U nás

Oba kněží na kousek mlčeli; až pastor opět začal:

„V Boleslavi jsem vystudoval gymnasium.“

„A jak jste se dostal, nemějte mou otázku za sprostou zvědavost, až do Pruska a sem?“

Zahýbali za poslední stavení, dostali se na stezník vedoucí výš, ale nevysoko, do polí, roztáhlých směrem k Padolí, nerovně, oupady, dolci a zase rovnými lány. Všecka ta výšina byla zaplavena ostře žlutou září slunce chýlícího se k západu.

Pastor, jenž držel slaměný klobouk v ruce, zastavil se na farářovu otázku. Bylo při lánu dozrávajícího žita na kvetoucí mezi, ze které, jak šli, vyletovaly bílé, malé můrky.

„S vámi o tom, pane faráři, mohu promluvit,“ začal s „vy“, když slyšel Havlovického důsledně vykat, „vám, doufám, nebudu na pohoršení. Slyšel jsem o vás už tolik, lid vás chválí i ti, nevědomky, kteří s vašimi novotami nejsou spokojeni.“

Vtom se zpět obrátil a ukázal na skalnatý, táhlý Bor, planoucí v západu, na vrchy vedle něho a chlumy před ním ukrývající Stroužné, jeho ves s chudičkým kostelíkem a s chudší ještě farkou.

„Hledal jsem pravdu, zamiloval jsem si filosofii,“ povídal klidně, bez pathosu, s tichým úsměvem, „šel jsem za mudrci, chtěl jsem až k moři a Bůh ví kam, a dostal jsem se do tohohle kouta mezi chudé tkalce; abyste rozuměl, pane faráři,“ obrátil se po Havlovickém, „ostatně jste jistě už slyšel, že jsem měl být katolickým knězem.“

„Vy jste jím nebyl?! Povídali, že jste byl piaristou v Litomyšli.“

„Ano, ale jen klerikem. Když jsem vystudoval gymnasium, vstoupil jsem k piaristům; byl jsem u nich v Benešově, v Berouně, odtud mne poslali do Litomyšle. Tam jsem byl žákem Bonifacia Buzka,“ dodal rychleji, jako by se chtěl pochlubit.

„Slyšel jsem ho tuze chválit.“

„Ó, to je muž velmi srdečný a pocvičený, tak ctný a nábožný jako dobrotivý,“ chválil pastor horlivě. „A hlubokomyslný, však proto samé musil snášeti mnohé útisky. Pořád ho přesazovali; teď je někde na Moravě, ani jistě nevím.“

„A ten?“

„Ten mne uvedl ve filosofii, ten mně ukázal cestu. Ostatek šel jsem sám.“ Okamžik se zamyslil, ale vytrhnuv se, rychleji pokračoval, jako by chtěl dohonit nebo brzo odbýt: „V Litomyšli se to rozhodlo. Klášterní zahrada a ten můj pokojíček by mohly povídat. Co jsem se nachodil, napřemýšlel – Svědomí mně nedalo, měl jsem se za pokrytce. Jako klerik jsem učil na škole. Měl jsem učit, čemu –“ Stihl, že farář Havlovický se zachmuřil. Pastor bezděky se odmlčev, pokračoval pak:

„Byl to těžký boj. Ale šel jsem. Chtěl jsem do Královce, do Königsberku, vědí,“ maně zas zaonikal.

„Do Královce?! Proč zrovna tam?“

„Protože tam přednášel profesor Herbart. Na stolici Kantově,“ dodal. „V Litomyšli jsem četl jeho, jako Herbartovo, Einleitung in die Philosophie a jiné, četl a také zamiloval.“

Tvář Havlovického se změnila náhlým překvapením. Do té chvíle cítil se, ač si to nepřiznal, nějak povznesenější, a stín odpadlictví na pastorovi přece také překážel, třebaže ho pro ně nezatracoval jako kostelecký farář. Teď ucítil moc silné vůle a tušil velké filosofické vzdělání, jakéhož sám neměl. To budilo respekt. Pastor začínal se mu jevit jiným nežli jak si jej myslil do tohoto okamžiku.

