U nás

Starému Zejdlovi, jenž měl na dolejším konci nevalný, roubený příbytek, přišli také hosté: jeden až od Hrádku, bratr Škoda, ten přišel na poledne, bratr Hejnyš ze Záles, ze samoty několika chalup v lese u samých hranic, a bratr Burdych z Padolí. Tito dva až odpoledne. Nepřišli pro hody, ne se najíst, napít, ale do shromáždění, potěšit se, posilnit.

Byli, jako skoro všichni evangelíci po okolních vesnicích, přihlášeni ke vzdálenému sboru v Klášteře. Kněze tu neměli a zřídkakdy ho viděli; nejspíše o pohřbu. K pobožnosti se sami scházeli.

U starého Zejdla, nahrbeného, bílých vlasů a těžkých, upracovaných rukou, dost často. Byl nádeník, poctivý, pravý mozourník. Na něj nemusil nikdo dohlížet, když pracoval. Sám si odpočinul, ať tu kdo byl nebo nebyl; jak si oddechl, dal se opět do díla. Již se mu od práce třásly ruce.

Dobrý šedesátník, pamatoval časy Marie Terezie, kdy ještě schovávali knihy a tajně v nich čítali, pamatoval a často a rád opakoval, jak starý otec jim v takových chvílích říkával:

„Uvidíte, že to zas přijde, že se bude moct každý dát na kterou víru bude chtít, tak vy na svou starou pamatujte.“

A syn pamatoval. Když vyšel toleranční patent, přihlásil se k helvetské víře. Tentokráte už jeho otec nebyl na živu. –

Toho posvícenského odpoledne, kdy v Padolí hlučně slavili, seděl s hostmi ve své nevelké vybílené světnici s tmavým stavem v koutě; od včerejšího, sobotního večera stál nehnutě. Starý Zejdl byl beze všeho; tím více se odrážely zarudlé jeho ruce, těžké jako kladivo, od bělostných rukávů košile. Místo si vybral zrovna u okna, hosti usadil více do rohu starého stolu, na němž ležel starý kancionál v tmavé kůži, očouděný, usmolených rohů, a bible stará s růžky desek žlutě kovanými.

Zejdlovi nalevo seděl Škoda, nevelký, nezdravé barvy, zamodralých rtů, dlouhých tmavých vlasů za uši sčesaných. Byl v nedělním tmavém kabátě, patrně už hodně starém, vesnického střihu a díla. Vedle Škody usadil se v tmavomodrém burnuse dlouhý, hubený Hejnyš, s vlasy do čela, jemuž se tvář stále pousmívala. Nevelký Burdych, jeho soused, zardělých, plných tváří, nejčilejší ze všech, byl jako křeček.

Hejnyš, maje ruce před sebe na stole volně sepjaté, upíral zrak na bratra Škodu. Neduživý ten tkadlec z odlehlé vísky, po vrchu po dole roztroušené, byl ze všech tu nejvíce pročtělý. Rád a výmluvně vykládal; do své řeči vplétal obraty a slova knih. Mluvil volně a ještě chvílemi ustával, aby si vydechl, odpočinul.

Pověděli mu o známých bratřích v okolí, pověděli mu, že počet jejich po vůli boží roste, jako ve Lhotě za Machovem, tam že nějaký Pavel, sice ještě katolík, k bratřím se hlásí a že se chce dát odepsat.

Pak bratr Škoda jim zase o jejich houfku podával zprávu, o bratřích roztroušených po kopcích v Tysu, v Borové, ve Rzech.

„Neubylo nás, ale také protivenství neubylo. Však ale bývalo hůř, obzvlášť od toho osudnýho roku tisícstýho šestistýho dvacátýho, co naše Čechy s Moravou přišly o tu krásnou, vzácnou svobodu náboženskou.“

Starý Zejdl, sedě s hlavou pochýlenou, malomluvný, ale vroucně věřící, mlčky přisvědčoval. Škoda si jen oddechl a zas už byl v proudu.

