U nás

Hned odpoledne, jak Doubenus odešel, poklidili na Boušínské faře kus dvorečku za starým srubem. Marjána odnesla zbylá polena, farář sám vyměřil vzdálenosti a Marek dílo dokonal. Farář pořád dohlížel a nehnul se, dokavad nebyla poslední jamka pro kůl vykopána. Poté zašel opět k oulům. Jak ze dveří mezi zahrádky vycházel, zadíval se na cestu mezi stavení, na cestu od Slatiny. Byla prázdná.

„Aha, tak ty ještě vzdorovat,“ pomyslil si. Vzkázal sice kantorovi, aby mu ani na oči nechodil, nicméně se nadál, že přijde, že zkroušeně přijde. A kantor nic. Hlaváč! Mrzelo ho to, ale v tom cítil sílu, neústupnost, a to působilo. Skoro mu to imponovalo.

Zamyšlen postál nad včeličkami, pak spravoval frátera, a když slunce zapadlo, počal stěhovat. Nejprve musila Marjánka všecko odklidit, všelikou památku na staré stanoviště, především koly, pak rozbitý placák.

O netřesk se starala sama hospodyně. Na ouly mělo dojít později, až za šera. Zatím šel Marek na dvoreček zatloukat koly, a farář za ním. –

Co se tak na faře starali, učitel Šolta pořád ještě odpočíval. Spal dlouho přes poledne. Kdykoliv tak vyspával, nikdy ho učitelka nebudila. Nechala ho, přála mu spaní, omlouvajíc ho v duchu, že se chudák o muzice něco namorousuje, ať to tedy dožene. Také dnes ho nevyrušila, také dnes nepustila děti do světnice. Jindy však bývala trpělivější a času tak nedbala.

Dnes přes tu chvíli přišla se do světnice podívat. Nemohla se dočkat, až se protrhne ze spaní. Ale on spal jako zabitý. Až nad tím dubovým spánkem trnula a v duchu si trpce opakovala, jak to tak může vydržet, tak pokojně a klidně jako malý Toník na kolébce.

Byla jako na trní. Lekala se, že se něco stalo a stane. Jemnostpán se tak rozzlobil, on takhle! Ani mluvit nechce, ani vidět! To zas ho muž někde pošťuchal. Trpkost, hořkost se jí rozlévala útrobou. Prala, prala, máchala, ale na dílo nemyslila.

Obědvali v klase. Děti jedly jako vlčinky, jí sousto v ústech rostlo. Děti mluvily o koze, chtěly ji vyvést, pást ji. Utrhla se na ně, ať mlčí, ať o ní ani nemluví. Když se pak Toník na kolébce probudil a ona s nim usedla do kouta na stoličku, tu se jí zas zakalily oči slzami. Doléhalo na ni, jaký to má věk, co s dětmi zkusila, co práce s nimi a starostí, co užila, co má, a teď kdyby ještě – Marek se jí mihl na mysli a vzkázání farářovo. A muž nic. Nedbá, ještě takové kudrlinky shání.

Na síni se ozval vřeštivý hlas. Příchozí mluvil neobyčejně pronikavě a ptal se dětí po učiteli. Řeč zrovna sypal. Vtom už vcházel do klasy, nevelký, s čepicí na jeřabaté, velké hlavě, v brslenkách, asi padesátník. Usmíval se, ale malá očka chytrostí zrovna nemluvila.

„Tak co koza, dojí, viďte,“ drmolil, „to si myslím – a vaše, jako ta má, vyhandlovaná, kolik žejdlíků, kolik, a žere, žere? Dobře? A, a, tlustá, poudal jako váš, pan kantor, a poudali všichni, abych se nestaral, že je tlustá, vykrmená, poudali všichni, jo, tak si jdu pro ni.“ Vida, že učitelka na něj tak oči upírá, spustil nanovo, že si jde pro kozu, že je Hurdálek ze Lhoty. Učitelka vstala a zanesla dítě na kolébku. Tomu člověku nemohla ani odpovědět. Co mu říci? Ukázala otevřenými dveřmi přes síň a řekla, že učitel je tam, aby si mu řekl, ten že mu poví.

