U nás

Navečer přišel starý Kubeček bez brejlí, ale stejně vážný. Pavlové podal ruku, řekl obvyklé: „Pánbůh vás potěš ve vašem zármutku,“ a hned k mladému. Toho těšil víc a zašel s ním do komory k nebožtíkovi, nad kterým mlčky postál, ne v zarmoucení, ale ve vážném, odevzdaném klidu; po chvíli se ozval, měkčeji, nežli mluvíval, hledě na nebožtíka:

„Nádoba byla hrnec, ale mysel měl pro boží praudu.“ Pak se k mladému poobrátil. „Nemrač, pámbů tak usoudil, a víš, pravý křesťan si smrti nevinšuje, ale také se jí nebojí.“

Za těchto slov přistoupil blíž k umrlému, jehož obličej a část bílého prostěradla blíž zásvitu malého okénka pronikaly z houstnoucího šera. Přistoupil, nachýlil se k nebožtíkovi, aby se mu podíval do tváře, jejíž zsinalost vedle hlubokých, zčernalých stínů v zapadlých očích, ústech, ostřeji, navlhle se probělávala. Okamžik starý písmák na ni hleděl, pak vzpřimuje se, zhluboka a vroucně povzdechl:

„Tak spánembohem –“

A vyšel ven. Mladý, jemuž se opět hrdlo stahovalo, za ním, až před stavení. Tam za starou třešní, v měkkém, po bouři vonném šeru se Kubeček zastavil a řekl tlumeně mladému:

„Eště tohle, milý hochu: Nic si z toho nedělej, dybys slyšal cokoliu. Nech lidi poudat, a zpomeň dycky na pánaboha, ten že je soudce a naše slitování. Jen se modli a cvič ve slově božím.“

Nazejtří odešel mladý Pavel s matkou do Machova na faru „o funus“. Dost se na tu cestu staral. Ostýchal se hlavně faráře, že s ním začne o nebožtíku tátovi a o těch návštěvách u Kubečků. Ale faráře ani nezastal. Vyjednal pohřeb s mladým kaplanem, který tu byl nedávno a Pavla ani neznal.

Ty dni, nežli starého Pavla do hrobu odnesli, byl Víšek u Pavlů dvakrát, třikrát a vždycky s ochotnou nabídkou, potřebují-li něčeho, že jim to obstará. Pavlová ho požádala, bez synova vědomí, aby objednal truhlu. Mladého to zamrzelo, když se o tom dověděl, a nedopustil, aby ji Víšek přivezl. Sám pro ni dojel s trakařem.

Když starého Pavla pochovali, mnoho se v jeho chalupě nezměnilo. Hlavně to, že nerachotily v jizbě dva stavy, nýbrž jenom jeden. Za tím seděl mladý a dělal ještě víc a ještě déle nežli za nebožtíka otce. První čas po jeho smrti skoro ani nemluvil, a Pavlová povídala v sousedství, že je syn z té rány nebo z tátovy smrti ňáko pitomý.

Z té hromové rány to nebylo. Táta mu nešel z mysli. První dny se syn přes tu chvíli ohlédl po druhém, tichém stavě, kde sedával táta, nebo ke dveřím oči obrátil, jako by ho čekal.

Pak nakapali mladému tkalci zrovna jedu. Máma sama mu přinesla, co zaslechla, o čem lidé mluví. Řekla to víc z povídavosti nežli z pohnutí. Ale synem to napoprvé dost otřáslo, když uslyšel, že to všecko je prý trest boží, že prý boží posel do táty uhodil proto, že chtěl táta na jinou víru a že jeho, Václava, také k tomu měl.

Hned si však připamatoval, co mu starý Kubeček radil, jako by už napřed věděl, co bude. I poslechl ho. Modlil se vždycky, když četl v „Praxis“, uvolnilo se mu, než přece váhal jíti ke Kubečkovi; neměl dost odvahy a síly, aby se tam vydal. Tak trávil nedělní odpoledne sám, v sednici u knihy a také si opisoval.

Ořezal si brk, uměl to ještě ze školy, sehnal do malé, staré lahvičky inkoustu, o trhu koupil v městě několik archů papíru a na ten zvolna sázel těžkou rukou tu píseň, která se zpívala jako „Všichni lidé umřít musí“, kterou však zpívat neuměl a také nechtěl. Opisoval ji jenom pro čtení. Měl ji ze mlýna, stárek mu ji ukázal, že tu byl ňáký krajánek a ten že přinesl tuhle tištěnou písničku.

