U nás

Matějka na podválce tkalcovského stavu přestal dýmat, breptavý Hubka vyndal „dlahu“ z úst. Kde kdo, obrátil oči po bosém chlapci, jehož zaprášené nohy byly rozpukány. Stál jako vyjevený v usmolených nohavicích, na kolenou roztržených, v odřené vestě, v záplatované kazajce, žmole v rukou čepici, hoch tmavovlasý, pěkných, černých očí, ale hubený, zanedbaný, jak nejvíce bylo patrno na špinavé košili u krku, provázkem svázané.

Pašťalka stoje u něho, vykládal, jak jej našel. Šel tady u Brlenky teď večer po mezi a jak bylo ticho, zaslechl pláč. Bylo mu divno, kdo to „mračí“, naslouchal, šel po hlase, až kousek dál našel ve břehu tadykle toho hoška. Byl celý skrčený a „mračil“ tak, že ani nevěděl, že kdo u něho stojí. Lekl se, když uslyšel hlas a všechen se třesa začal se zpovídat, že je ve Žďárkách za skotáka, ale že pochází ze Dřevíče, ve Žďárkách že byl u Sedlických.

„Čí je –“ optala se Hlaváčková, jež ode dveří postoupila mezi podloudníky skoro až ke chlapci. Na tváři i v pohledu bylo jí znát účastenství s ním.

„Už ničí,“ odpověděl Pašťalka, „nemá ani tátu ani mámu, a nikoho, táta s mámou umřeli na mu korelu, nikoho nemá; tak se potloukal, až se dostal do Žďárek k Sedlickým, ale tam se mu vedlo zle, poudal. Tloukli ho a nedostal prej ani pořádně najíst. Musel časně ráno vyhánět na pastvu, a nedostal prej nic, ani sousto chleba, a musel pozdě přihánět a pak teprve dostal hrníček churyho kysela.“

„To věřím,“ přisvědčil Lhoták z Padolí, „já to tam znám, to jsou chamčiuci, to ono je kyselo, jaký jinde ani pro psa. Viď, hochu.“

Ten, jenž se dosud ostýchal rozhlédnout se shromážděním divných strejců, pozvedl zrak, povzbuzen tím příznivým hlasem a přisvědčil hlavou.

„Dnes mu navečír natloukla Sedlická, že se hned neozval, jak ho zavolala,“ pokračoval Pašťalka, „a ještě mu hrozila, co jich dostane, až přijde hospodář, a tu se kluk lek’ a utek’.“

Na okamžik ticho, až bylo slyšeti, jak zapraskalo v hořící louči, jejíž čadivé, zardělé světlo třáslo se po pašerácích kolem Pašťalky a chlapce, a házelo jejich dlouhé, pitvorné stíny po zdi až do tmavého stropu.

„Máš hlad, viď –“ optala se Hlaváčková chlapce. Hoch jen přisvědčil; Hlaváčková přinesla kus chleba a hrneček mléka.

„Pojď, tadykle si sedni a sněz si to –“ Zavedla ho na lavičku ke kamnům a vyzvěděla při tom, že je Hilmův a že mu říkají Jan.

Hoch položiv čepici vedle sebe na lavičku, dal se jako vlčinka do jídla. Lámal, drobil, nabíral rychle a jedl hltavě, až ho Hlaváčkové i ďouce, která přišla se taky podívat, bylo líto, až se Matějka zasmál, pane, tomu že šmakuje. Malý Hilma jak té chvíle krotil hlad ani nezaslechl, že starý Čejp šňupnuv si řekl Hlaváčkovi, a co, že by si ho mohl nechat.

„To tak, a cák tamhle chasa, není jich dost?“ Hlaváček ukázal na pec a ke kamnům, kdež se shlukli jeho čtyři hoši, prohlížejíce si zvědavě cizího chlapce.

