U nás

Míhavé, červenavé světlo dřevěné svítilny neslo se kolem Padolského hřbitova a dál ke stráni. Synek ze Srbské svítil P. Havlovickému znízka na cestu. Mladý kněz jel za ním v tvrdém, selském sedle. V tom šeru jezdec i kůň jako by do šera rostli. Když minuli hřbitov, zahnuli do březiny na úpatí stráně. Křoviny i stromy byly již skoro holé; spadalé listí leželo hustě kolem i na cestě. Bylo je slyšet. Šustělo pod nohama ve tmě, ale barva jeho probouzela se svitem lucerny. Do ruda žluté pruhy prosvitovaly za tmy pod kmeny; ale jen prošlehly, už hasly, a tma je topila. Po bělavých kmenech bříz skákala prchavá zář; sotva však se pozarděly, již zsinaly.

Nebe bylo bledé a popelavé, tmavé mraky se po něm rozběhly. Kolem ticho. Synek ani nehlesl a kněz v sedle, nesa tělo Páně, také nepromluvil. Nemyslil na nic určitého. Listopadový večer v pustnoucí horské krajině, hlavně však účel pozdní té jízdy rozehrály mu duši do vážné nálady. Ještě z fary vycházel vzrušen svými dojmy. Ale jak promluvil u lípy se synkem a uslyšel, proč přijel, když pak vkročil do hlubokého ticha tmavého kostela, v němž jen věčné světlo před oltářem mrkalo, a za svitu svíce vstoupil k oltáři a tu svátost uložil do bursy, utišila se již mysl a vážný klid vážného okamžiku zkonejšil duši.

Smrt člověka byla před ním. Spěchal ho potěšit a posilnit v bolestech, ve sklíčenosti ducha na cestu do věčnosti. Chvátal.

Cesta však byla bídná a příkrá, plná výmolů, od jarních vod potrhaná, vymletá a nikde spravovaná ani v březině ani nad ní v celé stráni. Synek musil bedlivě svítit, sobě i knězi. Kamení sypalo se pod jeho nohama i pod kopyty koně, jenž supal a zasekával odsadci podkov do půdy, jak těžko v tom spěchu stoupal.

Za drahnou chvíli dostali se na volnější místo, na první schod ve stráni. Cesta vedla kousek rovně, ale pak opět dost prudko Kocournicí lesem, jenž se táhl vpravo vedle samé cesty svahem dolů do ouvalu mezi lesy. V Kocournici měli alespoň po levé ruce volno, pole, zádušní však les za ní, starý a hustý, trčel vpravo vlevo u cesty jako zeď. Černá tma zalila hvozd a jako by též všechen jeho hlas utopila. Mrtvě mlčel.

I tu jel P. Havlovický jen rychlým krokem, jak jinak ani býti nemohlo. Z lesa se dostali na nevelkou planinu, většinou lesy vroubenou. V jejím pozadí tměl se nad ní táhlý Bor, jehož temeno se tratilo v hustošerém, nehybném mraku obrovských vln. Tu se kaplan vyptal synka zevrubně na obydlí a oznámil, že pojede napřed; trhl uzdou a uhodil koně patama do slabin. Kůň se dal do klusu.

Tady na výšině dostal se do větru. Dul citelně a šlehal mrazivě do tváře i na ruce. P. Havlovický nedbal. Jen cesty si hleděl, koně držel a podchycoval, když v tom šeru přes tu chvíli klopýtl, až se pod kopytem zajiskřilo. Na nebi, nad lesy, kde proráželo popelavými mraky, třepetala se tu tam hvězda. Bělavá cesta jenom mdle prokmitala mezi tmavými ouhory, zoraným polem, mezi palouky s černými skupinami olšin; to vše se temně rozkládalo vpravo vlevo a zapadalo dál u lesů do černa. Pak se vpředu napravo zardělo několik světel, porůznu, ve staveních po horsku roztroušených. Tam bylo Zlíčko. Jedna, dvě chalupy pod došky stály u samé cesty. Z nízkých, malých okének padal rudý pruh záře u okna na pařezy, jimiž byla stěna zarovnána, a dál na cestu. Dětský vřesk se ozval. Kněz se sotva ohlédl. Pospíchal rovnou dál, pak k lesíku na malém návrší.

