U nás

1834. Po Novém roce zabouřily vánice; napadlo sněhu, že zasypal všechny stezky a polní cesty. Hlavní silnici museli prohazovat a místem byly vpravo vlevo závěje tak vysoké, že se mezi nimi chodilo a jezdilo jako mezi zdmi. Pak uhodil mráz; sníh povrchem zmrzl a lidé se pouštěli po něm, po jeho povrchnici rovnou, jak si kdo zamířil.

Ale jen kdo musil; každý zůstal raději za prahem, v teplé světnici, u kamen, za pecí. Ještě večer nejspíše vyběhli, hlavně mladí, na toulku, na přástvu.

U Čejchanů, u starého granatýra scházíval se zase sněm, ale ne tak úplný jako ještě přede dvěma roky. Zůstal sám starý granatýr velké postavy, zardělé, vyholené tváře, teď už hustěji prokvetlý, volných, vážných pohybů, jenž tomu sněmu na peci předsedal stříleje odtud často vtipem i užírkou na rychlonohého Fidéla Hanuše, suchého krejčíka, nevelkého a drobného, s licousky na spáncích, někdy pěšáka u Rohanského regimentu, jenž před lety přišel k Čejchanom se šitím na toulku a ostal tam jako nájemník. A pořád ostával.

U peci na lavičce sedal usmívavý, šilhavý Šulitka; míval teď peklo se suchým Šimůnkem s věnečkem vousů pod bradou, jenž měl hubu nezbednou.

Ze starého sněmu scházel Mitýska konšel zpravidla povříslem přepásaný, jenž tak často potahoval a rád se oblizoval; scházel rochličkovatý Polák Rojevský, jenž v Padolí zbyl, když tudy Rusové táhli a jenž pak neuměl ani polsky ani česky. Už se tu také neozval Matěj Koníček, jenž se tak rád smál a vždycky hlavou vzhůru, jen se řehtal, až se někdy plamen louče zamíhal.

Nový sněmovník byl světák Dušánek, jemuž se pořád dobře dařilo, nejlépe na jaře, na podzim, kdy jezdil do světa s plátny a vracel se s velikými výdělky. Byly také patrny na Dušánkové, na dcerkách, jak se strojily, i na celé domácnosti, kdež bylo jako u Dolan, kdež se slavně strojilo, a nejen o svátcích nebo ostatcích, nýbrž i všedního dne, když si Dušánková pozvala tu onu tetku nebo kamarádky. A to se dálo přes tu chvíli.

Tak ten prořidlý sněm u Čejchanů rokoval za těch mrazivých večerů. Leccos přemleli, jak bývalo, jak se kde prase zabilo, co plátna platí, co ty ukrutné mrazy, jaká jízda s kopců po cestách ledem zalitých. Také vzpomínali často na předloňskou zimu, jak to mření začalo; jak zuřila cholera. Mrtvé budili hovorem, vzpomínali na ty, kteří tu s nimi sedali (Šimůnek z uličky ne bez úštěpku), zvláště když mluvili o konšelu Mitýskovi.

V ten čas zlá, stará, vychytralá vydra vyvedla Doubenovi divnou věc. Soused Prouza, pekař, jenž míval mlýn na Plhánku a nyní také obchodoval obilím a zajížděl až do Pruska, číhal na tu vydru po dvě mrazivé noci v sněhu pod zachumelenými, černými olšemi u řeky, kde od Jírovy hory fičelo jen bodalo. Když se ubíral po třetí na čekání, zastavil se na posilněnou v Langrovské hospodě, kdež seděli rychtář, dolejší mlynář i Černý Vacek, hořejší Jírovec kolář, Langer Michal, bratr staré učitelky, ptáčník, jenž zdědil po nebožtíku faráři Zeidlerovi čihadlo a skoro všechno ptactvo.

Ti seděli nahoře v rohu u stolu, na němž mrkala a planula lojová svíčka v dřevěném svícnu s fidibusy. Doubenus níž u šenkyše, maje čtvrtku kořalky před sebou.

Když přišel Prouza a oznámil, že se jen stavuje a kam jde, domlouvali mu, ať toho nechá, vydru že nedostane, to že je ňáká stará, pálená, a Černý Vacek hodil jen tak pro zasmání, ať pošle tamhle Doubena, to že je střelec, na střelbu celý divý, bodejť, stará vojna, a když ležel tak dlouho ve Veroně.

Dolejší mlynář dutě zakašlal a směje se odporoval, a že Doubenus neumí vzít flintu ani do ruky, že na vojně mu ji ani nesvěřili, že jen míchal vařečkou v kotli. Doubenus pořád se jen usmívaje a mžouraje, na tohle zčervenal, náhle vstal, to již bez úsměvu, a ostřejším hlasem nevýmluvně, trhaně protestoval, to že by bylo, to že by se ukázalo, patnáct let že –

Ohníček chytil, Černý Vacek, dolejší mlynář foukali a dmychali; Doubenus zrudl a hlučně rozkládal, co si myslí pan otec a Černý Vacek, jen kdyby měl flintu. Při tom Doubenus pořád postupoval k sousedskému stolu, bráně se větami jako rozsekanými, to že by viděli, že by jim vydru přines’.

Nedořekl a již dolejší mlynář popadl Prouzovu pušku a neptaje se, podal ji Doubenovi, tak ať jde, ať zastřelí vydru, a když ji přinese, že dostane kořavky a šrůt uzeného a bachoře, že mají doma bachoře.

Doubenus okamžik se na něj omámil, ale pak se optal, je-li to pravda, jako to uzené a že bachoře dostane, a měl se k odchodu. Prouza mu vypsal místo, kde najde stopu, kde má číhat, flinta že je nabitá, ať se má na pozoru.

„Ať se nezastřelíš!“ varoval Černý Vacek.

Doubenus se nezastřelil, ale střelil dobře u řeky pod olšemi, kde v bělostném sněhu bleskotajícím v stříbrném světle měsíce bylo znáti vydří stopu jasně, zřetelně. Střelil po vydře, jak vylezla z díry, jak lapajíc vítr chtěla se náhle otočit. Rána zahřměla, a když kouř se rozplynul, černalo se cosi na bílém sněhu.

Doubenus klekl do sněhu pln radosti, jak se mu povedlo a jaký to chlapák ta vydra, to že je, to že budou koukat u Langrů, Černý Vacek že se přestane šklíbit, a mlynář, no, ať platí, ať dá, to že bude – Popadl mrtvou, přehodil si ji přes rameno, hlavou do zadu, a drže ji levou za ohon a v pravé ručnici, pospíchal s kořistí do hospody paty k sobě, špičky ven. Do jeho velikých šlépějí kapala krev ze zabité vydry a rděla se a táhla při měsíčku jako rudá nit na bělosti umrzlého sněhu.

Doubenus pospíchal. Starého dvora, jenž stmělý pod zachumelenými střechami stál jako vymřelý, si ani nevšiml. Ale zrovna u něho, opodál obrovské vrby, vznášející bílou korunu nad zasněžené černé olše u řeky, vyjekl a bolestí se prohnul, div že pušku neupustil.

Ucítilť vzadu strašlivou bolest, prudké hryznutí, jako by se mu tam cosi hluboce zakouslo. „Vydra není mrtvá,“ mihlo se mu. Jak pomyslil, chtěl ji shodit a pažbou dotlouci. Ale ona nepustila, její zuby zůstaly zaryty v mase.

U Langrů v hospodě čekali, jak se Doubenus přižene s prázdnou, že v mraze nevydrží, jak se mu vysmějí, jak ho budou zlobit. Pojednou vrazil do světnice jako vyděšený a hned od prahu křičel:

„Pomožte mně, ta potvora nechce pustit –“

Nerozuměli, až když se k nim zády otočil, do plnějšího, mihavého světla. Vyjekli, ne však hrůzou, rozchechtali se, a Černý Vacek ukláněl se Doubenovi.

„A ty jseš myslivec! Á –“

„Mám plnou nohavici krve! Pomožte!“ křičel Doubenus už zlostně a klel a nadával vydře, i Černému Vackovi, i na mlynáře se utrhl, když mu mlynář podával kořalku, tak tu že má, ale aby ji nevypil, aby si ji nechal na ránu, kořalkou ránu vymýt, to že je zdravé.

Doubenus ji v hospodě nevypil, ale na ránu ji také nedal. Odnesl si ji domů, do své sedničky, kdež musel usednout do škopku plného studené vody. Kořalku dostal i pak šrůt uzeného i bachoř. To všecko snědl jako raněný s celou chutí. Než co smíchu mu z toho ostalo po celém Padolí! Pořád se ho vyptávali, všude ho zastavovali, jak bylo s vydrou, a co rána, jak se kurýroval. Měl toho na celou zimu.

Koncem té zimy, které přivezli, jak ujednáno, z Boušína na padolskou faru polovici oulů po nebožtíku faráři Ondráškovi, bez „frátera“, jejž si nechal studnický farář, jednou dopoledne přijeli ze Srbské pro faráře Havlovického, jak jim před tím oznámil, že chce do školy na náboženství. Usedl do prostých saní dřevěných, květy omalovaných. Tou cestou vzpomněl také na Vavřincův statek, kdež byl před lety jako zámecký kaplan za nebožtíka faráře Zeidlera s Pánembohem, jak se poděsil nad tím nepořádkem u Vavřinců, nad tou bídou hmotnou i duševní. Zeptal se na hospodáře nyní vládnoucího, jako se už kolikrát zeptal, co se dostal do Padolí; ale zas uslyšel, že tam je pořád stejně jako bylo za nebožtíka, a že onehdy se Vavřinec o něm, o farářovi, hrubě vyslovil, to proto, že si ho farář po posledním cvičení vzal stranou a domlouval mu i radil, aby si zavedl nějaký lidský pořádek v domácnosti a nenechal dobytek a všechno tak hynout.

Havlovického to nepřekvapilo, ale zarmoutilo; a utvrzovalo se v něm mínění, kterému se dlouho bránil, že u Vavřinců již jinak nebude, tam že je všechno přičinění marno, a jak je těžký boj proti starým zlozvykům a nevědomosti.

Ještě na jeden statek v Srbské vzpomněl; po tom se však neptal, ale zastavil se tam, když si odbyl vyučování ve škole. Bylo u Klimšů, o kterých na podzim stará mlynářka, farářova matka, vykládala přes plot učitelce, jak jim je zle pro marnotratnost a zhejřilství samého hospodáře, co ten vyváděl ve Vídni, jak dědičný statek s ohromným někdy lesem zadlužil a naposledy ujel k synovi, vojanskému lékaři, někam do Italie, zanechav zadlužené hospodářství ženě, kterou tak často klamal, a synovi.

Tohoto syna navštívit šel Havlovický a přesvědčit se, jak teď u Klimšů je. Měl soucit se starou hospodyní, měl sympatii se synem, jejž znal už z nedělních cvičení, jaký je dychtivý po učení, jak rozumně se ptával, když farář po cvičení po svém způsobu zasedl mezi hospodáře, aby s nimi pohovořil a to ono poučení a radu udal, jak pro všechno má smysl a dychtí po čtení; ten jediný ze vsi se zastavoval zimního času na faře požádat o knížku.

Farář se maně zastavil před rozlehlým statkem roubeným s kamennou branou, nad nějž dvě staré lípy, jedna na nádvoří, druhá u stodoly vznášely své ohromné koše ojíněné.

Na nádvoří, v stodole, na záspi všude ticho. Nikde ruch velkého hospodářství. Nikoho nepotkal ani na síni a také v rozlehlé světnici neshlédl hned někoho z domácích. Za mlhavého, zimního toho dopoledne hrubě se nevyjasnilo. Tím více odrážely se obílené lišty mezi hnědými trámy stěn, pod černým stropem.

Pojednou zavrčel kdesi kolovrat a jeho hlas zavedl faráře Havlovického do kouta u kamen, kdež seděl a předl mladý Klimeš, dobře dvacetiletý, v košili, v koženkách, černovlasý, zdravé, svěží barvy, podlouhlého obličeje. Ta hlava byla sličná a ušlechtilého výrazu, jakoby ne selského synka. Vstav od kolovratu vítal uctivě svého faráře. Jaká postava vysoká, pěkně urostlá! Milý byl pohled jeho modrých očí, jež k černým jeho vlasům výborně slušely. Zuby měl bílé jako smetana. I v pohybu i v jednání nebylo nic těžkého a neohrabaného. Bez rozpaků, s přirozenou zdvořilostí, uctivě žádal faráře, aby se posadil, omlouvaje zároveň mámu, že není doma, že odešla k bratrovi do podhorního mlýna. Farář usednuv u stolu řekl s úsměvem:

„To se mně líbí, že jste tak pilný. A já vás meškám!“

„Já to zas dohoním, jemnostpane, a jsem rád, že jste k nám přišel.“ )

„Byl jsem ve škole; a už dávno jsem si přál u vás se zastavit. Ale to je příze, jak jsem si všiml. Taková tenká –“

„Ta se líp platí, člověk spíš něco vypřade.“

„Synek, dědic zemanského statku,“ pomyslil farář a nahlas řekl:

„Vy přízi prodáváte?“

„Dřív se u nás přadlo do foroty, na plátna. Ale teď –“ mluvil volněji, „teď je každý groš dobrý.“ Maně klopil víčka.

„Co platí štučka?“

„Obyčejná příze zlatý, já dostávám dva.“

„Předete tuze pěkně a tence. Mnoho-li upředete?“

„Když dělám celý den, napředu dvě přadynka; ale to nesmí, jemnostpane, člověk lelkovat.“

„Tak to číst nejde –“ zeptal se farář s úsměvem.

„To ne, ale večír po práci a v neděli odpoledne, to zas dost. Už jsem všechno přečet, jemnostpane, a přijdu zas prosit.“

„Ó, už vám něco nesu.“ Farář vytáhl z kapsy knihu. Mladý Klimeš po ní dychtivě sáhl, patrně potěšen. Byla to Javornického: „Lucyán syn Fortunatův a obec Skalenská.“

„To jsem ještě nečet’, jemnostpane, to se těším. Však taky co jiného –“ Nedořekl, ale Havlovický mu rozuměl.

„Věřím, Josefe,“ řekl s účastenstvím, „máte mnoho starostí.“

„Dost a dost. Bráníme se, jak je možná, ale už se neubráníme. Už tu nebudou říkat u Klimšů, už tu dlouho nebudeme.“ Znělo to zasmušile, ne však malátně, a hned odhodlaně obracel: „Ale vždyť se, kdo dělá, neztratí. O mě by nebylo, já se nebojím, ale o mámu je. Ta chudák,“ hlas měkčeji se ozval, „si to tolik bere –“

„Nedivte se, Josefe. Vdala se sem z blahobytu do blahobytu, starala se tu a pracovala celý věk, a má se teď loučit a odejít odtud takřka s prázdnou.“

„Ba, s holýma rukama.“

„Bělidlo v Zálesí vám ostane.“

„Snad, ale kdož ví na jak dlouho.“

„Ať je jak je, těšte panímámu, že není vinna, to slyším odevšad, že si nemusí nic vyčítat, za to že nemůže, když –“

„Taky jí to říkám,“ vpadl mladý Klimeš, chtěje přerušit další výklad farářův; tušil, že se snad zmíní o otci.

„Čeho by vám, Josefe, nejvíc bylo potřeba, v tom vám pomoct nemohu. Ale jinak – Přijďte kdykoliv ke mně a svěřte se mně; dobrá rada někdy víc platí nežli peníze, a taky jinak, seč budu, rád udělám. A panímámu pozdravujte, aby se taky na faře stavila, až půjde do kostela.“

Mladý Klimeš doprovodiv faráře až k bráně, vracel se potěšen a jako povznesen ctí, kterou mu farář prokázal, i útěchou jeho. Vážil si toho tím více, poněvadž poslední čas, co se u nich chýlilo všecko k pádu, co si všude již povídali, že se Klimšovi na statku neudrží, nejednou poznal změnu na lidech, jak se k němu i k matce i sestře měli, jak už je ten onen odbyl, jenž jindy se choval, jako když másla ukrajuje.

Farář Havlovický hodný kus cesty myslil na mladého Klimše, že je hodný syn, dobrá půda. Za přádlo se nic nestyděl, on, syn ze statku někdy zemanského, a jak je v práci vytrvalý a dovedný! Kdyby tak mohl na tom statku ostat, ten by si hleděl pokroku, z toho by byl hospodář na vzor ostatním. A tak je citelný, šetrný! To se faráři zvláště líbilo, že ani nepovzdechl, ani slova stesku nepronesl, že otec je tak zavedl. Ano, uhnul se, když on, farář, chtěl se o starém Klimšovi jen zmínit.