Byla to „píseň o napomenutí všeho množství pravým evangelium svatého milovníkům“, kteráž oznamovala „dokonání šestého soudu od boha uloženého, proroky oznámeného –“

Mladý Pavel četl všecko tištěné s plnou důvěrou a také s úctou. A ta píseň, kterou neznámý krajánek přinesl, byla nadto pobožná, za každým veršem odvolávala se na text Písma a mluvila tak vznešeně, ale taky temně, jak se mu zdálo. Jako by hleděl do tajuplného šera, z něhož vycházel divný hlas, zbožný, přísný a tajemný, jenž ohlašoval soud, „když léta lichou půjdou“; ohlašoval příchod neznámého krále Marokána i jiných králů, že bude pro bludy Babylonské krveprolití, až se pro ně rybník Blanický bude nalévati, že bude souzen lid, „že nechtěl hledět nikdy do zákona božího, jenž měl čten býti od každého křesťana, aby viděl, jaká víra jest skrz něj nařízena, a že blahoslavení budou ti, jenž jsou znovu zrození.“

Tak ho ta píseň, na pijavém papíře Švabachem tištěná, mocně upomenula zase na zákon, na bibli. Utuchlá touha po ní zase zahořela. A nadto měl tu píseň za znamení, za napomenutí a výčitku, že se bojí a váhá jíti do shromáždění, kam otec chodíval, kde sám slýchal, že se má člověk obnovit tak, jako ta píseň mluvila o znovuzrození.

I vydal se zase na „faru“. Cestou mu bylo, jako by nebožtík otec vedle něho kráčel. Myslil na něj a připomínal si, co touto cestou mluvíval, jak bývalo. Lidé ho potkávali; nevšimli si ho nebo se po něm ohlíželi, a Franta Klimšů, kamarád, se mu vyhnul, aby na něj nemusil promluvit nebo aby nemusil odpovědět. To bylo jisté a to Pavla mrzelo. Také se na chvilku zastavil a napadlo ho, aby se vrátil. Ale když si vzpomněl na nebožtíka tátu, že musil taky bojovat a že mu to Kubeček napřed pověděl, vykročil a ke Kubečkom. A tam ho všichni přivítali vlídně jako jindy a rozprávěli s ním o nebožtíkovi otci.

Shledal tu všecky známé, jen Víška ne. Když se pak pozdě odpoledne vracel domů, přibočila se k němu skoro až na konci Machova tetka Bitnarka, sestřenice nebožtíka otce, babka v tmavé placce a modré zástěře s plátěným kapsářem, v punčochách a nedělních pantoflích. Krátké rukávy její košile šly jen přes ramena, a tak bylo viděti její vyschlá, dost opálená paže, zvadlé, škvrklé kůže. Na synovce patrně čekala.

Začala řeč, kde chodil. Řekl to nejistě, čekaje, že bude domlouvat.

„Inu, hochu, hochu,“ zavzdychala, „co sis to začal! Inu, dyž on, pámbů mu dej – A cák máma,“ rychle v řeči přešla, „cák dělá?“

Řekl, že je asi v sousedství, u Martinců.

„Šak jsem slyšala, že tam chodí, a japak ten beran, ten Víšek, bývá-li u vás –“

„I bývá,“ řekl to nechutě a z hlasu bylo zřejmo, že ho nerad vídá. „A nemusel by ani chodit. A taky teď ňáko míň chodí.“

„K vám. To si mys‘, dyž chodí jinam. Ty nic nevíš, bloude, ty si toho neušimneš a hrajou vo tebe. No, nediu se, dyť – a eslipak víš, musím to říct, jsme přátelé, abys viďal, co máma obmejšlí; dyť vona se s ním schází!“ To řekla tlumeně, ale důrazně a jaksi vyděšeně.

„S Víškem?!“

„S tím traldou, bodejť, u Martinců, a ty nic nevíš!“

Mluvila už v rozhorlení. Mladý Pavel vyvalil oči a ztuhl úžasem. Pak polkl slinu, až mu ohryzek prudce sjel. Tetka stanula těsně před ním a polonahlas, ale živě mu dále vykládala:

„Já bych mlčala, ale de vo tebe, hochu. Tadykle, máš chalpu, a dyby se ten Víšek k vám přiženil, von takový ležák ležácká, to von je, dyť nemá ani na stavě, to abyste se na něj dřeli, dyť ho znám. Rád by se dal živit, a máma, je to tvá máma, neměla bych to říkat, ale ona nemá rozum, zbláznila se, a esli nevěříš, di opatrně a stau se u Martinců.“

Šel opatrně, stavil se a shledal vše, jak mu tetka Bitnarka vyzradila. Máma seděla s Martinckou, svou kamarádkou, v sednici, a Víšek s nimi. Jak byly dveře u sednice otevřeny, zaslechl syn na síni, že máma má hodně hovoru a ne smutného. Ostal na síni jako omámen. Už tenkrát v komoře ten její nářek mu byl divný, pak si také toho povšiml, musil, že se pro tátu tuze netrápí. A tady tak vesele hovoří a směje se s Martinckou a s tím –

Přestala však hned, jak překročil práh. Ani nepozdravil a stál jako zjevení, přižloutlý, a hleděl zapadlýma, tmavýma, divně lesklýma očima na ni, na mámu. Jen Víšek se nelekl. Vesele, jako by měl radost, vítal Václava a zval ho, aby šel dál, a ptal se ho se smíchem, jestliže také za něj zpíval!

