U nás

Farář Havlovický psal časně ráno, začátkem září měsíce, psaní bratru Vincencovi do Uher. Děkoval mu za geologické spisy, o kterých se mu v prvním listu svém po odjezdu bratrově zmínil. Žertem tenkráte přidal, že by se rád na ty miliony skryté „na farách“ a pod „Kocournicí“ jak náleží přichystal a obrnil. Nyní v tomto listu k díkům připojil, že začal studovat, hned jak ty knihy došly a že jich tak hned nepustí, ne pro ty miliony, nýbrž že se znamenitě poučuje a že přichází do nového světa.

Psal pravdu; geologie, dosud mu skoro neznámá, rázem ho přivábila. Přírodní vědy měl rád a již na zámku, když tam kaplanoval, věnoval mnoho času vedle historie a hospodářství také rostlinopisu a fysice. To bylo z čisté dychtivosti po vědění i z touhy, aby mohl jiným posloužit. Do geologie se pouštěl také proto, aby nalezl poučení o tom, co bratr tak najisto tvrdil, aby také on sám jasněji v tom viděl, ač neměl dost víry. Nemínil, že by se kdy mohlo státi, co bratr navrhoval, že by se oni sami mohli pustit tady do hlubin hledat bohaté sloje kamenného uhlí; než proto přece jej to více zajímalo i dráždilo a studoval horlivěji nežli kdy jindy.

Když psaní dopsal, vzal na se sutanu a šel do kostela, neboť už zvonili na mši. V tiché, vybílené svatyni bylo jako všedního dne obyčejně málo lidí. V přední lavici zahlédl přespolního v šedivém kabátci se zelenými výložky, staršího již muže naryšavělých, dlouhých vousů, hustého obočí, osmahlé tváře; sepjaté ruce, dost pihovaté, byly opáleny. Jak se modlil maje hlavu přikloněnu, vypadal, jako by se mračil.

„Aha, milion!“ pomyslil farář. „Zač se modlí – Snad aby mu numera vyšla.“

“, ale jejž bába s košem obměkčila, jenž měl doma viset dva karabáče, jeden, jak říkal, na psy a druhý na ženu, ale jenž proto „maminku“ dosud ani jednou neuhodil, ale spíš ji pohladil, po zádech poplácal, jenž dovedl vzkypěti náhlým varem, ale nebyl zlý ani doma, ani na lidi, Matěj Donát, řečený „milion“. Myslivnu měl na konci Kostelce, dobrou hodinu od Padolí, v sousedství několika chalup u cesty, ale na samém kraji Maternice lesa.

Když farář Havlovický přišel od oltáře, nařídil kostelníkovi, mladému Kalinovi, aby šel ven na hřbitov, a zastavil kosteleckého myslivce a požádal ho, aby počkal. Kalina se vrátil za chvilku.

„Vyřídil jsem, jemnostpane. Myslivec zrovna mluvil s Židem.“

„S kterým?“

„S Machovským, Ludvíkem, s tím pytlákem.“

„Ah,“ farář se usmál. „Ale nechytal ho.“

„I to to, jemnostpane, Žid na něj sám čekal. Byl taky v kostele.“

„Že jsem ho neviděl!“

„Stál dole u dveří, za lavicemi, pod kruchtou.“

Farář rychleji se odstrojoval a kvapněji nežli jindy vyšel ze sakristie na hřbitov. U černých, dřevěných vrat nad schody z červeného pískovce zahlédl i Donáta myslivce i Žida pytláka, kterého dosud neznal, ale o němž už leccos slyšel. Nežli došel, mohl si ho dobře prohlédnouti, člověka vysokého, postavy zrovna obrové, ale suchého, svalnatého, ostrého nosu a hodně opáleného. Měl dlouhé vousy jako Donát, ale tmavé, tu tam s ojíněným už pramenem; i vlasy pod starým kloboukem s tetřívkovým peřím prokvétaly. Vousy byly na něm v kraji, kdež se všichni holili, nápadny, nejnápadnější však staré pantalony jízdecké, po švu plné knoflíků od stehen až dolů. Přes plece měl brašnu, v ruce hůl.

