U nás

Řekl to tak znenadání, že syn okamžik se ani nehnul; jen oči na tátu upíral, v nitru mladíkově se však mocně hnulo. Ta slova zněla neobyčejně; nepochopil jich zplna, zněla mu dost tajemně, hned však v nich vycítil něco tuze vážného, i to že mu táta důvěřuje, že ho má za rozumného a za žádnou už chasu. A hned se mu také kmitlo, že snad tu bibli –.

Skočil, vzal čepici, oblékl kazajku a byl přichystán. Starý Pavel víc neřekl a syn si netroufal se ptáti. Šli mlčky od chalupy dolem při potoku, mezi příbytky.

Bylo v červnu, teplé odpoledne. Nebe krásně modré mělo jediný, bílý oblak, a ten sluncem prozářen odpočíval nad Borem, nad jeho šedými skalami, jež se určitě odrážely nad tmavými lesy ve svahu. Jejich hřbety tu i na ostatních stráních a kopcích se dřímavě na slunci vyhřívaly, ani plachý stín nekmitl se po ztichlých vlnách jejich vrcholků.

Po vsi sváteční ticho. Hustou zelení ovocných stromů i zeleným šerem olší u potoka, vroubeného širokolistou lupenicí a fialovým kostivalem, ze zelených koberců zahrad probělávaly se obílené chalupy omšených střech. Uschlé, zarudlé větvice lip od svatodušních svátků trčely bez šustu, nehnutě, nade dveřmi, u okenic, oken.

Krajinové, staré ploty ztrácely se v bujných houštinách kopřiv, tak jako kmeny stromů na zahradách v syté zeleni vysoké, husté trávy, pokropené bělostí kvetoucího kozího pysku.

Nic se nehnulo, ani růžový květ šípku ani bělostná kopretina travnatého svahu a břehu v mateřídoušce, stíny ležely bez hnutí. Slunce pražilo a prohřátý vzduch voněl dechem zeleného roští v hromadách tu a tam u stavení nasekaného.

Starý Pavel pořád mlčel, a synovi, jenž byl na to dychtivý, jak bude u Kubečků (tušil, že ho tam táta vede), nebylo do řeči. Také na bibli myslil, jaká bude a ukážou-li mu ji. Lidí nepotkali žádných. Jen tu a tam zahlédli někoho pod stromem ve stínu na zahradě za chalupou, bělostné rukávy košil, jak mužští seděli jen ve vestě nebo bez ní, tu a tam strakatý šátek, květovanou šněrovačku mladého děvčete s volnými rulíky, stojícího u plotu.

Okénky, zavřenými, zahlédli za mořskou cibulí, za trsy muškátu a pruty šedozelené rozmarýny tu tam někoho u stolu v bělostné košili nebo se jim kmitl tkalcovský stav, tichý, odpočívající. Mladý Pavel si všiml, že se na zahradách hodně po nich ohlížejí; pak potkali prvního člověka, Šulitku dolejšího, v nohavicích po kolena, holých lýtek a bosého, v zeleném fráčku, vrtidlo nepokojné. Ten, zubě se podivně, volal, když docházel, na starého Pavla s notným posměškem:

„Na faru? Na faru? Zrovna teď pan farář přišil příštipek.“

Rozchechtal se, zastavil a ohlížel se za Lhotskými.

Starý Pavel ani nehlesl; také se neobrátil ani pak, když zaslechli, jak Šulitka volá někam do zahrady nebo do chalupy, aby se šli lidičky podívat, jak Pavel běží na beranskou faru, do stáda, a že taky vede beránka, ten nestyda nesvědomitá.

To šli už Machovem, dlouhou vsí v úzkém dole při potoku. Když Šulitkův hlas dozníval, zahnuli z cesty nalevo přes potok úzkou lávkou pod olšemi k obílené dřevěné chalupě mezi stromy, nad něž nade všechny se štíhlý jasan vysoko do modra rozkládal. V čele příbytku na zahrádce rděly se krvavě kvetoucí pivoňky v zeleni božího dřevce, satorky a majoránky. Tu byla ta „beranská fara“, kterou Šulitka myslil.

V nevelké, umetené síni, jen hlínou vypěchované, kde vedly primitivní schody, prkénka v šikmých dvou trámech, na půdu, stál špalek na tlučení lnu jako jinde. Ale ve světnici, čistě uklizené, nebyl žádný tkalcovský stav, a proto se tu zdálo volněji, jako prostranněji.

Mladý Pavel ucítil zase ten zvláštní zápach kože a mazu, který ho tu po každé ovanul, kdykoliv sem jednou za čas, jako chlapec, obuv přinesl. Kubečka zastal po každé v zástěře, v pantoflích na verpánku u nenatřeného stolku plného kladívek, knejpů, odkrojků, z nichž trčel kulatý kámen.

Tak sedal „pan farář“ nebo „machovský pastor“, a večer při skleněných koulích vodou naplněných, za kterými světlo hořelo, a šil těžké boty s podkůvkami, vysoké ohrnovačky sedlákům a formanům, střevíce, pantoflíčky ženským.

