U nás

Toho roku 1839 vévodkyně zase nedala oznámiti, že přijede do Ratibořic. Pohodlný čas minul; již foukalo ze strnišť, luka, nejvábnější ozdoba tichého údolí, pokosena. Jen ocún jimi prokvétal a babí léto svítilo na slunci, v němž plápolaly brunatné a zlaté tóny po stromech a křovinách u Oupy, po skupinách mohutných stromů v širých lukách i v zámeckém parku.

V tento čas, už po sv. Václavu, začátkem října, vévodkyně znenadání přijela sama, bez hostí, jen se svou společnicí, se štolbou Panklem, komornými, s lokajem a kočím.

Ratibořický osamělý zámeček zas oživl, ale přece ne tak jako jiná léta, zvláště dokud nebyla vévodkyně rozvedena se svým manželem, kdy hosté se tu sjížděli, domácí i cizí šlechtici, kdy vyjížděli do okolních lesů na hony, kdy se z nich vraceli s hojnou kořistí k hostinám a zábavám.

Vévodkyně vydržela sama v Ratibořicích déle nežli se v služebnictvu a v kancelářích na náchodském zámku nadáli. Nevypudily ji ani husté, bílé mlhy, jež se valívaly údolím po lukách a mezi lesy v jeho bocích, ani prudké větry, zvláště koncem měsíce často bouřící, až parkem hučívalo za dne i v noci. Každého rána byly cesty a stezky v něm zasypány žlutým i rudým, hnědým i ryšavým listím, a bylo co mést, aby stezky byly čisté do chvíle, kdyby si vévodkyně vyšla.

Procházívala se poměrně záhy v plášti, vysoká, statná, silnější nežli byla za posledního pobytu zde. To nejlépe viděli ti z ratibořického služebnictva, kteří s ní nebyli. Také že stařeji a ne tak zdravě vypadá, usoudili, ač těch několik let přes padesát nebylo plně zřejmo v její tváři; zvláště však překvapoval lesk jejích očí, jimž zůstalo mnoho z mladého věku.

Procházívala se více nežli jindy, ale nevyjížděla tak často jako před lety, kdy se ráda stavovala i ve dvořích, sama i s hostmi, a kolikrát i do chléva zašla pokrmit krávy chlebem a podarovat pak hojně šafářku.

Vévodkyně bývala teď zasmušilá a mrzutost na ni často chodila. Tu nejvíce komorné pociťovaly; ale paní jejich nikdy teď už nevzkypěla takovým hněvem, nikdy jich tak nezplísnila, až plakaly, jako bývalo, ale také už nedávala snésti svou garderobu jako jindy po takových chvílích a nedávala komorným z ní šaty, třeba i dvoje, z těžkého hedvábí jako tenkrát, za náhradu žalu a na utišení.

I síla hněvu jí chladla jako jiné vášně. Jako sen, jako pohaslý ranní červánek byly doby blaživého, čistého toužení; parné pak dni žhoucí vášně nepřestaly bez bouří a zklamání. Třikráte se vdala a třikráte se dala rozvésti. Dětí neměla. Romány dožity, vzrušení veliké doby polehlo, po nádheře vídeňského kongresu, který její jméno povznesl, jak její ctižádost toužila, doba bez ruchu, bez skvělosti, léta pravidelného, stále se opakujícího, stejného běhu.

Nejedno vzplanutí pohaslo, nejedna vlna vášně v nic se rozlila, zanechavši kal a rmut. A mládí zmizelo. Touha však zůstala a žízeň, až dychtivé srdce chytilo žárem náboženského nadšení, zatouživši po útěše katolické víry. Vévodkyně byla jista, že jeho hlas tenkráte neklame. Z něho vyrostlo její přesvědčení, tenkráte „plakala a uvěřila“.

Než srdce je nejistý základ přesvědčení. I náboženská zanícenost, která byla její poslední vášní, nehořela již tak jako před desíti lety, kdy v Římě přestoupila do katolické církve. Již jí tak nepovznášela a nekonejšila duši líbezným smírem; vévodkyně nedošla plného uklidnění a zjasnění, nemohla o sobě říci, co řekla tenkráte ještě v rozporech před nastávajícím přestoupením své staré tetě, jak je teta šťastna, že s tichým bolem, přece však s uspokojením, smířena, ano s rozkoší hledí zpět, věří a doufá.

