U nás

Také stavení učitelčino obcházelo to strašidlo. Spíše však se lekala matka nežli syn. Ten myslil více na Lewitovu; zdálo se mu, že s ní už celý čas nemluvil. Staré tetce její zle žehnal a přál jí, aby ji už kozel vzal.

Prstýnek, jejž chystal Justyně jako opožděný dar „litování“, nosil dva dni v kapse, až pak ho zase schoval v sedničce do almary.

V ten pašijový týden nemohl ani k Frýdkom každého dne. Byl nespokojen, zamyšlen, chvílemi také smutný. Učitelka zpívala pobožné, postní, ale syn někdy jako by ani neslyšel. Dívala se na něj starostně, pozorovala ho. Někdy si toho všiml a vytrhl se, někdy ani o tom nevěděl. Po tom, co se událo na Květnou neděli, toužil tím více.

Když se zamyslil, jak bylo u Frýdků o nešporách v sedničce, povyjasnilo se mu v líci. Cítil, ujišťoval se, že ho má Justyna ráda. Když se tak k němu přiklonila, a jak se na něj tak podívala – oh, a mračila, chudáček. Dojímalo jej to hluboce. Že jsou každý jiné víry! Ach, co bude, co bude!

Stará učitelka se domnívala, že ta všecka synova zamyšlenost je pro nastávající odvod, že má strach z vojny. Mohl jej mít. Byl urostlý, podobný, chybičky neměl. Sama se starala, jak bude na zámku; ale když viděla, že je Antonín jako zmoklé kuře, začala ho sama těšit, že to všecko nějak půjde, že musí poprosit jemnostpána, ten že požádá Náchodského pana děkana, ten že má u zámeckých pánů slovo a pan páter Havlovický že by snad třeba také něco zmoh. Ona že půjde jemnostpána poprosit hned po svátcích, až půjde dávat na mši za tatínka, on, Antonín, že si také musí zajít.

Na to syn odpověděl, však že ještě dost času, a když se mu pak po druhé zmínila a jej nabádala, trhl sebou a vyhrklo mu:

„Kdyby si mě radši vzali!“

To dolíval právě barevnou vodou skleněné koule, které chystal k božímu hrobu. Když dolil, vzal je, nakládal je mladšímu bratru a sestře, aby je zanesli do kaple, sám vzal také dvě a vyšel ven. Učitelka se nad jeho odpovědí lekla. V ten okamžik se jí vyjasnilo, že ne vojna, ale něco jiného syna tíží, když takhle hříšně promluvil. Odtud se již dostala na stopu, třeba jen na neurčitou. Na vojnu se dávali hoši sami jen z dešperace, pro děvče obyčejně.

Tady v tom je snad také nějaké; ale které, které? Učitelka začala od hořejšího konce, od Frýdků až dolů do „městečka“ a ještě dál, k dolejšímu konci Padolskému; šla v duchu od čísla do čísla, kde měli dcery, a hádala, která by snad padla Antonínovi do oka, které by si snad více všímal. Mladou Lewitovu však pominula docela. Tak na žádnou nepřipadla, žádná se jí nezdála; až se zase k Frýdkom vrátila. Není-li to Vincina? Ale ta má přece ženicha. Tak snad alespoň něco ví. Nebo je to ona, a právě proto, že má ženicha? Ale ne – kam by dal Antonín oči.

Ten, jak ven vyšel, sám nad sebou se zamrzel, že tak matku odbyl. Než, jak se blížil k starému javoru, obracel oči ke Krůčkovu domu, neuvidí-li Justynu. Tentokráte nestála u okna. Tak musil bez potěchy do nového díla v poboční kapli kostelní. Sám farář ho požádal, aby pomohl stavět boží hrob, že Šimek, kostelník, dobře nemůže, on, Antonín, aby pomohl, že v Praze leccos viděl.

