U nás

Ještě druhý den i déle se mluvilo po všem Padolí o divadle. Samá chvála jen zněla a smích, jak se rozpomínali na to představení ti, kdož byli ve škole. Nejvíce se mezi mladými povídalo o divadle, a u Kalinů zas už plány strojili, t. j. mladý Kalina s Krůčkem, který se ještě s větším ohněm chystal, poněvadž se farská Františka nebránila, když jí navrhl, že by mohla a měla také hrát. Jen na bratra faráře se vymlouvala.

Než to již věděli, ten že se divadlu nebrání a že by také Františce snad dovolil. Už i kus vybírali, už i úlohy rozvrhovali, a také se již o jednu, milovnickou, tahali. Krůček si ji vybral, Vacků Josef však svou novou vrátil, že je malá (sebevědomí jeho po prvním vystoupení rostlo) a že nebude hrát, nedostane-li té úlohy, kterou si Krůček vybral.

Spor ten, kterýž Kalina darmo hasil, rovnou a rázem krotil a přeťal zámecký poslíček, jak mu Prouzáček říkali, když přišel do Padolí jako vždy v placaté čepici, o holi, s koženou brašnou pod pláštěm. Chodíval vždycky k rychtáři a časem také s nějakou obsílkou.

Tentokráte stavil se také na faře a rovněž pak u mladšího kostelníka Kaliny. Faráři odevzdal psaní od náchodského vikáře Lukavského a kostelníkovi obsílku, aby se dostavil na zámek. Mladá Kalinová se lekla, stará učitelka spráskla ruce, a Bože, co to je! Jen Kalina, drže obsílku v ruce, se usmíval.

„Ani se nemusím do toho dívat,“ pravil. „No, snad mě neoběsí.“

„Ale pro Boha, Anton, co je –“

„Ale divadlo, to víte, co by bylo, dyť jsem nic neuďál.“ Podíval se kmitem na papír a hned ho položil na stůl.

„Je to tak –“ Bral čepici na hlavu a sháněl kabát. Chtěl sběhnout ke Krůčkom, jestliže také mladého obeslali. Vtom vešel Doubenus a vyřizoval, že jemnostpán vzkazuje, aby tuhle Antonín přišel na faru. Teprve teď se Kalina zarazil.

„Co je?“ ptal se kvapně. „Byl na faře Prouzáček?“

„Byl a přines jemnostpánoj ňáký psaníčko.“

„Od koho?“

„To nevím.“

Kalina poslechl a chvátal na faru, trochu si však zašel. Zabočil ke Krůčkom, do krámu k mladému. Prudce otevřel dveře, až zvoneček zaječel a dlouho se třásl na svém péře. Kalina již od prahu volal:

„Dostals ze zámku obsílku?“

„Ne, nedostal.“

„Já dostal, a teď jdu na faru, mám tam přijít, jemnostpán taky něco dostal z Náchoda. Je v tom divadlo, to se ví.“

„Ale že já nic nedostal –“

„A že jen já – To někdo na mě udal, jen na mě, protože se chce schladit.“

„Ale kdo, a proč?“

„Protože má na mě zlost.“

Ač se Kalinovi při tom mihlo pomyšlení, kdo, že snad Šimůnek ulický, neřekl nic, a pokrčiv rameny se jen vyhnul:

„Musím jít, pak se tu stavím.“

Do pokoje k faráři šel volněji. Z něho měl v tu chvíli největší strach. Farář však nic nečernil a nespustil zostra.

„Vidíte, Toníčku,“ začal vážně, káravě, „teď to máte a já s vámi. Připomenul jsem vám, máte-li povolení. A pak, co vás to napadlo hrát ve škole! Tady mně píše pan vikář – stran toho píše.“

Kalinou škublo.

„Račte odpustit, jemnostpane,“ zaprosil a ještě více pohledem.

Havlovický poklepal vrchem prstů na vikářovo psaní, které vzal se stolu, a řekl:

„Mám vás pokárat a Johana taky, toho zvlášť.“ Myslil učitele. „Je pravda, v pořádku to nebylo, do školy se to nehodilo. No, ale už se stalo. A víckrát to ve škole nebude. A jinde, myslím, taky ne. Pan vrchní bude zlý.“

„Mám přijít na zámek, jemnostpane.“

„Vida! To dostanete, Toníčku, na pamětnou. A máte po divadle, aspoň na dlouhý čas. Tak zas budete jen číst.“

Tato slova Kalinu zarazila. Domů se vrátil neveselý; myslil na divadlo, že bude po všem. Ale jak vypravoval Krůčkovi i doma, co bylo na faře, vděčně uznával, jak farář jednal mírně.