Hurdálek se otočil a šel. Učitelka postoupila ke dveřím. Muž právě vycházel ze světnice, polooblečen, bez vesty, v starých trepkách. Hlavu měl ještě nečesanou, rozcuchanou, všechen zarudlý, s víčky červenými. Hurdálek hned na něj; učitel ho uvítal tím svým úsměškem, a jde-li si pro kozu, tak aby šel. Učitelce nedalo. Zpovzdálečí je pozorovala.

Kantor už cestou kmotra zarážel.

„To jste mne, Hurdálku, napálil, ta vaše tolik nedojí, jak jste povídal. Koza pitomá, a s muzikou jsme ji přivedli, a při muzice dojili, a nic –“ Učitel se jen šklíbil.

„To ono, to ona ta muzika třeba jí mlíko zarazila; víme, to ňáko – a kde, kde máte svou?“

Učitel stanul u chlívka, otevřel dvířka, a kmotr Hurdálek se tam nahnul; ale již se zase nazpátek vyškubl.

„Dyť je tam sama, naše koza; ale ta má, ta vaše, jako vyhandlovaná –“

„Ta je tadyhle vedle. Ona není uvázaná, není na to zvyklá.“ Učitel vedl Hurdálka pod kolničku. Vtom se učitelka rychle obrátila. Víc neviděla a vidět nechtěla; ale uslyšela. Hurdálka jako by sršeň píchla. Učitel se smál, bylo ho až na síň slyšet, a Hurdálka pak ještě víc. Hlas jeho pronikal všecko stavení. Klel, lál, drmolil, až pak bouřka začala slábnout. A za chvíli viděla muže s Hurdálkem zase na síni.

Ten se už usmíval a drmolil jako prve. U dveří si najednou vzpomněl a vrátil se do klasy, že nedal spánembohem a také že si musí plácnout na tu koupi pro štěstí a pro boží požehnání. Učitelka o koupi nic nevěděla, musila však nastavit ruku; Hurdálek uhodil a sypal dál, to že jsou kunti, ti že ho dostali, a tak že by měli pít zase litkup.

Učitelka neodpovídala, nemluvila. To vše jí bylo protivno i zlost měla. Vzala dítě a řekla, že musí do světnice. Tam pak ještě chvíli slyšela Hurdálka z klasy a ještě pak zas ze síně, a pořád o koze, o paření, o jejím pití, a zase smích. Konečně se vrátil učitel do světnice. Žena se neptala jako jindy, chce-li jíst, neřekla, kde má jídlo. Převinovala mlčky své děcko.

„Tak jsem ti koupil kozu,“ ozval se muž. Cítila na jeho hlase, že se usmívá.

„Zač?“

„Za peníze. A je už zaplacena. Vyhráli jsme hodně.“

„Kozu máš, ale chlívek ti vezmou.“

Řekla to s trpkou výčitkou. Šolta vytahoval právě z trouby hrníček. Nechal ho na kraji a rychle se obrátil po ženě.

„Byl tu Marek, viď?“

„Dvakrát.“ A řekla, co jemnostpán vzkázal, aby mu učitel nechodil na oči.

„Bodejť bych šel!“ Donesl hrneček ke stolu a sedl k jídlu.

„Jemnostpán se tuze moc zlobí, tys –“

„Ať zlobí, já taky – já nic, ale on. Když on,“ položil lžíci a prudce vstal, až židle zahřmotila, „si myslí, když si může myslit, že jsem takový sprosťák, že jsem ze sprosté msty ty mouchy, toho frátera mu skácel, když má takové mínění –“ Učitel zrudl, tmavé oči mu zahořely.

„To nevíš.“

„Ten otevřhuba Marek to vyzvonil, ten –“

Učitelka mlčela. Cítila, že to obvinění je velká křivda. Hleděla na muže, jenž přecházel světnicí a za řeči prudce rozkládal rukama.

„Copak jsme takoví mizerové, copak je kantor takový ošlapek, aby každý – ne!“

„Josefe,“ chlácholila učitelka. „Kdožpak ví, vždyť jsi s jemnostpánem nemluvil. Kdybych mu tak snad vyložila –“

Učitel se rázem před ní zastavil a upřel na ní rozjiskřené, tmavé oči.