O to mu řekl hned v úterý po mši. Téhož dne před samým obědem přišel na faru Šimůnek z uličky v nedělním kabátě. Políbil farářovi ruku a začal sladce, aby jemnostpán odpustil, že byl, on Šimůnek, u nemocného Šimka, jako že ho tu zimu kolikrát navštívil, no, chválabohu, že mu je líp, že chce a půjde ty svátky do kostela, to že půjde a pořádně obslouží, ale na boží hrob že nemůže, to že není přece ještě dost chlapík, a tak že si pomyslil, on Šimůnek, že, kdyby jemnostpán dovolil, by rád pro boží čest a chválu pomohl při božím hrobě.

Farář Zeidler, sedě v černém křesle u stolu, dívaje se na Šimůnka, pohladil si bílé vlasy, pak vlídně poděkoval, to že je hezky, ale že té pomoci není už potřeba, protože už požádal učitelova Antonína, ten že to udělá.

Závist a zlost hryzly Šimůnka, když odcházel z fary. Zlobil se na faráře i na mladého Kalinu, co že je s takovým Pražákem, co nadělají, jako by všemu rozuměl, a farář že na něj už opravdu myslí, že mu asi jistě chystá Šimkovo místo.

Pak se žlučil ještě víc, když všude slyšel samou chválu, jaký je boží hrob letos krásný, takový že nikdá nebyl. Ty barevné koule, modré, bílé, zelené, temně červené, jaká to krása, a těch lampiček strakatých a tak pěkně urovnaných že taky nikdo ještě neviděl, a baldachýn, a to zelené z lesa!

Také Justyna o tom zaslechla od Vinciny, když ji o Velký pátek vyčíhala, jdoucí před samým polednem k studnici pro vodu. Více však Lewitovu dojalo, když jí kamarádka vyřídila pozdravení, že mluvila prve s Antonínem, když šla z kostela, že se ptal, co dělá Justyna, proč ji není vidět, že by s ní tolik rád mluvil, že se mu už stýská.

„Věř, je ti nějak smutný. A nemohla bys k nám?“

„Když tetička – abych pořád u ní byla.“ Mladá židovka zchmuřila čelo a začernila.

„Kdypak odjede?“

„Snad už brzo. Já ji nedržím, to víš, ale bratr. Ale víš, v neděli, nebo ne, o binování, to je v pondělí, viď?“

„V pondělí.“

„To snad k vám budu moct dopoledne, jako bych se schovala binováčům.“

V polední ticho slunečného Velkého pátku zaryl pronikavý vřesk; za ním strhl se zuřivý klapot. Ve hřmot dřevěných zvuků spustily řehtačky. Od zvonice vyrazilo svahem dolů pod lípy hejno chlapců jako mrak komárů. Běželi, letěli, o závod klapali klapačkami, točili řehtačkami, hlásit poledne celému Padolí, od shora až dolů k Šedivé hoře.

Děvčata u studně od sebe odlítla; každá chvátala domů. Navečer pak už Antonín zvěděl, co Justyna řekla u studně. –

Ty posvátné vážné dny vzpomínala stará učitelka přes tu chvíli na nebožtíka muže, jak bylo teď rok, a nabádala také před Antonínem menší děti, aby se za tatínka modlily; sama říkala tiše z knížek, doma, když osaměla, nebo když klečela v kostelní lavici.

Když pak nastala slavnost vzkříšení a průvod se bral hřbitovem kolem kostela, den se už nachyloval, když jemnostpán dlouhých bílých vlasů kráčel s lesknoucí se monstrancí pod nebesy v kmitavém plápolu svíček a kostelních luceren, když v hlahol zvonů cinkaly zvonce ministrantů, a syn učitel, drže starý zpěvník v rukou, nahlas předříkával a zástup vroucně zpíval, když v jásavé Hallelujah do jarního soumraku houkaly u březiny rány hmoždířů a vířil kotel, jejž nesl starý hrobař na zádech, a muzikanti spouštěli slavnou intrádu, klečela učitelka u hrobu starého kantora, stočený šátek s modlitbami pod paždí a sepjaté ruce u chvějících se rtů. Slze se jí hrnuly po zvadlých tvářích, a jako by slyšela muže se smrtelného lože: „Vzkříšení! Vzkříšení! –“

Druhého dne, na boží hod velikonoční, po nešporách zastavila se u pana kmotra. Farář Zeidler ji uvítal velmi vlídně a stará sestřenice jeho musela přinést koflík kávy a mazanec. Nežli učitelka přednesla svou žádost, sám ji vyslovil.

