U nás

Když Hilma sirotek uslyšel tak znenadání, jaká změna mu nastává, přiběhl z fary jako u vidění a ještě první dny byl jako ve snách. Chvílemi se mu zdálo, že to není pravda, že to není možná; než mistr o tom mluvil doopravdy i Čejchanka, a pak se již přípravy dály na jeho cestu a pobyt v Praze. V ten čas také ucítil po prvé hlod závisti, když se mu někteří z kamarádů vysmívali, to že toho je, malířem, aby si nemyslil, že bude takovým mazalem, však že oni ho z Prahy zas poženou.

Bodalo jej to, protože si nic nemyslil, protože nezpýchl a divil se, jak to mohou říkat, zvláště to, že jej z Prahy zas poženou.

Než to přelétlo jako mrak, jinak bylo hochovi volno; někdy, když jej uchvátilo radostné pomyšlení, zdálo se mu, jako by se měl vznésti. Míval však také chvíle obav a teskných úvah, přijmou-li jej v Praze, nepošlou-li jej opravdu zase domů, a kdyby musil zase na řemeslo, jakou by měl hanbu.

Hned jak mu farář oznámil, co s ním bude, vzpomněl Hilma, jak se jen trochu probral z prvního radostného omámení, co řekne starý Málek pašerák. Když se pak blížil čas odjezdu, sháněl se Hilma po něm, aby mu mohl dáti s pánem Bohem. Sběhl dolů k Lhotákom zeptat se na něj, ač také jej hnalo k nim, to že se ho budou ptát, a on že se jim bude moci pochlubit.

Málka tam nestihl, a Lhotákovi nevěděli, přijde-li, staví-li se u nich. Lhotáková se hocha dost vyptávala a divila se, inu, inu, že vždycky říkala, soukat ne, kozu pást, to ne, ale panáčky malovat to jo.

U Lhotáků se Hilmovi překmitl myslí betlem, jak ho tu stavěl, jak to bylo pěkné, a uvažoval vraceje se, co s ním bude, neostane-li na půdě, snad že ho mistr postaví, a že by mu ještě třeba na něj přimaloval.

Po dva dny, vždycky k večeru, vyběhl si za draha na polní cestu vedoucí ke Žďárkům a k nedalekým hranicím, kdyby snad tu starého Málka potkal. Vyhlížel ho a zadíval se při tom maně na kopce, které míval kolem, když ještě sloužil ve Žďárkách u Sedleckých za skotáka, když se měl tak zle. Kolikrát na ně neviděl pro slzy, když měl hlad a když na něj padl strach, jak bude selka zase nadávat, až přižene, a jak ho sedlák bude třeba pro nic prát nebo bičem šňápat.

Vzpomínaje na ty kruté dni seděl u cesty ve břehu, na němž se chvěly modré zvonečky v mateřídoušce mezi rudými slzičkami; zraky jeho tkvěly na skalnatém Boru, obracely se po vrších a kopcích dál k vysokému Vrchmezí v temně modrých lesích. U Prahy že asi takové kopce nejsou, uvažoval, tam že jsou jen samé domy a samé zděné, žádné dřevěné chalupy a žádné došky, jak mu vypravoval mistr, a ten Prahu zná z vojny, když v Praze kolik neděl ležal. Jak to tam asi je – Praha byla hochovi báječným městem, jehož se lekal a na něž se těšil. Jak to tam je – Samé vysoké domy jako kostely, povídal mistr, a kostelů co tam je a jakých krásných, a co v nich obrazů a jakých!

Lesy se tměly, když se vytrhl a klusal zase domů, nedočkav se starého Málka. Ten čekal na něj, u nich, u Čejchanů. Hilma zvěděl o něm na síni, když zaslechl jej v sednici zakašlat. Málek přišel k vůli hochovi, neboť pašeráci z Padolí donesli novinu do Slaného, jak padolský farář se postaral o Hilmu sirotka, co hocha čeká; a tak se chtěl Málek přesvědčit. Divil se i hlavou kroutil, že to přece jen nejistá věc, řemeslo že má přece jinší grunt, ale když farář myslí, a že byly takové pády, že přišli lidé z ničeho nic, z chudoby k štěstí.

