U nás

Nahoře, v pokoji farářově, pustili už loupežníky a zloděje. Dobrá nálada vanula prostou místností, a v té náladě i hrůzy tajemných krádeží více příjemně dráždily nežli děsily. Šlo jídlo za jídlem, pečeně, znamenitý kapoun, pak přinesli vrchol všeho, kvíčaly a cvrčaly, ty pečené a drobné ptáčky v županu. A pivo jako malvaz a víno, sám farář je na stůl přinesl, chutnalo důchodnímu znamenitě.

Hovor, prve obecný, se drobil. Staří faráři bavili se s důchodním, t. j. bavili jej. On sám mnoho nemluvil, ale více jedl.

Paní důchodňová hovořila nejvíc s P. Havlovickým. Přitom však měla všechnu péči o svého mužíčka, jak jej oslovovala. Tu mu připomenula, že mu zelí neslouží, tu zas, aby se chránil příliš mastného, a sama mu vybírala kousky z mísy a na talíř kladla.

Důchodní přijímal všecko bez odporu: napomenutí, varování i vybrané kousky. Byl na to zvyklý a starostlivost ta mu lahodila. Toho nepozoroval, že manželka vytrhuje z obecné rozprávky kaplana, že ho z ní odvádí, že se pořád k němu obrací s otázkou, s poznámkou, že je k němu tak vlídná. A toho už teprve ne, s jakou dychtivostí vnímá každé jeho slovo, jak tajená záliba září jasem jejích modrých očí, prochvívá její rdící se tvář i úsměv, jak ji jeho sousedství rozehřívá.

Panin hlas zněl tak šveholně, oči, úsměv její (měla krásné, zdravé zuby) i pružná postava byly tak půvabné. Jak se jí zlaté kadeře pozachvěly, bylo vidět její drobné, růžové ouško a zpod krajkového šátku, jenž pozahaloval mírný výkroj šatu, prosvitovala plná bílá šíje.

P. Havlovický se bránil. Kde mohl, promluvil do hovoru pánů farářů, oslovil důchodního, ale po každé ho sousedka jakoby za ruku chytla a zpět přitáhla.

A pak jej opravdu za ruku chytla, náhle, jako nervosním trhnutím.

„Velebný pane!“ vstala, odstrčila židli a přistoupila k oknu. „Jdou se podívat.“

„Na was giebts denn,“ ozval se důchodní od stolu a hnul se, jako by chtěl vstát.

„A ne, ne, mužíčku, jen ostaň, ty by ses mně moh zamilovat. Velebný pane, to je děvče!“

Pod lipou přes cestu stála Justyna Lewitová. Dívala se dolů, nejde-li Vincina.

Paní důchodňová slabě, úžasem vykřikla, když farář Zeidler, stanuv za ní a za kaplanem u okna, oznámil, že to je židovka, tady Lewitová naproti. I začal vypravovat o volavých. P. Havlovický odstoupil od okna a usedl zase na své místo, hned však vstal, jak náhle k nim zalehl hlas zvonů. Slyšel ho rád.

„Vida, pane faráři, na nešpory jsem zapomněl.“ Chystal se k odchodu, do kostela. Farář Zeidler však ho nechtěl pustit. Důchodňová stála dosud u okna, ale již zády k němu. Na mladou, sličnou židovku zapomněla. Dychtivě čekala, jak se kaplan rozhodne.

Zůstal, musil; hostitel nepovolil. Havlovický odložil klobouk, který měl už v ruce, a šel si sednout. Jeho sousedka byla již zase na své židli a klonila se k mužíčkovi, dotazujíc se horlivě a starostně, jak mu je.