Havlovický zahlédl, že mu Donát vysypal ze své měchuřiny tabák do jeho a že Žid, podav mu ruku, ťukl prsty po svém klobouku, jako na pozdrav; pak se otočil po schodech dolů. Tento přátelský rozchod myslivce s pytlákem se faráři líbil a vesele volal na Donáta, tak co pan kolega –

„A kůže prachmilionská, duše zatr… s odpuštěním, pane faráři.“

„Škodí, škodí.“

„Škodí, jak by ne, o všechen tabák mne obral. No, vidějí –“ ukazoval nalevo, jak sestupovali, na pytláka, jenž dlouhýma nohama statečně jako sekáč pavouk vykračoval nahoru do svahu ke kříži a haldě, až se mu knoflíky blýskaly na jízdeckých nohavicích, „to zas už táhne, chlap milionská, někam na hranice a na Prajsko“

„Ale pušku nemá.“

„Jak pak by neměl, a jakou! Jen kdyby ho šacovali, to by našli pytlačku milionskou. Má ji na kusy rozebranou a dobře schovanou.“

Farář pozval myslivce na faru na šálek kávy. Donát přijal a cestou a pak na faře, když snídali, pořád o Židu Ludvíkovi, o tom milionském pytlákovi, že je tuhle z Machova, z toho dřevěného stavení patrového, ví-li, z hodné familie, myslivectví že se učil, v Řejšným a v Polici že sloužil, odtud že se znají, tam že byli spolu ve službě, ale pak chlap milionská, jako ten Žid Ludvík, že se dal na vojnu, zrovna když ta bouřka francouzská se schylovala ke konci, ale u Lipska že byl a bojoval, a pak že na vojně ostal čtrnáct let, ten že by mohl povídat, kde všude „ležel“, i taky seděl, v kterých pevnostech, v kterých kasematech, že byl chlap nezkrocená, milionská.

„Tady už na něj zapomněli, bodejť, taková léta byl pryč, a já myslil, že tam někde zhynul. Až tu před čtyřmi lety jednou v noci jdu na čekání. Ne na zvěř, ale na pytláka. Už nějaký čas mně dělala ňáká šelma milionsky zle v lese; střílela i do ok chytala, a marně jsem na chlapa číhal a líčil. Měl po každé vítr, kůže mazaná. To jsem už povídal, ah, to není žádný zdejší, to je někdo –“

Farář přerušil myslivce, jenž kávu vypil a víc už nechtěl:

„Tak co, abychom si zakouřili – Ah,“ vzpomněl vesele, „kdybyste měl co! Když všechno rozdáte!“ Vstal a přinesl rychle tabáku. Matěj Donát bez pobízení si nacpal; zakřesav a přiloživ hubku, bafal chvilku mlčky, v tiché rozkoši a díval se na obláčky modravého kouře jak v zlatém proudu ranního slunce stoupají ke stropu. Pojednou sebou trhl. „Tak abych – Co jsem to povídal – Jo, tohle. Tak tedy tu noc jdu na čekání, a tu jsem ho stih’. ‚A, cizí ptáček,‘ hned jsem poznal, ač nebylo tuze jasno. Chlap zrovna rušil srnu. ‘“ To Matěj Donát vzkřikl, že farář sebou trhl a zamrkal.

‘ Já řku: ‚I ty prachmilionský –‘“

„Pustil jste ho.“

„I pustil on spíš mě,“ myslivec se zasmál, „on je to zrovna zoufalý člověk a hauptpytlák. Všude se ho bojí. ‚Mně na životu nezáleží,‘ říká, a taky mu nezáleží.“

„Živí se jen pytláctvím?“

„Ničím jiným, co se z vojny vrátil, nic jiného nedělá. Ale nás tu, a mě obzvlášť, málokdy navštíví. Víc brousí tady po Policku a na Broumovsku, na klášterním, a ještě víc do Prajska přepadá, tam nejvíc. Tam – ale jemnostpane –“ vzpomněl myslivec, „mohli by mu taky dát něco vydělat.“

„Já?!“

„Měli by taky střílet.“

„A u něho se učit. Já střílet umím, ale po lesích, po polích se toulat, na to není času, ne, to ne, a také jsem už dost pohodlný.“

„Právě proto. Nemusili by chodit, mohli by jen v boudě sedět; pořídit si vejrovku. A Žid by jim vejra opatřil. To je taky jeho. Tady v těch skalách na Kalasperku vybírá vejří hnízda. To je kus práce, pouštět se do roklí, po hladkých skalních stěnách. O zabití bývá. Ale on je odvážlivý!“

„A Prušáci ho nechají?“

„To on se neptá.“ Myslivec za řeči vstal a blížil se pokuřuje k oknu hledícímu do zahrady. „Číhají na něj, a jak, to vím, a kdyby ho chytli – Ale jeho nedostanou. Ale pane farář, to je milionský kvítí!“ pojednou nadšeně zvolal stanuv u okna:

„Viďte, jiřeny, to je krása.“

„Teď přicházejí do módy. Studnický pan farář má jich taky, a co –“

„Tyhle jsou také od něho, a on zas je má z Dašic od faráře Turka, ten je obzvláštní jejich pěstoun.“

„Tuhle jsem s panem farářem Ludvíkem mluvil v Kostelci, právě když zas odjížděl do Studnic.“

„Zdráv?“

„No, hrdina moc není, to vědí, když prý pořád v těch starých lejstrách sedí, a starostí má pro počátek dost, nejvíc s krchovem. Ale pan farář Ondrášek, on boušínský, slyšel jsem –“

„Tak! Co, prosím –“ ptal se Havlovický kvapně a s účastí.

„I povídali, že bývá takový zapomenutý. To prý najednou něco hledá, hledá a nemůže nalézt.“

„To jsem také slyšel. To je věkem.“

„A mrákoty na něj někdy chodí.“

„Ah! to je hůř!“

„A když se zas probere, bývá prý takový divný a připouští si podivné starosti. No, jsou tu léta. Včelařit on asi už dlouho nebude. Ale já tu povídám –“

„Nestavíte se v zádušním lese?“

„Ne, dnes ne, musím zas brzo domů, a musím taky dolů do městečka, mám tam jakési řízení.“ Bral klobouk a hůl, pospíchaje, jako by se bál, že ho farář nepustí. Než ten ho nezdržoval. Jen ho zval, aby přišel na delší toulku, že by se podívali –

„A jak toho vejra, pane farář –“ vzpomněl myslivec stanuv ve dveřích.

„No – vran tu není ani tak moc. Ještě to nechám.“ Farář se usmíval.

„I milion – to jsou myslivec, veverek tu je jako mhy na krmení vejrů, a měli by kratochvíli. Ale já jim Ludvíka, jako Žida přece pošlu.“

„Až ho chytíte ve škodě.“

„A, to on dá teď pokoj, ale až přijde s vejry.“

Když „Milion“ odešel, svlékl farář sutanu, vzal na se hřebíčkový starší kabát, jak v něm chodil po domě, a vydal se na zahradu do zářícího jitra. Po záhonkách a v kolech ještě dost květů, slaměnek různých tónů i resedy; řeřicha a zvláště jiřiny na slunci jen hořely a svítily pestrotou barev, sem tam se ještě zardívala něžným nádechem opozdilá růže a plné fialy bílé, fialové, růžové vonně dýchaly.

Farář zvolna přecházel, zastavoval se, shýbal, přehlížel ovoce stromů, až stanul na druhé straně proti dřevěné škole, kdež pod jabloní zrajících, zardělých jablek stála panímáma v placce, v pantoflích, bez kabátku, jen tak, hovoříc přes plot s učitelkou Černou, podobně ustrojenou, ale mladší a vyšší.

Hned zvěděl, o čem rozmlouvají, že se Šimek, jenž měl dole „na městečku“ hospodu, těžce roznemohl.

„Takový mladý!“ přidal farář.

„Ještě že ona, Šimková, je taková hospodyně a zdravá a jako vítr –“ chválila stará Havlovická. „Ale myslím, že bude asi brzo vdovou, on je jako pára nad hrncem. Četu, že má souchotiny. Josef,“ vzpomněla obracejíc se na syna, „u Klimšů v Srbské je prý taky zle, ale zas jináč, povídali jsme teď s paní učitelovou.“

„Vím, vím, tam je zle. Živnost už asi neudrží, dostane se do cizích rukou.“

„Taková živnost, bože!“ litovala Havlovická. „Mluvila jsem tuhle se srbeckou učitelkou po ranní na krchově, povídala, co je při tom statku polí.“

„A lesa ještě víc.“

„To taky povídala, to že ještě starý Klimeš, jako otec tohohle hospodáře (obracela se k učitelce, která tu v krajině ještě mnoho neznala), ten že měl les až po samé prajské hranice a takový, že když měl dvacet drvařů, jeden druhého neslyšel, když je postavil po lese. A jaké stromy tam, na dvoje úbětí! A co peněz prý měl na hotovosti! Tři dcery měl nebožtík Klimeš a každá dostala půl korce dvacetníků.“

„To je snad tuze mnoho, maminko,“ připomenul farář šetrně s úsměvem.

„Tak jsem to slyšala; voršoufem prý ty peníze naměřoval.“

„Bohatství tam bylo náramné,“ přisvědčoval farář. „No vždyť je to starý svobodnický statek, na kterém zemané, t. j. šlechtici vládli. Studnický pan farář našel v starých listinách na zámku, když ještě byl v Náchodě, starý pergamen, také mně ho ukázal, byl přes tři sta let starý a pocházel od knížete z Minstrberka, syna českého krále Jiřího z Poděbrad; tím pergamenem potvrzoval kníže zemanu jednomu, jméno jsem zapomněl, držení toho statku v Srbské. Na tom statku nebylo žádných robot a břemen, nic, a nadto měl ten zeman a jeho nástupcové právo lovit v lese i v potoce od Nízké Srbské až k řece, a neměl žádnou jinou povinnost, než když by bylo potřeba, že měl přijít na zámek do Náchoda v helmě, ve zbroji a s kuší.“

„No, však tenhle nynější hospodář, Klimeš,“ chytala se rychle Havlovická, „ten chtěl být také ‚fon‘. Chyt’ se ho velký duch, ve Vídni si koupil predikát a léno.“

„Léno, maminko, čemu tak říkáte?“

„To je stejný, léno a predikát. Srbecká učitelka mně to povídala, a co ho to stálo peněz ve Vídni.“

„Stálo, ale ten predikát ne, ten nemá, ale zhejřilým živobytím tolik promarnil.“

„Jak se tam dostal, proč tam jezdil?“ ptala se učitelka.

„S plátny tam jel; myslil si, když na Broumovsku sedláci bohatnou plátny – A zbohat’, čistě, to byla jeho zkáza,“ stará Havlovická jako by se rozhorlovala. „Plátna si dal posílat, ale peníze domů starému neposílal; a jak by posílal, když čtyřma jezdil, po damašku tancoval, ženské měl nekalé a nekalé kamarády.“

„Že mu starý tak věřil,“ namítla učitelka.

„Upomínal ho dost, aby zaslal stržené peníze, ale syn z Vídně psal, že by poslal, ale že je má u hrabat, u knížat, ty že nechce upomínat, že mu to dají najednou, že pak přiveze celé archy nových desítek a stovek. Ale nepřivez’ nic. Vrátil se s prázdnýma rukama a ještě s dluhy. To byla rána. Za tolik tisíc zboží pryč, všecko se jako větrem rozfouklo. Statek to odnes’, zadlužili ho. Starý se zlobil, trápil a brzo pak umřel, a syn darebný, jako nynější starý hospodář, zasekával statek víc a víc, když nepřestal utrácet, a teď už ho sotva udrží.“

„Má velkou rodinu?“ ptala se učitelka.

„Dceru, tu chce nějaký chudý muzikant, a dostane ji, dceru ze svobodnického statku! Táta její a bratří jeho za svobodna jezdili za nevěstou na pěším koni a dcera teď do chalupy! A dva syny má starý Klimeš. Jeden je u vojska doktorem, ten je na tom nejlíp, a mladší hospodaří s matkou, když starý ujel.“

„Kam?“ divila se učitelka.

„K tomu doktorovi, někam do Italie. Má se tam dobře, a ujel starosti a trampotám.“ Stará Havlovická mluvila rozhorleně. „Ty nechal ženě a synoj.“

Farář neměl už stání. Užívaje pomlky řekl:

„No, já se podívám na Doubenusa.“ Smekl, pozdravil a šel zpět zahradou a sadem za faru k březině.

Havlovická ostala s učitelkou ještě chvilku a povídala dál o srbeckých Klimších, nejvíc o mladém, jaký je rozšafný, Josef, jako syn farář, vždycky, když přijede ze Srbské ze cvičení, že ho vždycky tolik chválí, jaký je přičinlivý, rozumný a dychtivý po učení a čtení, že má pro všechno smysel, ač je ještě mladý, a co, dvacet, víc že mu sotva je.

„Kdyby se dobře oženil, moh’ by statek zachránit,“ mínila učitelka.

„Na ty dluhy se bude těžko ženit. Kdo pak mu dá dceru s pomocí! Statek už není jistě jejich. Bude-li dobře, ostane jim nejvýš bělidlo tady v Zálesí, co patří ke statku, to by mohli uchovat. A když, co taky; kdyby to bylo bělidlo, ale ono je to jen bělidýlko. A pane králi, Ančka pro mě jde. Co je?“ volala obracejíc se po děvečce.

„Přišel Lhoták z dolejšího konce.“

„Co chce.“

„Přines’ kanafas.“

„Nepotřebuju, no, ale, snad ho Františka poslala; to musím, tak s pánem Bohem, paní učitelová.“

V tu chvíli dokonával Doubenus dílo spousty. Sekera jeho se blýskala v zářivých paprscích svěžího jitra; rána za ranou, a bělostné kmeny bříz mladých i starších se po každé zachvěly, hebké haluze jejich se potřásaly a šustěly, až zmlkly na zemi ve vadnoucí trávě, v odkvétajícím vřesu. Víc a plněji svítalo v místě, kde jindy se líbezné, zelenavé šero smrákalo. Březina hynula.

Doubenus, dýmku v ústech, to bral napořád, nic nevybíral, bez ohledu porážel; ustal jen, když mu vyhaslo, když musil zakřesat a hubkou tabák zažehnout. Zadýmal, zadíval se před se nebo se ohlédl po faře, nenese-li mu Ančka už „desátek“, t. j. skolek chleba s tvarohem a máslem, a toužebně pomýšlel, vzpomene-li stará panímáma a přidá-li také čtvrtku kořauky, že snad pošle, že má uznání, že člověku přeje. Polkl naprázdno, pak naplil do dlaní a mohutným vzmachem vznesl prudce sekeru nad hlavu, jen se zablýsklo, a dunivá rána zalehla ostatkem hynoucí březiny.

Pak ustal opět, když přišel mladý kostelník, Kalina, podívat se na spoustu památného sobě místa, kdež se před devíti lety s Justynkou, s nynější svou ženou, tenkrát ještě mladičkou židovkou, tajně scházel a kde se oba rozhodli. Díval se, díval, ale opodál, a hned se otočil, jak Doubenus na něj zavolal, tak co, jde-li pomoct.

Po druhé pak spustil Doubenus sekeru, když zahlédl, že sem jde jemnostpán. Ale také ten se u něho neomeškal. Zeptal se jen, kdy bude asi hotov, a šel dále, na místo, kde stály ještě staré dvě břízy v družině několika mladých, útlých a běloučkých v koberci vřesu. Doubenus se divil, co jemnostpán je dnes tak na slovo skoupý a co tak pod břízami stojí. Nestál však dlouho. Odešel, nepromluviv, jako by na Doubena zapomněl. Jeho rány zaléhaly za ním, slyšel je a i cestou myslil na hájek, jejž sám k pádu odsoudil. Už padly břízy pamětnice a do večera položí ostatní.

Břízy pamětnice zajdou a v srdci – Vlna pohnutí přešla, stesk se tiší, i vzpomínka vybledne. Co je stálého – Teskno jej ovanulo a sám nad sebou se zamrzel, že tak klidně uvažuje.

Na faře v čeledníku odměřoval Lhoták kanafas na český loket na hraně stolu vyznačený. Na ten loket stará mlynářka vždycky měřila i kupovala nemohouc navyknouti na vídeňský. Široký, zardělý obličej Lhotákův s věnečkem vousů pod bradou se pojednou rozšířil úsměvem, jak vstoupil farář. Tkadlec ne bos, jako byl v Prusku, u Hlaváčků v Slaném, nýbrž v punčochách a střevících a v soukenném fráčku, pozdravil a hned dále chválil své zboží, červeně pruhovaný kanafas, když Havlovická jako na svou omluvu žertem faráři žalovala, že tadyhle Lhoták ji přemluvil, aby koupila, že nechtěl polevit a ne a ne. Chválil kanafas, že je jako plech, ten že vydrží, a začal posteskovat, že se člověk musí nutit, aby prodal, když jsou tak zlé časy a nic se nevydělá při té drahotě, ó, že se „korela“ pořád pamatuje, člověk že ztěžka živobytí vytkne a vydělá sám na sebe, natož přibude-li ještě strávník.

„Vy nemáte dětí, Lhotáku, pokud vím,“ namítl farář.

„Nemám a mám, jemnostpane. Nemám, ale o krk víc živím.“ Už byl tam, kam se chtěl dostat.

Pověděl, jak si ty dni zaskočil do Prajska, co že má člověk taky dělat, když tam je přece jen levněji, u Hlaváčků v Slaném že byl a tam že přived’ Pašťalka rokytenský sirotka, opuštěného hocha, toho že se chtěl Málek ujmout.

„Málek?!“ divil se farář. „To je pašerák, jak slyším, dle jména ho znám. A co ten sirotek –“

Lhoták vylíčil, jak jej Pašťalka našel už samou noc v polích na mezi plačícího, když utekl od Sedlických ze Žďárek.