Když hochovi dával s pánem Bohem, na síni, hladil jej po hlavě a pohladil jej prudčeji, postřehnuv, že je pohnut. Přistrčil mu tři desetníky a řekl, ne zcela klidně, však že jsou asi poslední, že dech mu neslouží a že i nohy začínají zlobit.

Hilmovi se oči zakalily, když na sv. Václava odpoledne dával faráři s pánem Bohem a jemu děkoval, a když farář jej tak srdečně napomínal a rady mu dával, zvláště aby na zdraví pamatoval, aby se neuháněl a nějak si neublížil. Farář o tomto zvláště důtklivě mluvil, pozoruje hocha pobledlé tváře, nesilného těla, poněvadž den před tím řekl felčar, když o hochově cestě mluvili, ten hoch že není pevného zdraví, že měl pleuritis, tenkrát když v té metelici byl s pašeráky a zapadl do sněhu a rozstonal se z toho, že z té nemoci bývá ráda památka.

Té noci spal Hilma nepokojně; k ránu za šera (na půdě, kdež měl postel, bylo ještě tma), když jej mistr budil, vytrhl se jako vyplašený zajíc. Vzrušen se chystal a strojil, neklidně pak čekal u truhličky, kterouž měl do Prahy; čekal i vycházel ven, cítě vnitř chvění a divnou zimu.

Touže dobou zarazil Mikula Rus „myšku“ a hnědku u Kalinových, kdež také nastalo loučení. Kalina v kabátě s límcem přes ramena, přichystaný na cestu vedl dvanáctiletého synka svého Jeníka k farskému kočáru, do něhož již uložili kufr nastávajícího vokalisty. Matka jej plačíc vyprovázela, babička i Vincina sestra. Hošík, jako buk zdravý a sporý, od pláče zardělý, obracel se z kočáru po matce u zahrádek před stavením, obracel se zajížděje, dokud viděl kousek jejich milého příbytku pod stromy.

Když farský povoz zarazil dole u Čejchanů, Hilma zbledl. Mistr Fidél Hanuš, jenž jej k povozu vyprovázel, i stará Čejchanka, těšil, aby Honzka nemračil, že přijde, on rychlonohý mistr, se na něj podívat, že beztoho už v Praze dávno nebyl.

„Mlč, rozběhnu se tam na sv. Jana a třá jindy, jak bude, jak se dá.“

Tak Hilma sirotek, někdy skoták, pak krejčovský učedník, nyní patnáctiletý kandidát malířského umění, ujížděl z Padolí pod ochranou Kaliny kostelníka, ve společnosti jeho synka, znamenitého zpěváčka. Do Náchoda je doveze Mikula Rus, do Hradce pošta, odtud do Prahy dostavník. V Praze byl Kalina jako doma. O byt starosti nebylo. Hilma měl jej zamluvený prostřednictvím mladého Šolty, jenž tou dobou byl jako amanuensis u znamenitého advokáta. Byt Hilmův byl v Betlémské ulici u Jakoubka, mistra krejčovského, u něhož mladý Šolta bydlíval.

Kalinová dychtivě čekala, s jakou přijede její muž z Prahy, jak Honzíček pochodil u zkoušky, na které tolik záleželo, bude-li přijat za vokalistu u křižovníků. O mnoho běželo, o snadné, málo nákladné studie. To bylo důležité; než vzpomínala také matka, jak je synkovi, bude-li mít strach, až přijde mezi ty pány a takové znalce, jak bude chudáček jako ptáček zaběhlý, a jak bude muset zpívat. Kdyby pán Bůh dal, aby se nic nebál a zpíval jako doma na kůru.

