U nás

Farářův bratr Vincenc, šichtmistr v Uhrách, už dávno nepsal. Starou mlynářku to již lekalo, a proto psal syn, farář, do Uher, na Slovensko poznovu. Než teprve začátkem června došla odpověď. Bratr Vincenc oznamoval, že jej vyslali do Sedmihradska nějaké báně obhlédnout, že tam byl tři měsíce a proto že tak pozdě odpovídá.

Oznamoval, že by byl už dříve psal, ale že neměl hrubě co, leda to, že je zdráv a že jej to v Uhrách začíná někdy mrzet, že by raději domů, do Čech, ačkoliv se mu zle nevede a třebaže i peníze vydělává.

„Ukládám, milý bratře,“ psal také, „ukládej také, však víš nač. Snad jsi nato nezapomněl. Já alespoň ne.“

Pro toto místo nedal farář panímámě psaní do ruky; jenom je jí přečetl, a čta přeskočil to místo. Nechtěl jí říci, co tím Vincenc myslí, a lhát jí nemohl. A povědět jí – měla by zbytečné starosti už napřed. Kdož ví, jak bude, třeba ze všeho nic, a to nejspíše.

Co studoval spisy geologické a odborné, nezamítal už jen tak zhola bratrovu myšlenku. Sice zabýval se těmi knihami hlavně proto, aby seznal ráz a složení své krajiny a jejího okolí; ale když našel naznačení, že sem až vybíhají asi okraje uhelné pánve hornoslezské, když mínění bratrovo se takto dotvrzovalo, přestával býti nevěřícím Tomášem. Než bratrův projekt zdál se mu pro finanční obtíže skoro nemožný. Zájem však zůstal. Před tím nikdy si nevšiml uhelné jámy za vsí Žďárky, nikdy se tam nestavil, ač býval ve Žďárkách kolikrát do roka na cvičení, a ačkoliv ze vsi do jámy nebylo tak daleko.

Teprve když bratr odjel z Padolí, vypravil se jednou v létě k jámě, jíž se bratr dovolával jako živého dokladu. Než farář k jámě se nedostal; cestou chytla jej taková bouřka, že se musil navrátit.

Teď, když došlo bratrovo psaní dávno žádané, připomenul si jámu zas a rozhodl se, že se tam některé odpoledne podívá a přímo odtud, z fary, že nebude čekat, až by se mu hodila cesta do Žďárek.

Třetího dne poté, bylo ve čtvrtek odpoledne, chtěl už vykročit, ač, jak si v duchu žertovně řekl, jej nebe po druhé varovalo. Chmuřiloť se zase těžkými mračny. Než nedbal a již se v čeledníku ohlížel po deštníku, vtom do cesty mu vkročila nenadálá návštěva: kostelecký myslivec, Matěj Donát „milion“. Přišel bez pušky, jen s ohnutou holí, ale s brašnou přes plece, zardělý, upocený, uprášený.

Oznamoval, že byl na Řejšným navštívit starého kamaráda (myslivce), že měl s ním nějaké jednání, a když teď na zpáteční cestě jde kolem, že nemohl faru pominout, a tak že se stavuje.

„A nerad bych zmok’,“ dodal žertem, „žene se milionská bouřka. A taky nesu novinu.“

Farář jej upřímně uvítal a uvedl rovnou do svého pokoje. Přišla panímáma a hned hosta pozvala, že je kafíčko, aby pan myslivec koflíček s nimi vypil. Za okamžik už prostřela, přinesla sama chléb, čerstvé máslo v pěkných husečkách orosených s vytlačenými květy a beránkem. Cukr se na stole zajiskřil v květované cukerničce, bílé konvičky zarachotily, káva zavoněla.

Po druhém koflíčku myslivec utřel vousy, vytáhl měchuřinu a jal se cpáti dýmku. Farář už chtěl sám začíti o té novině, vtom „milion“ upřel na něj zelenavé, zapadlé oči a vyhrkl:

„Tak už mám po starosti.“

„Po starosti? Co se vám stalo?“

„A s tím Židem, Ludvíkem Židem z Machova, vědí? Ten pytlák milionský, pamatují-li se, jak tu byl předloni na podzim.“

„Jak jste mu dal všechen tabák, vím; viděl jsem vás a jeho, jak šel ke Zlíčku, někam do Pruska, jak jste povídal“

