U nás

V pondělí po snídani zašel si farář Havlovický do zahrady. Prohlédla proti loňsku, vypadala onačeji nežli dříve, za nebožtíka faráře. Cestičky světlým pískem posypané probělávaly se mezi oroseným, mladým trávníkem a mezi záhony a políčky nově zřízenými, plnými sazenic, keřů a květin.

Už mnoho kvetlo, modřenec, plné, zardělé chudobky, sněžné narcisky, rudé primule i macešky. A všecko tak svěží toho rána, květ, tráva i vzduch jasně prozářený, do něhož se rozléhal s větví ovocných stromů radostný švehol.

Farář Havlovický, pokuřuje z dýmky, přehlížel své dílo, nachyloval se nad záhonky, obracel hlavu do korun. Ale dlouho tak neobcházel. Sestra Františka, svěží jako květ, přiběhla za ním, že má jít domů, že tam jsou dva z Poříče.

Čekali v čeledníku dva synkové poříčští, nedělné ustrojení, ve vysokých botách, tuhých, lesklých holení, v koženkách a modrých, soukenných kazajkách, ždímajíce černé soukenné čepice beránkem lemované.

O funus přišli, tak ten menší, smělejší oznamoval, že umřel starý Plšek, tady z té chaloupky. Farář Havlovický, jenž stavěl dýmku do kouta na okno, prudce se obrátil.

„Co to povídáte! Starý Plšek! A kdy?“

„Nejspíš včera ráno, nebo v noci ze soboty na neděli. To se neví, on žádný u něho nebyl,“ vykládal menší, a ten větší, nemluvnější, doplnil:

„Tak najednou, a jako by usnul.“

„Co se mu stalo? Stonal?“ farář se ptal s účastenstvím, dychtivě, cítě znepokojení a neurčitou výčitku ve svém nitru.

„Ani nestonal, nic. V sobotu byl eště prosit.“

„Plšek chodil prosit?!“

„To bylo po prvé, jako tule sobotu,“ ozval se ten delší, „předčírem –“

„To ho Klimšovi, jako u sousedů, viďali, jak de s uzlem domů, a pak ho už nevídali. Ale na večír eště topil, to viďali. A ráno nic, to se už neukázal.“

„A sousedům to nebylo divno?“ ptal se farář.

„Nebylo, von, Plšek, třá celej den nevylez‘ ze stavení,“ vysvětloval ten delší, nehovorný, a soudruh dále vypravoval:

„V poledne, jako včera, v neděli, si Beneška vzpomněla, co že si Plšek nejde pro mlíko, jak mu v sobotu řekla, a poudá ďouče: Anka, di, dones mu tam mlíka, snad nemože, je ňáko na nohy pryč, čera jsem si hou šimla, nebo mu je chuře. Ďouka šla, přídě do sednice, Plšek ležal na posteli. Volala ho, aby ustával, ale Plšek ani muk, nic.“

„Byl už mrtvý.“

Synek kývl hlavou.

„Byl. Douka se lekla, vylítla ven, křičala, volala sousedy. Ale už nic naplat. Už ho nezkřísili. Plšek už tuhý, studený. Poudali, že měl lehkou smrt, že zrouna usnul. Eště se najedl, poudali; litovali ho, a že dlouho žebrat nemusel, že se jen jednou najed‘. Eště stál hrníček se šlupkama –“

„A na okně,“ vpadl ten nemluvný, „našli hrníček vody a v něm kus namočený kůrky.“

„Chudák, tak tomu přece neušel,“ povzdechl farář a synků se otázal:

„A vy mu jdete o funus.“

„Jdeme, jemnostpane, dycky jsme mu to slibovali, že dyž je svobodnej mládenec, ze ušech nejstarší, že mu vystrojíme funus, jak se mládencoj sluší a patří.“

„A to bysme prosili, jemnostpane, slavnej. My sme se zdali, tak ať to něco stojí.“

„Pochováme ho, mládenci, jak se sluší, to je teď má starost. Já mu to přímo slíbil, abyste věděli, když jsem ho navštívil, aby se o pohřeb nestaral.“

„Šak taky o tom šude poudal,“ vzpomenul ten menší, „Beneška o tom vypravovala.“

„Pohřeb mu vystrojíme,“ řekl farář, hledě před se, „ale kdybysme se byli víc o něj starali, aby se neměl nakonec tak zle.“ Farář sám sebe také vinil, vytýkaje si, že na Plška pozapomněl. Od mládenců nevzal nic a vyzval je, aby se o pohřeb dál už nestarali, to jako by už bylo vyjednáno.

Když odešli, na dýmku si už nevzpomněl a také ne hned na zahrádku. Chodil čeledníkem, uvažoval o Plškovi a jeho osudu a pak vypravoval o něm panímámě, když se přišla zeptat. Mínila vstupujíc, to že bude nějaký velký funus. Ale podivila se, když uslyšela, co je. Neptala se, ale tušila najisto, že syn, jak ho znala, bude ještě připlácet.

Oba poříčští synkové, když měli takový úkol, stavili se, jak přišli z fary, na městečku „u zeleného stromu“. Posilovali se, vypravovali o Plškovi i o faráři, a poněvadž jim pivo zachutnalo a poněvadž to, co povídali, všichni náramně poslouchali a to, proč oba do Padolí přišli, chválili, stavili se také níž v Langrovské hospodě. Odtud odcházeli již v soumrak.

V tu dobu, když staré buky a javor za Plškovou chalupou v travnatém, vysokém břehu splývaly v mohutnou, vysokou siluetu měkkých kontur, linula se v tichý, májový soumrak z Plškovy klícky nízkými okny zardělá zář.