Na jeho pokraji potkal jakéhosi pantátu ve vysoké beranici, ale jen v podlíkači. Toho zastavil a ptal se pro jistotu na cestu. Když kmotr uslyšel, kdo jezdec je a co nese, smekl, pokřižoval se a hned se nabídl, že velebného pána zavede. Vzal koně u huby a vedl ho lesíkem bídnou cestou, kořeny propletenou, a netázán vykládal, pořád se za řeči dozadu, ke knězi obraceje, o Honckovi, o Vavřincovi, jaký to byl náturnatý člověk, a teď takhle –

„Trochu mu prej bylo odpoledne chuře, ale cák to, toho si našinec neušimne. Sedal chvíli u stolu, pak že se pude podívat po vouci, vědí, voni u Vauřinců mají eště vouce venku a ráno se jim ňáká zaběhla, a tak jim Honcka, jako Vauřinec, de, ale daleko nešel. Vídali ho před stavením, na poli, jak šel, a jak si seď a zaseje vstal, a zaseje seď, a víc už neustal. Hoch se šel podívat, ale táta už ležal na poli nataženej, a vo sobě nevěďal. Tak na ty svy hrudě vostal, chudák –“

Vyjeli z lesíka.

„Tadykle, velebný pane,“ ukazoval kmoch před se napravo na samotu, z jejíchž oken prorážela zardělá zář, ne však jasně. „To je u Vauřinců. A co, já jich tam dovedu.“

Již bylo Vavřincovo stavení rozeznati: stodolu, kolnu, obytné stavení, to s rozježenými došky, jako by čert z něho vyletěl. P. Havlovický slezl již před statkem s koně a odevzdal ho kmotrovi ze Zlíčka, aby ho zavedl do stáje. Sám spěchal do stavení. Musil obejít velkou hromadu roští na nehrazeném dvorečku; tam také postřehl, proč tak matně proniká ze světnice zář světla. Jedno okno bylo všecko ucpáno hrachovinou, druhé celé zamřížované loučemi a zalepeno papírem.

Pes na řetěze se rozštěkal, hned jak se blížili ke statku. Když P. Havlovický vstoupil na zásep, vyšla ze dveří žena jakási, prostovlasá, starší už, bosá, v kanduši. Dala se do pláče, když kněz v plášti nesa bursu pozdravil a oznámil, proč přichází.

Když P. Havlovický překročil vysoký práh, div že neupadl. Pod prahem byla zrovna jáma v hliněné podlaze. Jak vstoupil do síně, zavadil mu o sluch hlas zvonečku. Nechtěl ani věřit. Stanul, naslouchal. Nemýlil se, ve světnici někdo zvonil.

„Cem, cem, velebný pane,“ vedla jej hospodyně, domnívajíc se, že kněz neví, kudy kam. Otevřela jednokřídlé dveře, jež měly petlici. I za jejich prahem byla prohlubeň v černé, hliněné podlaze. Ale tu již opatrněji vešel P. Havlovický a sehnul se.

Stanul v jizbě roubených stěn už dávno nebílených. Černý povalový strop opíral se o hnědý sloup prostřed světnice, ověšený koňským řemením, sukněmi i mužským oblekem. Na holé, černé podlaze kolem sloupu leželo několik špinavých jehňat, ke kterýmž právě ještě jedno od lavice dolézalo, patrně zchromené, neboť vleklo zadek.

Jak se otevřely dveře, vevalily se kotouče bělavé páry do vytopené světnice, v níž se těžko dýchalo, a valily se až do čela. Tam stála tmavá, květovaná postel se čtyřmi sloupky a prkennou stříškou na nich. Byla patrně od stěny odtažená. Pod těmi dřevěnými nebesy ležel kdosi v modrých, zašlých peřinách s podkladem hrachoviny. Kolem právě obcházel bělovlasý staroch, v koženkách jen a ve vestě. Šel krokem volným, těžkým, s hlavou sklopenou, v tupé sklíčenosti, nesa planoucí hromničku v levé ruce. Pravicí potrhoval malým zvoncem, jehož pronikavý hlásek smutně se ozýval tou sešlou světnicí černého stropu, s hrachovinou v oknech, ozářenou čadící loučí v černém svícnu.

