, od něhož si už dopoledne odnesl výslužku; proto se nevzpíral a „táta“ Holeček, aby se zachoval Dušánkovi, z jehož cigár pansky kouřil a na jehož řád pil, vyvstal, vzkřikl na muziku, ať zahrají volnou, a vzav svou ženu za ruku, doprovodil ji k Doubenovi, aby zavedli spolu kolo.

Doubenus nemohl tanečnici, nad niž strměl jako dub, odmítnout, aby nebyla urážka. Jen si zavdal, jak mu podávali, zprudka a zplna si zavdal, vzal svou tanečnici za prsty, a nedbaje svých ohromných bot s ledáky, začal vykračovat a natřásat se, aby trefil do taktu.

Kolem se shrnuli, i na lavice u zdí se stavěli a plácali, smáli se, pokřikovali no, no, že už to půjde, že Doubenus na ten temp už přišel.

Ten všechen červený od větru i prudkého napití, usmívaje se, postrčil beranici k uchu, zlehka zadupal, šel zase kousek, jak muzika hrála volnou, pak se pustil do kola, on velký jako sloup; ona maličká, točila se kolem něho jako křepelička, až jí cípy placky od hlavy poletovaly. Šlo jim to, až z toho a z hudby a pokřiků kolem vjel do Doubena oheň; rozjařil se, zadupal, vší silou zadupal, a jako by rázem zdřevěněl. Ledáky mu zajely do podlahy, zaryly se, zarazily, že nemohl s místa, že ostal jako přimrazený.

Všecka hospoda jeden křik a smích. Chechtali se, plácali, několik mužských hned skočilo pro židle, a hned s nimi k Doubenovi, jemuž utekla tanečnice, a hned skočili na židle a že ostatní musí mu pomoci, křičeli, ať zas dole pomohou. Tahali ho z bot nahoru, jiní přidržovali dole; a jiní se smáli a křičeli, že to půjde, že má boty jako chlívy, že by v nich koza mohla míti mladé.

I vytáhli jej z bot a z jejich slámy; „táta“ Holeček přivedl znovu svou mámu a Doubenus musil zase do kola – bos. Měl opět solo, on, a jeho boty, které trčely z podlahy; hudba zahrála „intrádu“, a všecka hospoda všecken „bál“ dole i na peci nadšeně tleskal.

V tu chvíli uskočil z muzikantské kruchtičky langrovské hospody nahoře v městečku Kalista, učitelský mládenec, jenž jak obyčejně pomáhal, padolským muzikantům. Uskočil, čepici pod kabátem, tajně ven a nedbaje tmy a náledí hnal se dolů k mostu a za most k Vondrově hospodě, poněvadž se nahoře v langrovské Aniny Dušánkovy nedočkal a poněvadž právě zaslechl, že Dušánkovi jsou dole u Vondrů.

Nešel dovnitř, obcházel od okna k oknu hledě pátravě do reje, do kola v zardělém světle lojových svíček. Dušánka uviděl i ji, „tátu“ Holečka a ostatní, jenom ne Aninu. A tolik ji oči jeho hledaly, dychtivě, horečně.

Pak někdo vyšel ven odcházeje a toho se Kalista, nepoznav ho pro tmu, nedbaje, kdo to je, zeptal, chvěje se zimou i rozčilením, je-li tam Aninka Dušánková.

„To jste vy, pane spomocník,“ řekl hlas plný údivu. „Že vám na ní tak záleží! Není tam, panečku, ostala snad doma.“

Kalista dál už nedbal. Otočiv se spěchal zpět přes most, ne však nalevo k langrovské hospodě, nýbrž vpravo dolů k Dušánkovu příbytku. Mráz mu profukoval kabát, nohy se smekaly na ledu, ale kdyby se měl zabíti, v tu chvíli by neobrátil. Touha jej hnala, že uvidí Aninku a samotnu, že s ní zase promluví. Hodilo se tak šťastnou náhodou; kolem po staveních tma, jen u Dušánků kmitá zardělé světélko, zhaslo však, nežli došel.

Musil se okna chytnout, jak rychle se přihnal. Nahnul se, nazíral: tma, ani hnutí. Zaklepal. Ticho, leda že vítr v holých zasněžených stromech se mrazivě ozval. Učitelský zaklepal poznovu, pak zavolal tlumeně, chvějícím se hlasem:

„Aninko!“

Z jizby nic, ani slovíčko. Učitelský volal naléhavěji, vzrušeněji, po druhé, po třetí a čekal ještě chvilku.