Vstal a přinesl z kuchyně hořící louč, o kterouž myslivec zapaloval a bafaje přisvědčoval:

„To šel, šel.“

„Chytili ho snad –“

„Taky jsem nejdřív myslel, když se dlouho nevracel, a že si ho tam nechali v base. Ale Ludvíka nechytili, kde pak; nechytili, neseděl, to jsem už najisto zvěděl, a tak jsem myslil, že pláchl zase do světa. A on zatím –“

A najednou prudce vyhrkl:

„Vejra už jim nepřinese.“

„Co! Zhynul snad –“

„Ba zhynul a má už jistě rok a snad víc, a jistě víc po smrti a žádný nic nevěděl.“

„Jak to!“

„Vejři byli jeho smrt.“

Farář nerozuměl. Věděl sice, že se vejři oboří i na člověka, stihnou-li jej u hnízda svých mláďat; ale že by mohli člověka, muže a nadto takového lovce usmrtit! Pojednou mu však blesklo, že ten pověstný pytlák sletěl snad se skály, když se dral k vejřímu hnízdu. Farář řekl, čeho se domýšlí.

„Sletěl, nesletěl, Bůh to suď – ale nelezl k hnízdu v těch skalách po prvé; myslím, že nespadl a řejšenský,“ mínil myslivce, od kterého právě přicházel, „ten taky povídal, že Žida nechytla ani závrať, ani že se mu nesmekla noha; a pak řejšenský, však vědí, je u samých hranic a má fořtovnu skoro už taky v skalách, mluvil s Prajzem, s prajským hajným, potkal se s ním na hranicích, a ten vypravoval, že před nějakým týdnem na Kalasperku tady u Hejšoviny v skalách chtěli vybrat vejří hnízdo. Vědí, ta obluda prachmilionská si umí stavět hnízda; ve skalách, někde ve vejklenku, čert aby tam lez’ nebo se spustil. A už ne také pro zlost. Alespoň kdo je trochu myslivec, aby se u takového hnízda rozkatil.“

„A proč?“

„To by mohli traktaci dávat z toho, co se najde zbytků pod vejřím hnízdem,“ myslivec rozhorluje se živě rozkládal hlučnějším hlasem: „zajíců, koroptví, strak, i čejky, myši.“

Farář se usmál, „milion“ však nedbaje pokračoval rozohněn:

„Co toho jen samec nanosí, nejdřív samici, když sedí na vejcích, a pak oba mladým. Ty toho sežerou! A trvá to mnoho neděl!“

„A jak s tím Židem.“

„Pravda. Tak tam na Kalasperku, jak povídám, dva chtěli vybrat vejří hnízdo; ne myslivcovi lidé, ale chlapi ze vsi.“

V pokoji se náhle zatmělo, jak zatažené nebe zrovna zčernalo. Lípy v aleji ke kostelu a stromy na zahradě prudko se rozšuměly, do oken pleskly první těžké krůpěje. Farář zašel kvapně do druhého pokoje zavřít okna; hned se však vrátil a zas usedl v dychtivém napětí.

„Tak co se stalo?“

„Co se stalo. Když se ten jeden z těch chlapů spustil mezi skalami dolů k hnízdu, našel tam dost ostatků, masa, kostí, jak jsem povídal a vedle, nedaleko kostlivce.“

„Jděte!“

„Svatá pravda, kostlivec, na něm pár hader ze šatů, flinta vedle; pytlácká –“

„Aha –“

„Vidějí.“

„Myslíte, že to byl Žid z Machova, ten pytlák. Vždyť takovou flintu mohl mít také jiný pytlák.“

„To moh’, ale knoflíky!“

„Měl nějaké zvláštní?“

„To ne, ale ležely vedle nohou, a nebožtík Ludvík Žid nosil staré jízdecké kalhoty s knoflíky odtud až sem.“ Donát ukázal od stehen po straně nohy až dolů. „A to je to, takové kalhoty s knoflíky měl jenom on.“

„Na kostře nic neshledali?“

„Snad nic; také oni tuze nehledali.“ Myslivec se ušklíbl. „Co by hledali ti Prajzi; byli jistě rádi.“

„Jsou také toho mínění, že to byl Žid?“

„Hned to povídali, že to je on, najisto, a taky že náhodou nespad’, ale že sletěl se skály, jak ho někdo bouch’.“

„Kdo!“

Donát „milion“ se usmál.