„Až do Königsberku, do Královce jsem se nedostal,“ pokračoval pastor Bergmann. „S nouzí do Vratislavi. S prázdnou kapsou se těžko cestuje. Ve Vratislavi jsem pak uvázl. S počátku bylo zle. Přišel jsem na podzim, pak uhodila tvrdá zima. Nedostávalo se všeho, jen ne chuti studovat. No, ale klarinet, muzika Čecha neopustila, pak ukápla konečně také nějaká kondice. Při tom jsem studoval filosofii u Branisa, historii u Wachlera. A tam jsem se –“ mluvil volněji, „odvrátil od racionalismu, od jednostranného rozumnictví.“

„A z filosofa stal se zase theolog,“ vpadl Havlovický ne bez výčitky, „jenže helvetský.“

„Jenže se teď srovnal ve svém svědomí,“ odvětil pastor ostřeji, ale hned mírněji pokračoval: „Ale po Královci jsem pořád ještě toužil; chtěl jsem tam, a tu mne zavolá David Schulz, starší konsistorní rady, a povídá: ‚Na Stroužném v kladském kraji je malá evangelická obecnost žádostivá duchovního pastýře. ‘ Ale teď už s tou autobiografií jdu moc do široka.“ Pastor usmívaje se přestal.

„A ne, nikoliv, ale já snad vás zdržuju. To jste se asi rozhlížel, když jste se dostal z velkého, hlučného města do té zapadlé kotliny, viďte; zvlášť bylo-li to v zimě nebo brzo z jara.“

„Z jara bylo, ale tuze brzo. Z Vratislavi jsem se vydal, nastávající kandidát, na Velký pátek, a do Stroužného jsem dorazil na Velkou neděli odpoledne, když se lidé scházeli na nešpory do kostela; ach, do kostela! Do kostelíčka! To jsem vyvaloval oči! Z roviny jsem přišel, do kopců jsem zapadl, tam veliké, staré, krásné kostely, a tady ten domek, kostelíček z kamení a hlíny uplácaný. Ti lidé si ho před pětadvaceti lety sami vystavěli, nevím, slyšel-li jste o tom, nějaký Josef Beneš, ten to všecko vedl, ten zedničil, tesařil, byl truhlářem, inu všecko dělal. Ale abych zase nezaběh’. Když jsem přišel a řekl, proč jdu, to byla radost! Když jsem viděl, jak jsou opuštěni, že nemají duchovní správy a že mne tak upřímně rádi viděli a uvítali, lid sprostný, ale hodný a nábožný, přislíbil jsem jim, že přijdu zas. V létě pak jsem se nadobro přestěhoval. Ale teď už dost.“

„Jste spokojen, nelitujete?“

„V čem? Ve svém duševním rozhodnutí? Ne, nelituju. A že jsem šel sem, také ne. To se ví, že přicházely chvíle, kdy mně bývalo ouzko; stýskalo se mně. Scházela společnost velkého města, scházela bibliotéka. Ale i když jsem ostával s počátku v chalupě – první čas jsem nocoval u starého Širly pod paseky, na faru jsem hned nemohl, byla zpustlá – i když mně v jedné chalupě vařili jak uměli a v druhé prali, nelitoval jsem. A to jsem ještě první léta musil také ve škole učit, kantořit. Ale lid je vděčný a hodný, dá se tu pracovat. To se ví, předsudky, staré zvyky překážely a překážejí, to vědí sám. Je těžká práce o pozdvižení jeho života. Ale teď už přece ostávám, třebaže těsně, a, promiňte, že o tom mluvím,“ bystré oči se mu vyjasnily, „teď už se vždycky těším domů. Není tam prázdno jako bývalo, žena mě čeká a dítě. To je přec jiné nežli u vás, není to tak proti přirozenosti. Ale to je stará a tuze přemletá these.“

„A disputace by nebyla nic platná, zůstala by bez oučinku, i kdybychom se dohodli.“ Havlovický se usmál.

