U nás

Nazejtří byl farář Havlovický na to upomenut, jak byl mladý Klimeš nejistý, když ho včera potkal v polích. Sestra, Krůčková, přišla po slunce západu na faru, když Havlovický seděl s panímámou na zahradě v altánku u večeře. Přinesla kolikerou novinu, ale samé drobné rybičky, samé malé příhody a nehody malého městečka. Byly pro panímámu a ne pro bratra faráře, jenž takových novin nebyl milovníkem.

Na poslední však z těch zpráv se obrátil po sestře a bezděky mu uklouzlo nedůvěřivě:

„Jak?! Co povídáš?“

„No, že mladý Klimeš si bude brát Šimkovou dole z městečka. Chodí za ní, bývá tam, včera zas.“

„Ah!“ faráři se vyjasnilo. Hned však namítl: „Ale vždyť Šimková je starší.“

„Je, ale o moc ne.“

„A je podobná, hezká ženská,“ pomáhala stará mlynářka. „Mladý Klimeš by si pomoh’. Pěkně by se přiženil.“

„Šimkové by to také pomohlo, v hospodě i v hospodářství,“ přichvaloval farář. „Klimeš je do obchodu, k lidem a poli také rozumí. To by bylo dobře, dostali bychom sem do Padolí řádného souseda, ten by byl –“ Domyslil, že by byl pro všechen pokrok, a nahlas se optal:

„Jak ona, Šimková.“

„Ta by ho chtěla,“ přisvědčila horlivě Krůčková, „libí se jí. Bodejť takový hezký mužský. A když se ustrojí! Jo, to taky povídali, že když přijde sem do Padolí, že ne už ve vysokých botách, že už má pantalony.“

„To jsem si včera opravdu nevšiml.“ Zasmál se. „No, když chce být půlpánem.“

„Ten se nebude povříslem pásat!“ přidala panímáma vesele.

Druhého dne odpoledne volal na ni do zahrady syn, vrátiv se ze školy, otevřeným oknem. To jen vkročil do pokoje, ještě v černém kabátě a s kastorem na hlavě volal, aby se šla podívat třeba sem k oknu, že jí něco ukáže. Vyložil jí tam kolik stránek papíru, samé kresby tužkou nebo barvami kolorované.

Bylo to dílo malého Hilmy, kterého nepřestal sledovati v jeho kreslířské činnosti. Co mu daroval ty barvy v Náchodě objednané, dal si od něho dvakráte přinésti kresby a „malby“. Dnes přinesl chlapec třetí, samé panáky, koně a květiny.

Stará mlynářka žasla, jak to všecko je jako živé, a nechtěla ani věřit, že to je od toho hocha.

„To všecko on dělal sám a všecko z hlavy, podle žádné předložky,“ dotvrzoval farář.

„Ten by se měl učit malířství.“

„Měl, ale to stojí mnoho peněz.“

„Co s ním, silák není.“

„To je to. Letos vychodí. Co pak – Na řemeslo?“

„Ale jen na jaké. Leda na krejčovinu, na nic jiného není; takový skřítek,“ uvažovala stará mlynářka s účastenstvím.

Farář sbíraje obrázky s okna, pokrčil rameny a vážně řekl:

„Byla by ho škoda –“

Po sv. Václavě, když opět nastalo vyučování a malý Hilma již do školy nepřišel, dal si farář zavolati Lhotáka, jednou v neděli, když šel z ranní. Optal se ho, co s Hilmou, že by bylo na čase uvažovat, co s ním.

Bylo zřejmo, že Lhoták na to nemyslil, že hodlá hocha si nechat doma na výpomoc, aby soukal a jinak podělkoval a pomáhal. V rozpacích pohladil si věneček vousů pod svou širokou, červenou tváří a volně, odmlčuje se, odpovídal: „No, já nevím, jemnostpane – když vono – Teď by už moh’ být člověku něco platný, když – jako – víme, školu vychodil. Prauda, je jako pápěrka – kam taky s ním.“

„Myslíte, aby ostal u vás, při tkalcovství.“

„Inu, jemnostpane, abych praudu řek’, mluvili jsme o tom se starou. Když jsme ho tak z nejhoršího vytřepali, že by moh’ člověku – jak poudám –“

„Na tkalcovství není,“ řekl farář určitě. „Za stav nemůže, to by nevydržel, hoch je slabý, ta nemoc mu tuze ublížila. Ještě nejspíš by mu krejčovina svědčila.“

Lhoták neřekl ani ano ani ne, bylo však vidět, že se mu farářův návrh nepodobá; ale netroufal si odporovat. Než farář také nenaléhal.

„Víte, Lhotáku, co, počkáme do vánoc. Však by Honzka beztoho dříve nešel na učení až po vánocích, kdybyste i byl pro tu krejčovinu.“

S tím rozhodnutím byl Lhoták spokojen a děkoval zvláště horlivě, když mu farář nakonec řekl, aby se tu Lhotáková některý den, až půjde okolo, zastavila, že tu zase něco bude na hocha; a na obuv že tuhle jemu, Lhotákovi, přidává.

Farář viděl a vážil nesnáze z toho, kdyby chlapec chtěl dovésti, aby se dostal na malířskou školu. Jeho schopnosti zdály se mu neobyčejné, než přece nechtěl jenom na sebe spoléhat. Uznával, že by se měl přeptat u nějakého znalce. Ale kde, u kterého.

Hilmovy kresby a obrázky ukázal také učiteli Černému a Tellerovi lékaři. Oba se divili, oba tuze chválili, zvláště felčar, ten po německu, že ten hoch je ein grosses Talent, gewiss, že by to byla věčná škoda, kdyby jeho vlohy měly zakrnět. Hlasy obou potvrdily faráře v jeho mínění, než oba nerozuměli více nežli on, jak si řekl, a nemohli také nijak poradit. Jen felčar prohodil, kdyby tak jemnostpán měl nějakého umělce (to zas řekl po německu), v Praze nějakého známého, ten že by poradil a možná, že by se našel ein Mecaen.

O tom mluvili před samým posvícením, ten týden po všech svatých. Posvícení pak bylo slavné, panské jako vždycky v půlpanském Padolí. Všude dost pečeně, drobů i piva, všude také dost hostí.

I dole za mlýnem u Zejdlů evangelíků sešlo se v nevelké, vybílené světnici roubené s tmavým stavem v rohu několik hostí. Na poledne, na oběd přišel v tmavomodrém burnuse dlouhý, hubený Hejnyš s vlasy do čela, jemuž se tvář stále pousmívala. Ten už za nebožtíka starého Zejdla, jejž před lety pochovali, sem chodíval, dávný jeho kamarád, ač věkem o kolik let mladší.

Druhý host na oběd byl mladý Václav Pavel, zeť nebožtíka tkalce Škody, jenž sem také přicházíval „pocvičit se slovem božím“. Pavel přišel z chalupy někdy Škodovy, ze samoty u Hrádku, kdež bylo dost bratři v Tisu, Borové a ve Rzech roztroušených po kopcích. Mladý Pavel navštívil Zejdlovy naposledy před dvěma lety. Tenkrát vraceje se zastavil se na opuštěném, zapadlém hřbitůvku evangelickém u Vrchovin, kdež setkal se s pašerem biblí Žabkou z Nahořan.

Po posvícenském obědě (měli polévku s mělněním, hovězí s bílým křenem a s láčenými okurkami a pak droby pečené) přišel také „bratr“ Burdych, padolský, nevelký, plných tváří, nejčilejší ze všech, jako křeček.

Mladý Zejdl byl beze všeho. Rukávy plátěné košile odrážely se svou bělostí od tmavé vesty po krk zapjaté. Seděl zrovna u nevelkého okna, jak nebožtík táta sedával; hosti své usadil více do rohu starého stolu, na nějž, jak žena s něho sklidila, položil starý kancionál v tmavé koži, očouděný a bibli starou s rohy desek žlutě kovanými.

Pobožnost však ihned nezačali. Volně hovoříce čekali na Khoma padolského, jenž sice nebyl „bratr“ a nebyl s nimi přihlášen ke vzdálenému sboru v Klášteře, kterýž však mezi ně rád chodil, neboť „žíznil po pravdě“, jak se o něm starý Hejnyš usměvavě vyslovil.

