U nás

Šimůnek z ulice se brzo utvrdil ve svém důmnění. Pozejtří po té šarvátce u Čejchanů odjel odpoledne Lewit žid. To Šimůnek viděl, ale nevěděl, že Lewit, když se chystal na cestu, sestře silně domlouval, ať nikam nechodí, ani na krok, ať zvečera zavře, ať se neopováží také někoho k sobě zvát. A ještě pak, když už měl na sobě dlouhý, soukenný kožich a bufy přes boty, znovu u samých dveří spustil to kázání a varování.

Justyna všecko vyslechla, slovem se neozvala; také ve tváři jí nezhlédl ani stín nějaké nevole nebo odporu. Vyprovodila jej až k saním a tam se znovu ptala, kdy se vrátí, kdy ho má čekat.

„Zítra odpoledne nebo navečír. To jistě. Tak pozor, Justynko!“ To řekl už po kolikáté. Okamžik za ním hleděla, pak se rychle obrátila a do světnice. Uvolnilo se jí a bezděky se zaradovala, že jede bratr pryč, že bude sama.

Jindy, ještě ve dvoře u strýce se těšívala, když měl bratr přijet na návštěvu. Byl jí vzácnější a také jí vždycky něco přivezl, cukroví, hračky, pak prstýnek, pentle. Ale už tenkrát nerad jí co povolil. Nechtěl ji nechat se šafářovými děvčaty a domlouval jí proto. Tady v Padolí bylo hůř. A skoro hůř a hůř.

Lewit měl sestru rád, ale nedovedl svého citu projevit, leda jen přílišnou starostí, aby na sestru nepadl ani nejmenší stín. Byl nemluva, a Justyna milovala hovor, společnost. Cítila, že to všecko bratru překáží, každé hlučné zasmání, jako i ten stehlík od faráře.

Začala se před bratrem ohlížet, pamatovat i bát se ho. Stávala se opatrnou, ale přeměnit se nedovedla. Zasmála se, zazpívala si a pohovořila, aby to neviděl, a nedbala vždy jeho příkazů. Jak uslyšela o jeho cestě, hned se rozhodla, že nechá všeho a že půjde k Frýdkom na přástvu.

Chodila tam ráda; bylo jí tam volněji nežli doma.

Vincina jí byla upřímnou kamarádkou a starý Frýdek ji také rád viděl. Také ostatní, kdož tam přicházeli, ji nikdy neurazili a nepronesli schválně slova, aby ji zabolelo. Líbila se každému, byla přirozeně vlídná a cítili, že je dobrého srdce, bez klamu a přetvářky. Rozdíl víry jí nepřekážel. Nepomýšlela na něj. Vyrostla jinak nežli její bratr, nebyla takovými přísnými starověrci ve víře vedena jako on, žíla víc mezi křesťany nežli mezi svými.

A byla jaře mladá; mládí (a také její původ) dalo jí víc ohně do žil, do krve, nežli jiným. Mysl její jako motýl, jako květina, žádala jen jasno, jen světlo, veselí, žádný stín trudů a úvah. Měla ráda společnost, ráda se stýkala s děvčaty i s hochy.

Ale když se rozešli, nevzpomínala na žádného. Zmizeli jí z mysli jako smích a žert uchu. Nejspíš se jí líbil mladý učitel, Kalina. Toho si všímala, ale přestala, když přišel z Prahy mladší jeho bratr. Pro toho začínalo být jinak u ní v mysli a kvůli němu také, když bratr odjel, těšila se nejvíc na přástvu.

Jak nastal večer čas schůzky u Frýdků, postavila hořící světlo dál od okna, ke kamnům, vzala šátek, zavřela světnici a k Frýdkom. Byla ráda, že nikdo zvečera nepřišel na čtvrtku. Také na nikoho nečekala a každého, i Doubena, byla by nerada viděla.

Za chvíli, když odešla, bral u nich za kliku neobyčejný host, Šimůnek. Nemohl otevřít a neotevřel. Klepal, klikou rachotil; když se mu nikdo neozval, vyšel ven do sousedství, k Frýdkovým. Dlouhý jeho stín se kmital po sněhu, jiskřícím se v světle měsíce.