Breptavý Hubka, Vichroň, Dvořáček i ostatní začali se zase starat o sebe. Vichroň vytáhl karty a že by si mohli zahrát „kolomaznou“. Hrávali tu hru, která se opravdu táhla jako kolomaz a neměla konce. Matějka přišel od stavu ke stolu, taky Vávra a Suchánek se tam postavili i Čejp. Jen Málek, bývalý „mařenkář“, sedící na lavici u zdi vedle Lhotáka z Padolí, nepřestal chlapce pozorovati. Díval se, jak hladově jí, jak, když dojedl, donesl hrníček se lžicí na lavici, děkuje ostýchavým hlasem: „Zaplať pán Bůh, naděl pán Bůh“ a jak zase plachým krokem se vrátil na lavici u kamen blíže dveří a jak se tam bázlivě jako zajíček přikrčil.

A než hoch dosedl, již sebou trhl, jak mu Hlaváček řekl, že ráno musí zase do Žďárek; přibledlou, hubenou tváří, tmavýma očima projelo mu leknutí, strach. V líci mu škubalo, nabíral, vypukl v pláč.

Málek prudko vstal a rovnou k chlapci, u něhož stál Hlaváček s Pašťalkou, a zostra spustil:

„No, Hlaváčku, s tímhle jste moh’ taky počkat! A ty mlč, hochu, nemrač, nikam nepůdeš, k Sedlickým nepůdeš, nic se neboj.“

Hoch začal utírat slzy, podíval se zarosenýma očima, jako by nevěřil; než rozhodná Málkova slova zažehnala smrtelnou úzkost a tišila.

„Tak si ho vemte vy!“ vybízel Hlaváček Málka ne bez ouštěpku.

„A třeba já, abyste věďal!“ Osmahlý, přihnutý Málek mávl rukou, vzpřímil hlavu a v chytrých, odhodlaných očích mu jen zablesklo. Více neřekl a hodnou chvíli pak seděl vedle Lhotáka z Padolí, jehož široká, zardělá tvář s vousy pod bradou v tom světle vypadala ještě červenější. Pašeráci u stolu v karty hrající i Pašťalka a ostatní kolem nich na hocha zapomněli.

Průvodce slepého Košťála nanesl slámy, již mu děvečka vydala, a začal stláti na podlaze pro Košťála i pro sebe a také tomu hochu, jak mu Hlaváčková uložila. Než nejmladší ten noclehář už neviděl, jak mu chystají lože, jehož podhlavnicí byla židle lenochem do země a nohami vzhůru obrácená. Jak prudké leknutí pominulo, jak oči zas uschly, zmáhala chlapce únava. Krčil se v suchém koutku, prohlížel nevídané shromáždění mužských, v čepicích, bez nich, v kazajkách, v podvlekáčích, v nohavicích po kolena, bosé i v botách, většinou samé starší, kouřící, hrající.

Směs hlasů šuměla, hovor, krátké výkřiky a chechty, do nichž padaly hromy kleteb i pleskání karet, jak s vysoka přihazovali. A všechno v tabákovém dýmu, jako v těžké mlze, kterouž tlumeněji mrkal zardělý plamen louče.

Hoch se díval na nevídané divadlo, zapomínaje na sebe, až mu oči přecházely. Klížily se mu, zavíraly, usnul. Neměl ani tušení, že v tu chvíli se jedná o něj. Lhoták z Padolí se optal Málka, tak jak, myslí-li opravdu, vezme-li si toho hocha a co s ním.

„Hladovým Sedlickým ho nedovedu, to si nemys’. Vezmu si ho, když ho žádný nechce; ale já, já ho mít nemožu, to se ví, když nemám žádný doma, kam bych ho dal. Aby ďál nosiče, na to ještě není. No, vyhledám mu něde ňáký místo za skotáka. A vostatek – Lhotáku, ty nemáš děti, vem si ho ty.“

Lhoták se pohladil po tváři hledě před se a neurčitě se usmívaje.