„Promiňte, že jsem tolik o sobě mluvil; ale jistě o mně povídají a myslím všelijak a zvlášť ve vašem kruhu. Třebaže pevné rozhodnutí dává sílu snášet pomluvy a klevety, přece –“ a prudčeji i rychleji dodal: „Nic nebylo ze zištných příčin, to abyste věřil.“

Havlovický usmál se a řekl: „Pane faráři, zkuste to, zeptejte se, kdo by s vaší farou měnil,“ a zvážněv dokončil: „Je to oběť od vás, opravdu.“

Pastor už na odchodu liboval si spokojeně: „Jsem rád, že jsem s vámi mohl tak pohovořit. A pane faráři, kdybyste se tady někdy zas ocitl, zastavte se u mne, kdyby vám nepřekáželo.“

Havlovický slíbil a pak se rozešli, pastor zpátky do vsi k nemocné „sestře“, Havlovický k Padolí.

Kráčel mezemi kolem lánů dozrávajícího obilí, šel travnatým oupadem, v němž se již uložil stín, temnější pod houštím trnek a šípků, šel opět polem, dále kolem bílého Klimšova stavení výš v zeleném svahu a v sadě s pozadím tmavého lesa na chlumu. Ani se tam neohlédl a neviděl, že na záspi stojí stará Klimšová v „placce“ na hlavě, přihnutá, že si zastiňuje dlaní oči obracejíc se za ním.

Potkal tkalce s kopou na zádech, do cesty mu přišly z lesa vyběhší děti; nesly džbánky jahod i krásně červené nebo světlejší trávnice na metlicích navlečené. Pozdravil tkadlec, pozdravily děti. Jindy by byl Havlovický i tkalce i děti zastavil a s nimi promluvil; teď poděkoval dost roztržitě. Nebe vyzářené západem mu zmizelo, jak vstoupil do stínu neširokého lesa při cestě. Zlatý do červena svit hořel ve vrcholcích. Havlovický ani tu jako v polích ničeho kolem sebe nedbal.

Tlačiloť se mu v duši tolik dojmů, myšlenka tiskla myšlenku. Jáma, řeč šichtmistrova, zvláště však strouženský pastor mu nešli z mysli. Vždycky se snažil pozorovat sebe a své jednání, a bylo-li dobré, nevysoko je cenit; nicméně zůstalo přece pode vším vědomí, že je jiný nežli jiní, že koná víc nežli by musil, víc nežli ostatní tak pohodlní, ano zlenivělí. Přemáhal takové myšlenky, aby z nich nevybujila domýšlivost nebo i pýcha; vědomí však zůstalo.

A teď – – ten pastor, jenž měl takové plány, tak učený, jenž se chtěl věnovati naukám, zaklel se sám do toho zapadlého kouta, na farku bez polí, bez luk, bez výnosné štoly, mezi chudé tkalce, jen k vůli nim, aby nebyli opuštěni v duchovní správě. A nečte jim jenom z bible, nedělá jim jen výklady z písma; při všem tom nedostatku namáhá se o „pozdvižení života“, jak řekl, a jak skutky dotvrzují. Je jinačí hrdina – Apostata, odpadlík –

Ale není na něm vidět rozháranost, nepokoj svědomí. I on, Havlovický, míval před lety chvíle pochyb až nevěry. Přemohl všecko. A ten tu – Nepřemohl? Či nebál se a šel hloub? Chytlo jej to ostřeji, či nebránil se tak, nebo je hlubšího – váhal to slovo vyslovit, ducha? Ale vrátil se také zas k náboženství. A po všem tom je spokojený, ano šťastný.