Šimůnek se šoural kolem oken, nahlédl do světnice. Záclonek u Frýdků neměli. U stolu uviděl Michala Langrova, vedle něho učitelova hodináře, starou Klimšovou a hromádky peří, které drala; druhou, sedranou již, poklopila hrncem.

Za nimi, dál k polici, seděla Anna Jírovcova vedle Pepky Kamenické, obě u kolovratů, a ještě dvě, kterých nemohl dobře rozeznat, jak seděly víc odvráceny. Také přeslice plné lnu je zastiňovaly. U kamen na lavici dělal Frýdek kordinou louč, vedle bafal z „dláhy“ starý Kamenický, bělovlasý, s lysinou.

Šimůnek přehoupl se jako stín ke druhému oknu. Vincina se mu mihla sednicí, mluvila s nějakým synkem obráceným k oknu zády. Stál u postele vedle truhly. Také tam vadil kužel plavého lnu červenou pentlí otočený. Židovka nikde. Po ní už jen pásl, když věděl, že tu učitelův sedí. U kolovratu ji neviděl a také nehledal.

To někde sedí – když ty přeslice, jako les to stojí. To ona je v čele mezi okny, opodál stolu, aby mu byla blíž. Nachyloval se víc, víc, natahoval, kroutil.

Také uši napínal. Zaslechl smích, mladí se něčemu smáli, pak některá zanotovala, a ostatní se hned také chytli, i stará Klimška. Zpívali „Osiřelo dítě“. „A bože, to je dlouhá písnička,“ pomyslil mrzutě Šimůnek a odstoupil; i pro tu smutnou notu, jež tlumená pronikala do měsíčního večera, i proto, že ho mráz už pálil, a nejvíc na uši. Také někdo chvatně přicházel. Lelků Frantík v beranici, ale jen v podvlíkači, tak pospíchal. „Kampak, Franc, kam tak naspěch? Na přástvu?“

„Už po druhé.“

„Ale, copak?“

„Byl jsem tadykle u vody u Kordů pro Honcku.“

„Tak si jen pospěš. Máte tam dnes vzácnou přástevnici,“ ťukal krejčí.

„Keroupak?“

„No, kerou, tadykle židovu.“

„A tak!“ Synek se zasmál. „Je tam.“

„A přinese-li pak vám kapku rosolky?“

„Dnes ji zlobili, smáli se, že mrzne, má-li něco pro zahřátí.“

„A co, co ona?“

„Že zapomněla, že až na ‚dlouhou noc‘.“

„To se budete mít. No, dej ti pánbů dobrou noc. Je zima.“

Domů se vracel krejčí ostřeji. Myslil na ty mladé lidi, na „Pražáka“ a na židovku. Zavřela časně a odešla. Kdyby to Lewit zvěděl! To by nebyl kumšt. Ale pak bude po všem, nepustí ji ani na krok. A chtějí-li se? A to by bylo, to by farář – ten, ten, cák Lewit, to by farář kostelníka se židovkou nechtěl.

Zatím u Frýdků již přezpívali „Osiřelo dítě“ a zas už hovořili. O písni, o tom matčině zjevení a pak o jiných zjeveních. Svět duchů se otvíral. Stará Klimšová, přihrbená, v tmavé placce na hlavě, nejdřív začala, o ďoučeti ze Srbské, jak šla na jitřní, a když přišla k Padolskému kostelu, myslila, že se tuze zpozdila.

V oknech všude světla, v kostele pak plno lidí, a kněz u oltáře. Ale cizí byli, všichni, a kněz také neznámý. Jak se tak ohlížela, začal ji pojímat strach, a vtom ji zatahal někdo za rukáv.

Nebožka babička to byla, poznala ji, a ta kývala ke dveřím, bledá, zsinalá. Jak děvče ve smrtelné hrůze vylítlo ven ke dveřím, ti nebožtíci všichni za ní – Justyna, sedíc v koutě vlevo u okna, kam prve nemohl Šimůnek dohlédnout, viděla všecko jako před sebou, v scenerii adventního jitra, kterého sama chtěla do kostela v temnu zářícího.