Farář Havlovický byl rovněž žádostiv, co mladší jeho kostelník přinese, co jeho synek, a co Hilma, jak ten.

Do týdne se Kalina vrátil. Přijel za říjnového, deštivého soumraku, když už rozžehovali, když už zardělá zář z oken prokmitovala do zahrádek před příbytkem mezi stromy deštivým sychravým šerem. Jen překročil práh, jen ho žena shlédla, už musel povídat, jak je, jak Honzíček.

„Dobře, dobře. Vidíš, že se vracím sám; přijali ho, je v klášteře.“

„Tak obstál!“

„A jak! Zpíval jako skřivánek, a zkoušeli ho, pane! Pan Škraup, jako pan regens chori, mu hlavu pohladil a chválil ho, to že je zpěváček. Hned ho přijali, ale musí chodit dřív do hauptšul a ne hned do gymnasium, když není v němčině dost kovaný. Za rok půjde na latinu.“

Týž referát přednesl ještě toho večera na faře, jenže co o Hilmovi doma jenom stručně pověděl, když o svém hochu vyložil, to musil na faře rozšiřovat. Vypravoval o svém Honzíčkovi, jakou měl všady kuráž, jak se ničeho nelekl, ale Hilma ten že byl jako oukropek, čím blíže ku Praze, tím tišší; pak že už ani nedutl a když dojeli do Prahy, že byl v tom hluku a hřmotu jako pěna, jako ustrašený, že se jen krčil a pořád se jeho, Kaliny, držel, a že když jej zavedl na večer do jeho bytu na nocleh, a od něho s Jeníkem odcházel, že byl takový smutný, ale ráno, když pro něj zase přišel, to že se hochovi oči rozveselily.

„Byl s námi také u křižovníků, u velebného pána, co jsem měl na něj psaní, a o zkoušce na nás čekal venku před klášterem u mostu,“ vypravoval Kalina dále. „Večír jsem je vzal oba do divadla.“

„To si myslím –“ Farář se usmál.

„To ještě náš Honzík nebyl v klášteře. Tomu se divadlo náramně líbilo.“

„Je po vás. A vám taky.“

„A bože, jemnostpane, toto zas ve mně obživlo, to jsem žehnal pana Essentra, direktora, že nám zakázal hrát.“

„Co Hilma –“

„Ten seděl zas jako oukropek. Taky jsme byli v Tejně a sem tam po kostelích. To si dost prohlížel, to je prauda, u sv. Víta taky, ale když jsem je pak zaved’ do museum, nahoru, co jsou obrazy –“

„Aha! Tak co?“

„Jemnostpane, to jsem s ním měl! Hned u dveří, jak jsme vešli do hlavního sálu a viděl po stěnách samý obraz, bylo krásně vidět, slunce svítilo, a je to krása, jen co je prauda –“

„Tak co Hilma.“

„Jak povídám, ostal hned u prahu jako zmámený. Ani mě hned neslyšel, když jsem ho pobíd’, Jeník ho musel zatahat za rukáu. ‚To je krása‘ povídá a tak si vydech; po prvé něco sám pochválil. Byl by tam nejradši ostal, pořád byl pozadu za námi, u každého obrazu se zastavil a stál.“

Farář, jenž za této řeči pokyvoval hlavou, zeptal se, zdali Kalina zavedl Hilmu také do Klementina, jak mu on, farář, řekl, a zdali mu ukázal, kde je malířská škola.