Anna právě ulehnuvši dobře slyšela. Na první zaklepání prudce usedla, a když poznala hlas, lekla se, až jí srdce začalo prudce bít. Okamžik naslouchala ustrnulá, pak hodila na sebe sukni a chtěla vyskočit. Než uvázla pomyšlením, co, co chce, má-li jít ona ven. Strachovala se svých, a také svědomí bralo jí odvahu; bála se už Kalisty. A podruhyně spí vedle, ta by slyšela, kdyby otvírala. Zahlédla v okně stín, jak se k němu zrovna tiskne. Než, vtom se v oknu uvolnilo; stín zmizel, a když přiskočila, nikoho již nezahlédla. Stála nazírajíc do tmavé, zimní noci s tlukoucím srdcem, pak pojednou zaklepala. Ticho – Čekala; ticho, žádné kroky, a ještě čekala. Pak ocitla se zase na posteli. Ani nevěděla, že na ní sedí. Byla za učitelským. Jak zvěděl, že je sama, přiběhl za ní, aby s ní promluvil. A ona jej tak pustila, ani se mu neozvala. Cítila prudké výčitky, že s ním tak jednala, že jej nechala tak odejít.

Bylo jí ho líto; padlo na ni smutno a dala se do pláče.

Kalista seděl zas už v kruchtičce mezi muzikanty a hrál. Hrál i pil.

Dušánkovi přišli pozdě. Anina byla ještě vzhůru, tvářila se však jako by spala. Usnula až k ránu, a když se probudila, byla nespokojená, neklidná. Kalistu měla hned zas na mysli; hnětlo ji, co učinila, a divné sny, jež k ránu měla, nerozplynuly se také bez sledu v mysli. Zatoužila, kdyby s učitelským mohla promluvit. Vyhlížela starou Mrázkovou, aby mu mohla alespoň vzkaz poslati.

S bábou promluvila teprve až odpoledne. Když odešla, nemohla se jí zase dočkati. Bába přišla až večer se zprávou, že učitelského potkala u školy, venku, že mu dala dobrý večer a že mu něco nese. „Cože, vy? poudá, a co; já řku: Vzkaz od Aninky, to si možete myslit. A on zas, jak by si to moh’ myslet a že – Aninko, já ostala celá zmámená, že od toho, poudá, kdo se vyhejbá a kdo s ním nechce ani slova promluvit, od toho že vzkazy nechce a nepřijímá. A nic, už ani slova a rounou do školy; zrouna utíkal, abych ho snad nechytala. Bodejť, po takový řeči!“

Anna zčervenala; byla zahanbena a hned v ní dušánkovská pýcha zahořela.

„No, když nechce, ať nechá –“odsekla v náhlém vzdoru.

Kalista spomocník se pak už na své dílo, na psané a malované modlitby, skoro již hotové, ani nepodíval. Ležely v přihrádce zarovnány papíry a partesy. Také přestal první čas chodit kolem Dušánkových; byl uražen, měl bolest. Než Annu nepřestal míti rád. Myslil na ni, toužil po ní a touha zavedla jej zase kolem Dušánkova stavení. To se již jaro otvíralo. Anna však na něj nečekala jako loni tou dobou, nevyběhla ani jednou na zahrádku.

Netušil, že když ho zahlédla, že za ním hledí, až zajde, a že teskně vzpomíná, že bylo krásněji, když se s ním scházela, když spolu chodili pod olšemi. Ale nesměla se již ani slovem vyzradit, a nic vzkázati na udobřenou. Byla už zaslíbena; hned po velikonocích přijeli Domáňovi o slovo a již tenkráte sjednáno, že svatby budou na jaře po zasetí, začátkem máje.

