U nás

Už se pak o něm nikdo nezmínil, ani farář ani bratr Vincenc, zvláště když k večeři přišel švakr Krůček, po cestě ještě nedělně ustrojený, v hřebíčkovém kabátě, světlý šátek na krku, v pantalonech. Měl pěkné ruce, na pravé pak zlatý snubní prsten, jaký v celém Padolí nikdo nenosil kromě dolejšího mlynáře. I licousky měl po pansku, nedávaje se jako všichni v Padolí zcela hladko holit. Praha se mu ve všem pamatovala, v šatstvu, v celém chování, i v té němčině, na kterou držel, ale s kterou byl před „panem švakrem“, farářem, opatrný.

Uvítal se s uherským švakrem, s kterým se viděl po prvé, pohovořil o jeho cestě a hned vyklopil novinu, kterou přinášel z Náchoda, že dnes v noci kdesi u Nového Města v lese, v ouvoze u Přibyslavě, tady co je nad Peklem, nad řekou, vyčíhali „strnadi“ pašery a že byl z toho takový řez.

Zatím vytáhl si šichtmistr svou uherskou dýmku s vysokým kovaným poklopcem, podal bratrovi uherského tabáku, kterého přivezl celý balík, a nacpávaje ptal se Krůčka, který nebyl žádný kuřák, no a jak to dopadlo? Zapaloval hubkou, bafal, farář také; kouř jejich dýmek letěl otevřeným oknem ven do vlažného podvečera. Bylo ještě dost světlo, ale v aleji ke kostelu pod lipami měkce se stmívalo.

Krůček oznamoval živě, s jakousi radostí, i že dobře dopadlo, pašeráci že se ubránili, a když byl s nimi Čarabár.

„Hanuš se jmenuje, ale říkají mu Čarabár, hauptpašerák, slavný pašerák, starý kyrysar. Ten v té mele prý chyt’ dva ‚strnady‘ – a ranec měl na zádech! – a držel je jako pimprlata, pak jimi uhodil přes kříž o kořeny v cestě a ten tam za ostatními.“

Krůček se usmíval a bylo znáti, že to hraniční stráži přeje.

„Ti pašerové jsou většinou samí staří vojáci,“ doplňoval farář, „odtud i z kraje. Takový člověk vyslouží čtrnáct, dvacet a více let na vojně, přijde domů, řemeslo zapomněl, nic neumí a tak aby si na živobytí vydělal, vyběhne ‚na druhou stranu‘, jak tady říkají.“

„Do Pruska,“ prohodil šichtmistr.

„Odtud je tam skok. Nejvíc chodí do Slaného; to je, abys věděl, pruská ves hned za řekou, za Medhují, ale tam jsou ještě Češi. Tam je ňáký Hlaváček, vesnický člověk, starý pruský voják, ale neumí německy, bojoval s Blücherem u Waterloo a v Paříži byl,“ farář se usmíval, „ten si tam v Slaném začal kramářství. Má všecko, co se do Čech pašuje, sůl, kávu, tureckou bavlnu, prach, tabák, pilky, šafrán, no všecko.“

„A na všem hrozně vydělá,“ vpadl Krůček, jenž dychtil, aby se zase dostal k slovu. „Zboží si vozí z Kladska, z Vratislavi, a jde mu to znamenitě. Pašeráci skoro všichni berou od něho; sem tam některý zajde do Levína k Madrom. U Hlaváčků mají pašeráci svou Prahu. Čarabár je tam jako doma, on a Málek, to je taky hauptpašerák a snad nejhlavnější. Pochází tady někde od Jaroměře.“

„A sám je bývalý ‚mařenkář‘, sám kdysi pašery honil,“ doplnil farář, přitlačuje ukazovákem tabák v dýmce.

Šichtmistr se zasmál.

„Teď je kápo a má mezi pašeráky hauptslovo –“ dodal Krůček.

„Tak se tu mnoho pašuje.“

„Teď po choleře tuze. Je všude zle, drahota,“ vysvětloval farář. „A co taky pašují – i bible.“

„Bible?!“

„České bible. V Němcích mají biblické společnosti, také londýnská má tam sklady v Berlíně, ve Vratislavi, a odtud přicházejí české bible, hlavně do Stroužného, to je také pruská, ale česká ještě ves a odtud je pašerové roznášejí.“

„Hlavně ňáký Žabka z Nahořan,“ doplnil Krůček.

„A kam je roznáší? Což je jich tolik potřeba?“

„Ó, ten už jich něco přines’ sem k nám evangelíkům a ještě víc do kraje, do Černilova, do Semonic, do Kláštera; tam jsou pastoři.“

Přiběhlo děvče, že má jít pan Krůček do krámu.

Hned vstal, kupecky živě dával dobrou noc, zvláště panu švakru z Uher, a zval důtklivě, aby pan švakr zítra, až přijedou, přijel rovnou k nim, aby také oni ho užili, a aby pozdravoval ve mlýně.