A kolem toho tichého hnízda bylo živo v tu klidnou, jindy až mrtvou chvíli. Trousili se od Plškovy chalupy mužští, kteří přinesli z městečka truhlu s křížem zlatou pěnou pozlaceným, pěkně bílou jako pro mládence, přicházela drobná „chasa“, která se tam byla podívat. A ještě se na síni tlačila, i u oken, jak je nechtěly do světnice pustiti ženské, strojící Plška do rakve, sousedka, její máma, a stará Roušková, „vobcházečka“, která už jich tolik do truhly oblékla a tolikrát ves i sousedství obešla, kdykoliv oznamovala něčí smrt a zvala, aby pomohli vyprovodit toho neb onoho nebožtíka.

Ta přinesla od švadleny z městečka plátěný rubáš, který poříčští mládenci s děvčaty objednali, jakož i rakev a všecko k pohřbu, svíčky i muziku.

V tu chvíli, jak nízkou, stmívající se sedničkou rudé prošlehlo (sousedka tkalcová rozžehla louč), stanula Roušková v tmavé placce, zpod níž nad čelem bylo viděti šedé, rozděleně přičesané vlasy, s bílým rubášem u Plška. Ležel pod prostěradlem na prkně opřeném o lavici u kamen a o židli. Na tváři už neměl mokré bílé plátno, jen brada byla ještě podvázána bílým šátkem.

Jak stará sousedka svítila, padal zarudlý přísvit na mrtvolu, klidnou tvář zavlhle lesklou, na zatlačené oči v hlubokých, tmavých důlkách i do brázd vrásčitého obličeje staré Rouskové, jež sklánějíc se nad mrtvým promluvila vážně, ale šetrně, jako by spícímu připomínala:

„Jiří, budeme tě strojit –“

A chystajíc bílý rubáš, v němž nebylo uzlíku, aby nebožtíka nic netlačilo, vzala bezvládnou ruku a zase tak tlumeně, mírně žádala:

„Jiří, dej mně ruku –“

Tak ho strojila s pomocí staré sousedčiny matky za svitu louče, již tkalcová držela, oslovujíc nebožtíka i když mu druhou ruku zvedala a dávala do bílého rubáše. Oslovení ta nad mrtvým zněla v tichu šeře světničky dojímavě. Ženy do té chvíle hovorné bezděky zmlkly, jako by při posvátném úkonu, z něhož vane posvátná hrůza –

Pak odnesly obě stařeny Plška v bílém, dlouhém rubáši do rakve, uložily hlavu na třísky; k těm přidaly vlhkou rouchu, která mu prve kryla tvář, šátek, jím byl podvázán i hřeben, jímž Roušková mrtvého učesala. Pak teprve otevřely dveře a pustily ty, kteří venku čekali nebo právě přišli na Plška se podívat.

Přišli lidé ze sousedních příbytků, také Beneška, děvčata, jež přinesla obrázky do truhly, věneček z rozmariny mrtvému na hlavu a prut rozmariny do tuhých, voskových rukou, na životě zkřížených, jež Roušková před tím ovinula růžencem. Byl to Plškův, ten, kterýž tolikrát prsty propouštěl, zrnko po zrnku, v tiché, zkroušené pobožnosti i v úzkostech.

Jak se tak ženské na mrtvého zadívaly, mladé i starší, připadlo jim živě, co zkusil, co se nadřel. Vzpomínaly na to, tu ta u rakve slovem, s povzdechem to napověděla, ale tlumeně, z šetrné bázně před mrtvým. Některá zaslzela, i Beneška selka, i to ono děvče, a v tom pohnutí náhlém, ale ne skličujícím a drtícím, proslazeném sebelibým spokojením, co mu udělaly, hleděly na dědečka, drobného, vyhublého v bílém rubáši, v obrázcích, hleděly na jeho dlouhé, bílé vlasy, pěkně cestičkou rozdělené, jak splývaly jako stříbro v tichém prosvitu až na ramena.

Šeptaly si, jak pěkně vypadá, jako by spal, ten že měl krásnou smrt, jak mu to sluší, a kdyby chudák věděl, jak to má všechno pěkně a jaký bude mít slavný funus –

Pak se ztrácela jedna po druhé, až poslední odcházela stará vobcházečka Roušková, odnášejíc, co našla bramborů a chleba, až na několik bramborů všecku zásobu, kterou si nebožtík v sobotu tak těžce, až slzavě vyprosil. Vzala to, protože to už nebylo ničí a že sama neměla nazbyt. Ale dřív postavila starému Plškovi k hlavám na stůl, poblíže něhož rakev postavili na židli a lavici, hořící lampičku. Hořela plamínkem, pohazovala drobnou, vyschlou hlavu nebožtíkovu zapadlých spánků, zavřených, prohnědlých víček i dlouhé, bílé vlasy jeho, prchavými, chudými svity, jež vstávaly, vzjímaly se, prošlehovaly i výš nad stůl, k obrázkům v rohu, na skle namalovaným, ztopeným v šero. A v koutech ještě hustší i v okénkách a venku tma, ticho vlažné, májové noci, tma ve výši pod nebem i po zemi, jež čekala v roztoužení tichou vláhu.

Starý Plšek spal ve své klícce bez bolesti, bez starosti. Po půlnoci se spustil tichý, hustý déšť; staré buky a javor na vysokém břehu za chalupou se rozšuměly. Jejich koruny zdvíhaly se a klesaly, černými vlnami kolébaly se v rozkoši prochvívající každou haluzku, všechen strom, od vrcholu až do kořene. Ke starým stromům jako přitlačená prokmitovala svou bělí Plškova nízká chaloupka; zpod jejich černého krytu mžikalo radě její třaslavé světélko, jako jiskra tonoucí v šumných tmách.