Teď bylo na stolku, mazem umazaném, všecko srovnáno, verpánek odstaven, a mistr, nevelký, zavalitý, bez zástěry, nedělně ustrojen, bez kabátu, seděl na „lajci“ a četl z knihy na stole položené. Žlutá péra kulatých brejlí ztrácela se na spáncích v houští vlasů jeho velké hlavy, šedých, jako byl věneček hustých vousů pod bradou.

Kubečková, v placce, v černé šněrovačce s proramenicemi, krátkých rukávů u košile, větší, sušší, ostrého nosu, vítala Pavlovy hned na síni a vedla je s nelíčenou vlídností do sednice. Pořád hovořila a pořád zvala a vítala, aby šli dál, aby si sedli.

Její muž se však neobrátil. Teprve když dočetl odstavec, položil knížku hřbetem navrch, podíval se po příchozích, trochu bradou vzhůru, a klidně je uvítal. Mladému Pavlovi už jako chlapci imponoval tento muž s brejlemi a vousy; teď blížil se k němu s opravdovým ostychem.

Kubeček nechal hosti dojíti až k sobě. Podal starému ruku, uvítal ho, pak se podíval delším pohledem přes brejle na mladšího a chvilku mlčel.

„Poudal mně táta,“ začal volně, pohodlně, „žes zamiloval čtení, že nedržíš se světem a že bys rád Písmo svatý viďal a v něm hledal. Tak, hochu. Písmo svatý je grunt všeho. Ale najednou mu rozumět, to holečku, žádnej nemože. Nejdřiu začneš s jinačím čtením. Mysel se ti rozvlaží s pomocí boží, to musí být, to je to nejznamenitější numero; sedni,“ pobídl starého a hned zase dál mluvil k mladému:

„Ale chceš-li se učit cestám Hospodinovým, nesmíš si ze světa nic dělat, ani dyž se budou pošklebovat nebo vysmívat. To nic. Víš, v duchovním je trápení kořením a se světem musíš bojovat, a nejhlaunějc trpělivostí. Tak počkej, tak abys viďal, co chceš.“

Vstal a volným krokem, trochu kolébavě, šel k učouzené almárce, na stěně u druhého koutu zavěšené.

Mladý Pavel nespustil s něho oka. Už dřív na něj jinak hledíval nežli na jiné lidi, protože věděl, že je písmák a velký čtenář. Také táta k němu chodil jako na učení a mluvíval o něm jako o žádném. Teď uslyšel Kubečka sám. Slova jeho účinkovala.

Prve ho zarazilo, ba lekl se až, jak na ně a za nimi Šulitka pokřikoval, a zdálo se mu a zrovna cítil, jak se všude na ně dívají a na ně ukazují. Proto se neodvážil ani se ohlédnout a bezděky hlavu pochýlil. A teď Kubeček jako by o tom už věděl, ač se mu ani slovem žádný nezmínil, jako by mu do duše viděl, zrovna o tom promluvil. V úžasu a s dychtivostí zároveň díval se za ním.

Dvířka tmavé almárky se otevřela. Nad šedou hlavou Kubečkovou objevily se knihy, postavené i na sobě složené. Mladý Pavel tolik jich pohromadě nikdy neviděl. Kubeček je vybíral a na stůl donášel, větší, menší, všecky většinou staré, učazené, temně a prostě vázané, jednu velkou v deskách koží potažených s mosaznými sponami.

Na té uvázly oči mladého tkalce.

Starý Pavel dal se zatím do hovoru s Kubečkovou, jež pořád hlavou usmívavě přisvědčovala. Ale jak muž začal knihy otvírat a titulní listy ukazovat a i nahlas vážně číst, přistoupila ke stolu a starý Pavel s ní. Mladý teď viděl a slyšel, co nikdy neviděl a neslyšel: tituly podivné, švabachem tištěné i červené, velké litery divně spletité. Slyšel, to že je „Manuálník“, to „Postilla“, to „Nešporka“, to „Praxis pietatis“, t. j. o cvičení se v pobožnosti pravé, při kteréž knížce se Kubeček ohlédl po mladém hosti a řekl: „Tu ti nejdřiu půčím.“

A zase schýlily se kulaté brejle ke knihám, a zase novou ukázal: „Historii o těžkých protivenstvích církve české“, pak starý kancionál.

„A tuhle ta,“ podíval se zase přes brejle na mladého, „to je Písmo svatý“. Ukázal na tlustou knihu v kůži s mosaznými sponami.

Zlaté pruhy padaly do jizby, bylo tu světlo a ticho. Jen listy staré té knihy šustěly, jak je Kubeček obracel rychleji, volněji, s přestávkami, kde uhodil na rytinu v textu. A tu se také nezdržel, aby nepověděl, co to zpodobuje.

Mladý tkadlec byl jako u vidění. Tolik knih, tolik čtení! A ta bible! Tak mocná a tolik obrázků v ní!

Čtenářská dychtivost v něm zahořela. Žíznil tak dlouho, a teď tu před ním studánka čisté, hluboké vody, ale v šeru, v hlubokých stínech neznáma a tajemnosti.