„Taky; velebný pán od křižovníků mě taky na to připomenul, ten s Hilmou tuze hezky mluvil a pozval si ho, aby zas přišel do kláštera, k němu. A tam v tom Klementinum – ah to zas – Jak jsme šli po schodech, jsou tam takové široké, k té malířské škole, ta je hezky vysoko, to šel ten hoch skoro po špičkách a zase tak bázlivě.“

Farář rozuměl; naslouchal a dotazoval se s účastenstvím a také i po té na Hilmu myslil, když kostelník odešel. Uvažoval, jak jistě tesknota a strach chlapce chytily a zase úžas, obdiv těch nevídaných věcí, galerie plná obrazů skvělých, barvami i věkem ztemnělých, výjevy divných a záhadných hochovi dějů i postav, malebné krajiny různých charakterů a různého osvětlení. V tom výrostkovi přece jen něco je, dychtivost po umění.

Těch kalných, často deštivých dnů října měsíce dařil se učitelskému mládenci Františku Kalistovi v Poříči v chudé jeho roubené sedničce květ za květem; ne na okně, tam ležely břitva a zrcátko v papírovém rámečku vedle klubíčka černých nití a soukenného hadříku s několika jehlami, nýbrž v knížce malého oktávu, kterou psal a do které maloval květ za květem, nejvíce plných růží, od titulního listu počínaje na každé stránce v rámečku barvou vytaženém při iniciálce nebo v čele i na konci různých modliteb. Psal je pečlivě, nejouhlednějším švabachem v linkách na čárku odměřených.

Ty modlitby psal a malbou ozdoboval Aničce Dušánkové, jak jí na jaře ohlásil, a proto nikdy tak pečlivě nepsal a nemaloval. A nikdy tak rád a tak radostně. Jindy vždycky pracoval o takových modlitbách pro přilepšenou, na výdělek; teď z lásky.

Na jaře začal, když se kolem chudé, roubené školy všecko zelenalo a kvetlo, když Medhuje za cestou před školou pod starými olšemi vesele šuměla. To bylo v ten čas, kdy i on v Padolí pod nimi chodil s Aničkou. Tak vesele začal. Jaro měl pořád při té malbě a jako by Anna byla blízko, nad prací. Myslil na ni, na to, kdy ji zas uvidí, kdy mu zas vzkáže po tajné poslici, že bude moci přijít.

Až „Pekelníček“ přišel jako zlý duch. Kalista uslyšel od lidí, že byl u Dušánků a proč, co tam chtěl. Pak také od Anny, jak Dušánková na ni naléhá, aby chtěla toho bezděkovského šviháka, jakož i to, že ona, Anna ne a ne, a že přijde-li Domáň, že s ním ani nepromluví, že uteče ze stavení a kdyby se dělo nevím co.

To učitelskému řekla, když se jim podařilo na chvilku se sejíti; postěžovala si také, jak ji matka teď ostře hlídá, že vartuje každý její krok, a že jistě oblomí tak pantátu, až se vrátí ze světa, aby ji, Annu, také nutil.

Tušení ji nezklamalo. Záhy po té schůzce, když se Dušánek vrátil, donesla stará Mrázková, tajná poslice, učitelskému do Poříči, že u Dušánků bylo boží dopuštění, že se Dušánek na Aninku tuze zlobil, co si pomýšlí, učitelského, a že je tak umíněná, že nechce od něho upustit, zvláště když by jinde jí kvetlo takové štěstí.

V ten čas František Kalista pořád ještě psal modlitby a maloval květy do nich a ornamenty. To byla jeho radost i outěcha, když nemohl teď s Annou mluvit. Poslední dobou ji sotva zahlédl, a jen u okna. Čekala na něj vědouc, kdy do Padolí chodívá; ven však v tu chvíli nesměla, a pak už ani v neděli na hrubou a na nešpory.

Až pozdě na podzim mohl se na ni nadívat o muzice, když pomáhal padolským muzikantům a hrál v langrovské hospodě znovu zřízené. Anina přišla k muzice s rodiči, ale za ní také ten bezděkovský nápadník. Byl u Dušánků na posvícení; nepřišel na ně, nýbrž přijel v nové bryčce s párem mladých hnědáků rovnou k Dušánkom. Staří věděli, že přijde, pozvali ho. Anna však neměla o tom zdání. Lekla se, když bryčka zarazila u jejich stavení, když z ní vystoupil vysoký jonák více po selsku, ale bohatě oděný, se stříbrným, lesklým řetězem na černé, atlasové vestě, statný a ne ošklivý chlapík.