„Inu,“ začal, chvilku se odmlčel, „víš, abych praudu řek’, já taky na to vzpomněl. Chasu nemám, hoch se zdá podobný, moh’ by leccos zastat, soukat, kozy pást, a tak –“

„Tak vidíš.“

„Jen co máma, jestli mne s ním nevyhodí.“

„Dyť nejseš bačkora.“

„To nejsem. A kdybych –“ Lhoták nedomluvil, neprozradil, co již prve mu připadlo, a že by snad jejich farář, on Havlovický, když je takový –

Málek se již neptal, co „kdybych –“ Vstoupil nový noclehář, Žabka Nahořanský, jenž chodil na Stroužné pro bible a dnes také šel, a jenž o slunce západu seděl nad Šonovem ve svahu v zapadlém, zapomenutém hřbitůvku s Pavlem, mladým tkalcem od Hrádku.

Mladého Hilmu nevzbudil svým příchodem, i jak se hlasitě se všemi vítal. Bylo již dost pozdě na noc. Venku zaječela píšťala ponocného, a za chvíli vstoupil sám v dlouhém burnusu, v beranici, s píšťalou a rohem, jehož dunivým hlasem jen požáry ohlašoval, a s pikou v ruce. Pašerové ho vítali hlučně, dávali mu zavdanou; všichni se s ním znali, a přinášíval jim dobré zprávy.

„Hoši, dnes pozor,“ varoval, sotva že si zavdal, „v Poříči jako by čert bral psy na nože. Prázdno tam není.“

Mohl to říci, přicházel ze samých hranic, kamž bylo od Kopáčků několik kroků. Stál tam chvíli, hledě přes luka a řeku do Čech, do nedaleké Poříče vsi. Znal tam všechny a všechno, kde který statek, kde která chalupa, znal i psy a s jistotou hlásil dál:

„Prázdno tam není, psi zle štěkají, Hejzlarů Víza, Hrnčířů Tygr, všichni pořád až nahoru. Tylšů pes tam taky poštěkává. Chraňte se dnes Jiráskova mostu, tam dnes jistě číhají a u bělidla taky.“

Nechali karet, ten onen vyklepal dýmku. Porada byla krátká, „kudy to dnes vemou, kterou cestou“. Skoro všichni měli namířeno jedním směrem, k Babímu a na Radechovou; jen Lhoták z Padolí a Pašťalka mířili k Padolí, a Málek dnes s nimi; musil se zastavit ve Zbečníku a chtěl dále na Kostelec.

Brepta Hubka vzpomněl ještě na Prouzu Matěje, kdyby tu byl, kdyby jim karty vyložil, jakou by dal předpověď na dnešní přecházku. Musil však bez věštby. Každý hodil přichystaný balík na záda, každý převěsil dopředu plátěný pytlík „na knoflíku“, plný lepšího zboží, a chopil se hole. Žabka Nahořanský i Hlaváček podávali všem ruku, slepý Košťál, už na podlaze na slámě, obracel se po hlase, vztahuje bezděky ruce jako by hledal a přál všem štěstí, aby dobře došli, s Pánembohem.

V tu chvíli teprve vytrhl se hoch u kamen a vyvalil oči všechen rozespalý, jak ho Lhoták z Padolí s rancem na zádech probudil, aby vstal a šel. Málek, také již s břemenem, stál vedle, maje v pravici vysokou hůl skoro až nad hlavu, a znovu konejšil, vida, že se hoch lekl.

„Mlč, už jsem ti řek’, k Sedlickým nepůdeš, nic se neboj a pojď. Tady máš čepici.“ Dal ji sám chlapci na hlavu; hoch se jako vyplašený rozhlížel, nevěda, co se s ním děje. Pašerové s uzly na zádech, hole v rukou tlačili se za hlasitého hovoru ke dveřím a hocha si už nevšímali.

Svěží, noční vzduch ofoukl rozespalého, jak vykročili ze stavení, že se až začal chladem třásti. Přikrčil se, ruce v kapsách, a zíval. V staveních tma, po vsi ani hnutí, pod vrbami, kudy kráčeli, černo. Dali se drahami majíce namířeno k staré, osamělé borovici v polích, jež mnoho pamatovala, také Fridricha, pruského krále, a jež se dle staré věštby měla dočkati zkázy pruské armády. K té se brali a dál k mostu ve Velké Poříči, když ponocný prve varoval, aby se nedávali na Malou Poříč.