„Už vím, už vím, už mně říkali, učitel i Anton. Budu sloužit mši svatou, jakpak ne, sám bych to byl udělal, a celý týden se budu modlit otčenáše po mši. Budu. Měl jsem ho rád, byl hodný, ó, hodný. No, a boží hrob jste viděla? Líbil se vám, viďte, to se Antonín vyznamenal. Pěkně to seřídil, krásně, a má se ke všemu. Z toho bude kostelník.“

Učitelka, jež si poněkud v rozpacích rovnala nad čelem placku, spustila ruce a upřela oči na pana kmotra.

„No, víte, člověk ať nic napřed neřídí. Všecko je v rukou božích. Ale četu, že Šimek, chudák, dlouho nebude. Nutil se, moc se ty dni nutil. Posílal jsem ho domů, ale on ne, a dnes musil sám, a hned do postele. No, a kdyby si ho pánbůh vzal, dva tu při kostele musí být, moh by Antonín za druhého kostelníka. Já bych ho rád.“

Nebyl to jen boží hrob, který mladému Kalinovi u faráře tak pomohl, nýbrž dávná přízeň, zvláště však to, že se měl ke ptactvu a že byl obratný na čihadle. „Já bych ho rád,“ opakoval farář, „jen bude-li chtít.“

„Jakpak ne, jemnostpane. To by bylo! Ale jen jestli ho nevemou na vojnu. Však jsem právě přišla poprosit, aby byli tak mnoho laskaví a přimluvili se, aby mně ho páni nechali.“

Farář slíbil, že hned po těch svátcích bude psát do Náchoda, a kdyby bylo potřeba, že dojede i na zámek.

„Pan důchodní by kvůli taky něco udělal, jsme spolu zadobře, a kdyby se panička přimluvila,“ usmál se, „ta by zmohla nejvíc. No, nějak to uděláme.“ Učitelka se vrátila z fary všecka potěšena a v té radosti hledala hned Antonína. Stál v sedničce u otevřené almary. Když uslyšel, co matka, patrně vzrušená, s veselou tváří a jasnýma očima oznamovala, nehnul se a v tváři neproskočil mu ani zákmit radosti. Ba, když uslyšel o tom možném kostelnictví, zakabonilo se mu čelo.

Učitelce, která domů s tou novinou tak pospíchala, bylo to líto, i mrzela se. Už ani nehlesla a odešla přes síň do velké sednice, v duchu si opakujíc:

„V tom něco je, v tom něco je.“

Syn vyšel od almary, postavil se k oknu, díval se, ani nevěda, do zahrádky. Co to matka přinesla! Kostelník a chodit za – židovkou. Kdyby jemnostpán věděl!

Už nikam nešel, a když zpozoroval, že se k nim zatáčí několik kamarádů, uskočil na půdu a schoval se. Nebylo mu do řeči, nechtěl se s nikým setkat. Když pak malý bratr přinesl červené, omladlé pruty vrbové, upletl mu z nich binovačku a sobě také, než tu teprve, když se ho malý Lojzík optal, zdali také sobě neuplete.

Tedy upletl, ale jen aby se ho neptali. Na koho? Nechtělo se mu mezi děvčata, honit je, šlehat je, „aby je mouchy nepoštípaly“, a za Justynkou nemohl, nesměl. Myslil jen, přijde-li zítra. Nemohl se ani dočkat. Vstal časněji nežli jindy a když první binováči přišli, když se za dveřmi na síni ozývalo první:

byl už dávno ustrojen.

Doma neměl stání a záhy odešel. Dnes mohl, dnes chodili mládenci překvapovat děvčata. A binovačku si vzal. Padolím běhali hoši, binováči s binovačkami obyčejnými nebo bílými, vrzavými, pentličkou ozdobenými, domácí, ze vsí, zpívali, dary přijímali. Antonín si jich sotva povšiml a šel rovnou k Frýdkom.