„To jsem si myslil! Nikam nepůjdeš! Ještě abys tam mračila a prosila. Copak jsem – Za to všechno dření, za tu nouzi dát se takhle fackovat? A pak ještě prosit, ne? Ó ne, nikam nepůjdeš!“

A nenechal ji. Zůstal doma až do slunce západu. Pak se ustrojil a odešel. Učitelka viděla, že jde vesnicí dolů a věděla ihned kam, že na dol k řece, do mlýna k mlynáři. –

V tu dobu sbírala farská hospodyně netřesk na zahrádce u špalků. Byla tu sama. Jemnostpán dohlížel vzadu na dvorečku na Marka, jak zatlouká koly. Když vstala a chtěla se narovnat, znenadání ji píchlo. Učitelka přicházela. Byla již skoro u plotu, v nedělních šatech, se svinutým šátkem v ruce. A pro ni farskou hospodyni píchlo. Bylo jí té ženy líto; a chudák vzala si nedělní šaty. To má cestu! Také se hned lekla, co z toho bude, co jemnostpán.

Učitelka přistoupila nejistě, skoro ostýchavě, a také tak pozdravila. Nutila se do úsměvu a ptala se, co panna Aninka tak plela.

„Ale neplela, sbírala jsem netřesk. Někdo nám dnes v noci skácel tuhle,“ ukázala na frátera a povzdechla. „Neslyšela jste o tom?“

„Slyšela, před chvilkou. Můj mi o tom pověděl.“

„Pan učitel?“

„Ten to zas má od Marka. Vždyť vlastně proto jdu.“ Najednou se obrátila. Na prahu ve dveřích stanul farář Ondrášek; patrně se lekl, jak zhlédl usouženou Šoltovou, jak plaše a s bázní k němu vzhlédla. A on to už poslal, oznámení vikářovi! Už je pryč!

Přistoupila k němu a políbila mu ruku. Zeptal se, ale ne dost jistě, co dobrého.

„Ráčili, jemnostpane, vzkázat –“

„No, vzkázal jsem, pravda, musil jsem, jakpak ne, ale ne vám. Copak, proti vám nic nemám, to všechna čest.“

„Ale můj muž, jemnostpane –“

„Za toho jdete; ale neposlal vás, viďte?“

Mlčela, a držíc svinutý šátek v rukou, pohlédla do země.

„To jsem si hned pomyslil, že neposlal!“ Farář nabýval rozhodnosti. Ta neústupnost začala ho popuzovat. „Kdepak on!“

„Ono je líp, jemnostpane, že nepřišel, alespoň dnes,“ řekla učitelka mírně, skoro zkroušeně, „on je dobrý člověk, ale prudký, když mu někdo ukřivdí.“ Řekla to rychleji a plaše pohlédla na faráře. Ten zamrkal.

„A kdo, kdo mu křivdil? Snad ještě –“

„Jemnostpane, Marek, ráno,“ a řekla, co jí muž doma pověděl o Markovi a včelách, a jak to muže silně hnětlo. Farář sebou nejistě zavrtěl. Právo jej opouštělo. Vědomí, že měl učitele v domnění a že chvílemi v ně věřil, otřáslo jeho jistotou. Chtěl kárat, a začínal se sám bránit.

„Ale však taky váš pěkně mluvil, o včeličkách a o mně.“

„Jemnostpane, to on byl trochu,“ ukázala na hlavu, „a jiní ho popichují, to on se někdy zapomene, ale že by tuhle ten oul, to ráčejí věřit, kdyby ho viděli, jak ho ta křivda –“ A začala prosit.

„Copak já –“ Farářovi bylo úzko, neboť nemohl potěšit, nemohl nic slíbit, a měl, musil povědět, co se stalo, že již psal vikáři. „O mne by nebylo. Ale jde tu o školu. Dnes taková ostuda! A kdyby byla první – a, a – má zlatá, naposled bych to odskákal já. Já to už musil udat.“

To poslední vyhrkl, jako by něco těžkého naráz shodil, aby se toho již zbavil. A nedíval se ani na učitelku. Přemáhala pláč; než jak zaslechla o tom udání, trhla hlavou a jako vyplašená upřela úzkostný pohled na faráře. Bledá její tvář zdála se v tom prvním soumraku ještě bledší. A vtom ji pochýlila, přitiskla k ní šátek v dlaních.

