U nás

Tenkráte nemělo Padolí skoro žádných židů a skoro žádných studovaných lidí, t. j. svých, studovaných rodáků, ze starosousedských, půlpanských rodů.

Židovská rodina žila tu po léta jedna jediná, Lustyka Herrmanna, jenž ostával v bednářově příbytku nahoře v ulici, vlastně při silnici vedoucí z náměstí či městečka.

A pak v tento čas, totiž s podzima toho léta třiadvacátého, shora psaného, přistěhovala se druhá rodina židovská do Padolí. Vlastně půl rodiny: Jakub Lewit, mladý, asi třicetiletý, a sestra jeho Justyna, o hodně let mladší. Lewit usadil se v Krůčkově zděném domě, jenž byl v Padolí první zděný a patrový, kousek výš nad Lustykem vydavačem, pod kostelem, a začal si šenk kořalky.

Padolští měli Krůčkovi hrubě za zlé, že si vzal žida do nájmu. Rovněž tuze vytýkali, že ten židovský šenk je zrovna pod kostelem, a před lety, když si ho tu chtěl zařídit domácí Člověk, tomu že krajský úřad nedal povolení, a to z té příčiny, že je to prý blízko kostela. Teď pojednou bylo dost daleko.

Ovšem, když Lewita poznali, upřímně se všude divili, jak si to povolení vymohl. Nic se nelichotil, nevtíral, a slovo aby mu skoro dukáty platil. Hosta uvítal na půl huby, hovorů nezačínal. Mlčky a skoro zasmušile sedal v hnědém šenkyši plném placatých, velkých lahví skleněných i skleniček a plecháčků, nebo si v knize zapisoval, počítal, trochu rochličkovatý, ale málo, přibledlý, kučeravých, tmavých vlasů, s licousky na skráních, pohledu zamyšleného, ne ošklivý člověk. O jeho sestře se už mluvilo, jaké je podobné děvče, a také o tom, že jí je bratr jako máma. To byli Padolští židé.

Učených, domácích bylo tím časem také jen dvé.

Mladší z nich, ze „dvora“ Antonín Jírovec, měl v létě slavnou, ba přeslavnou primicii (byla zas první po stu letech) a dostal se pak za kaplana někam do kraje. Druhý byl už léta letoucí z místa ve světě, než tohoto roku se obzvláště přihlásil. Pocházel z Langrovské velké hospody na náměstí, dřevěné, s dlouhou pavlačí do dvora. Tou dobou byl skoro sedmdesátník a žil v Praze. Staří Padolští ho pamatovali, jak občas z Prahy domů přijel, v minulém století, v tupetu, s copem a ve vyšívaném fraku sametovém. To byl ještě svobodný.

Pak přijel po letech a ne již v tupetu a v copu, nýbrž s vlasy hladko učesanými, v pantalonech, mezi půlpány, on, Jan Langer, celý pán a velký pán, při „slavné české appellací protokolsdirektor“, a ne již svobodný, nýbrž s dlouhou, štíhlou paní, jež měla klobouk jako slepičí kukaň, plný květin a peří, kus to přepodivný v půlpanském hnízdě, kde panovaly placky a čepce. Když šla první neděli do kostela na hrubou, když tam s manželem usedla v konšelské stolici u oltáře, v úzkých, světlých šatech, vysoko pod ňadry spjatých, v rukavičkách až nad loket, s „bajaderem“ z růžového krepu přes lokte, nechávali na ní oči a šeptali si, že je vystrojena jako Náchodská kněžna. Také si dala dost ruce líbat a promlouvala tak milostivě, zvysoka, a ještě ne s každým.

Nejvíce si oblíbila mužovu sestru, provdanou za padolského učitele Antonína Kalinu. Tuto sestru Annu měl také direktor nejradši ze všeho příbuzenstva a lecjak pomocně jí svou přízeň projevil. Nejprve hned, když se měla vdávat, r. 1795. Tenkráte běželo o vrchnostenské povolení a propuštění z poddanství. Pražský bratr všecko uspíšil na Náchodském zámku a sestře svobodu vyzdvihl.

Od té doby na ni pořád pamatoval. Bylo toho také potřeba, poněvadž švagr neměl své školy, nýbrž učil při svém otci Janu Kalinovi, a to již na dvacátý rok, od svého čtrnáctého. Roku devátého, nového století, umřel starý kantor Jan Kalina, jenž v Padolí učiteloval bezmála padesát let, už od času Marie Terezie, kdy ještě v Padolí nebylo ani fary ani faráře, kdy se křtilo v Náchodě, kamž tenkráte děti z Padolí čemu říkajíc samy ke křtu chodily. Kalina umřel, Kalina nastoupil. Po Janu Antonín. Důchodů přibývalo, ale byly děti. A přibývalo jich a důchodů již ne.