Kolem ta ona přástevnice povzdechla nahlas tajemnou hrůzou nebo se zamarjovala. Justyna však seděla jako pěna, oči dlouhých řas rozšířené, ani jich neodvrátila, leda že se nakonec ohlédla po stolu, co Antonín. Ten se jíž na ni po očku díval, už chvilku. Líbila se mu, jak tak poslouchá, zardělá, v koutku opřená.

Pak také usedla ke kolovratu, příst za Vincinu. Antonín přisedl blíž, že se musí podívat, jak umí. Už ji netituloval „panna“ a jí to bylo teď už milejší. Příst trochu uměla již ze dvora; tady, co chodila k Frýdkom, se doučila.

Kolovrátek ze slívového dřeva vrčel v notu ostatních, kolo se jen míhalo a ze špetky pěkných prstů Justyniných niť zrovna tekla a ztrácela se na vřetení. Niť tenká, jemná, jak znalci kolem uznali, i starý Frýdek, ta že je, že by dostala za štučku jednou tolik, jistě dva zlaté, aby si pořídila kolovrat a napředla si tenké příze na vébu, aby měla, až se bude vdávat.

Pepka Kamenických, prostořeká, se jí hned ptala, jak je to u nich, že slyšela, že se ženich s nevěstou třeba ani neznají, že pantáta dceři ženicha vybere. Jírovcová pak také dorážela:

„Až ti, Justynko, bratr ňákýho vybere.“

Justynka zarazila kolovrat a naráz rozhodně vyhrkla: „To ne, já si vybírat nedám!“ Řekla, co si několikrát už tajně pomyslila.

Ale vtom jako by se lekla, zapýřila se a spustila zase kolovrat, trochu pomatená smíchem kolem a pokřikem děvčat, to že je dobře, ať se jen nedá. Ke stolu, kde seděl mladý hodinář, se ani nepodívala. Nemohla. Obrátila se ke kamnům jakoby kvůli starému Kamenickému. Ten vykládal Lelkovu Matěji o nějakém jiném zjevení, o hrozném štvaní, jak bývá v noci ve čtvrtek, to že vejžlata běhají po lesích, pří měsíčku i potmě, ale že žádný, kdo je potká, nesmí na ně písknout nebo je huškat, sice že by ho uštvala.

Tadykle, to již zas všichni poslouchali, že nebožtík Hrábek viděl ve Dřevíčku pod strání u lesa večer ňákého kavalíra na koni a ten že pořád dolů, nahoru jezdil jako divý, co kůň stačil, a před ním zrovna také houf psíčků honících a druhý za ním. Tak to Hrábek viďal na své oči, a Dřevíčský Vajsar, ten tam taky stál a toho se Hrábek ptal, co to je. Ale Vajsar nic, ani nehles a pryč, domů, a teprve když byli ve stavení, vydechl si a tu teprve řek, že to byla pekelná honba, a že –

Bác, bác – někdo zabouchal na okno. Děvčata v strašidelné náladě vykřikla. Anina Jírovcova zrovna s židle vyskočila; hoši se dali do řehotu. Nežli se kdo ohlédl, byl Lelků ze dveří a hodinář učitelův za ním.

Vrátil se až za hodnou chvíli, kdy děvčata zas už zpívala, a to „V Doubravici hustém lese“, a zval už ve dveřích, tak aby ďoučata šla se svízt, sáně že čekají, měsíček že svítí a sáně že mají velké, Jírovcovy.

„A vidíte, strejc, nechytili nás!“ zvolal směje se Antonín na starého Frýdka. „Jírovcovi nic ani nevědí a sáně jsme táhli z kůlny přes dvoreček!“

„I vy lucipeři!“ vzkřikl Frýdek, ale smál se, a na děvčata volal, co úkol, jak napřadou, když budou jezdit.

„Však my jen chvilku!“

„Však my to dohoníme!“

„Ještě se dost napřadem!“

Volaly jedna přes druhou a braly šátky a chystaly se v hlučném štěbetu a chlichtání ven.