Dobře mu bylo. Oči mu již trochu svítily a na uvadlé tváři proskočily zardělé skvrny. Také měl víc řečí. Už sám i vykládal Boušínskému faráři, jak poddaní „verflucht schlecht“ platí kontribuci. Pak s ním i zažertoval. Na ty čerty si vzpomněl, jak je farář maloval. Pojednou, jak seděl pohodlně rozložen na loktech na stole, zvedl hlavu, pravici vztáhl proti Boušínskému, a prstem na něj ukazuje, smál se už napřed a volal:

„A oni ještě ty čerty malujou!“

„Já? Čerty?“

„Jawohl, auf die Wand, na stěnu je malujou.“

„Jak to, pane důchodní?“

„No, píšou furt, že jim spadne chlív a stodola –“

Tu podchytil rychle Boušínského zámecký kaplan. Řekl žertem, ale určitě:

„To je známá věc, pane důchodní, že se čert tomu ukáže, kdo ho maluje. A tadyhle se panu faráři chlév jistě rozsype a do stodoly mu ještě nachumelí. To je jistotná pravda.“

„Oh, oh,“ bránil se důchodní. „To by páni faráři –“

„Ale, mužíčku, vždyť by pan farář jistě nepsal, a když tadyhle velebný pán to viděl –“

„Na wenn du meinst.“ Mělo zníti štiplavě, ale byla v tom kapitulace. „Copak já můžu, to pan vrchní.“ Když se pak po chvíli venku ozval hostitelův hlas, vyšel Boušínský z pokoje. Pln potěšení přibočil se na síni k starému kamarádu.

„Honzíčku, už to ňáké bude. Důchodního mám. Ta jeho panička, to je hodná osoba, a Josífek taky pomáhal.“

Na stole zajiskřil se nasekaný cukr, pokoj zavoněl kávou, koláči, bábovkou krásně vypečenou, cukrem sněhově poprášenou. V tu chvíli podíval se Boušínský farář na dřevěné hodiny visící na zdi u dveří. Byly staré, začoudlé, s ciferníkem rokokového rázu. Na číslice však už nebylo dobře vidět. Také dvě rytiny, visící mezi okny, se tratily.

První stíny soumraku se plížily pod strop, zaclonily kouty tmící se oponou a padaly dál útulným pokojem a houstly. Tmavé obleky pánů počaly v nich splývat i tmavé šaty paní důchodňové. Jen její plavé vlasy a kadeře zlatově prosvítaly ze šera, i její bílé hrdlo a šíje.

Mladý kaplan to viděl, pozoroval i zvláštní vlhký lesk v jejích očích, jež na něm tkvěly a na něj se smály. Cítil, že mu žhavě proudí krev, že se mu tváře rdí a do očí stoupá žár. Uvědomil si pak, že se teď už víc k sousedce sám obrací, častěji nežli prve, že by málem jenom s ní hovořil.

Vtom padlo slovo o odchodu. Boušínský farář na něj první vzpomněl, že musí, že má daleko domů a pak ta cesta Červenou hůrou dolů, třebaže měsíc svítí, to že je o zabití. P. Havlovický se toho chytil, že by již také rád. Paní důchodňová, nakloněna k mužíčkovi a něco mu polohlasně vykládajíc, rychle se obrátila a pohlédla na kaplana s úžasem.

„Už taky? A nás by tu nechali? Myslili jsme, že pojedeme zároveň, viď, mužíčku?“

„A to se rozumí, pojedou s námi, Hochwürden, místa dost,“ rozhodoval rozjařený důchodní.

Zámecký kaplan se zarazil. Tušil, rozuměl, že bude musit přisednout k nim. A to on nechtěl.

Hospodyně přinesla hořící dvě svíčky. Ale nežli je postavila, vešla děvečka ohlašujíc, že má jít jemnostpán ven. Na okamžik všichni umlkli. Čekali, co se stalo. Bělovlasý farář se vrátil brzo, ale ne s tváří tak jasnou.

„Co se stalo, Jeníčku?“

„Odpusťte, ale musím pryč, k nemocnému.“

„Kam? Tady v místě?“ ptal se kvapně zámecký kaplan. Neviděl, jak oči paní důchodňové ulekaně na něj pohlédly.

„Ne, tady za kopec.“ Mávl nalevo. „Do Srbské.“

„Já půjdu za vás, pane faráři,“ řekl Havlovický rozhodně, určitě. „V tu chvíli tam nemůžete.“

Paní důchodňová náhle vstala.

Lekla se, že s nimi páter nepojede. To bylo její první pomyšleni, a chvatně se zeptala faráře, je-li to daleko.