Lekla se, zčervenala a vyrazila jako vyplašená laň, chtějíc ze dveří ven. U těch však Dušánek, už připraven, stál a zadržel ji násilou, jiskře očima a z temna hroze. Vtom vešel mladý Domáň. Staří jej vítali jako jaro, dcera mlčky a sotva na něj pohleděla. Hosta uctili jako vrchnost; zůstal až do večera a večer přišel k muzice. Anna tam šla, poněvadž se nadála, že mladý Domáň se dlouho nezdrží; vlastně ji tam mocně táhlo, že uvidí učitelského.

Viděla jej a skorem jenom jej, protože o jiného nedbala, protože se ohlížela, přímo i kradí jen po muzikantské kruchtičce, kdež seděl, huda na housle. Hrál veselé kousky, hrál i jí, když musila do kola s bezděkovským nápadníkem, hrál, ale podíval se na ni tak smutně i vyčítavě, že se jí až srdce sevřelo, a že na tom místě bez rozmýšlení se vytrhla svému tanečníku a nechala jej prostřed kola, nedbajíc, jakou hanbu mu dělá.

Kalista si s Annou nezatančil ani jediný tanec, jak se těšil, když s houslemi pod paždí šel do Padolí; ani s ní nepromluvil, přece však nevracel se smutný a zklamán. To, co Anna k vůli němu učinila, mluvilo dost samo.

I maloval zas a psal za podzimních a zimních večerů, jenže ne tak často a ne tak spokojeně a vesele, a zhusta po delších přestávkách. Nezměniloť se u Dušánků nic, ba bylo hůř. Anna dostala za to, co bezděkovskému Domáňovi vyvedla; Kalista se doslechl, že ji Dušánek i bil. Domáň se neurazil a přišel k Dušánkom zas.

Přijel zas v bryčce, a když sněhu napadlo, na saních, ne celých dřevěných a malovaných a s peřinou, nýbrž s pletenou korbou a srnčinou rudě lemovanou. A v saních hnědáci jako jeleni, v novém postroji jako stříbrně kovaném a s drkáči na rudém sukně přes hřbet k bokům, že jen chřestilo a zvonilo, jak se koně jen pohnuli.

Kalista sám uviděl Dománě, jak nádherně, pansky přijel k Dušánkom. On, učitelský, v jednom kabátě, pospíchal sněhem do Padolí koupit si u kramáře strunu a notový papír, a sok jeho s párem, na saních, v burnuse, nový, krásný šál kolem krku a bobrovici na hlavě.

Anina již neutíkala ze sednice, jak se Kalista bezpečně dověděl; zůstávala i mluvila s Dománěm. Po prvé zaviklala pochybnost důvěrou učitelského, a srovnání svého stavu a bohatého synka té pochybnosti kořene nepodťalo. I přestal nadlouho malovat a psáti v modlitbách, a co jindy večer sedával v své sedničce u svého díla, brodíval se teď sněhem k Dušánkom, obcházel, kdyby snad Annu zahlédl, kdyby s ní mohl alespoň slovo promluvit, aby zvěděl, je-li pravda, co lidé povídají, že si dá říct, ó, že si dá.

Když nadarmo obcházel a čekal, vracel se domů roztrpčen a na mysli skleslý.

Za takových večerů bál se své světničky, kdež mu bylo úzko, kdež na něj všecko padalo, kdež pochybování a žárlivost jako utržené na něj dorážely; proto se raději v hospodě zastavoval, aby to hlodavé myšlení spíše zapudil a na chvíli zapomněl.