Justyna se, jak Antonín prve z čista jasna odběhl, zarazila; ale když vrazil do světnice a zval je, aby se šli vozit, zasvitlo jí v očích a radostným překvapením se až začervenala; a nebyla poslední, která ze dveří vyrazila.

Byl jasný, mrazivý večer. Bílá zvonice s tmavým bedněním, bílý kostel prostřed zavátého hřbitova světle vystoupily z temného pozadí, jak na ně měsíc zplna vysvítil, a zasněžená řada starých lip od kostela dolů projasnila se stříbrem.

Stíny lip ležely nehnutě na osvětleném sněhu, ale jiné se kmitaly nahoře, u zvonice, kde se rozléhal tichým večerem smích, zvonivý dívčí i pokřiky synků. A všichni kolem Jírovcových saní, vlastně kolem Doubena, kterého Lelků a mladý hodinář prve cestou potkali a který jim musil sáně ke zvonici vytáhnout.

Teď aby děvčata poslouchal. Musil na sáně a všechny kolem něho. Nebránil se. Trčel nad nimi jako starý hřib. Mhouřil očka a smál se ze široka. Děvčat kolem něho plno, a vzadu na sanicích, po stranách i vpředu a na voji synků jako much. V tom chumlu dostala se Justyna s Vincinou dopředu, kde se také Antonín mihl. Než řádně dosedla, hnuly se sáně, spustily se.

Letěly dolů, stín s nimi po sněhu, a hluk a smích. A najednou, v nejprudším letu, děvčata se dala do výskání.

Sáně se zarážely a chýlily. Doubenus, jenž postřehl úklad, začal se durdit. Hoši se smáli, děvčata vyskakovala, nebo se chytala korby.

Justyna se vztyčila, okamžik tak stála v plné měsíční záři; velký šátek jí spadl do týla. Vtom před ní mladý hodinář seskočil, k ní se obrátil, ruku jí podával a volal:

„Dolů! Dolů!“

Křik a smích kolem ji zmátly a sáně, přes odpor Doubenův, silně se nachýlily. Jak zahlédla pomoc, hup, mihla se, skočila jako srna. Sklouzla se však a byla by upadla. Než Antonín ji zachytil. A jak ji tak bezděky objal, přilehla ňadry na něj. Ucítil její pružné tělo.

Kolem chechtot, klení (to Doubenus, už ve sněhu, klel) a pokřik děvčat. Okamžik neslyšel Antonín nic a Justyna také nedbala. Ale jen okamžik. Vytrhla se hned, majíc vlasy nad čelem pocuchány; cítila, že se jí nohy chvěly. Rovnajíc si šátek na hlavě, dala se také do smíchu, když zahlédla, jak se Doubenus od sněhu zabílený hrabe a sbírá.

Smála se, mysl však o tom nevěděla. Jako náhlá vlna zalilo ji mocné, neznámé libé vzrušení v tom bezděčném, krátkém objetí, a pocit ten hned nevyzněl. –

Níž, u bednářova stavení, zjevil se v zásvitu Šimůnek z uličky ještě s někým, a zle spouštěl, jaké je to rozpustilství, jací to jsou rozpeskové, a zvláště vyrážel, s hlasitým důrazem, něco o Pražanech, o pražských moresech.

Antonín Kalinův však to neslyšel a ostatní také nedbali té zlé huby z uličky, neboť vystoupil v ten okamžik z farských dveří jemnostpán. Farář Zeidler, stříbrovlasý, v čepičce, v teplém podvlíkači a v bačkorách, stál nad schody a domlouval se schůdku mladým ovečkám, cože si myslí, k čemu bude ráno cesta, jak hladká, uježděná, radši ať jdou po svém, co jim řeknou lidé, teď tak pozdě jezdit –

Rozestřikli se; několik synků dolů se saněmi, a s nimi Doubenus, ostatní a děvčata všechna vzhůru ke zvonici a většinou zase k Frýdkom. I Šimůnek zmizel. Všichni.