„Dobrou hodinu, jemnostpaní, a teď večer ta necesta. Vy nepojedete,“ obrátil se k Havlovickému, který již sháněl plášť.

„Ne, pane faráři, tentokrát nepovolím. Vy nesmíte; mně to nic neudělá a vy byste si mohl ublížit, a hodně,“ mluvil rozhodně zámecký kaplan, bera na se s pospěchem límcový svůj plášť. Jednal z opravdové horlivosti, jak mu cit povinnosti kázal, i z ochoty ke starému knězi. Ale také se chytal této příležitosti, aby odtud vyvázl.

S důchodňovými jeti nechtěl, a když farář Zeidler sám jej upomenul, ať jich neopouští, ať zůstane, obrátil se k důchodnímu:

„Prosím za omluvenou. Ale není nic platno.“

V té omluvě bylo i nezvratné rozhodnutí.

Důchodní přikyvoval a v jeho „no freilich, no freilich“ ozvala se nejistě jeho paní, hledíc na kaplana, bez úsměvu, s dychtivým očekáváním:

„Snad se jich ještě dočkáme –“

„To sotva, jemnostpaní. Lituju, ale nevím, jak se dlouho zdržím. Ale asi dost. Dobrou noc.“ Uklonil se a již podával ruku Boušínskému faráři. Ten ho objal, a sázeje mu na tváře tři hubičky, v pausách se loučil:

„Spánembohem – to se mně – na vás – líbí. Opatruj vás pánbůh.“ Ta pochvala byla za starého přítele, za Honzíčka; za sebe mu potřásl rukou a řekl srdečně:

„A já vám taky děkuju.“

Vešel kostelník s rozžatou lucernou. Jak ho P. Havlovický zhlédl, vzal čepici, kterou mu farář Zeidler přinesl na cestu do mrazivého večera, dal spánembohem a vyšel s kostelníkem.

Důchodní srkal zase z koflíčku s růžovými poupaty černou kávu, paní jeho hleděla ke dveřím za odešlými. Boušínský farář opakoval svou chválu, že je Josífek tuze učinlivý.

„To je,“ přisvědčoval farář Zeidler. „No a taky, ať pozná kolaturu,“ dodal s úsměvem. „Beztoho bude jeho. Četu, že on tu po mně jistě bude.“

„Ale zatím tě, Honzíčku, ještě kolikrát o poutě pozlobím,“ žertoval Boušínský, sháněje plášť a ostatní svůj obal.

„Už teď zlobíš. Tak utíkat!“

Paní důchodňová míchala zamyšleně lžičkou cukr v kávě. Mrzela se na faráře Zeidlera, proč nejel sám k nemocnému; také ji hnětlo, že Havlovický nechtěl, aby na něj počkali. Jak to myslil? Pojednou položila lžičku na misku, rychle vstala a šla k oknu. Rachot vozu se ozval. Myslila, že to Havlovický jede. Než to Boušínský povoz zarazil před farou.

Musila se obrátit. Farář Ondrášek se loučil s mužem a zval jej, aby je také na Boušíně poctili. Ji zval ještě horlivěji, zvláště na jaro, když lesy voní, to že je, takhle ráno nebo večer, to že je, no – a začal nahlas čichat, jako by pokojem zavanul vonný, silný dech omlazeného lesa.

Pak se s „Honzíčkem“ objal, pohubičkoval, srdečně loučil. Když vyšli staří kněží ven, pobídla mužíčka, aby šel Boušínského také vyprovodit. Sama vykročila napřed. Zůstala přede dveřmi nade schody. Listopadovým soumrakem mrazivě fučelo, zbytky psího vína na farské zdi šustěly a harašily.

Paní důchodňová neobrátila zrak svůj k povozu, ale výš, ke kostelu; tam opodál zvonice, pod hřbitovními schody postřehla siluetu koně.

Zadívala se tam a jen mžikem všimla si, co se před ní pod schůdky u vozu děje, že se batolila kolem ní k vozu stará hospodyně s bílým uzlem výslužky. Na půl ucha slyšela, jak si staří kamarádi u vozu dávají ještě jednou sbohem.