V pokoji začalo se šeřit; otevřeným oknem bylo slyšeti, jak chrobák zabzučel, pak netopýr černě překmitl klikatým letem a zapadl za koruny lip už se tmící. Přišla Františka s rozžatou svící v ruce. Zavřela okno, pověděla, jak se maminka chystá, jak se těší na mlýn a že má jen starost, aby nepršelo. Pak to uslyšeli od panímámy samé, která jim připomenula, aby šli raději spat, když se musí časně vstávat, a tadyhle Vincenc když je po cestě. Vincenc se zasmál, ale poslechl.

Farář však hned neulehl. Osaměv, otevřel si okno do zahrady, přecházel, přemítal o tom, co bratr tak jistě řekl, že tu na zádušním tak jako v okolí je dost a dost uhlí, a co by z toho bylo. Začal si malovat, co v tom skryto, jaká budoucnost – Ale pak jako by hříšné bylo, jako by se dával lakotné touze, zatřásl hlavou, však že to jistě nemožná věc, a postavil se k oknu na noční vzduch.

Černo venku, ale lahodně. Stromy pošoumávaly jako ze sna, vůně šeříku vanula silným dechem do pokoje.

Noc dotkla se ztichlých strun duše. Zachvěly, ozvaly se v pohnutí, jak vzpomínka zchvacuje srdce, jež zatouží přilnouti nebo zachvěje se steskem. Farář stál jako v snění, hledě do vlažného temna, v němž se splývavě černaly koruny stromů; chvíli tak zůstal, až odstoupiv, sáhl po knize, nad kterou od loňského roku nejednou se zadumal a která mu v těch dobách úzkosti a smutku dala nejednu chvíli konejšivého odtrnutí a utišení. Bylo to Youngovo „Kvílení noční“.

Maně obrátil a četl:

„Tichosti a tmo! Důstojné sestry, dvůjčata noci staré, ježto vychováváte outlou myšlínku v rozum a na rozum stavíte rozmysl, ten základní sloup pravé velebnosti v člověku, přispějte mi – –“

Četl a četl v hlubokém tichu všeho stavení při kmitavém světle žlutavé svíčky, za šoumavého ševelu z černa zahrady.

„Kdož pak jsem já, an sám nad sebou kvílím? V stáří i v dětinství na jiných pomoci jest všecka naděje naše: abychom se učili k sobě laskavi býti. Toť jest přirozenosti první a poslední naučení, kteréž člověku dává. Sobické srdce zasluhuje muky, jichž cítí. Šlechetnější zármutek potlačuje, vyvyšuje nás a ctnost, jsouc svědoma sobě, ulevuje muky –“

Dál už nečetl; zadumal se a když pojednou vstal, vyňal ze stojanu plného knih svazek, aniž si posvítil. Znal jeho místo; byly to Schillerovy verše. Knihu rozevřel, ale nečetl. Zadíval se na uschlé proutky mateřídoušky tam vložené, na znamení, na bílou pentli, na její pomněnky a růže vyšité a na litery pod nimi, drobné a již vybledlé:

U–ne. 1827.

Albertine –

Upřel oči do tmy otevřeného okna. Tam zahradou chodívala. Mihla se mu svěží, v plném půvabu. A teď noc nad jejím hrobem. Nebyl tam dosud. Nemohl i váhal. Vytýkal si to a v tu chvíli cítil to palčivěji.

Pozdě usnul, ale nezaspal. Už byl vzhůru, když panímáma zpívala po síni a v kuchyni svou ranní:

a dostrojoval se, když mírně, šetrně budila Vincence v předním pokoji dosud tvrdě spícího.

Farář Havlovický vyšel svěží, maje tmavé, pěkné oči jasné jako jindy, a ve tváři nebylo ani stínu po jeho vzrušení a pohnutí. Rád viděl radostný spěch matčin a sám se těšil na cestu s ní a s bratrem do rodného hnízda.

Kočár z dřevíčského mlýna již přihrčel, ale šichtmistr nebyl ještě hotov, ač mu Doubenus pomáhal. Farář se v duchu zasmál, když bratr vedle tak teremtetil, a když pak od něho vyšel Doubenus po svém způsobu „chvatně“, paty k sobě, špičky ven, usmívaje se a mžouraje očkama na lesklý dvacetník. Pochlubil se jím staré mlynářce a chválil, uherský pán že samé teremtete, no, jak Uheráci jsou, ale dobrý pán, dobrák, jako jemnostpán dobrák, a tabák že má, mh –

Když po snídani sestupovali po stupních z červeného pískovce dolů ke kočáru, namanul se dost vysoký a ne hubený muž, asi čtyřicátník, hladce oholený, příjemné, výrazné tváře; byl v tmavém kabátě úzkých rukávů, tmavých pantalonech, na krku černý šátek, přes nějž měl vyložený bělostný límeček košile. Pozdravoval uctivě, ale nic devotně, nýbrž s milou srdečností, tázaje se vesele, kam jemnostpán ujíždí s panímaminkou.