Jí nemohla přítomnost už mnoho dáti, a co dávala, ovšednělo, a budoucnost – Stíny vyvstávaly. Chodily chvíle prázdna, blaseovanosti, chodily i chvíle tichého smutku a smutných úvah. Z nich se utíkala do minulosti, zvláště když kolem ní v háji života tak prosvitovalo. Mnozí a srdci milí odešli na věčnost, jiní uchýlili se ze světa. Kolem mladí vyrůstali, noví přicházeli, mladí, mladí. Ti jinými názory, svým jednáním i tím, jak na její dobu hleděli, bezděky jí vnucovali bolestné poznání, že stárne, že je čas ustoupit. Mládí a krása, mládí, svěžest!

Zbyly jenom ve vzpomínkách; ty tady v tom zákoutí jí kvetly v zámku, v parku, co krok některá se náhle vynořila. Sem přibyla s mladšími sestrami jako děvčátko, kdy otec její ta panství koupil, zde a na náchodském zámku prožila idylu svého mládí, tu pak vládla, když otec zemřel, mladá, sličná, mocná. Sem ráda zajížděla z šumu a ruchu velkých měst a z lesku dvorů, aby tu v jiném ovzduší užívala radostí, aby tu přijímala a hostila hosti domácí i cizozemce z kruhů nejvyšších a nejmocnějších, jak jen nejvyšší ctižádost si mohla přát, i vladaře velikých říší.

Tenkráte v té rozhodné chvíli, kdy Evropa v horečném napětí očekávala, dojde-li k smíru s Napoleonem poraženým na Rusi, nebo přidá-li se císař rakouský k Rusku a Prusku, dojde-li k strašné, rozhodující válce!

Tenkráte, když tu na Ratibořicích obědoval cár Alexander, kdy tu bydleli kancléř Hardenberg, Stadion, Metternich, „její“ Metternich, a pravá ruka jeho, duchaplný von Gentz, i Humboldt, kdy tu spřádali rozhodnutí důležitá pro celou Evropu! Věčně památné dni –

Komu vzpomínat a s kým vzpomínati?

Její společnice slečna de Germont sama byla samá minulost. V šestém roku svého věku opustila Francii s rodiči za revoluce emigrujícími. Léta jedla trpký chléb vyhnancův v Německu, kdež osiřela. Do Francie vrátila se, chudý sirotek, s příbuznou svou markýzou Lavalovou, když Napoleon dosáhl císařské koruny.

Markýza pozbyla za revoluce valnou část svého jmění, a tak její dům ve Faubourg Saint Germain mohl poskytovat jen skrovné pohostinství. Nicméně vyhledávali jej mnozí, poněvadž se tu scházela společnost vynikajících osobností. Nejčastěji přicházel do toho vybraného kroužku Talleyrand a vévodkyně Kuronská, matka vévodkyně Zaháňské a paní na Ratibořicích.

Když po smrti markýzy Lavalové zůstala slečna de Germont zcela opuštěna, pozvala ji vévodkyně Kuronská na své panství Libichov v Němcích. Tam zůstala slečna až do smrti staré vévodkyně i po její smrti, až po letech pozvala ji k sobě vévodkyně Zaháňská. Bylo před čtyřmi lety, kdy se dala rozvésti s třetím svým mužem, hrabětem Schulenburkem.

Stará slečna de Germont pozvání přijala a přijela štíhlá, útlá jako vždy, jenže povadlejší. Ale její ušlechtilá hlava zůstala zajímavá. Vše na ní něžných tónů: vlasy plavé jako len, silně prokvetlé, přibledlá, jemná pleť, bledě modré oči – byla jako originál některé z miniaturních podobizen na slonové kosti, jak je malovali v století, v němž se slečna narodila.

Známost se ihned obnovila a nabyla ponenáhlu v tom věku skoro stejném (slečna byla jen asi o tři léta mladší) intimnějšího rázu. Slečna měla vzdělání i ducha a vyvázla ze všech protivenství svého života s myslí neroztrpčenou. Její pozornost, její zdvořilost šly od srdce; mile hovořila, mnoho pamatovala, znala množství anekdot a příhod z doby, kdy byl ancien régime, vtipkovali, že až i z časů Pompadourové, předčítala pěkně. Hudba byla jí osvěžením i útěchou, divadlo jedinou rozkoší.