Byl by to jednání ještě více cenil, kdyby byl věděl, že také sám farář dostal, proč to divadlo nezakázal. Děkan Lukavský mu psal, jak se vrchní zlobil i na něj, na faráře, a že jeho, vikáře, požádal, aby Havlovickému domluvil. „Víte, je tuhý Němec,“ psal vikář, „české divadlo je mu solí v očích, ale jen co je pravda, ve škole nemělo být.“

Tuto šňupku farář Havlovický přijal a nezchladil si žáhu ani na učiteli, kterého si dal také zavolat, aby mu oznámil, co to vyvedli, jak se v Náchodě, zvláště na zámku, rozhněvali.

Kalinové bratří vděčně uznávali jednání svého faráře; za to pak mladší, hodinář, o vrchním jinak zpíval, když se vrátil ze zámecké kanceláře.

Dostavil se tam, jak mu obsílka nařizovala. Vypravoval, jaké hromy Essentr pouštěl, jak se vztekal, až zrudl jako krocan, jak hrozil šatlavou, že by to měl u krajsamtu oznámit, a on, „kóstelnyk“, „kóstelnyk!“ (Kalina opakoval s jeho výslovností), že by měl pšijít do dýry, ať se víc neopováží, sic že by dostal velká pokuta, nač dyvadlo v takovým nízdě –

Kalina nevěděl, že i tu jej farář Havlovický zachytil, že mohlo býti hůř. Hned jak zvěděl, že má Kalina přijít na kancelář, dopsal důchodnímu a žádal ho, aby se, pokud možná, kostelníka ujal. Obracel vše na veselou stránku a dokazoval, jak je to vlastně nevinná věc, to plachtové divadlo.

Kalina se tomu všemu ani tak nedivil, že pro tu hru měl takové tahanice, ale to mu nešlo na rozum, proč jenom on, jen on, a ne také Krůček, jenž se také o to divadlo sháněl.

„Inu, rozumíš,“ řekl mu strýc, starý Langr, když o tom mluvili, „udání bylo jen na tebe. Nějaká duše dobrá jen tebe očernila, a hodně.“

„Snad Šimůnek –“

„Radši mlč, když nemáš jistotu.“

A nedověděl se. Zůstalo jen domnění. Pro ně se pak Šimůnkovi vyhýbal, jak mohl. A měli po divadle. Vrátili se zase ke knížkám a čítali, ne však už dlouho. Sníh sešel, půst minul, velkonoce přišly.

Jak se jaro otvíralo, nastala faráři nová práce. Opouštěl knihy; zato ho bylo více vídati na zahradě, na poli, zádušním i na sousedských, jak je časem obcházel přehlédnout, co a jak kde dělají, i poradit, čeho by měli nechati, co udělat. Někde poslechli, někde jen na oko slíbili, ale za zády se mu jen smáli, ten že by toho chtěl, takové novoty, to že snad může být u panských dvorů, ale ne u malého hospodáře.

Viděl a slyšel, jak se všude divili, když dal brambory sázet za hakem a ne do řádků, a pomýšlel, což budou teprve říkati, až si opatří semínko tu neznámé, až rozkvete kus farského pole nevídaným květem jetelovým!

Tyto práce naplňovaly kromě jeho povolání duchovního i školského všecku jeho mysl. Těšil se z nich, ale také starosti mu přicházely, jak bude, zdaří-li se ty theorie a novoty, které si z knih začal a s kterými si někdy nevěděl ani dost rady. Byl vedle kněze hospodářem, měl jeho namáhání a dost všedních starostí a někdy mrzutost, ale také jeho příjemnou únavu, zdravý spánek, svěží, veselá jitra s novou chutí do práce.

A práci tu měl jako za povznesenou, neboť nekonal jí jenom pro lepší výtěžek, nýbrž také za tím účelem, aby byla příkladem a vzorem jiným pro povznesení krajiny. Měl ji za vážnou část svého úkolu, který si uložil.

Než nevelký ten kruh, do kterého se postavil a jenž byl jeho světem, nezabednil si tou prací a neodvracel zraků svých od toho, co se dál dělo. Knihy i časopis jej udržovaly ve spojení se světem a začínal si také nové styky, písemné, s některými vynikajícími hospodáři dále v kraji.