Než tu pomáhal pražský pan strýc. Občas něco poslal, a když někdy přijel navštívit své půlpanské hnízdo, dal ještě víc, až se v příbuzenstvu omílalo s nepřízní tu větší, tam menší. Naposled byl vážný úředník české appellaci ve své domovině před desíti lety, zrovna toho hlučného roku třináctého, když Padolím táhlo proti Francouzům na šedesát tisíc Prusů a Rusů, těch nejvíc, kozáků s píkami, dělostřelců a pěších, většinou od gardy, mužové jako skála, a když tisíce vozů a vozíků nekovaných, v nichž namnoze nebylo ani jediného hřebíku železného, za nimi jelo často kolikerou kolejí vedle sebe, cestou necestou, bezedným blátem a kalužemi.

Od té doby se pan appellační „protokolsdirektor“ mezi krajany půlpány neukázal. Ale dvě léta po tom vypravil učitel Kalina mladého synka svého Antonína do Prahy, kdež mu pan strýc opatřil místo u známého hodináře. Starší syn učitelův, po dědovi Jan, zůstal při otci a pomáhal mu při škole jako kdysi otec jeho dědovi. Jenže tento Jan neostal tak dlouho učitelským.

Desátého roku po tom ruském tažení odešel kantor Kalina, Antonín, na věčnost. Šestadvacet let byl spomocníkem, učitelem čtrnáct, ale sumou nesloužil ani tak dlouho jako jeho otec; oba však dohromady skoro celé století na jedné škole. Učitel Kalina zemřel na jaře toho roku 1828 zrovna o velikonoční pondělí. Osiřelá škola byla hned opatřena. Za Kalinu zase Kalina. Za Antonína Jan. Ten z těch tří Kalinů se stal nejdřív principálem. Otec skonal v březnu, a v červenci dostal syn od Hradecké konsistoře dekret na Padolskou školu. Bylo mu čtyřiadvacet let.

Ve škole samé se mnoho nezměnilo. Ostaly tu všecky nástroje po nebožtíkovi, housle, basička, flétna, viola, a všecko na svém místě. Také nevelká, tmavá skříň, v níž bylo více not než knih, nehnula se ze svého místa, aniž její sousedka vedle na zdi, velká kožená brašna s divnými příhradami ve svých hlubinách i po straně, jež měla pro nejrůznější dary, když ji nosili o kantorské koledě po celém Padolí od kostela až na nejdolejší konec.

Jen v jednom byla velká změna. Vdova po nebožtíku učiteli, dobrá padesátnice, drobná postavou, milé, vlídné tváře, v placce na hlavě a v modračce, nešukala již tak vesele, neuklízela tak chutě a nezpívala si při práci jako jindy, ať u ohniště ať v sednici. Ba první čas, na jaře, často se najednou ztratila, i od vaření, a zaběhla někam do kouta nebo na půdu a tam si zamračila.

V srpnu, za měsíc po tom, co syn dostal dekret, se stěhovala. Co do opatření nebylo jí nejhůř. Kromě syna učitele a pak Antonína, jenž tou dobou byl v Praze za tovaryše, měla ještě dvanáctiletého Lojzíka a desítiletou Annu. Ale nejstarší, učitel, uvolil se, že jí bude odvádět část štoly i deputátního dříví, jež měl jako regenschori. A pražský bratr se jí postaral o byt a jaký!

Ale přece, když ze staré školy odcházela, bylo za vlažného večera den předtím, nežli na faře vedle zhynuly volavé kvíčaly, vázl jí krok. Když došla na síň, otevřela si klasu a podívala se naposled do jizby. Všechno tonulo v šeru, škamna, stojan s tabulí, stolek, celá jizba, v níž její nebožtík taková léta pracoval, učil a se soužil. A v tom šeru mihl se jí jako živý, v zeleném „polizonu“, u stolku, jak ořezává žáčkům brky, nebo jak s houslemi stojí před škamny.

Jak tak stála a hleděla, majíc sepjaté ruce k ústům pozdviženy, pojednou se rozplakala, až se jí hlava i ramena třásly. Šetrně, mírně ji vyvedl syn učitel a vyprovodil dolů do nového bytu. Tím právě se její pražský bratr tak obzvláště přihlásil. Ten byt byl celé stavení, jež pro ni koupil níže pod školou, zrovna při cestě, opodál bednářova, příbytek dřevěný, ale jako klícka, s dvěma úzkými zahrádkami vpředu.

