U nás

Vzal za dřevěné ucho, otevřel, sehnul hlavu, krok přes vysoký práh, a již byl v Ploškově bytu, zatuchlém, prosáklém zápachem po roští, jímž byl vytopen. Sednička jako klec, ale čistě poklizená, umetená. Jediným pohledem všecko stihl, stěny dávno nebílené, zažloutlé, začoudlé, bez hodin, černý povalový strop, kterého se skoro hlavou dotýkal, v koutě naproti stará kamna zelená, častěji hlínou umazovaná, u podélné stěny nenatřenou postel chudou, vpravo v koutě mezi okénky stůl zkřížených noh, nad ním v rohu obrázky na skle malované, v šeru se tratící. Toliko bílý kůň na jednom, nejspíš brůna sv. Václava, ještě prosvítal a ztracené aureoly svatých mdlým leskem.

Jasanová, nenatřená tabule stolu byla v plnějším světle i rozevřené, staré modlitby na ní, i Plšek sám dlouhých bílých vlasů u stolu mezi okénky, drobný, bez kazajky, v tmavém brucleku s kulatými knoflíky kovovými, od něhož tím běleji odrážely se rukávy čisté košile.

Tu mezi okny, v hasnoucím, sinavém světle byla jeho hubená vrásčitá tvář přibledlejší. Nečetl, seděl v tom tichu přihrbený, se zrakem sklopeným, jako by šla na něj klíbačka.

Ale jak vrzly dveře, pozvedl svých očí. Byly modré, jako již vybledlé a zdály se velké a jako vyvstalé v té hlavě věkem drobnější, spánků jako zeschlých a tváří zapadlých. Zpod hustého, šedého obočí divně pohleděly. V té bledé modři jejich bylo něco neurčitého; zvídaly, ale bez zvědavosti, zkoumaly, ale klidně, netečně, jako by jinam obrácené.

Jak se farář ohlásil, vstal Plšek, nedělně přistrojený, v kalhotách po kolena, v punčochách a střevících, a šoural se od stolu. Byl jako kus zašlého světa. Návštěva, když poznal, jaká je vzácná, ho vzrušila. Chtěl faráři ruku políbit a od stolu vytahoval jedinou svou židli a utíral ji.

Farář sňal plášť a vyhlédnuv oknem po koni, usedl na židli. Plšek musil opět na své místo.

„Slyšel jsem, že teď málo vycházíte, tedy jsem se u vás stavil,“ řekl farář důvěrně, přátelsky a hned dodal, aby stařec nebyl v nejistotě, že jede z Poříče, ze cvičení.

„Děkuju pěkně, děkuju, jemnostpane, že jsou tak mnoho laskavý, já do kostela teď nemožu, ráčej prominout. Je tu věk.“

„Kolik je vám?“

„Ó hodně přes osmdesát, jsem teď na kolátuře asi nejstarší. Eště tu byli Kliment a Khom z Padole, ráčej vědět, ale ti oba přezemřeli, a z pustin Šimek, ten je žiu, ač byl dětma přepranej. Ten jich měl! Šak tadykle poslední jeho vnuk se přiženil sem do Poříče, do Hejnovskýho keře. Ale já jsem svobodnej, jemnostpane,“ připomínal Plšek a zapadlé rty pohnuly se mu úsměvem, „vysoko starej mládenec, jistě nejstarší.“

„A jak se máte?“

„To vědí, kreu starýho k životu nepopichuje. Prauda, dyby tak člověk šel za mladýma lety, to by eště přichválil.“

„Ale taky jste se za mlada dost naďál.“

„A Bože, jemnostpane, a nasloužil, u lidí, na robotě pamatuju eště tu průní, jak byla, než přišly ty patenty, jak tenkrát byla ta leberie pro ni, dyž tenkrát von rychetský ze Rtyně měl guberno. A Rusy pamatuju, ty průní i ty druhý, to jsem už byl v letech, to jsem už léta sloužil, bodejť dyž jsem začal od malička, dyž nám táta umřel, a mámu jsme už taky neměli, To jsem byl nejdřiu za skotáka a brzo, čemu říkajíc skokem, hned za pacholka; za pohůnka skoro ani ne. Na poli jsem začal dělat, jako hákovat, to mně nebylo ještě sedumnáct let.“

„A měl jste na hak dost síly? Svládl jste to?“

„Ňákej čas; já byl dost uborek. To jsem dál eště z denního platu ve Dřevíči ve mlejně, na těch stráních. Bože, to byla taková krutina, suchý úhory, to takhle hrkalo.“ Plšek natáhl, napjal, co mohl, zpříma ruce a třásl jimi, jako se mladé třásly při těžké práci, když držel kleče haku. „To šlo ztěžka, a koně jen co noha nohu mine, a při tom jsem měl strach, aby nesleťali, jak byla převaž řebena na čtvrtým voboru.“