„Ještě teď by nás rádi ustrašili, a dost se přičiňujou, aby nás sousedstvu zošklivili a v opovržení strčili. My tam u nás máme největší potíž, dyž nědo umře. Krchova není a do sboru daleko. A našinci skoro samý chudák, to vám je kunst převozníka zjednat. To se mně taky stalo, teď po žních. Hospodin povolal si mé malé dítě, jedenáct neděl mu bylo.“

Umlkl, oddechoval.

„Truhličku jsem opatřil, všecko, ale fůru jsem nemoh sehnat, ne a ne. Obešel jsem všecky sedláky a prosil a dost: Prosím vás, spolukřesťané, prokažte tu křesťanskou lásku, propůjčte mně vůz a koně, abych moh to svý dítě zavízt do Kláštera a pochovat. Ale byli jako skála. Ten odřek a odrazil mě bez okolků, ten se ňáko vymluvil, a tak vzal jsem truhličku s dítětem a nes jsem ji sám do Kláštera. Žena stonala, ta chudák nemohla nikam.“

„Je to daleko od vás?“ ptal se Hejnyš.

„Přes sedm vesnic a dvě města, přes Dobrušku a Opočen.“

„A těžko se šlo s takovým nákladem,“ podotkl starý Zejdl soucitně a pohlédl na bratra Škodu.

„Ba těžko, bratří, a jednu chvíli, dyž jsem kráčel polem sám a sám jen s tím ubohým červíčkem, bylo mně až do mračku.“

Škoda snížil hlas a také již nemluvil kazatelským tónem.

„Ale pomyslil jsem si, co se rmoutíš, Hospodin má jistě k tomu svý příčiny. Vzýval jsem ho a zpíval, a on mě posilnil. Vidíte, bratří, dokud jsem ještě byl syn světa, neznal jsem takové outěchy a nevěďal jsem, jaká je moc víry,“ tu zvyšoval hlas, „jak David, Samuel a proroci vírou docházeli zaslíbení a zacpávali ústa lvům.“

Zejdl přisvědčoval, Burdych sebou zavrtěl, a nedbaje, že Hejnyš začal mluvit, spustil horlivě, jako popuzeně, tady že to není o nic lepší.

„Tuhle strejc Zejdl všecko trpí, ale já ne, já se bráním, a taky co, dyť nemaj právo. Ale oni uvykli nad námi panovat, a nechtěj odvykat. A to já je taky bodnu. Jako tuhle, víte, strejc,“ obracel se k Zejdlovi, „potkám starou Šimůnkovou z uličky, taková modlářka,“ vysvětloval Škodovi, „a já řku: kampak, kmotra, kam, a ona, že do Svatoňovic na pouť. A já řku, kmotra, nechoďte, panna Marjá Svatoňovská není doma, šla Vambeřickou navštívit. A, bratří, to jste měli vidět, co ta bába vyváděla. Ta nadávala, beranů beranských.“

Škodovi se kmitl po bezbarvých rtech mdlý úsměv. Hejnyš se zasmál, starý Zejdl však zavrtěl bílou hlavou, a hledě na Burdycha, domluvil mu mírně, ale káravě:

„Tos neuďál dobře, bratře. Nač je popichovat, to není podle Písma. A taky možeš mít z toho vopletačku, a my třá s tebou. Budou nás všechny štuchat. Ale, bratří, abysme začali.“ Sáhl po kancionálu a podal ho Škodovi.

Bratr Škoda, otevřev knihu, obrátil ji víc k oknu, aby lépe viděl. Ve světnici černého, nízkého stropu, v níž tmavý stav v koutě hodně zacláněl, byla tou chvílí již valně patrna různá světlost, u oken a dál od nich.

„Dlouho už nebudem vidět,“ řekl Škoda, nachyluje se do knihy.

„Abych rozsvítil,“ a Zejdl vstal.

