U nás

Osení stálo toho roku zase krásně. Farář Havlovický měl zvláště radost z jetele, jak se urodil, jak krásně kvetl, a zvláště, když se lidé chodili na něj dívat, když už ten onen hospodář z městečka i ze vsi se přišel na něj zeptat, na semeno, na setí, a když se jich několik odhodlalo, tak že to také zkusí s tím novým krmením.

Svatý Jakub přešel zcela klidně. O kozlu již nebylo ani tolik řeči jako loni a také se tak nesháněli po „jakubovské“ krvi. Rok pak míjel obyčejným během v obvyklé práci i v různých starostech faráři, padolským i celé krajině. Do toho přišly slavné dni poutu a posvícení.

Před poutem si farář Havlovický kolikrát vzpomněl, přijedou-li letos důchodní. Když panský kočár o pouti přihrčel a z něho vystoupil kontribuční Švec ve vrzavých botách a nosatý justiciár, zamžilo cosi jako zklamání jasnou mysl farářovou. Ptal se po důchodním.

„Marod, je marod,“ hlásil kontribuční, čistě své zlaté brejle; hlásil to však nějak s úsměškem a díval se mrkaje, nezvyklý bez brejlí, na faráře jakoby přes brejle. „To vědí. Předevčírem jsme měli malý švajnfest, no a to vědí – krenflajš, jitrnice und so weiter, und so weiter, na halt, švajnfest.“

„A panička s ním nebyla, aby ho hlídala,“ doplnil justiciár nutě se do úsměvu. „No, a když pořád neslyšel: Aber mužíčku –“

„Tak dámy nebyly,“ zkoumal farář.

„I byly, ale Frau von Schmidt nepřišla; nevím, není taky ňáko svá. Wird nicht gesund sein.“

Farář se dále nevyptával.

Při hostině byl také dolejší mlynář. Farář ho pozval a požádal, aby přišel, hlavně proto, aby měl svědka, že s pány o nikoho neukládá. A mlynář byl takový svědek, jemuž všichni důvěřovali a o němž by si ani ulický Šimůnek netroufal říci, že je při pánech.

Ten rok skončil se padolským půlpánům malým divem. Uviděli, nač se Pražané chodili dívat za vstupné k „městu Vídni“, uviděli zadarmo u mladých Kalinů v roubené sednici vedle pece na stěně proti oknům betlem, nevídaný, velký s krásným městem, jehož domy měly opravdivá okénka ze skla, nad nímž se vznášel anděl a sem tam se houpal, jako by lítal. A těch figurek! Co jich bylo a pěkných, a všechny jako živé. Všecko se hýbalo, lidé, zvířata. Pastýř práskal bičem a poustevník zvonil, řezáči řezali dříví, děvčata pumpovala a pastýři a pastýřky šli jeden za druhým k jeslím s dary Ježíškovi.

Když mladý Kalina za přítomnosti svého bratra učitele, spolutvůrce, staré učitelky a její menších dětí betlem po prvé spustil, bylo odpoledne před Štědrým dnem, ostal malý Jeník nejprve jako tuhý, jak kolečka zahrčela a jak se všecko začalo hýbat. Ale pak zajásal. A malá Vincina v náručí své mladé matky vyvalila modré oči na tu směs barev, na ten ruch, jak se vše hýbalo, míhalo.

Pak nastaly poutě dětí. Z celého Padolí jako s procesím chodily se dívat. Mezi zahrádkami před příbytkem staré učitelky, na cestičce ke dveřím potkávali se malí poutníčkové často v průvodu větších i velkých. Jedni přicházeli, druzí odcházeli. Všechny však u Kalinů vlídně vítali, zvláště mladá; každému ochotně ukázala ten malý div na stěně, dílo jejího muže. A každému z těch malých, jak stáli, zardělých tváří, v němém úžasu, hoši často v čepicích na hlavě, jak byli zmámeni, zářily radostně oči a mnohý blažený povzdech vydral se z mladých prsou.

Když zase jednou takový houfec potěšen, nadšený odešel, řekla jako těšivě mladá Kalinová, chovajíc malou Vincinu, muži, jenž seděl u stolku a pracoval:

„Tak to máš jako divadlo. A ještě víc radostí.“

Obrátil se od stolku, upřel oči na ženu a řekl s úsměvem:

„Inu víš, milá zlatá, přec bych si rád zahrál.“