Proto začínalo se jí v ratibořické samotě, za pozdního podzimu ještě osamělejší a tišší, stýskati. Vzpomínala na Vídeň, kam se vévodkyně chystala. Než ani povzdechem nedala znáti své tužby, ani slovem nenaznačila svůj údiv, že vévodkyni se letos odtud nechce.

Často chodívaly parkem nebo usedaly na jeho pokraji před zděným pavilonem empirovým, odkudž byl rozhled i na park v nádheře změněných barev i na širá luka před ním se rozkládající až k Oupě v olších a vrbách a za řeku, až k protějšímu zarostlému svahu údolí. V slunečné, tiché záři vše tak krásno; ale vše dýchalo smutkem a tesknou náladou, kdy listí padalo jim k nohám, na stupně pavilonu, na trávníky, na stezky.

Koncem měsíce, jednou dopoledne, kdy byly v parku na procházce, zdvihl se náhle vítr; z hloubi parku zahučel táhlý šum, větve začaly se prudko zmítat, z koruny ryšavého buku před nimi jen pršelo. Vtom zvířilo se listí už spadlé a jako zlatě ryšavá závěj, jako mrak, hnalo se prudce šustíc proti dámám.

Tato bouře listí slečně de Germont pomohla. Vévodkyně vrátila se z větrného, studeného ovzduší do útulného budoiru rudých čalounů zlatě protkávaných a vyjasněných slunečnou září.

„Vám se to dnes nelíbilo,“ řekla s úsměvem vévodkyně sedajíc do křesla u krbu, v němž hořelo.

„Dnes bylo té svěžesti příliš.“

„Bude čas, abychom odjely. Dlouho jsme se zdržely. Letos se mi odtud ani nechce, a nevím proč. Ale mám ráda to hnízdečko. Cítím to, když se blíží loučení.“

„Ó, loučení bývá nebezpečné; zradí často tajené city nebo zjeví jejich sílu.“

„A když i předtucha ztěžuje odchod –“ Vévodkyně hleděla do ohně.

„Předtucha?!“ Slečna stojíc u okna živě sebou hnula úžasem i tichým leknutím, neboť v ten okamžik jasno v budoiru zmizelo, rudé, vyjasněné čalouny jako by zhasly. Slunce zmizelo, mraky se hnaly po nebi; pozadí komnaty ztemnělo. Venku zahučel vítr. Dámy na okamžik ztichly; až vévodkyně promluvila zamyšleně:

„Kdož ví, kdy sem zase přijedu, a přijedu-li vůbec.“

„Oh, jaké myšlenky!“

„Počítejte; víte, v jakém věku mou matku stihla mrtvice. Do těch let mně mnoho neschází.“

„Ale Jeho výsost, pan otec váš dožil vysokého věku.“

Vévodkyně pohnula hlavou.

„Vy věříte také v předtuchy, slečno. Ach, nechme toho, je hrozno na to myslit.“ Rychle se obrátila po stole opodál, na němž ležely knihy, a ptala se:

„Co budeme číst? Jsou tu novinky?“

„Ano, samé novinky. ; přichystala jsem je.“

„Gentzovy listy! Vidíte, tady v tomto budoiru býval; on, Hardenberg, Humboldt, kníže –“ Mínila Metternicha. „Gentz byl duchaplný muž, ale bez mravní vznešenosti. Epikurejský, jenž světem opovrhoval. Znal mnoho, znal lidi. Dovedl být i perfidní – ó – Už je historickou osobností.“ A trpce se usmávši, opakovala: „Historická osobnost.“ Myslila na sebe. Náhle se otázala:

„Komu jsou ty listy? Přehlédla jste je?“

„Nejzajímavější jsou Rahele.“

„Rahele! Vidíte, jaké měl Gentz štěstí. Takové přátelství s Rahelou. Našel porozumění, měl komu svěřovat tajnosti svých radostí i svých žalů. Cítil-li je – Odkud píše – Prosím vás –“ a vzavši knihu do ruky přemítala listy, přehlížela stránky, až pojednou usmávši se, začala sama:

„Poslyšte tohle to: ‚Jsem pekelně blaseován, poznal jsem toho tolik na světě a tolik jsem toho užil, takže s ilusemi a marnivým třpytem nikdo u mne nepochodí –‘ Vidíte?“ Obrátila list, dva, rychle přehlížejíc stránky, zakrátko hlásila živě, ne bez škodolibosti:

‘ Ah –“ a chvatně srovnávala data obou listů.