Farář vlídně a vesele pověděl a hned představoval: „Vincenc, to je náš pan učitel, náš nový pan učitel, je tu od podzima, pan Černý; z Chvalkovic přišel. A tu, pane učiteli, můj bratr Uherák, Vincenc.“

„Ah, pan šichtmistr!“ Učitel jej vítal a že slyšel už a slýchal tady na faře, že pan šichtmistr není zapomenutý, třeba že byl za kolikerými horami a třeba i pod nimi, a to že má panímaminka radost, když si veze takové dva studenty domů.

Přisvědčila radostně, a že se těší a pršet že snad nebude, že má radost, jen kdyby nebožtík pantáta – a – Bože, ten by je vítal – ach – cokrát už vzpomněla –

Koně zatrhli, učitel smekl soukennou čepici. Vyjeli.

Bylo krásné, májové jitro, plné rosy, plné záře. Suchá cesta jen zvonila pod kopyty mladých koní; jejich dlouhé, nohaté stíny míhaly se s cesty až přes ploty do zahrad, v nichž obílená dřevěná stavení jen svítila svěží zelení stromů. Sem tam ještě jabloně prokvétaly.

Stará mlynářka v kabátku s varhánky, na hlavě placku z hedvábného šátku, seděla v tiché radosti. Těšila se na mlýn, kde léta letoucí hospodařila, těšila se na překvapení, co tam a co ve vsi, až uvidí, koho si veze, jaké pány, jaké má syny – Vincenc, vousatý, vyhlížel sice mračně, ale pod hustým obočím v dobrých očích hřála tichá spokojenost. Mnoho nemluvil, víc kouřil. Živější byl farář, jemuž bylo jako před lety, když se jako student vracíval po dlouhé době domů.

Když dojížděli ke Kostelci, zeptala se ho mlynářka, staví-li se snad na faře. Hnul sebou, obočí stáhl, ale hned se zas usmál a řekl:

„Aby mne pan farář sladce vyzpovídal, co a jak a kam, co farská správa a sedláci a vrchnost a při tom aby ukápl pelyňku.“ Pohnul zamítavě rukou. „To je přítelíček.“

Jako mráček přešlo. Nechali ho a zapomněli na něj hned. Pak už jen vyhlíželi, když přejeli vršatou planinou na mohutném hřbetě mezi Medhují a Oupou, když sjížděli do lučinatého údolí při Oupě mezi stráněmi, většinou lesy zarostlými. Byly omladlé, prokropené světlou zelení výhonů. Nad nimi zářící modré nebe, dole luka zelená, s bílými, žlutými, růžovými pruhy samého kvítí. A tam u čisté řeky pod starými olšemi výstavný jejich mlýn pod šindelovou střechou lomenou, ve stínu javorů a lip. Stín tam a zlaté šlehy jarního slunce; v nich se vyjasnila stará, pískovcová statue na podstavci plném lišejníku.

Ve mlýně nejprve leknutí, kdo to jede, jací páni, pak radostný úžas. Bratr mlynář s ženou, s dětmi přiběhli ke kočáru uvítat babičku a pány strýčky.

Ještě před obědem vytratil se farář ze světnice do mlýnice; její vzduch známé, moučné vůně, jenž jej silně ovanul, byl mu příjemným. Hleděl na rachotící složení, na třesoucí se pytlíky zinkové, z nichž se míhavě sypala mouka do moučnice, na zamoučené dřevěné schody a schůdky, protahoval se kolem narovnaných pytlů mouky, aby se nezabílil (ale zabílil), zadíval se na trám polepený mlynářským desaterem a řadami vojáků pěších i na koních v bělavém poprašku na něž za chlapeckých let se tak rád dívával, pozoroval práška, jenž s násejpkou na rameni letěl po schůdkách nahoru, promluvil se stárkem, zesiluje v tom hlomozu hlas více nežli bylo potřeba, a vyšel zadem ven.

Poutichlo kolem; stál v zlaté záplavě paprsků u zahrady. Prošel jí mezi kvítím i zeleninou a zase ven, dál k řece pro vzpomínky milých tu míst, kdež trávil chlapecká léta i veselé vagace. Pod olšemi u řeky potkal bratra Vincence, který také hledal své mládí. Byl se starým Hejnou, který už za nebožtíka otce tu sloužil a který je oba pamatoval jako studenty. Toho si havíř vyhledal, s tím se rozhovořil, ten mu ukazoval a teď i farářovi a, vzpomínkami stržen, také sobě, tady že líčili na vydru, tamhle zas že dostali kunu a tamhle zas –

Bratři pak také vzpomínali jeden druhému a starý Hejna ve vyrudlých koženkách a v košili pokyvoval bílou hlavou a povzdechoval: „A bože, a bože, kde jsou ty časy, když ještě nebožtík pan otec jako pantáta – A tadykle jemnostpán, pan farář, to se narodil, když jsme vozili votavu nade mlejnem, to se narodil. Bože, jako dnes by to bylo –“ Vrásčitý stařík se usmíval.

Farář Havlovický mínil, že odjedou odpoledne. Ale jen on sám se vypravil. Panímámu a strýce nepustili, že si je tu nějaký den nechají, že je pak sami přivezou na padolskou faru. Faráře zdržovati nemohli.