U nás

Na padolskou faru doletěla zpráva o zbečnické leči, že tam chytili ty tajemné tři, až odpoledne, právě když farář odjel. Na faře mluvili o tom honu celé odpoledne, i o tom, že když ty cizí, divné lidi odvedli do Náchoda, že farář jistě přinese o nich zprávy. Když se smrákalo, počítala stará Havlovická, že syn touhle dobou by už mohl býti doma. Pak už vyhlížela oknem a když nastal večer, vyšla přede dveře na schůdky, pod nimiž stál Doubenus obraceje oči dolů cestou pod žloutnoucí lípy.

„Co pak že nejede –“ prohodila starostně mlynářka. Ještě nedořekla, vykřikl Doubenus:

„Už jede.“

Přijel podivně. Za kočárem nový okroč, jejž táhl koník, řízený cizím člověkem; na kozlíku dřevíčského kočáru, v němž byl farář, seděl vedle starého Jarolíma člověk v čapce a v podivné haleně. Na faře žasli, když vkročil do síně loučí osvětlené a když farář oznámil:

„Tak tu je jeden z těch tří, co dnes ve Zbečníku chytili.“ Když dodal, že tu ostane, že si ho nechá, nepřemohla se stará mlynářka; nemile překvapena, podívala se káravě na faráře.

„Ale, Josefe, co to zas – Ňákýho cikána!“

Pohladil ji, usmál se a řekl chlácholivě:

„Nezlobte se, maminko, je to ubohý člověk. Až jen uslyšíte.“

Když opatřili Rusa v čeledníku večeří a když mu Doubenus chystal v konírně lůže, vypravoval farář matce a sestře Krůčkové, co se v Náchodě dělo, jak byly paničky u generála a jak on, farář, od generála šel na zámek k vrchnímu jednat, aby ještě ty dva nějak opatřil.

„A odkudpak přece ti tři –“ ptala se Krůčková.

„Dva jsou Rusové, tenhle Mikuláš Demba a druhý Zdurna a ten třetí Rumun, Čaban; všichni tři sloužili u jednoho regimentu, u jízdného, a měli se, jak tenhle náš povídal, tuze zle; rytmistr krutě trestal, no zle, člověk jim dobře nerozumí a generálu báli se to říct. Zkrátka vojna se jim zprotivila a když se dostali na naše hranice, utekli. Utíkali pro jistotu pořád, kolik neděl přes naše Polsko, bůhví kudy, až se dostali k nám.“

„No, a jaks pochodil u pana vrchního?“ ptala se mlynářka.

„Dobře. Jednoho si nechal sám, povídal, že potřebuje kočího, a toho třetího dá do některého dvora. S tím jsem šel zase k generálu a ten byl spokojen. Tím jsem se hodně zdržel a pak jsem musil také k těm paničkám, poděkovat.“

„Ty měly asi radost!“ podotkla mlynářka, jíž synovo vypravování zahnalo mrak nevole. Naslouchala, myslíc s účastenstvím na ty cizince, ach, chudáci, co zkusili, co se naskrývali a pořád jako honěná zvěř a mají-li doma koho, matku, rodiče. Při tom se jí mysl zjasnila a vznesla mateřskou hrdostí, že syn tak jednal, že si ví rady, a s takovým pánem, generálem.

„Měly radost, pak měly,“ přisvědčoval farář, „ale přiznaly se mně, že když k tomu generálu šly, srdce jim tlouklo, jenom mlynářce ne, ta se nic neostýchala a dodávala ostatním mysli; když se generál bránil a divil, že ony přišly, řekla mu, jak by nepřišly, však že kdyby tu byla paní vévodkyně, ta že by se taky přimluvila, jistě. To prý taky účinkovalo, a když lékárníková promluvila –“

„To si myslím, taková mladá, hezká, a má takový lichotivý hlásek. To ona když zdvihla k němu modré oči –“ vypisovala Krůčková, a najednou si vesele vzpomněla:

„A byl mladý ten generál?“

„Starý, šedivý, ale galán, celý kavalír.“

„No, a jak –“

„S tím naším Mikulášem, maminko? Zrovna se to dobře hodí. Jarolím by beztoho u koní neostal, a ten Rus koním rozumí, s koňmi umí.“

„Tak ty’s v tom už uďál rozhod.“

„Ale kdybyste, maminko –“

„Co už – a když on, jak povídáš – a kam by taky teď. No, uvidíme. Ale křesťan je.“

„Je, ale ne katolík; je starověrec, a zdá se dobrý člověk.“

„Když myslíš –“

Krůčková se zasmála a vesele zvolala:

„Vždyť jsem věděla, panímámo, že ho nepoženete; a tuhle Josefoj jste nedala ani večeři!“

„I Bože!“ Mlynářka rychle vstala.

