U nás

Marek šel, ale jen pod krajní lípu. Tam se zastavil a čekal, neboť docházel směrem k faře velký člověk v ošumělé čepici, v kazajce divně vyrudlé, v plátěnkách, bos, bez šátku na červeném krku, s holí v ruce. Šel zvolna, vážně, klada paty hodně k sobě a špičky silně od sebe. Marek ho znal, že je z Padolí, Doubenus, starý voják. V Padolí nádeničil, nejvíce na faře, drva klál, při všem pomáhal. Za stavem nemohl vydržet, nejraději tak podělkoval nebo s poselstvím chodil. Sic zrovna nelítal jako Padolský krejčí Fidél Hanuš, který se z ničeho nic, jak si najednou vzpomněl, někam rozběhl, třeba do Prahy, a hned zase byl doma a šil, jako by byl jen za humna vyběhl.

Doubenus tak metešit neuměl. Ale šel, kdykoliv ho zavolali, třeba o půlnoci, do tmy a do každé sloty, ať pršelo nebo chumelilo. A byl ve všem spolehlivý, chodil lacino, často za najedení. Ovšem jeho najedení –

To se najisto povídalo, že měl na vojně dvojí porci. Teď doma bralo mu žerno zrovna tak znamenitě, jako když ještě sloužil v bílém fráčku s červenými výložky.

O vojně tuze vypravovat nemohl, protože v ohni nebyl a jen „ležel“ ve Veroně. Dlouhá léta. Naučil se tam slušně italsky, líp nežli všichni kamarádi a krajané, a ještě teď, když někdy v hospodě trochu zmokl, nebo za nocí, když v poli hlídal, na mezi nebo u boudy, zanotoval nějakou italskou píseň, jak ji slýchal tam dole ve Veroně, na niž rád vzpomínal. –

Doubenus Marka znal; ale nepřidal do kroku, jak ho pod lipou zhlédl. Jen jeho hladká, zdravá, krevnatá tvář tupého nosu se usmála, t. j. ústa se silně roztáhla, až bylo vidět zdravé ještě, silné zuby, a hnědá očka se přimhouřila.

„Co neseš?“ volal na něj Marek, dychtivý novin. „Ale málo, skoro nic. Dej pánbůh dobrýtro,“ docházeje dodal a pořád se dobrácky usmíval. „Chtěl bych pár volavých.“ Doubenus stanul pod lipou. „Jakých?“

„Kvíčaly a ikauce, našemu jemnostpánu.“

„A co už teď?“

„Když o všechny přišel. Tuze o ně dělá.“

„A jak, co?“

„Marku!“ ozvalo se od fary. Farář stál na prahu a hrozil prstem; Marek se hnul, hned se měl k odchodu, ale nahlas odmlouval, třebaže a právě proto, že to jemnostpán neslyšel:

„No, no, pro chvilku, vždyť on kantor beztoho není doma.“ A k Doubenovi řekl:

„Však ty se pozdržíš.“

I šel, dál mezi chalupami, cestou ke Slatině, Doubenus na faru. Už u zahrádek smekl, políbil ruku farářovi, jenž na něj čekal, vyřizoval od Padolského jemnostpána pozdravení, rozepjal soukennou vestu, až ke krku zapjatou, lovil pod ní, až vylovil psaníčko. Farář si je vzal, poslal posla do kuchyně, a sám vešel ze dlážděné síně dřevěného stropu do svého pokojíku. Ani pořádně dveří nezavřel a již rozdělával psaní, složené z tuhého půlarchu. Posílal je farář Zeidler, jeho dobrý, důvěrný přítel už hned ze semináře.

Ale v psaní lamento, samé lamento! Farář Zeidler, náruživý čihař, oznamoval o nenadálé smrti dvou znamenitých kvíčal, které si pečlivě choval od minulého podzimu na čižbu letošního podzimu v temnu, v zastřených klecích jako všechny volavé, že mu sešly jedna po druhé, že ani neví, co se jim stalo. A ještě že jich neoželel, že přišla druhá rána: kocour mu zakousl jikavce, znamenitého, a druhého, také chlapíka, pustila Márinka z hříšné neopatrnosti. „Ale ty se měly!“ psal Padolský farář, a Boušínský se neusmál, nýbrž soucitně pomyslil, jak se to spiklo, tady, tam.

„To všecko mě stihlo ve třech dnech,“ psal farář Zeidler.