Vincinu stihl na síni. Jak zhlédla binovačku, utekla do sedničky. Sotva ji tam několikrát flákl, dala se do smíchu.

„Už dost, už dost. Taky něco pro Justynku. Počkej radši tady.“ Vyběhla ven. Čekal, tiše čekal, dveře nechal pootevřené, jak byly. Naslouchal, vyhlížel jimi. Až po chvíli zaslechl lehké, kvapné kroky. Nahlédl rychle, opatrně. Justyna!

Přišla jako květ, svěží, ve světlých šatech, bez šátku, krásné rulíky po štíhlých zádech. Stanula na síni, pozoroval ji, jako by se rozhlížela, váhala, až se k sedničce obrátila. Ustoupil, a jak rychle vešla, chopil se v náhlých rozpacích binovačky.

Ale když ztlumeně vykřikla a zahořela v tváři i po čele, nenadávši se ho, jak jí modré oči zasvitly radostí a na něm zářivě utkvěly, chytl ji za ruku, a náhle ji přivinul, přitiskl. Nachýlil se k ní, pravice jeho, jemně tisknouc její hlavu, slastně cítila hedváb jejích krásných vlasů, políbil ji na rdící se spánek. Ztichla v jeho objetí, víčka dlouhých řas se přivřela – Ale hned se vytrhla, planouc jako polní mák, a ustoupila.

„Vincina!“ zašeptala v leknutí. Než on svou důvěrnici ani neslyšel, až když hned nato stanula ve dveřích a zažertovala:

„No, dostalas, Justynko, viď! A máš-li pak binování!“

Mladá židovka se vzpamatovala.

„Mám.“ Sáhla do kapsy a vyňala malované vejce, červené, na němž bylo bíle, ne zrovna uměle vyryto: „Na památku.“ Nepodala je však, nýbrž, jako by se bála, držela je v ruce a řekla, v milých rozpacích se usmívajíc:

„Jestli to ode mne přijmete –“

Antonín po něm chvatně sáhl, potěšen, že tak pamatovala.

„To vy sama?“ ptal se; zrak jeho spěl po písmenkách nápisu.

„Sama a žádný nic neví.“ Nepověděla, co jí to dalo, nežli je takhle upravila, aby doma na ní bratr ani tetka nic nepozorovali.

„Dostal jsem ‚binování‘, a nedal jsem ‚lítování‘.“ Antonín, usmívaje se, přistoupil, a vyňav z kapsy papírek, podával jí prstýnek se srdíčkem.

„Prosím vás, Justynko, tuhle, lítování, a taky – na památku.“

Lekla se vzácného daru, nechtěla, ač jí srdce zrovna poskočilo, váhala, než Antonín, vzav její pravici, navlékl prsten na prst. Již se nebránila. Dívala se v radostném zmatku na lesklou obroučku, na Antonínovu ruku a na něj. Pohledy jejich se setkaly. Oba v tom blaživém vzrušení zapomněli na Vincinu a nevšimli si, že stojí ve dveřích, jako na stráži, že poodešla přes síň k domovním. Až najednou ji zaslechli, a hlas její je vytrhl z nebe.

„Justynko!“ vyrazila tiše ve dveřích. „Tetka jde, a nejspíš k nám.“

Justyna chtěla hned pryč, Antonín však, drže ji za ruce, ptal se naléhavě, kdy zas přijde.

„Já nevím, přijdu, já vzkážu, já vzkážu.“

Kmitla se ve dveřích; ze síně ještě zašustěly její šaty, a byla ta tam. Antonín za ní nemohl, nesměl. Neviděl, jak tetku potkala u schodů, jak se jí vymlouvala, že se schovala binováčům. Když stará židovka zvolna lezla do schodů ke dveřím, smekla si Justyna rychle prstýnek a schovala ho chvatně do kapsy, jak vstupovaly do síně, kdež přede dveřmi rozléhaly se jasné hlasy dvou malých koledníků: