U nás

Druhého dne dopoledne vyšli z bývalého paláce šternberského na Hradčanech, kdež toho času byla obrazárna Společnosti přátel krásných umění a sbírky českého Musea, slatinský učitel Šolta v zánovním hřebíčkovém kabátě úzkých rukávů s černým šátkem na krku a v placaté, černé čepici, s Kylarem, „panem otcem“ ze mlýna zpod Červené Hůry, v mlynářském, šedivém kabátě, v čepici světlé barvy, v nohavicích do bot. Vlasy učitelovy do snědých spánků přičesané, kdysi černé jako havran, prokvetaly; černé však oči zůstaly, jak bývaly, bystré a plné lesku.

Kantor i mlynář si vydechli, a jak stanuli, ještě se ohlédli po výstavné budově, kterouž kolik hodin procházeli, v druhém poschodí z pokoje do pokoje, jedenácti pokoji a velkým sálem i po chodbách, kdež všude visely obrazy. Pak sešli z druhého do prvního patra i do přízemí, kdež je sbírky musejní zdržely déle nežli nahoře výtvory umění malířského.

„Mne už tejlo bolí, a hřbet taky,“ povzdechl Šolta. „Ale to nic, stálo to za to.“

„Stálo,“ přisvědčil do běla šedý mlynář a přimkl usmívaje se na okamžik víčka pod černým obočím. „A bylo vidět, co jsme měli a co jsme byli.“

„A už nejsme.“

„Kde je Václav?“

„Zastavil se s nějakým známým. Už jde.“

Šoltův syn jurista chvatně vyrazil, ohlížeje se. Ještě přitiskoval cylindr na černé vlasy; oči měl černé jako otec i přisnědlou tvář. Byla hladká, jen knírky se mu černaly pod nosem; bělostný, tuhý límeček trčel do ní, ač ne vysoko, nad černou, širokou kravatou. Jurista byl hezký hoch, urostlý, a slušelo mu to v tmavomodrém kabátě přiléhavém a v šedých pantalonech.

Vyrazil, zeptal se usmívavě, no tak, jak se jim líbilo, a co teď, k sv. Vítu že nemohou, tam že chystají všecko na zejtřejší korunovaci, trůn, klekátko pro krále a tribuny pro vznešené hosti, teď že tam nikdo nesmí, ale že by Hradčany mohli projít.

Mlynář jako by neslyšel, zadíval se za kočárem, jenž vyjev od švarcenberského paláce hrčel vzhůru Hradčanským náměstím. Dva páni v něm seděli, jeden v klobouku s vlajícím, zeleným peřím.

„Kdo to asi je –“ zeptal se mlynář jako pro sebe.

„Ten s tím peřím je nějaký generál,“ vysvětloval jurista, „a ten druhý snad nějaký vysoký úředník nebo vyslanec. Je jich tady –“

„Ruský taky? Ruský vyslanec,“ vpadl učitel s dychtivou otázkou. Přálť Rusům, jakož i „pan otec“.

„Je tu taky; ostává na Malé straně v Šternberském domě.“

„A kam tihle by jeli,“ divil se mlynář, „že tudy, a ne do hradu.“

„To asi do toskánského paláce, tamhle,“ ukazoval mladý Šolta, „k Metternichovi.“

„Ah tak, tady je,“ vzpomněl učitel. Hned předevčírem večer, když přijeli do Prahy, zeptal se mlynář na Metternicha a uslyšel, že bydlí v toskánském paláci. Nevěděl, kde to je, ale neptal se dál; zamluvili palác i ministra. Teď s paláce nespouštěl očí.

„Tak tam,“ mumlal si a sevřev rty, přimkl víčka; pojednou zahrozil holí, až jurista, leknuv se, k němu se přitočil, aby jej zakryl. Mlynář však se mu vytrhnuv, uplivl se a otočil, vyraziv zamračeně:

„Katan satanská –“

„Tady je všude z něho strach. Jako můra všecko dusí,“ doličoval jurista tlumeně. „Censura – ta je hrozná. To byste se divili a zlobili, co naši vlastenští spisovatelé zkusí! Taková sekatura pitomá je ve všem. Každý už je přestrašen. V kafírnách se každý bojí promluvit, to jen kávu srkají, mlčí, šachy hrají, a dost; a když se mluví, tak opatrně, potichu.“

Vykročili směrem k dvorskému prvnímu nádvoří, a student, jak se zapálil, stýskal a horlil dál: „Hnutí není. Kdyby si nás pár vyšlo za bránu, hned z toho výslechy. Jako to měl Mácha, spisovatel, četli jste od něho v ‚Květech‘, ten si vyšel s několika kolegy na Karlův Týn, a musil za to na policii, on a ostatní taky. A ještě pak na direktorát a tam dostal karcer, arrest. Přednosta Köhler mu ho dal, to je velmistr křižovnický, takový zuřivý Němec.“

Kočáry přejížděly prostranstvím do hradu, z hradu; v jeho nádvořích, donedávna tichých a opuštěných, ruch, šum, život. Vojenské stráže v parádě, důstojníci přecházeli, služebníci v livrejích sem tam chvátali nebo lelkovali, císařský gardista v červeném fraku, v bělostných nohavicích a vysokých botách mihl se na schodech vedoucích ke královským komnatám.

Jurista ukazoval, vysvětloval, co znal a věděl. Kantor Šolta sleduje vše svým pronikavým okem pokyvoval hlavou, mlčky, ledaže někdy jen nějaké „hm“ vyrazil a se usmál. Pozoroval mimojdoucí a napínal sluch. Šli páni, šly dámy, šli ouřadníci i kněží kanovníci.

Šolta mrkal, mrkal, po mlynáři se podíval; ten však ani nehlesl. Kráčel maje rty sevřeny, až pojednou stanuv, řekl úsměšně:

„To koukáte, Šolto, co –“

„Koukám a ještě víc poslouchám, pane otče;“ nadzvednuv placatou čepici, přihlazoval si vlasy, „jsem jako v Jiříkově vidění. Čeština je tu dokonce zavržená.“

„Na hradě českých králů, rozumíte?“ Mlynář se podíval ostře na učitele. „Tady je Němec všude pánem.“

„Pojďte, pojďte,“ pobízel Šolta nepokojně. Přidal do kroku, jako by tomu všemu utíkal.

„Tady aby člověk česky veřejně ani nepromluvil,“ přidal syn jurista. „Kdo má lepší kabát, mluví německy, a promluví-li česky, už se po něm ohlížejí.“

Minuli purkrabství a dostali se branou pod Černou věží na zámecké schody. Tady se šum ztišil, lidí se tu té chvíle jen málo ubíralo.

„Ale ono tu už všude vře,“ navazoval mladý Šolta. „Takové utiskování! Kdo se hlásí k svému národu, aby se bál. Zvláště je-li v úřadě. Hned je ‚panslavista‘. Ale už – už –“ Zablýskal očima. Stanul, a stanuv vyrazil vzrušeně, tlumeným však hlasem:

„Ono to praskne.“ Přiklonil se k otci a k mlynáři a pošeptal: „Chystá se to – jsou už tajné spolky jako v Italii.“

Učitel sebou trhl a žasna hleděl na syna.

„Co povídáš, jaké spolky!“

„Až doma, tatínku, až doma.“ Vtom už byl dva, tři schody níž; pospíchal, poněvadž nechtěl tady o tom vykládati. Mlynář se jen usmál. Ale pak začal povzdychovat nad dlažbou jako již včera večer společně se Šoltou, a že se už těší, až si sednou. Než musili ještě ke křižovníkům přeptat se na padolského faráře, jak měli smluveno.

Poledne docházelo, na Kamenném mostě však proudy lidí vpravo, vlevo, a mezi nimi povozy, žluté, zelené okroče. Mostecká věž staroměstská, s níž prapory povívaly, lidmi osypána. Pracovali o nové výzdobě, připravovali osvětlení na zítřejší večer. Guirlandy zeleného chvojí rostly po obloucích a římsách tu, u křižovníků, i na colloredovském paláci. Prapory, nejvíce červenobílé, té chvíle prudce povívaly, vzdouvaly se, neboť začal ostřejší vítr.

Mlynář s učitelem si u křižovníků chvíli postáli; mladý jejich průvodčí, který vešel do kláštera se přeptat, dlouho se nevracel. Mlynář se díval po zaklopeném nebi.

„Nevím, nevím, vydrží-li to –“

„Tak na mou tě, malujte čerta na zeď. Korunovace nesmí zmoknout a iluminace taky ne. Nač pak jsme sem jezdili.“

Mladý Šolta přišel, oznamuje, že pan farář přijel včera pod večer, dnes ráno že hned vyšel, snad do Musea a do toho vystavení v ledeburském paláci.

„To jsme se tam někde minuli. Kdy přijde?“ ptal se učitel.

„Teď snad na poledne. Ale já mu tam nechal vzkázání; v kafírně se sejdeme.“

„Tak, tak, Václave,“ souhlasil mlynář, „já bych si už rád sedl.“

Šli do Poštovské ulice k Valšům na oběd, kdež se dost načekali, nebo hospoda byla plná. Pivo však dostali hned, a na to se Šolta nejvíce těšil. Hned jak přijeli ten večer, mu přišel na chuť a nemohl ho dost vynachválit, to že je něco jinšího.

Po obědě zašli do Betlemské ulice, kdež měl Šolta jurista s jedním kolegou najatý pokoj u krejčovského mistra Jakoubka. Musili projíti jeho světnicí, ve kteréž u okna, u kulatého stolu dodělával tovaryš pod chomáčem papírových měr na zdi pověšených zelený frak; učedník vedle obšíval dírky u hedvábné, kvítkované vesty. Mistr sám, bez kabátu, stál u dubové tabule a žehlil.

Slatinští s ním na okamžik postáli, pohovořili o větru, o hrozící nepohodě, pak prošli pod provazem, jenž byl přidělán od stěny do stěny a na němž visely hotové i rozdělané kusy, nohavice, frak, dlouhý kabát, a vstoupili do juristovy světnice. Byla skrovná, s dvěma okny na dvůr a na prejzové střechy sousedních domů, o třech židlích, kulatém stole a dvou postelích. V koutě na nenatřené polici, v níž stály knihy, červenalo se několik jablek vedle bochníčku chleba. Pod houslemi nad postelí visela Machkova litografie zpodobující Oldřicha a Boženu.

Po šumu hospodské jizby, po hluku ulice, plné rachotu, pojalo je hluboké ticho odlehlé studentské světničky. Bylo konejšící a líbezné jako chladivý stín po cestě úpalem. Mlynář si maně vydechl a přimkl oči, Šolta roztáhl paže. Oba utýraní dlažbou a ustavičnou chůzí svlékli se a odpočívali. Student je vybízel, aby se natáhli na postele.

„Ne, to ne, dřiu nám pověz, víš –“ vybízel Šolta, jemuž po celou cestu nevyšlo z mysli to, co jim syn napověděl na zámeckých schodech. Mladý Šolta začal to zamlouvat a vymlouvat; otec však nepovolil ze starosti a zvědavosti, a mlynář mu pomáhal.

Jurista přisednuv k nim, tlumeně začal, ohlédnuv se, o tajném spolku, jenž se loni scházel v jednom domě v uličce u Týnského kostela.

„Nějaký novinář byl kápo, jméno mi neřekli, to nevím, ale scházeli se tam.“

„Kdo,“ ptal se učitel.

„Spisovatelé a studenti. Chtěli tajný spolek proti vládě, to se ví.“

„Proti Metternichovi,“ prohodil jako pro sebe mlynář.

„Spolek měl být ze samých malých oddělení, oudové jejich se měli znát, to jest ti v jednom oddělení, ale ostatní ne.“

„Jako karbonáři,“ doplnil mlynář.

„Ano, jako karbonáři, ale rozbilo se to. Nedohodli se, nebo snad ten novinář nebyl na to. Nic se nestalo.“

„A co ty, co teď, teď zas, viď,“ naléhal učitel, hledě zkoumavě na syna.

„Zase jsou nějaké tajné schůzky, tady,“ jurista se přiklonil k oběma a skoro tiše povídal: „V Konviktské ulici ‚U Ježků‘; to je nákladnický dům, šenkují tam. Vzadu přes dvůr je stavení a tam se odbývají ty schůzky.“

„V noci?“ ptal se učitel.

„V noci.“

„Co chtějí?“ Sotva se mlynář otázal, vyhrkl Šolta:

„Byls tam?“

„Nebyl.“

„A co chtějí,“ opakoval mlynář důtklivěji.

„Něco se chystá,“ odvětil jurista.

„Teď, o korunovaci!“ žasl Šolta. „Tak tys tam nebyl.“

„Nebyl, ale dostal jsem vyzvání. Jsou to samí vlastenci.“

„Kdo tě vyzval?“

„To sám nevím, všecko je tajné a tajemné.“

„Václave, Václave!“ kantor Šolta třepal starostlivě pravicí. „Ať v tom není nějaká čertovina!“

„A třá Metternichova pasť,“ varoval mlynář. „Nic by to nebylo diunýho.“