„Louč dnes ne,“ zvolal Burdych hlasem na něj a živě se po něm na židli otočil. „Rozsviťme si dnes svíčku.“

„Třá, ale nemám ji, pošlu pro ni.“ Hostitel to řekl ochotně; bylo však znáti, že ta výloha ho překvapila. Nebyl držgrešle, žádný lakomec, ale neměl nazbyt na svíčky.

„Tak pošlete, strejc, složíme se na ni.“ Navrhovatel sáhl do kapsy u vesty. Také Hejnyš hned vytáhl měchuřinku, ne bachratou, nacpanou, nýbrž hodně nízko zakroucenou, a vytáhl krejcar. Když také Škoda chtěl přidati, starý Zejdl na to nedopustil.

Pak vyšel sám s penězi, a když se vrátil a přisedl, vytáhl už také Burdych i Hejnyš své kancionály z kapsy a vyhledali píseň, jak ji Škoda udal. Již chtěli zazpívat, tu naráz buch, buch, bác – někdo zabouřil na okno, až prudce zařinčelo.

Zejdl se rychle otočil, Burdych vyskočil se židle a k druhému oknu.

„Už je pryč,“ ohlašoval staroch, obraceje se zase k hostům, kteří držíce knížky v upracovaných rukou, dívali se upřeně k oknu.

„Jako prašivec utíká. Pohůnek!“ volal Burdych od druhého okna. Zčervenal popuzen, a v očích se mu zablýsklo.

„To mně dělaj často,“ vykládal Zejdl klidně, na taková vyrušování zvyklý. „Pojď, bratře Burdychu, a sedni.“ Přiklonil bílou hlavu nad kancionál vedle Škodovy hlavy dlouhých vlasů, přibledlé, nezdravé barvy.

V ten okamžik, jak zanotovali, jak všichni čtyři začali zpívat:

oživla ta chorá tvář a jako by tichý svit ji ozářil.

Škoda zpíval a zpívaje modlil se z hlubiny své duše, s úplnou oddaností. Rovněž tak jeho bělovlasý soused. Hejnyš držel knížku kus před sebou. Tvář jeho, jak upřímně zpíval, se křivila; ve zbožném pohnutí zesiloval hlas, měl nejvyšší ze všech, a když s vroucnou naléhavostí a důvěrou zpíval refrén:

obrátil oči ke stropu.

Ti tři v povznesení ducha zapomněli na svět. Burdych také horlivě zpíval, přece však dvakrát, třikrát mrkal slídivě k oknu, neplíží-li se tam zase někdo, aby je pozlobil.

Venku však ticho, tesklivé ticho nedělního odpoledne, tesklivější v ten podzimní čas, kdy stíny časně rostly a tlumily poslední zásvit nad stolem, u oken.

Když v prosté světnici, jež neměla ani jediného obrázku, dozněla zbožná píseň, vešla Zejdlova snacha se svým chlapcem, nesouc v železném svícnu starém planoucí lojovou svíčku.

Prve uspávala v sedničce přes síň své druhé dítě, nemluvně. Muž odešel ráno do Stroužného.

Dala dobrý večer, a postavivši svíčku na stůl, usedla se synkem na lavici vedle dědečka.

„Zavřelas?“ zeptal se tiše. Přisvědčila.

Zardělá, míhavá zář rozlila se po stole, po mužích s knížkami, plašila šero do koutů, pod stav, a vzbudila klikaté stíny. Škoda rozevřel bibli v temné koži, už odřené, a chvilku hledal. Kolem nikdo ani slovíčko nezašeptl. Všichni hleděli před se v pobožném mlčení nebo na bratra čtenáře, až začne.

I začal:

„Milost vám a pokoj od boha otce našeho a pána Jezukrista.

