U nás

Léta 1829. Tu středu po Hromnicích odbýval se v Polici jak obyčejně trh na plátna. Přišel tam také s kopou z Padolí Zejdl, ne nejprvnější, neboť náměstí se již hemžilo tkalci; stáli v kupkách i v celých houfech, a jako vždy v chatrném obleku na vyhublých postavách. Na nich bylo znáti všechen nedostatek i nouzi, na přepadlých lících, jež za ranního mrazu zbledla do zsinava nebo se rděla, jak je vítr ošlehal zlou cestou i necestou z dolin i s vrchů.

Nebe bylo zasmušilé, plno těžkých, sivých oblaků. Tkalci čekali, až začne trh; čekali mlčky i hovořili, posteskovali si na drahotu, že není ani na chlíb, posteskovali na domácí svízele, na nemoc, a nejvíc o tom jednali, jaký bude trh, přidají-li nebo utrhnou-li zas, a toť že bez toho, že se to nechce lepšit už od loňského roku, kupci že se vymlouvají na malý odbyt za hranice a za moře, plátna že tak nejdou, že začínají všude strašit bavlněným zbožím.

Ten onen se zasmál, nevěře, to že bodejť, bavlněné zboží, co to je, ta bavlna, to je proti plátnu jistě handra, a pak co by bylo s tkalcovským lidem jako tady, to aby ho podávili nebo aby umřel hlady, to že přec nejde. Škarohlídové však na to nic nedali, na ty „handry“, ať si jsou, když jsou přece jen prý hodně levnější a o lid že takovým boháčům a pánům nejde, ať třeba pochcípá, to že budou ještě radši, co jim sejde na takových hladových tkalcích –

Ale jako by uťal, když na ty zástupy, z nichž se nesl šum a bzučivá směs hlasů až do klenutých podsíní, povztyčen na sloupu u kříže v náměstí plechový praporec s českým lvem a polickým znakem, když do toho hukotu zarachotil buben na znamení, že se trh počíná. Houfy se hnuly, a proudem valily se k podsíni radnice a každý se tlačil, aby co nejdříve se dostal se svou kopou k některé stolici kupecké.

Tak také Zejdl padolský prodíral se k pilíři podsíně, ke stolici broumovského Valcla, jenž v bačkorách přes boty, v kožichu, v bobrové čepici s šálem kolem krku, zardělý po dobré snídani seděl na vysoké stolici nad těmi ubožáky zimomřivými jako vladař nad otroky.

A tu, jak se tak Zejdl tlačil, zahlédl mladého Pavla ze Lhoty. Užasl, že ho tu vidí, a zkřikl na něj. Pavel byl rád, že se tak se Zejdlem sešel, ale poněvadž nemohli tu spolu ani promluvit, dali si slovo, že až prodají, sejdou se nahoře v ulici před hospodou.

Tak se stalo.

„Že tě zas vidím!“ začal Zejdl. „Slyšal jsem, že ses na podzim domů k mámě navrátil, jak jsme mysleli.“

„Nebylo eště dost jisto, Kubeček mně zas zkázal.“

„Tos byl pořád v Levíně?“

„Do vánoc. Od vánoc jsem v Tysu, našel jsem tam dílo; teď nemám ke Škodovým daleko.“

„A že seš tadyk –“

„Přišel jsem.“ Pavel se ohlédl a ztlumil hlas. „Mámě jsem dodal kopu, a tak jsem ji přines‘ na trh. Ale nejhlaunějc jsem tu k vůli ženění.“

„Povolení už máš?“

„Eště ne, šak právě čekám na Kubečka. On už napřed skrze to tu jednal. Má tu ňákou dobrou známost, souseda zdejšího, a ten se zas zná s pány na kancaláři, a tak jsme dnes přišli.“

„Kdák je?“

„S tím sousedem. Přijde pro mě. Dyby pán Bůh dal a vymoh‘ to povolení!“ Povzdechl a hned jako by sebe těšil, dodal: „Mohlo by to jít, Víšek je v zemi a jinej ně škodit nebude.“

„Dybys tak –“ a Zejdl sevřel palec s ukazovákem a mnul je.