„Toto psal rok po tam tom! Já znala jeho zbožnost. Věřil-li vůbec. Tato ukázka snad dostačí.“ Vrátila knihu.

„Jeden list psal také zde, v Ratibořicích, roku třináctého,“ podotkla slečna de Germont.

„Ah, to čtěte. Snad o sobě něco uslyším.“

Slečna usednuvši proti vévodkyni, četla:

„Místo, kde nyní meškám, je zámeček vévodkyně Zaháňské, dvě hodiny cesty od Náchoda. Vyvolil jsem si toto místo za svůj hlavní stan, poněvadž tu sedím ve středu velikých vyjednávání a při tom přece užívám všeho pohodlí a všech příjemností života.“

Vévodkyně se usmála, pokývla hlavou a usmála se zas, už bez ironie, když slečna četla dále:

„Paříž, Vídeň, Berlín i Petrohrad propadají se vniveč proti Jičínu, Reichenbachu, Ratibořicům a Opočnu. V Jičíně, šest hodin odtud, je císař s Metternichem, v Opočně, tři hodiny odtud, přebýval celý týden cár s dvěma sestrami. Dnes, teď právě, stoloval cár s námi v Ratibořicích u vévodkyně. Ratibořice jsou ústředním shromaždištěm, zde se dály velké věci. O rozčilení, ve kterém jsem po několik neděl, nemáte tušení. Vím vše; žádný člověk na světě neví o současných dějinách tolik jako já, neboť v takové intimitě se všemi hlavními stranami a osobnostmi najednou nebyl nikdo. Škoda, že to vše je ztraceno pro současníky i budoucí. Abych o tom mluvil, na to jsem příliš uzavřený, příliš diplomat, příliš líný, blaseovaný a příliš zlomyslný – – Zestárl jsem velmi a stal jsem se velmi zlým.“

„Tak upřímným nebyl k nikomu. Intimní byl tenkrát, sám vyznává, se všemi stranami, a měl sloužit jen jedné. Ach tenkráte. Ale jak tomu dávno, jak dávno – Bezmála už třicet let!“ povzdechla, náhle se však optala:

„Píše ještě něco o Ratibořicích?“

„Již nic, ale o vás, Výsosti, je tu ještě jednou zmínka; četla jsem včera, že jste roku třináctého, když jste meškala v Praze, neměla s sebou ani jediné francouzské knihy; tenkráte sháněl Gentz francouzské knihy Rahele.“

„O tom už nevím.“

Ohlédla se po oknech; první kapky o ně zaharašily. V pozadí červeného budoiru se více stmívalo. Vtom vstoupil lokaj ohlašuje faráře z Padolí. Vévodkyni se pohnulo obočí a dost nevrle se ptala, jak se jmenuje.

„Havlovický, bývalý zámecký kaplan v Náchodě.“

Vévodkyni se čelo zase srovnalo a hned se obrátila k slečně.

„Má sem daleko, promluvím s ním. Ale jen na okamžik přerušíme čtení.“

Slečna odešla; vstoupil farář v černém, dlouhém kabátě, v pantalonech. Vévodkyně se na něj dobře pamatovala, ale již dávno ho neviděla. Proto ji černovlasý farář výrazného obličeje, urostlé postavy příjemně překvapil, i vážný jeho a přece ne těžkopádný způsob, jeho plynná řeč i zvučný hlas.

Přišel poděkovat za velký dar, kterým vévodkyně umožnila pobyt nadaného mladíka na malířské škole v Praze, jak jeho žádost loni podal. Okamžik vzpomínala a vzpomněla. Vlídně řekla, že tu žádost ráda vyslyšela, že ji těšilo, když se vyskytl na jejím panství takový talent.

„Potřeboval by zas?“ doložila. „Prospívá?“

Farář oznámil, že Hilma zemřel, a na dotaz, co se mu stalo, pověděl i příčinu té nemoci i všechen neblahý osud sirotkův stručně několika událostmi z jeho života, osiřením, pasáckou službou, jeho pašerskou nehodou osudnou i jak, dostav se na krejčovinu, nepřestal toužiti po umění.