Vtom zakmitlo se na hřbitově světlo.

„Velebný pán už jde,“ zvolal Doubenus, jenž přinesl velký vlňák a houni.

Všichni ztichli a hleděli upřeně výš, kde kostelník svítil P. Havlovickému. Když došel pod hřbitovní schody a měl již na koně vsednout, stanul na okamžik; Doubenus, hospodyně padli na kolena, farář rovněž posmekl a Boušínský, už na voze, také se požehnal křížem.

Paní důchodňová udělala rychle a zběžně kříž a dívala se upřeně, jak P. Havlovický vsedl na koně, jak vyjel za lucernou; nesl ji ten synek ze Srbské, jenž koně přivedl. Srdce panino se živěji hnulo. Mladý kněz, jenž se jí líbil, zdál se jí v ten okamžik tak odhodlaný a statečný. Když kaplan zajížděl, stanul za ní důchodní. Jen přišel, už ji vybízel, aby šla do pokoje, že je zima, že nastydne.

Poslechla hned. Pozdravili ještě do vozíku obklopeného farskými a vrátili se do pokoje. V příjemném jeho teplu zamnul si důchodní ruce, a s chutí spouštěje se na své místo, blaženě si povzdechl:

„Ah, tady je pěkně! Na, však nemusíme odtud pospíchat. A chceš-li,“ a vzhlédl na svou ženu, „počkáme na pana pátera.“

„A ne, mužíčku. Kdo ví, kdy přijede. Vždyť to sám řekl. Pojedeme raději.“

Při tom zůstala i pak, když je farář upřímně zdržoval a domlouval, nač pospíchají, že doma na ně nikdo nečeká a že nemají tak daleko.

Doubenus musil dolů do hospody pro kočár. Šel, ale nepospíchal. Jen nohy víc zdvihal a víc špičky ven vyvracel a paty víc k sobě kladl. A odfukoval si. Příjemné teplo proudilo mu tělem. Celé odpoledne jedl, dojídal i talíře vytíral a pil. Žaludek měl úplně dosyta. Proto ten líbezný pocit spokojenosti a blaha, zvláště teď, když si do dýmky zakřesal. Dolů šel, nahoru k faře jel vedle panského kočího a dýmal s kozlíku, až se celé plachty za ním táhly. Ale jen až k faře, tam opět dýmku zastrčil.

Pak stál u vozu po vojansku s obnaženou hlavou a díval se, jak se jemnostpán loučí se zámeckými, a řekl si, že ta důchodnice má hlásek jako ptáček, a hned zase vzpomněl, co ona Ančka, děvečka, jakou jí asi dali diškereci. Vtom se mrštně nahnul a jel po ruce důchodnímu, který mu vstrčil nějaké drobné do ruky.

Koně zatrhli, kočár vyjel. Paní důchodňová se ještě jednou ven vychýlila, kynula rukou i nahlas ještě jednou sbohem dávala. Důchodního však už nikdo nezhlédl. Ten se přitiskl do koutku v kočáře, nehýbal se, aby udržel teplo, aby ho vítr neprofoukl, a mlčel. Paní pak také nemluvila.

Neodjížděla tak, jak přijela. Nadála se najisto, že P. Havlovický s nimi pojede, že budou mít příjemnou cestu. A všechno se tak zhatilo. Maně se vychýlila a vzhlédla v tu stranu za faru, kde v šeru se jako ohromný stín zvedala táhlá stráň s černým pruhem lesů na temeni. Tudy jede a dál za les. Až se vrátí, pak teprve ještě takový kus domů v tom sychravém večeru. Mohl sedět tady – Kmitl se jí jakoby proti ní, kmitly se jí jeho tmavé, pronikavé oči, a zvuk jeho hlasu, jejž ráda slyšela, jako by se ozval, ale hned opět zavanul. Seděla nehnutě, oči před se, do šera upřené. Kočár hrkotal, rudé pruhy z jeho svítilny třásly se a kvapily po silnici a zapadaly ve tmách.

Z koutka, kde seděl důchodní, zavrnčely chrápavé zvuky prudkého usnutí.