„A Málek si ho chtěl vzít?!“

„Chtěl, není zlý člověk, dobrák, ale pomyslil jsem si, co ten sirotek u něho, Málek sám nemá vlastně doma, je víc v polích a v lesích a nejvíc v noci, co by z hocha bylo. Snad ti toho hocha pán Bůh sám posílá, povídám si, když nemáš dětí. No, a stará, pomyslím si, no, snad si dá taky říct. No, broukala, broukala, ale když hocha viďala, jaký je ubožák a jak ho nechali zajít, a slyšala, co zkusil, co bití a hladu, když mu dávali kyselo, že by ho ani pes nežral – No, taky má srdce, má, a když viďala, jak hoch jí jako vlčinka, co poměl hladu – Ještě v noci mu dala najíst; a pak usnul, jako skála spal, dobudit jsme se ho nemohli. A ráno, když jsme ho prohlídli, žena diu nemračila. A už zas nadávala Sedlické, ty selce ve Žďárkách, jaká je necita, že se mohla tak na hocha dívat, když už hospodář byl takový kruťák, ale ona ženská! Hoch jako umučení, když jsme ho svlíkli. Bože, to tělíčko hubené, jako lucerna, a ještě co modřin po něm, jak ho hospodář šňápal, a od blech, s odpuštěním, hoch požraný, po celém těle, a paty rozpukané, samá krvavá šklába, palec bolný, a hlava – co na hlavě, jaká nečistota! Máma hocha vykoupala, namydlila, vydrhla, všecko, já ho ostříhal, a hoch hned prohlídl, máma měla radost, no, teď že je přec k světu. A opravdu, hoch podobný, a takové velké oči má a jako trnky.“

Na faře byla vždycky půda pro soucit. Stará mlynářka zapomínala na kanafas, poslouchala až trnouc a farář se začal vyptávat s účastenstvím, jaký je ten hoch jinak, chodil-li do školy, umí-li něco.

„Kluk vtipná, jemnostpane. Už jenom to: o školu sotva zavadil, bodejť, u Sedlických ho honili za školu místo do školy, a přec jenom pěkně čte a dychtivý je na čtení a na obrázky. Máme starý kalendář, hrůzu let starý, a ten on popadne, jak může, a říká si anebo se dívá na obrázky. No, do tuhý práce s ním nebude nic, je slabý; starost s ním je a bude, co na něj. Kdyby ono bylo něco starýho po dětech, jak bejvá, ale u nás, to vědí. A teď přijde zima, aby měl obůj a šatstvo, všecko.“

Stará Havlovická se vytratila z čeledníku; té chvíle sáhl farář do kapsy a vtiskl Lhotákovi dva dvacetníky do dlaně.

„Tu máte na hocha,“ mluvil kvapně a tlumeněji, „panímáma mu jistě také něco přinese. Ale do školy hoch musí, to vám povídám, Lhotáku, přesvědčím se. Co bude hoch do školy potřebovat, všecko dostane, o to se nestarejte.“

Lhoták začal děkovat; vtom přinesla stará mlynářka něco obnošených šatů po synovi pro toho sirotka, aby to dal Lhoták přešít.

„Není to tuze obnošeno,“ rozkládala soukennou vestu.

„A co pak, maminko, ten modrý kabát.“

„Ten bys moh’ myslím ještě nosit.“

„Už ne, je mně malý.“

„Najednou!“ Musila se usmát a nebráníc se už přinesla i modrý kabát. Lhotákův široký, zardělý obličej se úsměvem šířil. Tkadlec se ukláněl a ruce zdvíhal vděčností a úžasem a děkoval, a bože, že jsou tak mnoho dobrotiví, to že bude doma radost, máma že bude koukat a on že se hned staví u Fidéla Hanuše a že hocha k němu pošle, aby mu vzal míru a přešil to.

Tak shrábl i peníze za kanafas a ještě ve dveřích, jak se protahoval s uzlem na zádech, se ukláněl, děkoval, i sliboval na nové farářovo připomenutí, a bodejť, to se ví, že pošle hocha do školy, japak ne, japak ne.

Jen zavřel dveře, obrátila se mlynářka k faráři a mírně pokárala:

„Ale Josef, ten modrý kabát moh’s ještě sám po domě nosit.“

„Ale maminko,“ farář se usmíval, „po domě mám tenhle,“ hodil pravou rukou, loktem ven, „a ten ještě vydrží.“

Mlynářka pohnula resignovaně hlavou i dlaněma. „No, ty bys třeba svlík i tenhle.“