Mezi nimi se šlo ke dveřím a na síň, z té nalevo do sedničky, napravo do sednice se zelenými kamny a pecí. Vpravo ode dveří stála police bělošedě natřená, v rohu pak nad stolem viselo několik nevelkých rytin a pod nimi v rámečku z červenavého dřeva silueta pražského pana strýce.

Pozdě odpoledne, kterého se vracel Doubenus z Boušína, dopisoval u toho stolu mladý učitel Kalina Jan, tmavovlasý, dost plné tváře, ale přibledlý, v tmavém kabátě úzkých rukávů, psaní. Skládal je za maminku pro bratra Antonína v Praze. Z jizby se již tratilo světlo a stíny prvního soumraku ulehaly do koutů, za kamna, nad pec, na níž stál kolovrat. Připozdívalo se, a také stromy před okny na zahrádce tlumily poslední zásvit u nevelkých oken.

Stará učitelka, v placce z tmavého šátku na hlavě, v modré zástěře, seděla u stolu na lavici táhnoucí se u stěny a dívala se s patrným uspokojením mateřským a tichou libostí na syna, jak rychle jezdil brkem po tuhém papíru. To psaní zkracovalo velikou dálku. Učitelce bylo, jako by měla syna Antonína blíž, jako by s ním promlouvala. Již dávno ho neviděla. Nepřijel ani na jaře domů, otci na pohřeb. Za tehdejších poměrů cestovních nebylo to možná. Teď mu bratr Jan oznamoval, že jsou všichni chválabohu zdrávi, i pan kmotříček, jemnostpán, a dále ohlašoval, že se matka přestěhovala do svého příbytku, jaké má pohodlné a pěkné obydlí, aby pánbůh panu strýčkovi v Praze nastokrát vynahradil, tak učitelka do péra pověděla, že mu také píše, ale aby Antonín ještě k němu došel a vyřídil mu její poděkování.

A dále psal učitel, že je maminka chválabohu dobře opatřena, ale na školu že přece nemůže zapomenout a na nebožtíka pantátu, aby Antonín na něj pamatoval a za něj se modlil. To také dle matčina přání napsal a již jí přečetl. Sám také žádal, aby mu bratr opatřil a opsal nějaké noty, něco do kostela a k muzikám, co by myslil šikovného. )

Teď skoro již za soumraku rychle dopisoval matčin poslední diktát. A když dopsal, otočil se víc ke světlu a četl nahlas, aby matka zvěděla a dala své schválení:

„Ty šaty, které žádáš, pečuju ti zaopatřit, jen piš, zdaliž frak nebo kaput pro takového mládence v Praze v módě jest a jaké barvy by tobě k libosti bylo. My tě všichni, jak maminka, tak já a všichni pozdravujeme a líbáme.“ Položil papír na stůl.

„Tak, teď je to snad všechno, maminko.“

„Je, je, hochu, tak, a ještě, ale – no co, už nic, nového nic není. Leda bys mu napsal o tom židoj – že tu máme nového.“

„To by měl Antonín radost! No ale, napíšu mu to.“ A napsal, připsal dolů, na dva řádky. Pak složil psaní, napsal adresu, zapečetil a položil hotový dopis na stůl.

„Doubenus půjde zítra do Náchoda, maminko. Až půjde okolo –“ Vstal.

„Dám pozor, to já už opatřím.“

„A Lojzík aby přišel na housle.“

„Už šel. Tak, tak, Honzíčku, cvič ho, drž ho,“ řekla učitelka vděčně a měkce zároveň.

„Musím, to víte; Aninku taky, má hezký hlas.“

„Nebožtík tatínek říkával,“ tu vdově měkl hlas, „to že bude zpěvačka, tu že si vycvičí. Chudák; to si nepomyslil –“ Hlas se jí zachvěl.

„Bohu poručeno, maminko,“ rychle, skoro netrpělivě vpadl syn, jejž ty vzdechy a stesky matčiny již rozčilovaly, „vždyť já se budu starat, no, jen ať se učí. Ale už musím jít. Tak to psaní! Spánembohem, maminko.“

Vyšel rychle ven. Stará učitelka zůstala sama v náhlém roztesknění, jež bolestněji sevřelo jí nitro v tom tichu a šeru, zatopujícím osamělou světnici.