V těch starostech a v práci ubíhaly dni klidně. Spáru pochybností neucítil, do hloubání se nepouštěl. Nepřicházely mlhy neladu a nespokojenosti, nevrlost a nejasné smutky z neukojených žádostí. Oči tu neměly pokušení, srdce žádných zážehů; a když se krev zdravého, svěžího těla někdy bouřila, zažehnával ji prací nebo vážným čtením.

Na důchodních málokdy vzpomněl. O masopustě nepřijeli, a k jaru, když bylo sychravo a neladno v tom přechodu, jich nečekal. Sám do Náchoda celý čas nepřišel a po tom divadle se ho i jaksi chránil, poněvadž se nechtěl setkat s vrchním.

V ten čas přes tu chvíli pršelo a Padolí se zas propadalo v blátě. Lidé chodili zase zahradami, přelézali ploty, když nestačil už ani dřevěný chodníček v ulici z města ke kostelu. Farář Havlovický užil těch slot a té necesty a zaváděl opět pozapomenutou řeč o padolském náměstí, jež se blýskalo blátem a bylo rozjezděno a potrháno, když přišly jarní vody. Připomenul opět dolejšímu mlynáři, aby se toho ujal, jak povídal (tu myšlenku nechal jemu, jako by byla jeho), a sám stranou také domluvil rychtáři i konšelovi Mityskovi.

Mlynář přisvědčoval a dělal už plány, že bude nutno ty kopečky rozkopat, dolíky vyrovnat, a nejlíp že by bylo, kdyby se celé prostranství zoralo a srovnalo; ale to že by také Mityskova louže musila pryč a třeba i ty stromy nad ní, ale s tím že se ten oblizovač nerozloučí.

Pak samo slunce pomohlo chránit padolský rynk ode všech oprav. Bláto vyschlo, kopečky i kus prostranství se zazelenaly a husy se zas probělávaly s toho koberce od rána do večera. I farář v ten čas poodložil ty změny, neboť zahrada, pole i sad jej teď více držely.

Zahrada farská prokvétala prvními květy. Farář se tu pilně zaměstnával, ke dvěma oulům dohlížel, pro něž si poslal v zimě, když byla hladká sanice, a jež boušínský farář až na Červenou Hůru vyprovodil. Skoro denně zašel si také na hřbitov, kdež se nesly štíhlé, tenké ještě mladé třešně lesklých kmenů, jež si opatřil z kraje a zasadil je tu na mezi nad táhlým dolcem.

Havlovický se nejednou zastavil nad omládlou březinou, výše ve svahu, vedoucím k zádušnímu lesu v tu stranu Zlička, a přehlížel všecku krajinu, údolí, stráně i vrchy v těch odstínech různé zeleně stmívající se výše ve stráních v hlubokých stínech mrákavých lesů. Pohled na jarní krajinu ho tak nejednou připoutal a její konejšivý klid zavíval i do jeho mysli. Vnímal a hleděl a zapomínal i na plány, které cestou si připomínal, že je hřbitov skoro pustý bez stínu, že bude nutno ho vysázet lipami a cestu sem březinou spravit, zvláště ten hrozný výmol.

Ale nikdy tak necítil velebu krajiny, jako když o křížových dnech stanul se zástupem svých osadníků v širém poli u kamenného, omšeného kříže na široké mezi při cestě drahný kus od zádušních polí v tu stranu k pruským hranicím na planince s lesnatými chlumy opodál, za nimiž obzorem na samých hranicích vznášelo se zářivým vzduchem lesnaté Vrchmezí, táhlý Bor a ostatní modravé kopce.

Zpěv litanií umlkl a farář sám začal se modlit. A jak viděl kolem ten zástup, jenž padl na kolena, ženy i muže lopotnou prací namnoze přihnuté, jak spínali těžké, mozolné ruce, jak obraceli k nebesům své ustarané, osmahlé tváře, a jak zraky jeho přelétly široširý kraj, zelené, tiše se vlnící lány, pohnutí ho schvátilo.

Cítil s tím lidem modlícím se ve vroucí zbožnosti za požehnání, za svůj chléb vezdejší, cítil jeho starost, modlitbu i naději. Žádný obřad nekonal s takovou vroucností, s takovým pohnutím i povznesením jako té chvíle, kdy hlasem velikým žehnal v slavném tichu všem těm lánům kolem, mozolné práci, aby Hospodin dal hojnou ourodu a zachoval –