Zatím Rus pojedl; Doubenus jej zavedl do konírny, kdež stála nenatřená a již ustlaná postel. Usedli na ni; zardělá zář svítilny na sloupu zavěšené pošlehovala jim míhavě do tváří, mrkala, jak oba zápasili s řečí, jak se namáhali, aby si porozuměli, zvláště Doubenus, jenž hořel zvědavostí a byl by také rád povídal. I vypravoval, že také sloužil na vojně, čtrnáct let, že ležel ve Veroně v Netálii, ví-li, v Netálii. Při tom mával velkými rozmachy naznačuje, jak to je tuze daleko; i taliansky spustil, zkoumaje, kdyby snad ten Rus rozuměl.

Viděl však, že míň nežli před tím a tak zase česky dál, o vojně, a tady, ó, tady že se bude mít dobře, on Rus, jemnostpán že je dobrák a panímáma taky, že přeje člověku, na sousto že nehledí, ne, a že přeje i kápku, aby jemnostpán neviděl, ten že kořauku tuze rád nevidí; ví-li, rozumí-li, co to je kořauka – Přitiskl prsty ke dlani a pak ke rtům a hlavu do týla nahnuv, pil na sucho, přimhuřuje oči a usmívaje se.

Tak Doubenus mluvil i ukazoval a posunky si pomáhal; i zdálo se mu, že Rus všemu stejně rozumí, protože pořád se usmíval a dobrácky přisvědčoval. Vypravování jako by rozuměl, ale na otázky zase jen přisvědčoval a dobrácky se usmíval nebo odpovídal tak, že z toho Doubenus nic nechytil.

Ale proto přece se rozdurdil, když se mu pak v čeledníku smáli, tak co vyzvěděl, ať povídá, že toho asi ví; bránil se čepejřivě, ať se jen smějou, však že on ví, a jak by nerozuměl když ta řeč je skoro jako krobotská a on, Doubenus, že s Kroboty na vojně také mluvil a i s Rusňáky, že také leželi ve Veroně a v Peškyře taky.

Farář se šel ještě podívat za novým čeledínem. Pomyslil si, že mu je asi smutno, když je na novém místě a po prvé sám bez kamarádů.

Rus klečel na dlahách u postele a maje hlavu na prsa skloněnu a ruce sepjaty modlil se z té duše, s hlubokou vroucností, že se ani neohlédl, když se dveře pootevřely. Faráře to mile překvapilo; než i záchvěv soucitu hnul mu srdcem. Bylo mu ruského uprchlíka líto.

Nelitoval pak, že se ho ujal. Rus, vroucně pobožný a skromný, nedal se nikdy pobízeti do práce. Robotil až do potu a koně měl rád. Hleděl si jich a opatřoval je jako pravý koňák dřív nežli sebe. Opatřoval je i hovořil s nimi, zvláště s „myškou“, jež byla šedá a měla po hřbetě černý pruh táhnoucí se k černému ohonu.

Nejvíce se nalopotil za farou ve stráni na pustotině, kterou farář zdělával v pole a kdež zela strž do stropu. Tuto strž zasypávali kamením hustě roztroušeným mezi březinovým křovím, ve vyschlém vřesu, mezi vybledlými škůtami travnými. Cesta tou strží měla přestat, a novou, schůdnější zakládali, jež volněji, oklikou se měla vinout navrch na kopec a odtud rovnou k zádušnímu lesu a Zlíčku.

Mikula svážel kamení a Doubenus mu pomáhal, neklál-li drva nebo nešel-li někam s poselstvím. Kamení sypali do strže, než ta byla nenasytná. Pohltila již mnoho for. Farář, jenž dohlížel hned po mši a kolikrát přes den, viděl, co ještě pohltí, nežli ji zasypou. Vracíval se nespokojen, zvláště když podzim nepomáhal. Dni se krátily, často uhodily deště, za kterých kalné potůčky letěly strání dolů jako bystřiny. Ale musily také pomáhati strž ucpávat, když Mikula s Doubenem na rozkaz farářův nadělali struh a stroužek, jimiž zanášely náhlé vody svůj rmut, písek, hlínu, štěrk do strže.

„Nebe nám pomáhá,“ řekl jednou farář žertem, „ale také sedláci nám musí pomoct.“ Mínil Zličské a Srbecké, jimž nová cesta měla nejvíce posloužit, jejich potahům i vozům. V tom mu přisvědčil jeden ze Srbeckých, mladý Klimeš, když vraceje se z Padolí, došel faráře nad strží u dřevěného kříže. Mladý sedlák přisvědčil, bezděky však povzdechl:

„Jenže –“ a nedořekl.