Za starcem kráčela, mrak páry u nohou, babka dost vysoká ve tmavém šátku na placku, vrásčitá, žlutavá, šedých, přísných očí. V levé ruce držela skleničku, v pravé několik žitných klasů svázaných, jež ve svěcené vodě namáčela. Kropila jimi na smrt nemocného, postel jeho, podlahu kolem a říkala polonahlas modlitbu víc obřadně nežli pobožně.

U pece na zemi klečelo malé děvče s rukama sepjatýma, hledíc ustrašeně na stařenu; v tu chvíli zapomnělo na tátu na posteli. Tomu bylo jen hlavu vidět, přepadlou, sežloutlou, špičatý nos a důlky oční v hlubokém stínu.

„Pokoj buď domu tomuto a všem přebývajícím v něm!“ pozdravil P. Havlovický. Na ten hlas přestal výměník zvonit a hned ustoupil. Babka však říkala a kropila dál kolem postele.

P. Havlovický, shodiv se sebe plášť, položil uctivě bursu na stůl stojící v rohu, poklonil se svátosti a hned přistoupil k loži nemocného. A babka ještě doříkávala. Přísně na ni pohlédl a kynul jí, aby odešla.

Jak stanul u lože, obrátil po něm nemocný zapadlé oči, lesknoucí se horečným svitem. Ve ztrnulosti toho hynoucího pohledu pohnulo se cosi, zakmitlo úzkostně vyjeveně nad zjevem knězovým.

„Milý bratře v Kristu,“ promluvil P. Havlovický měkce s hlubokým soucitem a vzal nemocného za ruku, „přišel jsem za vašeho faráře vás navštívit, pánem bohem potěšit a posilnit.“

V pohledu nemocného jako by odtrnulo.

„Velebný pane,“ ozval se vzadu staroch tlumeně, „on syn nemůže mluvit.“

Havlovický se nachýlil k nemocnému.

„Rozuměl jste mně?“

Nemocný mu stiskl slabě ruku. Zpověď nebyla možná, ale tělo Páně nemocný mohl přijmout.

Zatím vešel také Zlíčský soused, uvázav koně, a když pak P. Havlovický počal nemocnému udíleti poslední pomazání, doběhl také synek s lucernou již sfouknutou. Klekl k ostatním všecek udýchán. Zlíčský kmoch, syn a bába se tiše modlili, jak byl kněz všechny vyzval. Starý výměník klečel poblíž postele s rukama sepjatýma; ramena mu sklesla, hlavu měl schýlenu a sténavě vzdychal. Hospodyně zakrývala dlaněma tvář a ztlumeně štkala –

Když obřady skončeny, ustrojil se zámecký kaplan a měl se k odchodu. Staří, mladí líbali mu ruce. Promluvil několik těšivých srdečných slov a vyzval starého, aby vyšel s ním ven. Na záspi se s ním zastavil a zeptal se: „Nač jste, milý sousede, zvonil, nač jste nemocného obcházeli?“

Stařec se na kněze podíval žasna a řekl:

„Aby zlej duch neměl k němu žádný moci.“

„Ne, milý příteli, toho nebylo třeba. To jste neměli dělat. Zpozdilý je, kdo si myslí, že může ďábel člověku tělesně ublížit, že mu snad krk zakroutí. Ďábel nemůže nic, když toho bůh nedopustí. Teď je váš syn s bohem smířen; nedělejte už nic,“ mluvil mírně, ale naléhavě. „Přejte nemocnému pokoj a ticho. Ať ho ta stará ženská už neděsí. Modlete se tiše a doufejte v boha. Ten vás potěší a smiluje se nad vaším synem.“

Staroch mlčky poslouchal, maje hlavu i zrak sklopeny, jakoby v tichém odporu. Ale pak počal šedou hlavou pokyvovat, a když kněz domluvil, zhluboka povzdechl a stísněně řekl:

„Pánbůh rač pozdravit za tu outěchu, děkujem, velebný pane, děkujem.“ Hlas se mu třásl.