„Kolik jich bylo u mlejna?“

„Čtyry. Ten čtvrtej byl na zadách,“ vykládal Plšek, hovorněji stržen vzpomínkami a rád, že ho někdo poslouchá, a vážně. „Třetí vobor se menoval kotel, ten byl taky zlej, ale nejhůř se dálo na zadách, tu bylo dost nepojezdný země, to kolikrát,“ staroch mluvil živěji a posedl blíže ke stolu, „jak se založilo, utrhlo se to široko, vzepalo, radlice nechytila a zem vyhodila hak. A žiu se znova!“ zvolal prudčeji, jako by vykřikla, krutá, nepoddajná půda. Pak klidněji jako v spokojeném vítězství dodal:

„Ale přecejc se to událo.“

Farář poslouchal s účastenstvím, zvláště tento konec o tuhém, těžkém boji s půdou, o vytrvalosti a houževnaté práci.

„A vydržel jste to tak mladý?!“ ptal se ne bez obdivu.

„Nevydržal, ale dál jsem, dokud jsem moh‘! Dyž on mladší bratr a sestra nic nevydali, to byla eště chasa, a tak jsem musel já. A to se pot s čela hrnul, to si nemusel člověk na ruce ani pliunout, to šáh‘ jen na hlavu. Ale všeho do času – Až jednou se mně na poli kreu spustila čurkou, až ssedala a já zemdlel.“

„A co jste udělal? Jak jste ji zastavil?“

„Utíral jsem ji rukou a hákoval dál, ale kreu jsem nemoh‘ zastavit, až byla kleč od krve celá zamazaná, jak jsem měl ruky zakrváceny. Ale dyž jí mnoho vyteklo, událo se mně zeleno a šecko jako by se točilo. Já toho musel nechat a sotva jsem vypřáh‘.“

„Ležel jste?“

„A ne, brzo sem se sebral, ale přecejc jsem musel dělat něco jinýho, aby se to usadilo. Dovážel jsem mouku.“

„Co jste měl na den?“

„Pět grošů, tak na skrouný živobytí.“

„To jste byl pořád u koní?“

„Dlouho, léta, pak dyž už to tak nešlo, dál jsem na poli, jak to bejvá, až jsem si začal tadyk ten handlíček s kvasnicema. Zdědil jsem to po nebožce sestře i tadyk ten baráček, ale na tom vostal dluh, tadyk –“

„A co bratr –“

„Ten už je dávno v zemi. Jsem teď jako hruška v poli.“

„Nestejská se vám?“

„Dokud može člověk dělat, to se nestejská. Ale takhle –“ stařec se zamlčel, bledě modré oči upřel před se jako v tesknotě, až se zas ozval:

„Nemám co k očekávání.“ Vtom se mu víčka náhle krvavě zarděla. Hned však přejel vrchem dlaně oči a zapadlé, měkké rty, jež se zachvěly, chtěly se pohnout úsměvem.

„Ale cák by taky člověk chtěl,“ řekl s resignací jako na omluvu, „jen aby to pán Bůh nedopouštěl, dyž mně věku prodlužuje,“ vázl na okamžik, jako by se bál vyslovit, čeho se v duši lekal, ten strach, jenž na něj chodíval, „abych nemusel od síně k síni chodit –“

Žebroty se děsil, aby nemusil od prahu k prahu.

Faráři ho bylo líto. Těšil ho nadějí v Boha a dobré lidi a zeptal se ho, jak je teď v zimě, není-li mu zle.

„To ne, chvála Pámbou, to eště de; ňákej groš mně od podzimu vostal, co jsem ušetřil, a já mnoho nespotřebuju. Ňákou tu bramboru, to selky přidaly, a ráno si uvařím kápku kysela nebo úkrop, o polednách za krejcar mlíka a brambory, a tak to de.“

„A jak chleba?“

„Chleba moc ne, je drahej.“

„Kouříte?“

„Ale tak nědy, to mně eště přídě k chuti, ale taky to nemože bejt.“

„Na čtení ještě vidíte,“ farář ukázal na modlitební knížky.

„Už tuze ne, jemnostpane, už se mně litera míhá. Ale takhle v neděli, to si dycky vemu modlitby, dyž nemožu do kostela, to si v knížkách slabikuju, je to jinačí, než dyž se člověk sám modlí pošepmu.“

„Jen se modlete s důvěrou, třeba bez knížek, pánu Bohu je to milo, a kdybyste jen pobožně a ze srdce povzdechl.“

Podíval se na knížky. Byl to „Nebes klíč“.