Nebyla pravá pašerská noc, černá, nevlídná, ale také měsíc zplna nesvítil. Utíkal splašeným mračnům, kteráž jej stíhala a házela přes něj tmavé a divoce vzedmuté své vlny. Sem tam mezi nimi a v nich ostrůvek modrého nebe, prokvetlý hvězdami. Hora Bor dále vpravo trčící a lesnaté vrchy před ní zčernaly a ztrácely se v temnu. V polích pusto, po strništích vál od půlnoční strany vítr a šustil v opožděném ovsu.

Pašerové šli hodný kus pohromadě, pár za párem; v předposledním, vedle Málka také Hilmův hoch. Sotva kdo promluvil, a když, jen tlumeně; kráčeli hbitě a jistě, dokud se brali na pruském výšinou na půlnoc nad Slaným. Za nedlouho sestoupili do ztemnělých luk, v nichž se černaly sem tam keře i hradba vysokých olší nad potokem. Tráva před sečením otav všude dost vysoká. Bosé, rozpukané nohy Hilmovy brodily se hustou rosou, jež citelně studila. I vzduch silně zchladl a vál vítr zrovna proti nim.

Přešli luka i potok, brali se ještě kousek lukami, až pak ucítili pojednou suchou půdu. To již překročili hranice, už se brali českou stranou, a dorazili na cestu vedoucí do Žďárek, odkud Hilma utekl. Do té chvíle nevěděl, kde jsou, kudy jdou, neboť noční temno jej mátlo; ale za cestou před nimi lesnatý chlumek, vpravo od něho vysoký, dřevěný kříž u cesty. Lekl se a maně stanul.

„Pojď, pojď,“ tlumeně pobízel Málek.

„Nejdeme do Žďárek,“ přidal Lhoták, „jdeme k nám do Padolí.“

Hoch šel, musil, ale v bázlivém napětí ohlížel se vpravo, kde tušil ves, které se tak bál a které teď nebylo viděti. Za chlumkem zarazili a rozdělili se. Většina se pustila vlevo polem, výšinou, a dále dolů, k řece, k velkopoříčskému mostu, aby tudy se dostali za řeku a pak vzhůru k Pavlišovu a dále k Radechové.

Malý Hilma ostal s Málkem, Lhotákem a Pašťalkou. Bezděky se kolikrát ohlédl za odcházejícím houfcem pašerů, jejichž řad černal se polem, povlovným svahem, až pojednou zmizel jako by se rozplynul; sestoupil patrně do nějaké oužlabiny nebo do travnatého dolce v tmu zapadlého.

Ti tři s hochem brali se širokou zarosenou mezí, při jejímž kraji sem tam šelestila černá změť šípků a trnek. Málek šel v čele. Znal tu všechno, každý keř i kámen; jeho zkušenost zněla mezi podloudníky a prohlášeny byly jeho čich, sluch i zrak, i to, že nedělá cesty ani po sněhu, ani po trávě. Vypravovali si o něm, že šel nejednou kolem „strnadů“, když spali, že přešel psu okolo pelecha a že ho pes neucítil.

On, vysloužilý „mařenkář“, znal spády svých bývalých druhů, kterýchž nyní nenáviděl. Za hlomozných nocí, kdy bouře rachotila a blýskalo se, svolával nejednou na ně hromy, třepaje pravicí vzhůru do praskotu a rachotu, do vlnobití černých mraků: „Bij, bij jim do zad! A uhoď do novýho omtu!“

Spoléhali na něj; šel mlčky, opatrně. Střelná rána pojednou zapráskla, ale z dálky, zleva. Ani na krok nezarazil a chtěl jíti, jako by neslyšel.

„Počkej, neslyšals?“ hartusil vzadu Pašťalka.