Když P. Havlovický uslyšel, že osedlaný kůň zase čeká, nepřijal ho. Zlíčský soused se nabídl za průvodčího.

Vydali se od stavení přímo ztemnělým paloukem, aby si nadešli. Chvilku mlčeli. Až Zličský počal:

„Je to diuná věc, velebný pane, tadyk s Vauřincem. Tak pojednou ho to porazilo. A kreunatej nebyl; vyběhanej člověk, břich žádnej.“

„Žil střídmě?“

„A bože, a jak. Kápku kořauky si nepřál, a nikdo u Vauřinců. Kolikrát nejsou ani na sytým chlebě; takhle k jaru –“

„A je to přec statek.“

„Je, statek a hodnej, a dřou se všechny až do oupadu. A Honcka byl obzvláště mozourník. Ale pole chury, nic to nenese.“

„Ale to byste se měli o to starat, aby vám pole víc vynášelo. Musí se jinak spravovat, sílit, jak se patří vzdělávat.“

Soused, jak šli, na krok se zastavil, podíval se na kněze, patrně překvapen, pak opět kvapně vykročil a ozval se na obranu:

„A jak jináč? Naši předkové snad tomu taky rozuměli.“

„Taky byli hůř živi.“

„A to ne, to jich z toho vyvedu. Kdo má dnes ty medence peněz? Žádnej; ani dyž ještě přiuvšem dělá za stavem, nemá člověk nazbyt. A kdo má jen ten stau, to je teprva votrok. Ach bože, člověk za všechno dření nic nemá. Jako Honcka – no, ten už doklopotil, to je jisty.“

„Proč?“

„Jak jsem za nima do sednice vešel a dyž mu dávali poslední pomazání, podíval jsem se na svíčku. A kouř šel od ní ze sednice. To ho jistě vynesou.“

„Milý zlatý, to je pověra.“

Zlíčským sousedem, jenž vedle kněze pospíchal, pořád i za řeči před se hledě, zrovna škublo. Ten páter jim to všecko vyvracel.

„Ale je to zkušená věc, velebný pane,“ odvětil hlasitěji. „Honejsková mně to taky šeptala.“

„Ta bába? Té, zdá se mně, tady tuze věříte.“

„A dyž je to mocná žena. Poradí a pomože, kde si ani felčar ani žádnej se všema lejstry rady neví. Jako tuhle,“ pospíchal v řeči, patrně potěšen, že knězovu pochybnost porazí, „u nás, mladý Ducháčový. Tý se převracela nátura.“

„Jak to?“

„No, byla zdráva jako mník a najednou, z ničeho nic se tratí, tratí. Dála, co věďala a co poradili. Vařila dryáky, užívala všechno koření až tady z Boru, z těch skal, a nic naplat. A tak pak šla k ty Honejskovy, a ta jí pomohla.“

„A jak?“

„Řekla jí, aby přišla zas až třetí den vo slunce západu. Tak vona šla, a dyž bylo po slunce západu, vedla ji Honejsková za chalpu, na zahradu, pod bezovej strom, tam musela kleknout a modlit se otčenáš. A Honejsková klekla proti ní, položila jí ruky na hlavu a tolik prej vzdychala a oči k nebi obracela, a pořád se něco modlila a říkala, a jo, taky po spáncích ji hladila a třela, a tak dlouho, až se ukázala pruní vězda. A pak ji pustila. A poudala mladá Ducháčová, že jí hned bylo lehčejc, najednou tak hezky. A pak pořád líp a líp. A teď je jako buk. To je zkušená věc: to ať –“ Znělo rozhodně, skoro vítězně z horlivosti pevné víry. „Ta selka měla zdravé jádro a to jí pomohlo.“

Dále už P. Havlovický nejednal. Cítil, že by jediným promluvením nic nesvedl a strejce nepřesvědčil. Také byli skoro na rozchodu, neboť už vycházeli z lesíka. Zhlédli zase Zlíčko, roztroušená jeho stavení s pozadím černého lesa, a sem tam světlo.