U nás

Zamyšlen bral se na faru. Než i při té chmuře úvah, jak se teď důchodňová vrací, jak jí bude, cítil v ten okamžik uvolnění. Je jasno, nemůže se klamat. Na něj snad zanevře, je uražena, ale ona sama nebude se trávit marným citem a spíše se utiší.

Když vkročil doma na síň, vyjasnil líce k vůli matce. Zůstal s ní schválně, nešel ani do svého pokoje, a když hned zkoumavě, ale šetrně začala, co paní důchodňové vlastně bylo, že byla celá jiná, odpovídal vyhýbavě, dole že už byla veselejší a že o ní, o panímámě, pěkně mluvila.

V jeho pokoji padl mu hned věneček do očí, ten, z kterého důchodňová utrhla si proutky na památku. Ohlédl se po nich, nepustila-li je na stůl; i k podlaze se shýbl. Ale ani lístečku nenašel, a nikdo tu nebyl a neuklízel. Schválně se ještě matky zeptal, rovnal-li kdo stůl.

„Ani tam žádný nevkročil. Hledáš něco?“

„I tak, zdálo se mně –“

O samotě zase na ty proutečky myslil. Kdyby je byla na zem pustila, zůstala by po nich památka. Ale když nic –

„To je zahodila,“ rozhodl v duchu.

Františka přišla až samý večer. Nejdřív musila staré mlynářce vypravovat, jak je s pannou Aninkou.

„Dost chuře, naříká, vzdychá, pořád jen jaké má pškání.“

„A co pan farář?“ ptal se Havlovický, jenž přišel k ženským do čeledníku.

„Pozdravuje tě a panímámu, no pořád stejně, nejvíc má včely na starosti; taky nás k oulům vedl, abysme se podívali na ‚včeličky dušičky‘.“ Františka se usmívala. „Povídal, co má teď starostí, teď aby se také o kuchyni staral. A taky vaří, ale jídlo ne, medicínu, koření, panně Anince, o to se sám stará.“

Ještě s větším účastenstvím a obšírněji vypravovala o Boušíně doma mladá Kalinová. Pověděla, jakou měla panna Aninka radost, jak se jí zrovna ulevilo, a jak jí musila vypravovat, co hoch, jako Honzíček, a tuhle Anton a na panímámu, učitelku, že se taky ptala, a jak vzpomínala na časy, když tu ona, Kalinová, za svobody byla, a Bože, to že byla zdravá, to že šlo, ale teď, a ty šeredné nebo smutné sny, duše v očisci že přes tu chvíli vidí.

„A dřiu, když byla tak zdravá,“ podotkl hodinář s úsměvem, „myslím, že taky míň nenaříkala. A co pan farář –“

„Ten se drží, ale pořád si mne pleť, říkal mně Justynko a hned zas Márinko. Pro něj panna Aninka taky tak naříká, chudák, jak se teď prej má, že přijde z pořádku, děvčata že neumějí nic uvařit, ještě kdyby učitelky nebylo, to že je hodná osoba, ta že jak může, tak přijde, pomůže, ale co, když má tolik dětí.“

Když se Františka taky o učitelce doma zmínila, proskočilo faráři, že by snad to nejstarší učitelovo děvče mohlo na faru a pomáhat, a domyslil, že teď tu holku na zámek k důchodňové nedostane, jak ji tam už chystal. Neřekl však nic a jen se optal na Šoltu. Uslyšel, že dělá dost dobrotu, a že o něm nic neříkali.

To všecko neposlouchal farář s tím účastenstvím, jaké by jinak měl. Byl dost roztržitý a vše to, o čem mluvili, o čem slyšel, utlačoval nelad z toho, co se prve v jeho pokoji událo. Jako tísnivý stín to zůstalo v duši, a jak osaměl ve svém pokoji, důchodňová se mu zjevovala. Zase ji viděl, jak tu před ním stála, jak zakryla si tvář, a jasně se mu ozvalo její „s Bohem“, jež mělo být chladné a vyznělo smutně.

Noc měl neklidnou, plnou neladných snů. Nejdéle se mu zdálo o kosteleckém faráři, ač si za den na něj nevzpomněl a žádný se o něm ani slovem nezmínil. Ráno však mlhy opadly a den a dni pak plné práce a různých starostí dávaly uklidnění. Po týdnu zaslechl o paní důchodního, že z Náchoda odjela za Prahu k Roudnici, návštěvou ke své tetě, jež tam byla provdána za správce jednoho z knížecích dvorů.