Když Kalista o tom osudném dni na určito zvěděl, vytáhl v náhlém rozhodnutí své nedokončené dílo a pracoval o něm každé volné chvíle. Když je dopsal a domaloval v smutných myšlenkách, v trudné náladě, donesl je do Náchoda ke knihaři. Cestou maně zastavil se pod lipami u kříže u cesty, kde tenkrát Anina vůz zastavila, když on jda na štaci, tam se přezouval, kdy ona slitovavši se, že kulhá, jej sama pozvala, aby si sedl k ní na vůz. To byl začátek, a pak mu štěstí jen kvetlo; a teď, ale teď –

Modlitby pěkně v koži svázané přinesl si do týdne, ve čtvrtek, v den rekreace, kdy nebyla škola; v nastávající úterý měla mít Aninka svatby. Ty modlitby, které pro ni začal, a které jí ohlásil a slíbil, chtěl jí dáti svatebním darem. Jak se podvečer vrátil z Náchoda, seděl nad nimi, zamyšleně hleděl na titulní list, na němž rumělkou, umělým švabachem bylo napsáno:

V Poříči dne 5. května 1837.

Tak bylo titulem napsáno nad ozdobou a mezi ozdobou malování kalicha na oblacích stylisovaných karafiátů, růží a pomněnek. Loni 5. května začal a teď skoro touže dobou – – Jak byla tenkrát ráda, když jí o té knížce pověděl; těšila se na ni. A teď přijme-li ji a jak on ji podá. Rozhodl se, že sám knihu donese; neběželo jen o knihu. Chtěl Anně ještě jednou v oči pohledět a s ní promluvit, naposledy, než ji odtud odvezou.

Olše před školou přes cestu u Medhuje již temněly. Byl čas. Vyšel maje modlitby v náprsní kapse. Chtěl u Dušánků obcházet, až by Anna vyšla náhodou. Než nedostal se k Dušánkovým. Když došel na kraj Padolí, pořád vedle řeky, spatřil před sebou Aninu. Vracela se od Klugarů, z poslední padolské živnosti, kdež se byla přeptat, měli-li by už kuřata.

Spomocníku se zachvěla kolena, když ji tak znenadání před sebou uviděl; s těží vyrazil její jméno. Lekla se, když jej poznala, ale neprchla, zůstala. Setkali se u řeky v temnu pod olšemi plynoucí. Kolem ticho, v bílých, roubených chalupách přes cestu začínala okénka světlem se zardívat. Šel kolem starý strejc, dal dobrý večer, pominul, a cesta zase prázdna. Od řeky zticha šumělo.

Mladí stáli okamžik mlčky proti sobě, oba vzrušeni, až spomocník tlumeně promluvil: „Aninko, nesu ti tadyhle,“ vytáhl modlitby, „to jsou ty modlitby, víš, co jsme o nich mluvívali.“ A najednou vyhrkl v bolestném záchvatu:

„Co’s mně to udělala!“

Slzy jí vytryskly.

„Když naši –“

„To už nech – Už je konec.“ Podal jí modlitby. „Vem’ si je na památku, budeš jich snad brzo potřebovat.“

Jak je přijímala, chvěly se jí ruce, a těch jeho slov se lekla.

„Modli se v nich,“ řekl zas, „a nezapomínej na mě. Šťastná však nebudeš. A já taky ne.“

„To já vím. Ach Františku – odpusť mně – já –“ Zaplakala. Byla by jej chytla okolo krku, ale tady, na cestě – A výše, ze šera ozvala se její mladší sestra.

„S pánem Bohem!“ vydechla, nebránila se však, přimkla oči, když ji učitelský znenadání chytl, přitiskl a v návalu žalu i lásky ji políbil.

To bylo jen okamžik. Když se probral, stál sám na opuštěné cestě; olše opodál trčely černěji do hustého šera a řeka v něm tiše proudila.

Příští úterý byly v Padolí přeslavné svatby. Dušánek pláteník i Domáň ženich se dali jak náleží vidět. Svatebčanů nekonečná řada, zelenající se v čele, kde šli mládenci s družicemi, rozmarinou a pestřící se pentlemi a fábory; vzadu pak mezi staršími blýskaly se zlaté a stříbrné čepce, leskly se hedvábné salupy i selské bohatě vyšívané šněrovačky. Hudba hrála, pistole bouchaly. Večer slavná muzika, jenže bez výborného houslisty, poříčského spomocníka. Dvakrát pro něj vzkázal Kalina, kápo padolských muzikantů, a po každé vyřizoval posel, že spomocník není doma. Po vyučování vyběhl za školu do polí a bloudil po mezích mezi osením, až se ocitl nevěda v osamělém, travnatém Lokvencově dole. Tu si lehl na svahu pod habřinou a vydržel tu až do noci.