Požehnaný bůh a otec pána našeho Jezukrista, otec milosrdenství a bůh všelikého potěšení, kterýž těší nás ve všelikém soužení našem, abychom i my mohli –“

Mladá žena, sedíc s rukama na klínu sepjatýma, bezděky se plaše ohlédla, a Burdych prudce obrátil hlavu. Temný hluk jim o sluch uhodil. Starý Zejdl však jako by neslyšel, také Škoda četl dál, kazatelsky, nezměniv hlasu ani o znání.

Hluk se vzmáhal, rostl, blížil, valil se jako hukot velké vody, a pusté výkřiky z něho vyrážely. Už také mečení bylo rozeznat. S tím se ta vřava zarazila u Zejdlovy chalupy zrovna pod okny. Neustala však, neutichla.

Mečeli, křičeli jako diví, také na okno bušili, až zařinčelo, nejprve na to u stolu, pak na obě.

Zato světnice ztichla. Okamžik všichni mlčeli úžasem. Snacha Zejdlova prudce vstala a chytla chlapce, jenž jako vyplašený zajíček seskočil s lavice. Škoda přestal číst, vstal, položil dlaně na rozevřenou bibli a hleděl odhodlaně do okna, před nímž se míhaly řvavé stíny. Hejnyš si hladil pačesy nad čelem, Burdych chtěl přiskočiti k oknu.

Ale jak se hnul, zahlomozila venku bouře ještě divěji. Nadávali tam, k oknu se tlačili, řápali na ně a již také do domovních dveří.

Starý Zejdl chytil Burdycha za rameno a táhl jej od okna. Vtom vzpomněl také na snachu. Chtěl jí říci, aby odešla, ale ona již byla ta tam. Vyběhla ven do sedničky k malému dítěti a chlapec za ní. Venku řev a z něho vyráželo jméno Burdychovo.

„Jdi pryč, skovej se!“ volal na něj Zejdl. „Jdi, poslechni, kvůli bratřím.“ Začínal mít o ně strach, nebo takovou bouřku mu sousedé ještě nikdy nestrhli. Burdych musil poslechnout, musil do pozadí, do kouta. V ten okamžik však řink – a sklo nevelkých tabulek sypalo se crnčíc do světnice. Svíčka se rozplápolala, stíny se po stěnách prudce zamíhaly, jako by někdo třepal křídloma. V rozbitém okně ukázala se rozpálená hlava krejčího Šimůnka s vousy pod bradou.

„Zatraceni berani!“ křičel hroze pěstí, „my vám dáme! Kde je ten votrok, ten Burdyšek?“

„Sousedé!“ volal bělovlasý Zejdl zvedaje ruce. „Sousedé, pamatujte se!“

A vřava začala pojednou slábnout. Ne však na hlas starého evangelíka. Někdo venku vykřikl, křičel jako by něco oznamoval; bylo slyšet hlasy z houfu, i znát, že se od okna odvracejí, na ně zapomínají i na helvitskou pobožnost. A pak naráz dali se v běh, v cval, a jako utržení hnali se zase zpátky.

Chvilku duněly kroky celého houfce na umrzlé půdě; ohlas jejich chvatně slábl a zanikal v soumraku. U Zejdlů ve světnici sbírali rozbité sklo, ucpávali okno. Starý Zejdl opakoval, takhle že mu to ještě nikdá nevyvedli.

„To Šimůnek, ten to seštval,“ volal Burdych všechen ještě popuzený, trhaje sebou.

„A tvá řeč, bratře,“ káral hostitel. „Proč nemlčíš.“

„Taková je naše svoboda,“ řekl zachmuřeně Škoda, jenž opět usedl. „Pořád nám ji oškubujou, utrhujou a takhle nás straší a nám vyváděj. Ale Hospodin to dopustil. Zkouší naši stálost. Pojďte, bratří, posilnit se.“

Trvalo však chvilku, nežli se zas usadili a mysl k pobožnosti sebrali. A také když Škoda jal se čísti, nenaslouchali tak napjatě jako jindy. Neklid zůstal v krvi, a nejistota odvracela od božího slova; nejistota, nepřijdou-li zas, a co se zběhlo, že ti zuřivci se tak najednou splašili.