„Pane faráři, kdyby ty kosti byly se našly v mém revíru, řekněme v ‚Maternici‘, co by asi lidé řekli! Jistě ne, že odněkud sletěl nebo že si to sám udělal. Žid on na někoho z myslivcových vrazil a jaký on byl divoký, duše milionská, pán Bůh mně odpusť, pohrozil flintou, ale dřív nežli on spustil, padla rána. Bůh to suď. Já nic nevím, já si jen myslím. Pán Bůh mu dej lehké odpočinutí. Lesa užil i po smrti, ten se v něm vyležel, přes rok jistě, a v závějích, v dešti, za bouřek i v teple a v jaké společnosti! Vejři nad ním dělali muziku, a ta je, pane faráři, kdyby ji slyšeli, zvlášť takhle na jaře, když se páří, když sameček ‚cukruje‘ nebo když se o samičku perou. To je celou noc strašlivé houkání a klapání, a zas jako by se čert zuřivě chechtal, to není divu, že se lidem vlasy na hlavě ježí, když to v takové pustině v noci slyší. A jo, tohle povídal taky ten hajný řejšenskému, že má doma plnou hrst těch knoflíků, chlapi je u kostlivce sebrali a od nich je dostal.“

„Co udělali s kostmi.“

„Odnesli do vsi na krchou; jestli je nezahrabali tam v lese mezi skalami. Jsou dost kruťáci.“

Dešť, který se za toho hovoru prudce rozšuměl, polevoval. Bouřka, chystajíc se na Padolsko, zdaleka jen zahučela a točila se dále na půlnoc, nad broumovskou kotlinu. Farář otevřel opět okno do zahrady; vůně z ní vanula vlhkým vzduchem, keře se leskly perlami krůpějí. Zasedli k oknu, odmlčeli se, až farář vzpomněl na Boušín, co nový farář, Hromádka, jak se mu tam daří.

„Myslím, že si tuze nechválí; ale lid jeho asi také ne. Když je pan farář trochu nelida; nic ho netěší, ani flinta, ani včely, nic, a mezi lidi také nejde. To, pane, na nebožtíka faráře vzpomínají.“

„Co panna Aninka.“

„Co pak ta milionská. Má čistý příbytek v Slatině, peníze má, a tak co; Šoltova dcera je s ní.“

„A co pškaní, větřice.“ Farář se usmál.

„Bez toho by nebyla panna Aninka zdravá, to vědí.“ Donát se zasmál.

„A Šolta?“

„Jak slyším, už dušičku tak nezalívá. Tuhle jsem s ním mluvil v Kostelci. Pochlubil se mně, zrovna milionsky zářil, že syn mu z Prahy sem tam už pošle na ty mladší nějakou pomoc, a hned, co tomu říkám, jak teď bude, když císař umřel, slatinský mlynář že povídal –“

„Aha, teď oni rokují o politice. Co povídal.“

„Císař že umřel, ale vláda že je nesmrtelná, jako Metternich; když ten ostal ministrem, že nebude líp, a já řku nebude. ‚Turecká kreu‘ ostane, ta bude panovat jako panuje na zámku, tam jí vyplácali a jednalo se jen o mizerné schody, povídám jen o schody. Ale turecká kreu,“ opakoval Donát durdivě i s opovržením, potřásaje rukama před se vztaženýma, „ta panuje.“

Farář stěží se ubránil úsměvu, když slyšel, jaké podání myslivec učinil, jak mu je vyřídili a ještě celé postříkané, poškrábané „tureckou krví“.

Přestalo pršet, ale nevyjasnilo se. Myslivec se měl k odchodu. Už byl u dveří předního pokoje a bral už za kliku, v tom se obrátil a zvážněv nápadně, řekl hlubším a tlumenějším hlasem:

„Pane faráři, byl to prachmilionský pytlák, byl, ale jináč dobrý chlap a myslivec! Měl rád les, to bylo jeho živobytí. A byli jsme za mlada kamarádi, a zašel tak bídně. Prosím,“ vyhrkl, „dám za něj na modlení.“

Farář překvapen pohlédl na „miliona“ a podal mu ruku.

„To se ví, pomodlím se za něj, upřímně se pomodlím a mši sv. za něj odsloužím. To buďte bez starosti, rád to udělám a je to už vyřízeno,“ dodal důrazněji, když myslivec, mile překvapen, chtěl děkovat nebo snad o placení mluvit.