„Pár dvacetníků jsem na to uskládal.“

„To by to mohlo jít,“ Zejdl se usmál. „To je na kancaláři dobrá mast. A jak,“ vzpomněl, „Škodovi, jak oni s dovolením –“

„Cák, těm to půdě na Opočně.“

„Ale je zima, pojď se vořát. Šak on tě Kubeček najde.“

Vešli do hospody plné kočí a sedláků v ovčích kožichách s květy živých pestrých barev. Zejdl si dal čtvrtku kořalky, Pavel talíř zapražené polévky. Jindy by ji byl slupl jako med, dnes však skoro ani nevěděl, co jí. Přes tu chvíli se ohlédl po dveřích, nejde-li Kubeček. Přišel až za chvíli, volně, klidně, jako vždycky. Napřed se uvítal se Zejdlem, pak si dal sklenici piva, a pak teprve obrátil se na Pavla, jenž s něho nespouštěl dychtivé své oči.

„Musíš na kancalář,“ začal. V Pavlovi hrklo. Hned nepromluvil, jen ohryzek mu v krku sklouzl, jak polkl slinu. Pak vyhrkl:

„Pude to?“

„Už to je. Jen se tam musíš eště okázat.“

Pavel už vstal a bral čepici; Kubeček se usmál a pohladil věneček svých šedých vousů.

„Jseš celej žavej. Dřiu musíš vědět, ke komu a co –“

A pověděl mu to všechno a jak se přihlásit.

Za půl hodiny se Pavel vrátil; byl červenější a tmavé zapadlé jeho oči zjasněly jako všecka jeho tvář vnitřním radostným pohnutím.

„Tak už to mám,“ vydechl, jak stanul u stolu, a vytáhl ceduličku. „Zaplať vám to pán Bůh, strejc,“ děkoval Kubečkovi upřímně, z duše. „Dyby vás nebylo! Všeno to bylo, jak jste poudal. Jen se mě optali, esli se tam přižením a kdo bude mít naši chalpu. Já ušecko řek‘, jak chtěli, něco zapsali, pak mě dali tu cedulku a já, pane, pospíchal, aby ně snad zpátky nezavolali –“ Tu se teprve usmál, a hned upomínal, že by snad už mohli jít, jako by se bál v Polici ostat.

Když se před hospodou rozcházeli, řekl Zejdl Pavlovi:

„Pán Bůh ti dej štěstí, bratře Pavle, a Škodovy pozdravuj. Viď, že se to jináč půdě nežli tenkrát, dyž jsme se tu po prvé sešli. Tomu už je –“

„Šístej rok. Tenkrát, oh – To mně bylo do mračku. A dost jsem zkusil, ale s pomocí Boží –“

„Pán Bůh šecko dobře řídí,“ doplnil Kubeček. „No, bratře Zejdle, musíme jít, s pánem Bohem aušecky doma pozdravuj.“

Obrátil se s Pavlem na machovskou stranu. Ten, jak před třemi dny ze svého nového místa v Tysu šel domů k mámě do Lhoty, radostně nepospíchal. To, že se loni v Levíně k němu tak měla, když za ním přišla, jak nejprve jen na sebe pomyslila a na jeho nevěstu se ani slovem nezeptala, zůstalo mu v mysli. Ten suk nevyrovnal se ani teď doma, když přišel. Máma ho sice dost ráda viděla, ale když začal o ženění, chtěla mu to vymlouvat, aby ostal raději tu s ní, že bude na tom líp, že bude ve svém a že nebude mít tolik dření jako tam, a tam že bude přece jen na cizím.