„Slyšal; nic to není, to nejsou, to někdo na čekání. Pojďte jen.“ Věřili, poslechli a již se ani neohlédli a kráčeli dále. Znenadání zašustělo vpravo před nimi z černého křoví, zašustělo, zafrčelo, vyplašený pták vyrazil, ale hned zmizel v temnotě. Málek stanul, hledě za ním a zlobivě povzdechl:

„Jezus Marja, ani ten ftáček nemá v noci pokoje jako my. Čert vem pašování do horoucího pekla!“

Lhoták se tlumeně zasmál a Pašťalka vůdce drbl:

„Šak kdybys nemoh’ a musel být doma, to bys večír vzpomínal, to bys vzdýchal: ‚Bože, kdybych tak –‘“

„A mlč,“ obroukl se Málek; ale na bručivém hlase bylo znáti, že to rád slyší, že se usmívá. Kráčeli dále, mezi strništi, a zatáčeli ke svahu ne prudkému, jenž zapadal při patě v hustém temnu.

Vtom Málek, jako by ho kosou rázem podťal, padl na zem a za ním Pašťalka i Lhoták, jenž s sebou strhl malého Hilmu. Hoch se lekl, nevěda, co se děje. Ležel jako přilípnut vedle mužů, kteří leželi rovněž nehnutě. Cítil vlhkou trávu, ale na chlad a zimu zapomněl. Mihlo se mu, že snad ze Žďárek někdo, že od Sedlických snad – Pak se mu zdálo, že již dlouho tak leží. Osmělil se, nadzvedl hlavu, neviděl však nic, jen zaslechl Málka, jak tlumeně hlásil:

„Už tu bude; já ho shlíd’ dřív, on nás ne.“

Za chvilku se ozvaly kroky vpředu stranou. Blížily se, ne však rovnou k nim, nýbrž nesly se suchým stezníkem, jenž vedl kousek před nimi napříč ztemnělým polem. Tam se zjevila černá silueta, muž v plášti, v čáku, s puškou na rameni. Hlídka pohraniční stráže. Šel, netuše, že má „škodnou“ tak na blízku, přešel napříč směrem ke Žďárkům. Čekali, až kroky ztichly. Pak teprve vstal Málek, rozhlédl se a velel tlumeně:

„Pojďte!“

Sběhli svahem do Lokvencových dolů. Výš i níže ve svazích černalo se houštím a stromy. Přeběhli lučinatý důl, přes lávku pod olšemi, přes potůček, a zase do svahu, nahoře pak borovinou, v jejíž korunách tmou zalitých hlasně šumělo. Nekryla jich dlouho, než Hilma klopýtl několikrát bolestně o kořeny a pak o kámen, když vyrazili zase na cestu, již širší, v poli pod lesem vpravo. Až mu slzy bolestí vyhrkly, a mimovolně se chytl za nohu; ostal na chvilku pozadu, ale pak opět poklusával, kulhaje. Plakal, i že ho palec bolel, i že na něj padla ouzkost a tesknota.

Bylo mu jako z večera na mezi, když ho tam našel Pašťalka. Mužští, kterým nemohl stačit, šli před ním ostrým krokem. Tři černé postavy před ním v temnu jdou, jdou, a kam ho vedou; jestli zas – Smutno mu bylo, a zima jej roztřásla, noční chlad, a tím víc, že byl všechen urousaný. Mihl se mu pelech, kterýž měl u Sedlických na půdě za komínem; v ten okamžik mu připadl vábně, suchý, teplý, že by se do té hrachoviny celý zavrtal.

Doběhl Málka, jenž stanuv, na něj čekal. „Nemožeš už, viď,“ řekl dost měkce, „no, mlč, už máš vyhráno; v Padolí budeme co nevidět a tam si odpočneš, lehneš.“

Šel vedle něho a nepomyslil, neviděl, jak jeho slova účinkovala, jak utěšila a zašila důvěru v srdci nebohého sirotka, zvyklého jen na tvrdá slova i rány. Šel s ním a nenechal ho; za chvíli, jak se brali suchou cestou polem, ukázal pojednou před se na dolinu, kde ze tmy mrkalo rudé světlo a řekl:

„Vidíš, to už je Padolí.“