Čekali také na „machovskou faru“, starého Kubečka, ševce z Machova, v písmu tuze honěného, jenž pořídil výklad jako nějaký „panáček“. Zvláště mladý Pavel se na něj těšil. Než nedočkali se ho. Hovořili o něm, na nebožtíka starého Zejdla vzpomínali, jak za něho bývalo. Mladý Pavel měl v tom hlavní slovo; byl žhavý čtenář, kroniku znal jako starý. Dnes, to bylo u všech mlčky sjednáno a rozumělo se samo sebou, bude číst z „nešporky“ i z bible a bude míti výklad. Znali jeho znamenitou paměť, že zná písmo i citace, jakou má výřečnost. On, zeť nebožtíka Škody, seděl i na místě, kdež Škoda za svých návštěv u Zejdlů sedával. Měl po něm tmavohnědý kabát úzkých rukávů a límce v týle vysokého. Tmavý šátek na uzel uvázaný zakrýval Pavlův dlouhý krk jenom zčásti, takže bylo plně viděti nápadně vyvstalý ohryzek i jak dolů klouzá, když tkadlec za řeči polkl. Když tak na staré časy vzpomínali, připadlo jim, jak je a bude-li jinak za nové vlády, budou-li mít evangelíci volnější hnutí.

„Kdyby aspoň každý podle svýho svědomí a poznání směl se k nám přihlásit, kdyby to aspoň dovolili,“ mínil Hejnyš, přihlazuje vlasy do vráskovitého čela. „Hned by nás přibylo, dost by se jich k nám hlásilo.“

„No, vždyť dovolili,“ utrhl se Burdych, „dovolili, na papíře dovolili, no ne?“

„Na papíře,“ opakoval Pavel bez úštěpku, „to jo, to dali svobodu, ale jináč chtějí nad svědomím i nad myšlením panovat. Ten pan kníže Metternich obzvláště.“

„Cák jim je o lid a obzvlášť o chudýho člověka!“ Burdych sebou trhal.

„To je náboženská svoboda!“ přidával Zejdl, jenž do té chvíle obracel se tváří do okna ven, jako by někoho pozoroval nebo vyhlížel, poslouchaje však bedlivě, co se hovoří.

„Je svoboda je, ale pořád ji oškubujou, ostřihujou,“ přisvědčoval Pavel. „To si ji císař Josef jináč myslil.“

„Kdyby se probudil, ten by koukal, kdyby ho pustili.“ Hejnyš pokyvoval hlavou; vida, že se Zejdl překvapen po něm obrátil, hned odpověděl na tu němou otázku:

„Prej ještě je. Tuhle jsme seďali se starým Brahou v lese, a ten se vám zrouna dušoval, že císař Josef je žiu.“

„A to ne!“ popíral Pavel.

„Tak ne; poudám, co jsem slyšal. V Římě je, v truhle leží, ale ne mrtvý, spí, je v takovým spánku jako zakletý v podzemním sklepení, v kryptě, a tam ho jezuviti hlídají a říkají nad ním žaltář.“

Burdych se zkrátka zasmál, to že jo, jezoviti že by se za něj modlili!

„Za něj ne, ale říkají ten žaltář, poudal starý Braha, aby se neprobudil.“

„Ten se už neprobudí!“ povzdechl Pavel.

„Za toho směli naši předkové kostely si stavěti,“ mluvil Burdych vrtě se zlobivě na židli, „a já vím, kdybysme i měli peníze, kdybysme si pomohli a chtěli si kostelíček vystavět, že by nám to teď nedovolili, že by –“

„To ne, ne,“ přisvědčil Hejnyš. „Nedovolili. Ale dyť ono je to všude stejný, chudýho, slabýho všady odstrčej’ a nevzpomenou na něj. Vemte si tadykle Stroužnej, no; s jakou bídou si ten kostelíček uplácali, co se nebožtík Beneš nadřel, já to vím, já tam bejval, všecko si chudáci sami svezli a snesli, kámen, cihly, vápno, a plácali to jak plácali, a ouřad nic, žádnou pomoc, a maj’ tam evandělickou vládu.“

„A dyť jim prajskej král slíbil.“

„No, dyť to chci právě říct – já u toho byl, já ho viďal,“ pospíchal Hejnyš.