Po chvíli nanovo z dolejšího konce hnalo se Šerem několik lidí nahoru, do městečka; bylo slyšet dunění rychlých kroků, jako když stádo běží, i pokřiky. Pak vešla mladá Zejdlová s dítětem v peřince; nechtíc vyrušovat zůstala u prahu. Ale tchán poznal, že něco nese.

„Počkej, bratře,“ vyrušil Škodu, jenž se opět celým duchem pohřižoval v Písmo.

Mladá žena oznamovala podivnou novinu: že přijeli z Náchoda páni, ze zámku, od ouřadu, a taky mušketýr, k rychtářovi zvečera, že si dali rychtáře zavolat od muziky. Rychtář myslil, že přijeli k němu na posvícení, ale páni hned na něj, aby opatřil lidi, provazy a řetězy, aby šel k Lišákom a svázal Lišáka a toho Lancutského, ten že tam taky je.

Burdych vyskočil se židle a byl by nejraděj i ven vyrazil. Starý Zejdl zapomněl na pobožnost. Hejnyš bezděky strčil zavřený kancionál do kapsy svého burnusu. I Škoda poodložil rozevřené Písmo a hlavou se mu kmitlo, tak podivně že byli zachráněni od násilí, tak obzvláště že to Pán nastrojil.

Zpráva vzrušila všechny, protože zlodějské bratrstvo děsilo všecko okolí, daleko, široko. A teď ten tajemný Lancutský, jenž netušeně přijížděl a mizel beze stopy jako stín, ten domnělý pláteník, kápo té zlodějské chasy, a Lišák s ním, že jsou v pasti!

Pobožnost uvázla nadobro. Hejnyš se měl k odchodu, že musí domů, ale že se také ještě staví nahoře, aby zvěděl, co je a jak. Tu také Škoda se chystal na cestu, ale starý Zejdl ho nepustil, že je tma a vítr a do těch kopců že v noci nemůže, aby ostal přes noc, že ho časně ráno vzbudí. Hejnyš podal všem ruku a vzkázal po Škodovi všecky bratry a sestry pozdravovat. Burdych šel s ním, ale neloučil se; slíbil, že ještě přijde, aby jim všecko vypověděl. Zejdl ho varoval, aby se dnes radši neukazoval, ale zavalitý truhlář jen hlavou pohodil a rukou zkrátka máchl, a bodejť, však že se nebojí a že se nedá. –

V podvečer té posvícenské neděla seděla stará učitelka Kalinová v sednici svého příbytku, který jí bratr její pražský, „slavné české appellací protokolsdirektor“, koupil. Lojzík, Aninka, nejmladší její děti, odběhli hned odpoledne a ještě se nevrátili. Nejstarší, Jan, učitel, se prve u ní stavil, když šel dolů do Langrovy hospody k muzice, hrát.

Osaměla o tom posvícenském veselí. V tmavé placce na hlavě, v modré zástěře, seděla u stolu, na němž hořela lojová svíčka v dřevěném svícnu. Měla před sebou knížku rozevřenou, modlitební, ale ještě nezačala v ní říkat.

Seděla nějak schouleně, jako přihrbeně; drobná její tvář milého výrazu, čelo, jímž se táhlo několik vrásek, byly v smutném zamyšlení. V tom tichu se tesknota vkrádala. Vdova učitelka vzpomínala mrtvých, živých.

Dnes rok byla ještě s pantátou, dnes rok ještě hrál s Janem u muziky. A ještě byl takový veselý, chudák, a chtěl, aby přišla za ním na chvilku k muzice, že ji provede, že už dávno spolu netancovali. A dnes je už pod drnem.