Zapadlé oči mu zahořely. Neviděl, jak Kubeček na tátu mrkl, aby se jen na syna podíval, neviděl, že Kubečková se již obrátila, že vítá nového příchozího. Pak přišel druhý se ženou, přišel třetí, za nimi několik mužů a také ženy v plackách, v kabátkách nebo bez nich, muži v koženkách po kolena a v punčochách, nebo i bez punčoch a bosi, chudí tkalci odtud, z Machova, někteří také ze Lhoty a z Bezděkova.

Tu již přestal Kubeček listy v bibli obracet; mladý Pavel uviděl příchozí přespolní i domácí, jak si ruce podávají, jak se upřímně vítají. A říkali si vespolek „bratře“, „sestro“ i bohatý, dle jeho mínění, Křivda, mlynář, s chudými tkalci i s podruhy.

Mladý Pavel viděl to po prvé a hned se mu ten srdečný způsob zalíbil, i to, že k němu přicházeli, ruku mu podávali a pozdravovali.

Sesedli se, kde bylo místo, „na lajci“ podél stěn, na verpánku, na malované truhle plné květů, starší u stolu, kde Kubeček knihy složil a je odšoupl až na jednu, na kancionál, jejž otevřel.

Mladý Pavel se stranou přikrčil v koutku; rozhlížel se jako u vidění. Díval se na všechny, jak sedí vážně, jak spolu upřímně rozprávějí, jak všichni naráz umlkli, když starý Kubeček ohlásil z kancionálu píseň; každý si ji hned ve své knížce vyhledal. I Víšek, jenž býval u nich, u Pavlů, a rád si tak zašprýmařil a někdy se rozchechtal, až to tátu mrzelo.

Všichni pak spustili, muži, ženy, za Kubečkem, jak zanotoval svým hlubokým, křaplavým hlasem.

Venku krásně, zlatý den, vše v zátopě záře, v zelenu; pivoňky hořely, krupičkou kozího pysku bělal se bujný trávník, břehy jeden květ, a nebe tak modré. Světnicí rozléhal se zbožný zpěv mužských a ženských hlasů a ven, otevřenými dveřmi na síň.

Mladému Pavlovi dal někdo kancionál do ruky a mlčky, prstem ukázal mu píseň, on však nezazpíval. Vnímal, naslouchal jen zvukům upřímné pobožnosti, jež mu rozehřívaly srdce do vroucnosti a zbožně je povznášely. Když umlkly, nerozplynula se s nimi posvátná nálada, zvláště když starý Kubeček jal se čísti z Písma.

Četl zvolna, vážně, patrně si vědom své důstojnosti a svého úkonu. Pak i výklad učinil. Mladý tkadlec naslouchal napjatě. Kubeček rozjímal o tom, že byl kšaft Kristův zrušen, o kalichu, jak Kristus nařídil, aby pili z jeho kalicha, slyšel o večeři Páně, taky něco, že se duše přemagnetuje. Než tomuto a lecčemu jinému mladý Pavel nerozuměl. Přestal sledovat, nestačil, ale to, co dobře nechápal, bylo mu posvátně tajemné, a srdce se tomu poddávalo. Mysl se vzdávala něčemu vyššímu (nebyl si toho vědom) v plné odevzdanosti, ze které klíčí záhřevná víra.

Ze shromáždění šel s myslí pohnutou, plnou nových dojmů. V ruce držel knížku „Praxis pietatis“. Myslil na ni, nemohl se dočkat, až si doma s ní zasedne. A zase ten zpěv se mu v duchu ozval, ne celou notou, ale jednotlivými místy. Zaslechl také Kubečkův kazatelský hlas, připadla mu některá jeho slova, jemu nová, neobyčejná.

Na posměch Šulitkův ani nevzpomněl, o zahrady, o lidi před staveními nedbal, jakož také si hrubě nevšiml, že jde s nimi Víšek, že tátovi pořád něco vykládá. Provázel je až k nim, ale ostal venku, kde Pavlová seděla pod třešní, žena ještě dost statná, ne zplna čtyřicítiletá, o hodně mladší nežli její muž.

Syn její vkročil sám do stavení a hned usedl, bylo na dlouhém dni, k oknu a jal se přehlížeti knížku. Zabral se do ní; ani nevěděl a neslyšel, že se před chalupou ozývá Víškův řinčivý chechtot a také mámin smích. Také nezpozoroval, kdy Víšek odešel, že táta vkročiv do světnice, připomenul synovi, aby toho čtení nechal, že už je pozdě. Bylo.

Na skalách na temeni Boru zhasla růžová zář západu, a skály jako zsinaly; lesy ve svahu, od slunce, již černaly, a dole, údolím lehalo šero soumraku. Ztemnělý palouk vydechoval tiše bělavé páry. Nesly se jako přízrak, plížily se mezi černé olše u potoka, kdež houstla tma.

V ní topily se kmeny stromů a jen koruny rozpínaly se ještě nad ní do zásvitu večerních nebes, po lesku osamělé hvězdy, jež vznesla se vysoko v hlubokém modru, první, jako třepetavý skřivánek noci.