„Prajskýho krále?!“ divil se Burdych.

„Takhle jsem od něho stál, byl jsem mu nablízko tak jako ode mne k tobě –“ měřil starý Hejnyš, ukazuje na Burdycha. „To bylo třináctýho roku, když táhli na Napolióna, to byl prajskej král tenkrát v Čermi, na faře vostával, to bylo, když boruky dozrávaly. Byl jsem zrouna v Stroužným u Koláčnejch podívat se na jalůuku, a vtom takovej shon, že král jede. A jel – to jste měli vidět! Celá ves hned zhůru, všecko vod stavů ven, a než se kdo nadál, kočáry tu, dva, tři, samý panstvo, zlata a stříbra na nich dost a peří na kloboukách.“

„Cák tam chtěli?“

„A co král?“

„No, přijel se na Bor podívat, nahoru do skal, aby si vobhlíd.“

„Starej?“

‘ ptá se král. ‚Nikdo,‘ povídá Koláčnej. ‘ Salutýroval a bylo dobře. Vylez’ s komonstvem na Bor do skal, odjeli, v Stroužným měli radost, to se ví.“

„A kostel nestojí podnes,“ vpadl Burdych a zlobivě se zasmál, „a škola taky ne.“

„A je tomu už přes dvacet let!“ počítal Pavel.

„Tak to je,“ Hejnyš plácl do dlaní, „na chudýho zapomenou.“

„Ale maj’ tam teď aspoň faráře, a jakýho!“ chválil Zejdl. „Ten umí potěšovat a ve víře v Krista posilovat.“

„A z lásky mnoho dělá, nic nebere, a tak se v té chudobě protlouká. Musí se říct v chudobě,“ dotvrzoval Pavel, „takový učený pán, a co má proti jiným?“

„Teď mu zas přibylo, ďoučátko se mu narodilo. Už druhý,“ oznamoval Hejnyš.

„Kdy pak my nebudeme tak opuštěni a budeme mít správu církevní!“ povzdechl starý Hejnyš.

„Zatím se musíme důvěrně odevzdat na smilování a rady Pána nejvyššího,“ těšil Pavel vážně, kazatelsky.

„Tak, bratře Pavle, abys začal,“ pobídl Zejdl, „to Khom už asi nepřijde, to by tu už byl. Nebudem’ čekat.“

Pavel otevřel bibli, hledal, ne však dlouho, a jal se čísti povznesenějším, trochu pathetickým hlasem. Dlouho však nečetl. Mladý Khom v burnusu, v beranici vrazil do světnice jako divý. Chvatně pozdravil a rozhlížeje se po evangelících u stolu, oznamoval udýchaně:

„Už jdou!“

„Kdo?“

„Chystají se na nás. Viďal jsem je u mostu, celý houf, pokřikovali na mě a nadávali mně ‚beranů beranských‘, že jdu mezi ‚berany‘, a taky už začali po mně házet kamením. Měl jsem co utíkat.“

„A kdo házel?“ ptal se Burdych vymrštiv se se židle, zčervenav celý.

„To nevím. Ale Šimůnka ulického jsem tam zahlíd’.“

Nejvíce se lekla Zejdlová sedící s dvěma dětmi u kamen. I mužští nevyslechli zprávu o blížící se bouřce klidně; klidněji však, nežli ji mladý Khom přednesl. Zkusiliť už nejednou nevraživost a náboženskou nesnášenlivost svých sousedů; nic vzácného nebylo u Zejdlů, že jim pod okny mečeli jako berani, že tloukli na okenice, když u Zejdlů konali pobožnost nebo zpívali pobožnou píseň. Tak bouřili dost často.

Ta novina nejvíce proto zarazila, poněvadž Khom mluvil o celém houfu. A bylo posvícení, chasa je rozbujnělá, a jestliže ji podpaluje ten starý štváč Šimůnek, je-li ten mezi nimi –