„Jinačí knížky nemáte?“

„Ne, jen tyhle, ty jsou po sestře a ta je zdědila po nebožce mámě.“

„Myslím ke čtení knížky, ne modlící.“

„Ne, to nemám, ale Petrovickej Braha, von kolovrátník, ten má čtení jen dost a starejch knížek, to vím, to dyž jsem sloužil na Kozejnku ve mlejně, to vo tom poudali – ale prauda, teď to má syn; starej Braha už taky vodešel.“ Umlkl, jako by se zarazil, ale hned zase začal s úsměvem: „Bože, na koho vzpomenu, všichni už přezemřeli, měl bych na krchově co obcházet, známý, a tak –“

Farář vstal a bral si plášť.

Zatím už u stolu světlo haslo; jen západním oknem prošlehl sírově žlutý přísvit, jak se v tu stranu popelavá mračna protrhla. V ostatních koutech se stmívalo, strop černal, kovový svit aureol na skleněných obrázcích zhasl a bílý kůň sv. Václava zapadal v houstnoucí šero.

Tu chvilku, co se farář strojil, nastalo ticho. Jen šouravý krok starého Plška bylo slyšeti, jak vstal od stolu a k faráři se blížil. Staroch pozdvihuje pravici pohnutě povzdychoval, plný vděčnosti i úžasu, a opakoval živě, ne, že by si nepomyslil, že by si jemnostpán na něj vzpomněl, ne, že je tak mnoho laskavý, že mu děkuje, a že bude mít zlou cestu a čí má koně, snad ne Fejtkova, to že jsou takové divoké mrchy mladé.

Pokyvoval hlavou, když uslyšel, že farář nemá Fejtkova koně, ale Rydlova, a pochvaloval, á Rýdl, ten že má hodné koně a věrné. Mluvil, mluvil, ale jako by na něco jiného myslil, až umlkl, a povzdychl je přišoural se až k samému faráři.

„Jemnostpane,“ brada se Plškovi zaklepala, „ráčej dovolit, dyž jsou tak mnoho laskavý, to mám taky starost, na to taky, nejvíc v noci, myslím, až přijde člověku hodina, až umřu –“

„Čeho se lekáte?“ ptal se farář laskavě.

„Že nic po mně nevostane. Při největším šátru nemoh‘ jsem nic na funus uchovat. Co jsem už nato měl, z toho jsem vystrojil sestře funus, pěknej funus, na mši jsem dal, šecko, a teď aby mě tak odtáhli, abych byl teprva jako nebožtík obci na vobtíž – Dycky jsem se dřel do oupadu –“ zavzdychal teskně, hlas mu přeskočil, ale hned si vydechl a chtěl svému hosti políbit ruku, když ho farář upokojil, aby neměl strach, tím aby se nesoužil, že kdyby pán Bůh dopustil a přišla smrt, že on, farář, se už o pohřeb postará.

Stařec, maje oči na něm, počal se usmívat, děkoval a děkoval, zas o funuse začal, že mu doučata a hoši ve vsi i v Padolí slibují, že když je nejstarší mládenec, že mu vystrojí pohřeb, že mu půjdou za mládence a za družice.

„Ale cák mladí blázni, to se jen tak starýmu člověku smějou –“ Řekl to s úsměvem, bez hněvu, jak byl slibem a útěchou farářovou povznesen. U dveří znova překvapen začal děkovat, když mu tam farář vtiskl nějaký groš „na tabák“.

A pak stál, drže groše v hrsti sevřené, přihnutě a jak byl, beze všeho, venku přede dveřmi, on, na nějž si nikdo nevzpomněl a jejž dnes sám jemnostpán navštívil, a díval se za farářem, jak odvazuje koně, jak vsedá do sedla, jak vyjel, dav ještě jednou s pánem Bohem. Hleděl za ním, v tom sychravém podvečeru, jak zajel na blátivou cestu, za níž, za zčernalými vrbami a olšemi dohoříval sírově žlutý pruh západu.

Sychravý van čechral dlouhé, bílé vlasy starého Plška. Bledě modré oči jeho, jež se obracely za jezdcem jako za viděním zapadajícím v šero mezi černými vrbami, v posledním přísvitu sinavého, žlutého pruhu, zaslzely, a naráz roztřásla zima vyjeveného, vzrušeného starocha. Obrátil se a rychle vkročil, zimou a pohnutím sehnutější, do své klícky, jež se již celá zatmívala. –

Farář Havlovický jel opuštěnou silnicí sám a myslil na Plška, na jeho starost o funus, aby mrtvola jeho nebyla na obtíž, na jeho strach, že bude musit od síně k síni.

Tady zase taková výsluha za lopocení po celý život! V stáří, už tak obtížném ještě strach před hladem o posledních dnech života, že musí vzít žebráckou hůl, ten, který do úpadku dřel –

Faráři se kmitlo, jak Plšek vypravuje vykřikl: „A žiu se znova,“ když mu vzdorná půda vyhodila hák. A na to zas: „A přece se to událo!“

Jaká síla, jaká vytrvalost! Vzpomněl na sebe, že také začíná na takové nepojezdné zemi.