A ten hoch – co to vzkazoval, že přijde domů a dost brzo? Čekala ho z Prahy na posvícení, a to skoro najisto, když po Fidélovi Hanušovi onehdy vzkázal; upekla víc koláčů a hodně moučkových, protože je Antonín rád. Již v pátek ho čekala, pak v sobotu najisto, čím dál tím netrpělivěji. Vyhlížela ho, před stavení vycházela a v sobotu, skoro již v soumrak, poslala ještě Lojzíka s Aninkou, aby se podívali, aby šli Antonínovi kus naproti. Děti šly, hodně daleko, protože se na pražského bratra také tuze těšily. Přišly však samy.

Teď, osamělá, na něj vzpomínala, uvažovala, proč nepřišel, co se stalo. Myslila na něj víc nežli na nebožtíka pantátu. Stůně-li snad? Sáhla po knížce, aby se pomodlila.

Venku šerem se ozývaly kroky kolemjdoucích. Na cestě bylo živo, jak všechno pospíchalo dolů k muzice. Ale pak se utišilo. Učitelka vzpomněla na děti, že dlouho nejdou. Starost však neměla, vědouc, že jsou dole u strýce Langra.

Říkala z knížek; rty se pohybovaly, ale tiše, beze zvuku. V jizbě cvakaly jednotvárně hodiny. Na lavici u zelených kamen předla šedá kočka. Pak vítr zahlomozil a ozýval se ve stromech na zahrádkách před stavením.

Učitelka přitiskla prst ke rtům, aby ho naslinila, a chtěla list obrátit. Neobrátila, ale ohlédla se. Zaslechla najednou tolik kroků a ne na cestě, nýbrž v čele stavení, na prostoře mezi jejím příbytkem a sousedovým. Připadlo jí, že snad Lišákovi jdou k muzice, že by se snad opravdu neostýchali a lidí nebáli.

Schválně vyhlédla ven. Spatřila několik mužských, jednoho s lucernou, a všichni ne od Lišáků, nýbrž k nim. Co chtějí? Kdo je to? Nemohla žádného rozeznat. Zůstala u okna, vyhlížela, ač už zašli.

A za malou chvilku vedle hluk a křik. Až k ní pronikl. Pak někdo od Lišáků vyrazil, jako by hořelo, ale dva hned za ním a ti ho zrovna před jejími okny rafli jako draci. Mlčel, jen sebou škubal a bránil se, chtěje se vytrhnout; než oni ho drželi jako v kleštích a nadávali mu, pak jím smýkli, až se zapotácel, až o zem sebou uhodil.

Učitelka slabě vykřikla. Trnouc, viděla, že k němu klekli, že ho snad vážou, poutají. A hluk z Lišákova pořád se ozýval, křik, pronikavý křik. Učitelka odstoupila od okna, chtěla se podívat ven, zastavila se však a váhala, bála se. Vtom na děti vzpomněla. Rychle vykročila. Když vyšla před zahrádku u cesty, zamíhala se vedle v sousedství lucerna v chumlu temných postav, a křik, ženský nářek odtud pronikal z pusté směsi mužských, hněvivých hlasů.

Lidé se sbíhali, ze stavení a jak cestou šli. Kupili se kolem toho, jejž na zemi spoutali, jejž ranami ti dva donutili, aby vstal. Odváděli ho, a za ním jiného, Lišáka. Toho již učitelka rozeznala při kmitu svítilny. A Lišákovou vedle něho až běda hořekující.

Učitelka se třásla. Toto vše před ní v šeru studeného soumraku a v plaché, kmitavé záři svítilny bylo tak náhlé a hrozné. Hned učitelce připadlo, že to je asi ten Lancutský.