Až zčervenal pro tu řeč, z níž cítil, jakou má matka pořád nejhlavnější starost jen o sebe. A když se vrátil z Police, neušlo mu, jak se její obličej protáhl, když uslyšela, že páni povolení dali. Zavzdychala, tak že bude zase sama, že ji opustí. Pavel seděl právě u stolu u misky bramborů. Jak to máma od kamen tak řekla, pustil nůž na stůl.

„Já vás opustit k vůli cizím lidem?! Kdopak ně vlastně vyhnal z domu a k vůli komu? Radši o tom, mámo, nemluute. Je-li vám tak o mě, tak se za ňákej čas k vám s Martou přistěhujeme.“

Shrabujíc s lavičky u kamen šlupiny, aby je dala usušit, dělala, jako by neslyšela, ale v duchu se zlobivě divila, že ten hoch je celý jiný, že takový ostrý nebýval, že si dal jindy říct.

Ještě ten den navečer šel Pavel dát s Bohem tetce Bitnarce a Kubečkovým. Starou tetku sice tížilo, že si bere „beranku“, ale přec mu jen domlouvala a upřímně aby tam neostal, aby se přistěhovali sem. Pověděl, že teď to nemůže být, a posteskl si zároveň na matku.

„To je máma, to je prauda!“ zahubovala Bitnarka. „Dyby nebyla už tak svedená, dyby ji eště nědo chtěl, nic bych za to nedala, že by měla oddauky eště dřiu nežli ty.“

Ráno za šera odešel, odpoledne pak byl v Škodově samotě. K té nejprve pospíchal oznámit, jak pochodil, ukázat ceduličku, na kterou tak toužebně čekali. Navečer se vrátil na své místo do sousedství, kde dělal za tovaryše.

Povolení pro Martu dosáhli na Opočně bez nesnází.

Po velikonocích se s ní vydal na Hrádek, na katolickou faru, kde podle zákona se musili ohlásit a požádat, aby byli oddáni.

Farář, statný, černovlasý, se divil a nerad viděl, že Pavel, katolík rodem, vstupuje v manželství s evangeličkou. Když nabádal, aby si to rozmyslil, že taková manželství nebývají požehnána, odvětil Pavel skromně, ale pevně:

„Jemnostpane, já siušecko už rozmyslil.“

„A snad i to, že přestoupíte, až vás bude ženina strana přemlouvat,“ zvolal farář.

Marta se zalekla a pohlédla úzkostlivě na svého ženicha.

Pavel však klidně odvětil:

„Já se, jemnostpane přemlouvat nedám, já dycky jen podle svědomí.“

„Jste vy, myslím!“ vyhrkl farář prudčeji. „Že vám tu cedulku taky dali! No, radši abysme se tu víc neviděli. S pánem Bohem!“ Mínil, aby Pavel nepřišel stran odstupu.

Po poslední ohlášce v úterý měl svatby. Byly bez hluku a slávy. K oltáři přišli záhy zrána s malým průvodem mládence, družičky a svědků. Z rodičů obou stran nebyl nikdo. Otcové zemřeli, nevěstina matka nemohla a ženichova nepřišla, ač jí dal včas vědět a pozval ji sám s nevěstou. Bylo mu to líto, nejvíce k vůli Martě a její matce, neboť před nimi tajil do té chvíle, jak se k němu matka měla.

Tak tiše a bez hodův odbyli sňatek, ale v tichu, vřelé radosti, že se už mají po takových a dlouhých nesnázích. Pavel hned po oddavkách zůstal u Škodů. Chutě zase zasedl za stav, veseleji nežli když sem po prvé přišel.