Zvěděl o tom v Kostelci, když tam byl na slavném pohřbu. Sám farář mu to vypravoval, že to má od samého důchodního, že byl včera on, farář, v Náchodě a tu že se dole v městě sešel na víně se zámeckými pány, a tu že také justiciár (kosteleckému faráři začal sládnouti hlas) nadhodil, no to že by byla divná věc, že by člověk ani nevěřil –

Havlovický věděl, že v tom medu nějaké žihadlo. Čekal je však klidně a jako by ani nic netušil, žádal, aby pan bratr pověděl. Ten nechtěl, bez velkého však prosení přece ukápl pelyňku, že náchodský pan justiciár o něm, o Havlovickém, ale aby se nezlobil, že mu to povídá v nejlepším úmyslu, že justiciár mu řekl, že on, Havlovický, je takový Josefinist –

„Jinou starost nemá? Když neví nic horšího!“

Havlovický se usmál. Kostelecký farář pokrčil rameny a obrátil dlaně navrch divě se i jako by chtěl říci: „Já jsem tě varoval!“

Farář Havlovický, když jel zpět do Padolí, vzpomněl na to varování, nebyl však nikterak znepokojen; jen se divil, jaké mají lidé starosti a jaká to budí podezření, když člověk chce trochu více světla. Déle myslil na druhou novinu, že důchodňová odjela. Pozvala ji teta, nebo odjela tam sama schválně?

To byla událost v té samotě a v jeho tichém a dost jednotvárném na vnějšek životě. Přihnala se jako horký vítr, jenž ho žárem ovanul, omámil, ale jenž převanul bez pohromy jeho nitra.

Jeho plány nebyly tou náhlou bouří nikterak pocuchány a chuť k dílu zdušena. Pracoval jako před tím bez ochabnutí na kazatelně, ve škole, na cvičeních, staral se o pole, svá a podle možnosti i o cizí.

Před Božím tělem nešel Doubenus jen tak do březiny za faru a do zádušního lesa a neřádil tam sekerou mezi mladými břízami, nýbrž pamětliv loňska, zeptal se faráře, mnoho-li tedy břízek má přivést.

„Jen ke každému oltáři, Doubenus, a dost, těch ulic březových není potřeba.“

Stalo se. Lidé se sice po zelených stěnách ohlíželi a vzpomínali, jak to jindy bylo pěkné. Mnozí také broukali, hubovali, nejvíce Šimůnek i Franta Švec, jenž faráři nemohl zapomenouti, co jim loni udělal s jakubovským kozlem.

Nemohl zapomenout, ale když pak šlo sv. Jakuba, nesháněl nejčernějšího, nejšerednějšího kozla. Ne proto, že by farářova slova byla tak účinkovala, ale že hořejší mlynář nechtěl dovolit a nedovolil, protože uznal, co mu farář jednou v soukromí o tom shazování vyložil; a jinde, s jiné střechy nebylo možná kozla shazovat. Bylyť všecky nízké a bez vikýřů.

Tak zůstalo Padolí ten rok o sv. Jakubě tiché, bez obecného vzrušení, bez hudby, bez jakubovské krve. Smrtelné úzkosti, smrtelného skoku ubohého zvířete ani se zvonice ani se mlýna nikdo již neuviděl. Mluvili o tom, mluvili, ale nastávaly žně, a při těch pak byla všecka mysl.

Ouroda krásně stála, zvláště na farářově. Žito měl vysoké, bohaté, radost pohledět, oves byl jako kožich, na žádném poli kolem neměli takový, i pšenice, kterou žádný ze sousedů nesil, stála dost pěkně. Farářovi se zrovna oči smály, když to své požehnání obcházel, a ještě víc se radoval, když slyšel od jiných, jak chválí nebo jak se diví. Přičinění jeho nebylo marné, a ty novoty, jaké zavedl při hnojení, orání i setí, a nad kterými mnozí kroutili hlavou, tohle že jakživo nebývalo, se osvědčovaly. První krok k tomu, aby pole jeho bylo příkladem a vzorem, se dařil.

V lehkém kabátku, v širáku, s uvolněným kolárkem chodil, když měl pokdy po kostele a po škole za těch horkých dní polem, kde plavé obilí řadami padalo, kde srpy se blýskaly na parném slunci a kde veselý zpěv žneček i ženců rozléhal se prohřátým vzduchem přes pole, přes meze, se svahů a strání dolů, nebo přihlížel, když žebřinový vůz plný zlatých snopů harašil od březiny a zajížděl do farské stodoly.

Tichá radost, uspokojení nad zdarem práce zářila v jeho zdravé, klidné tváři. A celou farou jako by rozveselení proudilo. Všude radostný ruch, v stodole, na dvorečku i v čeledníku. Farář si zvláště své staré matky všiml (měl z ní radost), jak ta větší lopota, kterou teď měla s čeládkou i s dělníky, nic ji nezmáhala, ano jak by v ní oživla, omládla. Byla svěží, jako rybička, vedla všecko a řídila celou domácnost, otáčela se čiperně, jako před lety v rodném jejich mlýně při Úpě.