Jak je dále vedli, hrozivý křik houfce kolem se vzmáhal, neboť sbíhalo se víc a více lidí. Zajatí, rychtář a jeho pacholek i pomocníci, jež narychlo sehnal, i Náchodský mušketýr v tom proudu mizeli. Ale z vřavy jeho, z pustého hluku pořád prorážel nářek Lišákovy ženy, pořád pronikalo ječivé její:

„Ježíš, Marjá, Josef!“

Učitelka se třásla. Stojíc u plotu své zahrádky, dívala se za průvodem. Viděla, že se všecko valí k rychtářovu stavení. Tam se také houf zarazil. Šla, vzala velký šátek přes hlavu, zavřela stavení na klíč a pospíchala dolů k strejci pro děti, i s novinou. Když pak šla s nimi nahoru, domů, narazila před rychtářovým stavením na živou hradbu.

Ulice plná lidí; nebylo projití.

Všecko se tlačilo k rychtářovu příbytku, k jeho ozářeným oknům, do síně již nacpané, kde stál každý jako zavěšený, nemoha se ani hnout. Dveře rychtářovy světnice byly otevřeny.

U sloupu prostřed poutali pro jistotu řetězem Lancutského, dobrého padesátníka, ramenatého, vysokého, v kamizole, ve vysokých botách. Černé jeho vlasy pocuchány padaly do osmahlé tváře, do tmavých sálavých očí. Poutali ho a bili ho, žilou, pěstmi, jej i Lišáka, jenž už svázán stál ve stínu za sloupem.

Kdo je bil, těžko rozeznat. Každý, kdo stál kolem, vyťal jim do tváře, nebo pěstí uhodil do hlavy, do prsou, kam rána padla; a žíla švihala do nich neustále.

Rychtář, v ovčím kožichu s pestrými vyšívanými květy na zádech, beranici na hlavě, s koženým „právem“ v ruce, křičel, je-li už zapřaženo. Venku zahrčel vůz.

„Vyveďte je!“ poroučel.

Vedli je, Lancutského, Lišáka, s nímž kráčela jeho žena. Cesta k vozu byla novým krupobitím ran a lijákem nadávek a kleteb. Div že zajaté dostali do vozu. Rychtář musil „právem“ cestu klestit a křičet a hrozit, ať ustoupí, ať udělají cestu, a sousedé rychtářem k zatčení přizvaní mu pomáhali.

Sám také usedl do vozu k zajatcům, s čeledínem svým a se zámeckým mušketýrem. Od stavení mohl povoz jen krokem. Vpravo, vlevo černý proud postav, mužských, žen i dětí, jež na okamžik světleji z hustého šera pronikly, jak se valily kolem ozářených oken přízemních stavení.

Vůz nejel dolů k náměstí. Rychtář se obával, že by na ně vyrazila celá Langrova hospoda, všechen sál, že by Lancutského i Lišáka rozškubali. Dal obrátit nahoru, k řece, k brodu, aby se dostal na cestu pod Jírovu horu a tudy oklikou k Náchodu, kam měl zatčené na zámek dodat a kam už odjel pan kontribuční v kočáře.

Učitelka, všecka polekána, pevně držíc Lojzíka i Aninku, vracela se domů. Ale nevešla hned do stavem. Zůstala ještě chvilku, jako mnoho jiných. Tmělo se a vál studený vítr, lidé však nedbali. Skoro před každým stavením černala se skupina a všude jen o jednom řeč, o Lancutském a Lišákovi.

Povídali si, co od rychtářů již proniklo, že už jinde, na jiných panstvích, několik z té bandy zlodějské chytili, také až v Žaclíři, na těch že vyzvěděli, kdo to všechno zlodějství vede, že opravdu Lancutský, a na Náchodský zámek že došla štafeta, že ten hejtman bude o posvícení v Padolí.

Novina o tom, že byl chycen, řetězem spoután a s Lišákem odvezen, zarazila na chvíli dole v Langrově hospodě hlučné, veselé kolo. Všecko ustalo, mnozí i ven vyrazili, podívat se, přesvědčit, a když muzikanti vyvstali ve své kruchtičce a spustili naplno slavnou, jásavou intrádu, zabouřil souhlasem všechen sál.