Farář by byl nejraději utekl. Viděl náhlý, tichý pláč, a vedle u plotu hospodyně teskně zavzdychala. Nevěděl, co říci. Chytil čepici za štít, držel jej prsty a dlaní si přejel několikrát šedé své temeno. Pak pokročil rychle od prahu a jal se těšit plačící ženu.

„No, neplačte, já – když to jináč nešlo, opravdu ne, a – Vždyť já se za vás přimluvím, za vás, za děti.“

Tou připomínkou pláč špatně tišil.

„Vy za nic nemůžete,“ chlácholil, „já to všecko vím, všecko jsem uvážil, ale když on – ne a ne si dát říct, jako by ho zlý podmámil.“

Umlkl, nevěda, jak skončit. Učitelka začala zas prosit.

„Jděte spánembohem,“ vpadl jí do řeči mírně, ale nutě se do rozhodnosti, aby už byl konec, „jak jsem povídal, vám kvůli a kvůli dětem – a víte, svého držte víc na řemeně, víc na řemeně. Jste na něj moc dobrá.“

Vešel kvapně do fary. V pokojíku přecházel s pochýlenou hlavou, pak přistoupil k oknu. Učitelka stála tam dosud, s hospodyní. Otočil se, zašel do druhého pokojíku, vrátil se však záhy a zase k oknu. Oddechl si. Učitelka odcházela.

Držíc šátek v obou rukou, tiskla ho ke rtům. Šla soumrakem domů a v očích se jí zamžívalo. Úzkost ji pojímala z toho oznámení. Farář je odeslal, opravdu, panna Aninka to potvrdila. Co z toho pojde! Teď se všechno shrkne, co kdy bylo, muž půjde k výslechu, a jaký on je, jestliže se neudrží a nějak je sekne, a na kněze má svrchu – bože, vyženou ho, a kam pak, kam jen –

Na faře začali ouly stěhovat. Česna již dávno prázdná, včeličky ztichly a hodně se stmívalo. Stěhovali všichni: Marek s Marjánou, farář i hospodyně. Vzali oul po oulu, odklidili kameny, všechno, a zanášeli ze zahrádky na dvoreček za srub. Každý špalek stavěli opatrně na připravené stanoviště a to, jak farář ukázal, aby byl oul řádně obrácen, aby jako na zahrádce stál v tu stranu, kam měly včely „výlet“.

Práce ta přišla farářovi vhod. Tísnivá nevolnost v duši při ní žasnula; pozapomněl na ni. Ani se mu od včel nechtělo. Když všichni odešli, zůstal sám u špalků. Stíral si s čela pot a díval se na ouly v šeru se tmící; na jejich pravém kraji stál zase fráter, jehož kutna, klobouk i dlouhé vousy tratily se v temnu. Jenom obličej s vyvalenýma očima se probělával, a dost strašidelně.

Farář myslil, jak bude zítra, jak budou asi moc lítat na staré své místo. Teď že ony včeličky dušičky nic nevědí; první noc – A jak bude ve „fráteru“ s „matkou“. Tu se mu mihla učitelka, jak stojí u zahrádky, bledá, jak tiše pláče. Obrátil se rychle a kolem starého srubu s pavláčkou, kterou již zaplavila černá tma, pospíchal do fary.

Hledal světlo. Zasedl ke stolu, na němž hořela lojová svíčka a na němž bylo přichystáno k večeři. Jen dosedl a již zaslechl na síni kroky. Marek odcházel z kuchyně. Farář rychle vstal a zavolal si ho.

„Marku, mně se zdá, že jste učiteli křivdil.“

Hrobař pokrčil rameny, roztáhl ruce a zas je prudce spustil k bokům.

„Jemnostpane, abych pravdu řek, já nevím. Je mně jako bleše v koudeli. Nevím kudy kam. Ale to se mně taky zdá, že se pan kantor od těch muzikantů ani na krok nehnul.“

„Tak vidíte! Teď to máme.“

Nespokojen zasedl k večeři. Nejvíce ho tížilo, že by snad tu zprávu nebyl psal, kdyby nebylo včeliček a toho důmnění.