Václav mu ani neodpověděl, a od prahu se nehýbaje, řekl mámě temným hlasem, dost nejasně, bručivě, půjde-li domů. A ona, že půjde hned, aby počkal. Ale nečekal. Když přišla za ním domů, nemluvila. Syn také mlčel, když se odstrojoval; mlčky také usedl k večeři, ač jí pořád chtěl povědět, co slyšel od tetky Bitnarky. Nešlo mu však z úst, styděl se vlastní matce do očí říci, že si namlouvá, a tak brzo po tátově smrti. Chtěl čekat a se přesvědčit.

Všeho si pak všímal, dával pozor, až nabyl jistoty, že Víšek, kde mohl, za divnými záminkami hleděl se s mámou sejít, ať u nich nebo u Martinců. I řekl mladý Pavel jednou matce, co že sem ten Víšek pořád brousí, kdyby raději sem nechodil.

„A proč, cák proti němu máš?“

„Je syn světa.“

Pohlédla na syna s úžasem, pak se zasmála a řekla, to že má z nich, z těch – nedořekla – a že je bubák. Neozval se na to a také se již o Víškovi nezmínil ani slovem. Ale v hlavě to měl, že by si ho máma vzala a on že by měl takového člověka za tátu. V duchu se tomu vzpíral a umiňoval si, že se bude bránit. Pro tyto věci poutuchly starosti o víru a tíha rozporu, nejistoty na mysl mu tak nedoléhala. Vynechal zase několik nedělních odpolední u Kubečka, aby matka nemohla tak z domu, nebo aby Víšek nepřišel k nim.

Pavlovou to hnětlo, ale nic nemohla. Tajila zlost, až jednou, po žních bylo, když se chystala do města na jarmark a syn jí řekl, že také půjde, vyjela si na něj, ať si jde sám, ona že se vartovat nedá. A nešla. Syn pak také ne.

Zato druhé neděle poté vypravil se s dvěma evangelíky, známými od Kubečka, do nedalekého Stroužného v Kladsku. Šel tam na pobožnost, ale také, aby viděl a se přesvědčil, když mu u Kubečků řekli, tam že je to jinak nežli v římském kostele, nežli u římanů, tam že není ani slova latinského, nýbrž všecko po česku, tam že bude všemu pěkně rozumět.

Dali se vzhůru do lesa, do stráně mezi skály na Bukovinu a tou přepadli do dolu, do pruského Stroužného. Přesvědčil se, že tam všecko tak, jak mu povídali, a líbilo se mu to, než z plné mysli nekonal pobožnost. Přes tu chvíli vzpomněl, jak ono je doma. Také, jak bylo po bohoslužbě, vytratil se a pospíchal honem domů, kam dorazil mnohem dřív, nežli se ho mohl kdo nadít.

Zastal hosta – Víška. Ihned se otočil a pryč, na půdu, kdež se odstrojil a nešel, až když uslyšel, že je ženich pryč. Nemohl ani jíst, a sotva lžíci položil, vstal, a dívaje se do stavu, to tmavého stativa jeho, do osnovy, začal matce vykládat, hlas se mu pohnutím třásl, co slyšel, co si myslí. A ona nezapřela, přisvědčila, že by si Víška vzala, že ho chce.

„A co já?“ zvolal syn, a tu se teprve po matce obrátil.

„Šak vono ti nebude ukřiuděno.“

„Ba bude, a vám taky. A já to nedovolím!“ zvolal v svém vzrušení, pln nevole.

„Ty budeš poroučet!“

„Tak dyž nepovolíte, pudu já,“ a červené skvrny proskočily mu na jeho přibledlé tváři.

Nezalekla se toho. Jak byla popuzena synovým odporem, vykřikla, ať si jde, když je tak hlavatý.

Syn už ani nehlesl toho dne, ani pak. Ale čím v tom pohnutí pohrozil, na tom zůstal. Doma teď bylo neveselo a pomyšlení, že se tu bude Víšek roztahovat, že mu bude máma sloužit, pálilo jej a hnalo, aby odešel. Dověděl se najisto, že máma má s Víškem už svatby na určito smluveny, že budou po vánocích, o masopustě.

Do té doby nechtěl zůstat, zvláště když pak Víšek začal k nim už chodit jako domů.

Zatím už země utuhla, již hustě sněhu napadlo; sníh opět stál, uhodil deštivý čas, až nanovo umrzlo a mrzlo dál, ale jen na holo. To bylo počátkem adventu, když tovaryši a tovaryšky chodili o dílo. Na ten čas čekal také mladý Pavel.