Jak vzpomněl na ženu, na mladou ženu! Není tam v chudé farce již prázdno jako bývalo. Má pravdu, že takto není tak proti přirozenosti. U Havlovického to prázdno zůstalo. Kolikrát už do něho s odporem vstoupil, jmenovitě před lety, když byl mladým kaplanem! To zvlášť, to zvlášť. A i pak – Kolikrát se mysl žádostivě rozohnila pohledem na mladou krásu, na štěstí jiných. Co bylo potřeba, jakého přemáhání! Paní důchodňová se vynořila před ním jako by vystoupila z lesního šera, tak jak ji uviděl v zeleném přítmí březového háje za farou, sedící na mechu, jak ji tam zastal vzrušenou, po tom, když ji stihl ve svém pokoji. Tenkráte, když přišla a v jeho nepřítomnosti utrhla si větvičky mateřídoušky z věnečku od Božího těla, tenkráte, když –

Zatřásl hlavou, pošvihl kolikrát za sebou prudce holí, zastavil se, ohlédl, aby se z toho vidění probral. Pak rychleji vykročil a chvatněji se bral pod stromy cestou volně se svažující, nechtěje na nic myslit, o ničem uvažovat. Zanedlouho stanul na okraji lesa, z něhož vedla cesta přes palouk v mělkém dolci dále výšinou k Padolí.

Kolem všude stín prvního soumraku, nejtemnější na paloučku pod lesem. Strouhou při kraji lesa hrčela tlumeně voda travou a pomněnkami. Farář usedl na vyvstalý, omšený kořen staré borovice. Chládek a hluboký klid usínajícího zákoutí jej zadržely. Nevěda položil vedle sebe do vřesu klobouk, hůl, pořád ještě zamyšlen.

Pastora nechal, ale doly, jáma připletly se mu do myšlenek, to, co šichtmistr vykládal, jak potvrdil to, co bratr Vincenc před dvěma roky řekl, že tu jsou poklady, uhlí dost a také na farské, na zádušní půdě. To šichtmistr řekl výslovně. Dříví dojde, uhlí bude nutno. Byly by lepší výdělky, stavěly by se fabriky. Co by to bylo! Jaký snad převrat! Ale lid by měl snazší a lepší živobytí.

Když jej bratr Vincenc písemně zas upomenul, začal ukládat. Bylo mu skoro k smíchu, když tu první sumu, tak malou, schovával do zásuvky a pomyslil, nač to je, na jaké těžké a nákladné dílo. Ale přidal tam zas, znovu, ač si nejednou v duchu řekl, že to je marná věc, že na dolování nedojde.

Teď opět vzpomněl na peníze a počítal, mnoho-li má, mnoho-li by mohl ročně uložit, že by měl víc, kdyby tolik nevydával a většinou jiným. Vtom mu nitrem trhlo a nakvap se sbíral. Přistihl se, vyčetl si, že by chtěl lakotit pro ty „poklady“.

Šel dále. Za paloučkem, výše v polích zapomněl, když se mu otevřela krajina, širý rozhled přes obilné lány, přes moře ztichlých klasů v posledním zásvitu, přes temnější meze a luka mezi nimi ke zčernalým, šitým hvozdům na Vrchmezí a ostatních kopcích při hranicích i dále v pásmu k Náchodu. Vlažno bylo, krásný, letní podvečer. Stál, rozhlížel se usínajícím krajem i k západu, kde bledl a rozplýval se zlatý lem oblaků.

Kroky se ozvaly na bělavé, suché cestě. Farář zahlédl nad lánem žita siluetu štíhlé, mužské postavy, přicházející od Padolí. Vykročil; blížícího se nepoznal, až stanul skoro u něho.

„Ah, to jste vy, Josefe!“

Mladý Klimeš pozdravil patrně překvapen.

„Kde jste se toulal, v Padolí?“

Klimeš přisvědčil a jako by na omluvu dodal, že se trochu zdržel.

„A já zas na vaší straně; byl jsem u jámy a v jámě.“ O pastorovi se nezmínil.

Farář zdržel se ještě na několik slov, pak dal dobrou noc. Nic mu nebylo divno, že Klimše touto dobou potkal, ale to se mu zdálo, že se ten mladý muž na okamžik zarazil, když faráře v tom šeru poznal. Nebádal však, neuvažoval, proč; hned na to zapomněl, jak se mu zase hrnuly vážné myšlenky. Až je pak rozplašila stará panímáma, její úsměv, její slova plná teplé starostlivosti, co že se stalo, že se tam u jámy tak omeškal.