Tovaryšku pustili a za druhým stavem dělala zase Marta, kdykoliv měla chvíli volnou. Tu stav její zahlučel do neustálého rachotu stavu Pavlova a v ten hlomozný hlas zavzněl často zpěv mladých manželů. Zazpívali si teď častěji nežli za svobody a k večeru vždy: „A nyní se den nachýlil a slunce zapadá –“

Pavel jak teď už neměl starostí s ženěním i s vojnou, začal se více pohřižovat ve vážné otázky, kterými se již doma, ve Lhotě, zabýval, hned „jak se mu mysl otevřela“, jak říkal. Z toho míval boje sám s sebou; teď však se již nekolísal, neváhal, netrudil se jako doma, kdy často, jak na půdě o víře rozvažoval, nemohl spáti, když to, co slyšel u Kubečků i co četl, sem tam obracel, když často narazil na tvrdý suk rozporu, až se z toho někdy zpotil a zemdlel. V tom prvním rozvlažení mocně účinkovaly schůzky u Kubečků. Mezi „bratřími“ se mu líbilo tu i pak v Padolí i mezi tysskými. Ale ještě když v Roketníku dělal, bylo pomyšlení na odstup něco těžkého. Ještě držela, třeba již posledními, tenkými svazy, pouta mladých let, jejich dojmy, školy i kostela –

Ale u Škodů, když se v nové víře utvrdil, kdež, jak si říkal, se mu rozjasnilo, pomýšlel bez obav duše a nepokoje na změnu víry. A když se oženil, chystal se na ni. Věděl, že to nebude snadné, že bude musit bojovat, že, nežli jej propustí z katolické církve, bude musit choditi na Hrádek na faru na šestinedělní cvičení či examen, které farář mohl třeba na rok i na více protáhnouti. Věděl, že po tu dobu nebude směti nikam do sboru, nikam do shromáždění bratří, věděl, že mnohé duše, které to podnikly, nevydržely.

Ale Pavel se odhodlal, že se ohlásí. Tížiloť ho, že je jako pokrytec, že není celý, ale obojetný; pak chtěl také k vůli ženě, když jí tenkrát na jaře u březiny slíbil a jak jistě také od něho nebožtík Škoda očekával, a jak by jistě také vlastní otec jeho učinil, kdyby zůstal. Ti dva nebožtíci jako by ho napomínali, aby teď, když nemá jiných překážek, už neodkládal.

A rozhodl se. Jedné neděle po žních zašel ze své samoty do roztroušené vsi požádat dvou „bratří“, aby mu byli za svědky, aby za týden po nešporách na něj čekali na Hrádku před farou. Té druhé neděle odpoledne ustrojiv se na cestu a již na odchodu, u samého prahu, řekl své mladé ženě:

„Marto, přišla hodina. Modli se, abych exám proved‘.“

Vzdychla a jak mu ruku podala, jak se na něj podívala potěšená i jatá náhlou obavou, viděl, jak s ním cítí, jak půjde v duchu s ním a za ním.

Na Hrádku před farou čekali už oba „bratří“, starší dva bratří z Tysu, dobří přátelé nebožtíka Škody. Měli mu posloužiti za svědky, před kterými měl podle zákona ohlásiti svůj úmysl, že chce odstoupiti od katolické víry. Jak je shlédl, jak mu mlčky a vážně podali ruce, jako by jím strach zachvěl. Oči mu neklidněji zahořely a hlas jeho, jak promluvil, byl jako zamlžený. Když vstupovali do fary, povzdechl si z hloubi pohnutého srdce:

„Pane Bože, dej mně své výmluvnosti.“

Faráře potkali na síni. Venku byl parný den, tu na síni příjemný chládek. Farář s uvolněným kolárkem v polorozepjaté vestě chystal se z čeledníku do svého pokoje. Jak je zahlédl, ihned stanul. Ty dva starší znal, že jsou evangelíci. A Pavel (zapamatoval si ho od oddavek) mezi nimi!

Farář se zasmušil a zeptal se, čeho si přejí.