Vévodkyně se zájmem naslouchavši upřela na něj zkoumavě oči a zeptala se:

„Nemyslíte, pane faráři, že by byl šťastnější, t. j. že by byl méně trpěl, kdyby byl ostal při tom řemesle?“

Lehký, rudý stín mihl se farářovi čelem.

„Výsosti, také jsem o tom přemýšlel. Snad. Ale hřivna nemá zůstat zakopána. Ten mladík nebyl si jí s počátku vědom, ale já o ní věděl; myslil jsem, že je povinností každého, kdo může, povznášeti bližního z horšího k lepšímu, z nízkého k vyššímu –“

„A vzbuzují-li se marné touhy? V touze není klidu, není štěstí.“

„Klid je štěstí, Výsosti?“

„Klid duše.“

„Ano, ale kdo v kterém povolání jej má celý a nerušený, bez stínů minulosti, beze strachu budoucnosti?“

„To je pravda.“ A zamyšlujíc se opakovala: „Strach budoucnosti, t. j. strach –“ nedořekla však a náhle obrátila hovor:

„Jak je u vás, jaký je u vás lid?“

„Děkuji, Výsosti, dobrý, ale celkem velmi chudý.“

„Máte snad proto nedostatečné důchody,“ rychle se zeptala.

„To ne, Výsosti, já jsem úplně spokojen; ale kdyby bylo možná, aby lid si mohl více vydělat, hlavně chudí tkalci. Bylo by jen možná,“ rychle doplňoval, chytaje se příležitosti a opakuje to, co vévodkyni už jednou, před lety přednesl a nač ona docela zapomněla, „kdyby bylo možná povznést jejich tkalcovské řemeslo, hlavně školami po belgickém způsobu.“

„Ah!“ žasla patrně překvapena. „Jaké plány! Teď vidím, že v klidu štěstí nehledáte. Ale bylo by asi zase zklamání. Ten lid by něco takového ani nechtěl. Slyším, že nemají chuti pracovati, že se tu vzmáhají zase krádeže. Pan hospodářský rada v Náchodě mi o tom vykládal, a že bude potřeba přísně zakročit.“

Farář zčervenal, jak v něm náhle prošlehl hněv na vrchního Essentra; než opanoval se.

„Výsosti,“ řekl s nuceným úsměvem, „já bych, s dovolením, byl té rady, aby se dle možnosti umírnil nedostatek mezi lidem a užilo se mírných prostředků.“

„Jakých?“

„Více škol kdyby bylo a lepších.“

„To jsou ideální prostředky, pane faráři. Jisté?“ a jejími rty pohnul úsměv nedůvěry. „A drahé! Máte snad nějaké přání, pane faráři?“

Farář vycítil, že nechce se jí dále o tom mluvit; roztrpčen nad tou lhostejností pro lid, poděkoval, že nemá žádného přání, ač měl. Když sem vyjížděl, chystal se, že se, když by se příležitost naskytla, zmíní o své žádosti o novou faru. Neučinil tak a nespokojen vyšel ze zámku.

Vévodkyně okamžik na něj myslila, jaký to divný farář ve svých náhledech, jiný nežli ti ostatní. A nic nechtěl, nic a jak resolutně děkoval. Kdo že má klid duše bez stínu minulosti, bez strachu budoucnosti, řekl. Co myslil – Strach konce, strach konce –

Venku v parku zahučel vítr, dešť šlehl do oken. V rudé komnatě zešeřilo se, takže zář v krbu rudě zasvítila.

Vévodkyně chtějíc se vytrhnouti děsivému myšlení na hrob a smrt, sáhla po knize Gentzových listů vedle na křesle. Obracela stránky, až jí zrak uvázl na jméně de Ligne, dobrého, milého známého, tenkráte z dob kongressových.

„Podivila byste se,“ oznamoval Gentz, „jak princ de Ligne od podzimu sešel. Je to přece jen strašlivá věc – stáří a smrt.“

Dále nečetla. Stáří a smrt! A Gentz, náhle jí připadlo, že to slýchala, že se smrti také tak hrozně bál. Stáří a smrt – Stáří je tu, a –

Vstoupila slečna de Germont a svým mírným, milým způsobem optala se, má-li čísti dále.

„Ne, ne, má drahá,“ vévodkyně pohodila knihou na stůl. „Ne – a zítra pojedeme. Tady v té samotě přicházejí přece jen takové teskné myšlenky.“

Bledě modré oči slečny Germont vyjasnily se tichou radostí. Odtud!