„Co jenže, Josífku –“

„Že já už jemnostpane, s koňma pomáhať nebudu.“

„Tedy už –“

„Stavoval jsem se na faře, abych pověděl. Statek přijde za týden do prodeje. Není pomoci.“

„Panímáma se u mne nestavila, jak jsem vám říkal.“

„Styděla se, jemnostpane.“

„A proč?!“

„Dost jsem jí vymlouval a vymlouvám, ona že odejde se ctí, že za nic nemůže, že se dřela do posledka a nic zbytečně nevydala. Ale to jí nikdo nevymluví, že je to veliká hanba, když musí člověk ze svýho. Proto ona pořád teď zalízá, mračí a před lidma se skovává.“

„Trpí dvojnásob. Je trpko, když má člověk opustit místa, kde se narodil nebo svůj věk ztrávil. Všecky vás tam vychovala. Chudák, je mně jí líto. Ale vy, Josefe, vy budete statečný.“

„Pláč a vzdychání nic nepomože, jemnostpane. Budu se bránit.“

„Co hodláte, až –“

„Přestěhujeme se na to bělidýlko, co ostalo, tady v Zálesí,“ mávl v tu stranu k pruským hranicím, kde asi půl hodiny odtud v samotě při lese stálo. „Pachtýř se už stěhuje.“

„Začnete sám bílit?“

„Není do toho peněz, jemnostpane, a na bělidle jsou taky ještě dluhy, tak nám asi taky neostane. To jen pro první chvíli, co bysme byli pod střechou. No a pak, abych praudu řek’, jemnostpane, kdybych si snad začal ňáký handlíček.“

„Tak, tak, to rád slyším; ale jen čemu rozumíte, a jen chutě do toho; přičinlivý, pracovitý člověk se nikde neztratí.“

Podal mu ruku.

Do konce října byla ta smutná věc u Klimšů v Srbské odbyta. Mladý se vystěhoval s matkou a se sestrou ze starobylého, svobodnického a někdy i zemanského statku na tu samotu v Zálesí.

Podzim byl krásný, barvy stromů na slunci jen hořely a svítily zlatem. Ale po lesích ticho. Křik honců nebouřil jeho ozvěnu, nepraskaly větve, nezmítaly se houštiny, zvěř jimi prchajíc nedrala se divokým skokem, střelné rány nebouchaly, lidé neutíkali s polí ze strachu před panskými lovci. Nepřijeli, ač zvěře bylo dost, zvláště srnčí. Hrůzu škod udělala v létě i z podzima, kdy ovsy zrály.

Páni z náchodského zámku nepřijeli a lidé se báli střílet. U Humenských ve Zbečníku zaběhla se srna až do stavení, ale nic jí neudělali, pěkně ji pustili sousedovi na pole, když zahlédli za paloukem u lesa kosteleckého „miliona“. Báli se, aby nebyli obžalováni z pytláctví, nebo zloděj kdož ví jaký nebyl tak trestán jako postižený pytlák.

Zvěř se jen hemžila, ale vrchnost, manžel paní vévodkyně, hrabě Schulenburk, nepřijel jako jiná léta se svými hostmi. Na Padolsku neuviděli toho podzimu ani slavného střelce hraběte Šlika, ani anglické lordy Stuarta a Kinga a jiné hosti, kteří v červených fracích na koních honili polem, lukami, cestou, necestou jako diví. A také ne hraběte samého.

Havlovickému v tom trochu posvítil kostelecký myslivec Donát „milion“, když přišel do Padolí, jak řekl, podívat se, co ten Rus dělá. Farář dal zavolat Mikulu, jenž přišel ve zdejším už obleku, s kníry však pod nosem, s čapkou v rukou, hluboko se před myslivcem ukláněje.

„No, už se nebojíš, a rozumíš už,“ ptal se myslivec.

„A rozumím, prosím.“

„A domů, do Ruska nechceš? Nestýská se ti?“

„Nechci, prosím, ó nechci, tu dobro, oh, dobro –“ a otočil oči po faráři, spokojeně se usmívaje.

„No, to věřím, milione, teď je líp, než když jsme tě honili.“ Myslivec se smál, a farář Mikulu pochvaloval, že je hodný a pořádný, ale hned také vzpomněl, co že letos nejsou žádné hony.

„A čert ví; pan hrabě už letos nepřijede a snad už nikdá,“ přišeptal, ač Mikula již odešel a nikdo tu nebyl.

„Tak; a proč.“

„Kdo pak ví! Už spolu, jako s paní vévodkyní do Ratibořic nepřijedou. Už ani nejsou spolu, jak se proslýchá; tuhle v Náchodě povídali, že se snad dají rozvést. No,“ usmál se, „do třetice všeho dobrého. Však už byl čas a člověk se moh’ divit –“

„Proč.“

„No, s těma dvěma prvníma, se žádným nebyla tak dlouho jako s tímhle. To už je patnáct let, co se mají! Povážejí!“ a smál se.

„Co se mezi nimi stalo, to se neví?“

„Nic, neví; ale co, takoví páni. Mají dlouhou chvíli, omrzí se, karabáč na ni vzít nemůže.“

„Vy byste vzal –“ štípl farář.

„Ah, milione, to by viděli, jak bych jí našňápal!“ Hlas tak rozjařený mu však zrovna naráz zhasl, jak si uvědomil, co a o kom to řekl. Ohlédl se plaše, usmál se nejistě, střikl slinu mezi zuby a když viděl, že se farář směje, usmál se volně a směleji zase dodal: „Aby snad měla zas někoho vyvoleného, aby zase hořela.“

„Ale vždyť jí je už dobrých padesát!“

„Co léta, ale oheň má, taková křovatá ženská, milione, a uchovalá. Tak to je, a my z toho žádné hony, nic.“

Havlovický osaměv vrátil se v mysli zase k vévodkyni, co se asi stalo, že hrabě nepřijel a nepřijede, dá-li se vévodkyně opravdu s ním rozvést jako před tím s princem Rohanem a pak s knížetem Trubeckým.

Překmitla se mu, jak ji viděl naposledy v Ratibořicích, když jej přijala v bibliotéce, sedíc tam se starou tetou paní von der Recke, tenkráte, když se přišel poděkovat za udělenou faru. Ne mladice, ale krásná ještě paní, postava imposantní.

To bylo právě před tím, nežli přestoupila na katolickou víru. Jak mluvila o náboženství, jaká v něm čistá útěcha a jak krásně o tom píše Chateaubriand –

Tenkráte již Havlovický pochyboval o hloubi a ryzosti toho náboženského citu a přesvědčení. Z těch jejích slov ozýval se Chateaubriand, to byl ohlas jeho poesie, která ji okouzlila a nadchla jako tehda všecku aristokratickou společnost. Tenkráte to měl za rozmar, za touhu po něčem novém, co by zase vzrušilo srdce, když mládí minulo.

Zdali dosud tak smýšlí a cítí, zdali hledá útěchu v náboženství a vroucí zbožnosti? Chodil sem tam pokojem, až jej vytrhl Kalina kostelník, oznamuje, že má jemnostpán jít s Pánembohem, zaopatřit.

„Koho.“

„Šimka městeckého.“

Havlovického to nepřekvapilo, poněvadž Šimek, hospodský „U zeleného stromu“ na „městečku“ či na náměstí, už dlouho stonal na úbytě a poněvadž tyto dny se již o tom mluvilo, že mu je zle, že dlouho nevydrží.

Farář se ihned odebral do kostela a za chvilku pak pocinkával zvoneček od kostela dolů pod lipami a dál mezi příbytky, jak jím potrhoval Kalina kostelník kráčeje před farářem, jenž žehnal svátostí lidem na zem poklekajícím a se křižujícím.

Za týden poté vynášeli Šimka mrtvého ze stavení. Byl slavný pohřeb, muzika žalostivě hrála před rakví, za kterouž kráčela vdova, mladá, šestadvacíti let, svěží, v černém šátku, v černých šatech, od pláče zardělá, obklopená příbuznými své strany. Šli s ní otec, vážený soused Prouza, jenž měl stavení poblíže Langrovské hospody, čistý příbytek lomené střechy šindelové, s podsíňkou o dvou kamenných, kulatých sloupech. On šel i Prouzová i jeho dva synové i dvě dcery svobodné; z nich nejmladší Vincka, jíž kmotroval nebožtík učitel Kalina, hodinářův otec, vedla za ručičku sestřino jediné dítě, asi čtyřletého kloučka.

S nimi kráčelo ostatní přátelstvo s nebožtíkovy strany, sousedé, sousedky, „půlpáni“ i mnozí vesničané, poněvadž nebožtík měl mnoho, mnoho známých v okolí. Také mladý Klimeš přišel ze Záles, i bělidla, nyní tichého. V průvodu zůstával pořád pozadu.

Schválně, aby se vyhnul; nedbali však toho, ohlíželi se po něm, ten, onen, třeba kolik najednou, a ne pro jeho urostlou postavu, ne pro jeho pěknou hlavu černých vlasů, modrých očí, ale proto, že musil z velikého statku, že se mocný a bohatý jeho rod dostal na mizinu. Chtěli vidět, jak to nese, jak se tváří; nešetrná zvědavost jim obracela na něj zraky.

Mladý Klimeš jako by neviděl. Nebyl sklíčený, nehleděl placho, ale také se netvářil schválně furiantsky, nevyhledával vyzývavě pohledů. Mladý ten muž, na němž kromě obleku nebylo nic selského, kráčel vážně a s klidem, jenž mu slušel.