„Jemnostpane,“ začal Pavel, „přicházíme tu před těmahle svědky ohlásit, že odstupuju od římsko-katolické víry a přestupuju k evangelické, helvetské.“ Vnitřní chvění ho v tu chvíli opustilo, jak ta rozhodná slova vyřkl. Farář nespouštěje s něho očí, živě zvolal:

„Tak se tu přece uvidíme! Já si to myslil, že přijdete! Ale co to děláte? Rozvažte si to! Proč chcete opustit, v co vaši předkové věřili? Nerušte ten slib, který za vás vaši kmotrové na křtu svatém učinili! Pojďte se mnou!“ pozval pojednou a vedl je do svého pokoje. Svědkové zůstali v pokoji u dveří. Pavel postavil se dopředu. Farář, jak vkročili, se ho optal, má-li právní léta.

„Mám, jak viděli na křtícím listu, bude mně šestadvacet let.“

„Jen mně řekněte,“ ptal se farář naléhavě, „proč to děláte, co se vám nelíbí v římsko-katolické církvi?“

„Jemnostpane, nechci věřit, co není psáno, a že zrušili Kristův kšaft, jak řekl: ‚Pijte z toho kalicha‘.“

„To povídáte vy!“ Farář se rozehříval. „Tak to se vám tak tuze líbí!“

„Ano, při svátosti večeře Páně podobojí způsobou přijímání; a jináč neudělám,“ Pavel nabýval rozhodnutí, „tak na tom ohlášení zůstávám.“

Farář zčervenav po čele zostra připomenul:

„Ale ohlášení musí být dvojí. Tak na to druhé přijďte za čtvrt léta.“

Oba svědkové u dveří hnuli se překvapením a užasle hleděli na faráře. Pavel však, jemuž v tom vzrušení proskočily na pohublých tvářích rudé skvrny, trhl rukou a hned se bránil:

„To ne, jemnostpane!“ Hlas jeho zněl plněji, ostřeji. „Podle zákona musím ve čtyřech nedělích dvakrát svůj odstup ohlásit. Tak to přijdu dřiu nežli za čtvrt léta, jak je právo a povinnost.“

„Vy budete předpisovat!“ hájil se farář rozhorleně, nepopřel však, čím se Pavel ohradil. „Vy! A mně jen spokojenost kazit!“ To mluvil před sebe, jako všeobecně, pak se pojednou k Pavlovi otočil a optal se:

„Tak zůstáváte na svém ohlášení?“

„Zůstávám, prosím.“ Odpověď v tónu mírná zněla však pevně.

„No, snad si to rozmyslíte, snad si dáte říct. Teď jděte s pánem Bohem.“

Pavel rozloučiv se na kraji městečka se svými svědky, obrátil se rovnou domů. Po prvním tom kroku pocítil uvolnění. Ale vzrušení v něm ještě nevychvělo. Proto pospíchal; než i proto také, aby již mohl Martě povědět. Myslil na ni, jak asi čeká před stavením, pod stromy, jak vyhlíží; a setkal se s ní na kraji údolíčka vedoucího k jejich příbytku. Byl by ji ve svém chvatu minul, jak seděla ve břehu, ve stínu několika javorů, neodvracejíc očí od cesty z Hrádku, kam dychtivě vyhlížela. Musila na něj zavolat. Otočil se a hned byl u ní.

„Nemohla jsem dočkat, neměla jsem doma stání. Jak –“

„Průní krok už je.“ A vypravoval cestou obšírně všecko, jak se s bratřími sešel, jak s farářem, co mluvili.

Druhý krok učinil ve čtyřech nedělích. To již vál vítr se strnisek a mlhy zaléhaly lesy. Pavel přišel na hrádeckou faru s těmiže svědky jako po prvé. Farář se tentokrát úsilněji přičiňoval, aby Pavel své ohlášení odvolal. Vida však, že neodvolá, mávl rukou a rozhodl:

„Tak tedy začnu examen. Na první cvičení přijďte za tři neděle.“

Nebylo odvolání proti té dlouhé lhůtě.

„Tak to bude protahovat,“ řekl Pavel zasmušile, když vyšli z fary.

„Bude bratře,“ přisvědčil jeden ze svědků, „a exám je těžká věc. Pomoz ti pán Bůh!“