„A co mě za jedinou noc!“ pomyslil Ondrášek. „A Honzíček alespoň ví, že to udělal kocour a kuchařka a za kvíčaly že nikdo nemůže. Ale mně, mně tohle! A kdo, kdo?“ Maně se obrátil k oknu po úlech a vzpomněl, s jakou se asi Marek vrátí a co Šolta. Pak četl dál. Padolský farář oznamoval s netajeným zármutkem, že nemá za tu škodu žádné náhrady, že tam u nich nikde nemůže nic sehnat a čas že skoro již kvapí, a tak „kdybys, milý Toníčku, o něčem věděl, o volavých, ať by to byla kvíčala nebo jikavec, nebo obojí, kdybys mně je opatřil nebo o nich vědomost dal –“

Po tom, co jej samého dnes ráno stihlo, byl Boušínský farář pro takové neštěstí citelnější a ochotnější. Hned začal uvažovat a vzpomínat, kde by tu ty volavé sehnal, má-li je tu někdo. V tom zamyšlení vyšel pro pomoc a poradu do kuchyně. Zastavil se však u otevřených dveří, když zaslechl:

„– krásných pár koní ukradli, pryč.“

Doubenus to vykládal, sedě blízko dveří na lavici u pece, drže v pravé kudlu, v levé krajíc chleba jako hrubý klín veliký, pomazaný čerstvým tvarohem.

„A cecavé hříbě. Ale to zapíchli.“

„Kdo!“ Farář stanul ve dveřích na prahu. Doubenus položil krajíc a kudlu na lavici, vstal uctivě jako před důstojníkem a usedl teprve, když ho farář vybídl.

„To oni, jemnostpane, ti co ukradli těch pár koní. Ve Zbečníku Denigrovi je ukradli a nad Zbečníkem, na Hájku, zapíchli to hříbátko. Zrovna u lesa. Nestačilo jim, nebo co. Takové krásné hříbátko! Taky jsem je viděl, nožičky jako srnka, takový čistý oudělek mělo.“ Hospodyně, stojíc u stolu plného zeleniny u zamřežovaného okna, jež hledělo do sadu směrem ke hřbitovu a kostelu, teskně povzdechla.

„A kdy to bylo?“ ptal se farář.

„Včera, jemnostpane, na včerejšek na ráno.“ Farářovi se rozšířily oči. To byl náraz. Hned od rána byl přesvědčen, že frátera mu ti lotři zlodějští neporazili, jistě ne, protože už od jara nebylo po nich ani památky a protože nejprv kantora a najisto obvinil. Teď slyšel, že včera spáchali takovou odvážnou krádež. Jsou tu, nevyklidili se. Tam včera a dnes tady snad. To by už bylo možná – a Šolta – Ucítil znepokojení, nelad z toho, že by se tak byl zmýlil. Hned se vyptával, jak s tou krádeží bylo, kdo je stíhal, byla-li nějaká stopa, jestliže se také někde jinde ohlásili.

„Stopa byla, jemnostpane, až na Hájek, až k tomu lesu, co to hříbě leželo, a víc dost, jako by se do země zpropadli. Honili je, Denigr a ze sousedství, ale cák to, když se páni toho líp neujmou? A právo se bojí, u nás a jinde taky. Anebo nechce. Když ono, jemnostpane, ono se všelicos povídá. Jakpak tohle, když se ještě žádnému rychtáři nic nestalo, to je co říct, žádnému ani kuře nevzali. A na zámku –“ Přehodil sousto, jež za zuby se mu do tváře vtiskovalo, a mávl rukou, až se čepel někdy žluté kudly zableskla.

Hospodyně hlasitě povzdechla a tesklivé oči obrátivši na faráře řekla:

„To oni taky zkazili naše včeličky.“

Poznámka nebyla farářovi ani vhod ani milá. „Kdopak ví,“ zkrátka odvětil a hned zamlouval: „U vás bylo zle, viďte, Doubenuse. Co pan farář?“

„A zle, jemnostpane, tuze zle. Jemnostpán – bože, ten jim lítal po pokoji a pořád: ‚Ty nejlepší! ‘ a kocourovi nařezal, jemnostpane, rákoskou, a panna Márinka, věřejí, ta se skovala za faru, do březinky.“

Doubenus mhouřil očka a šířil ústa a pak zase vážně: „A hned jsem musel shánět, ve Zlíčku, v Poříčí, inu všude; taky jsem se stavil v Kostelci, ale nikde nic. A kde mají, tam nechtěli dát a nedají, že sami potřebujou. Inu toť, on to každý chová na podzimek.“

„A tady, božíčku,“ zastesknila panna Aninka, hledíc na faráře, jenž upřel oči do země, jako by se rozmýšlel, vzpomínal.

„Tady – –“ ozval se, „tady já nevím. Kdyby tak drozda nebo číže nebo kosa, to bych sehnal, ale kvíčaly, jikavce – pane králi, pane králi! No, počkáme až přijde Marek.“

Otočil se a odešel do svého pokojíka. Na stole leželo přítelovo psaní. Vzal je do ruky, ale hned je zas položil, a jak byl v zamyšlení, sundal pušku, jal se prohlížet kohoutek i pánvičku koudelí otočenou, sdělal druhou, i myslil na tu chasu zlodějskou, porazili-li přece frátera, a proč jen toho? Snad že se jen chtěli ohlásit, nebo se něčeho lekli. A Šolta – To byl suk v jeho myšlení. Je-li nevinný, křivdil-li mu – Ale vždyť se v Kostelci smál a mouchy, jen pořád mouchy. A opilý byl, ostudu dělal. Uhodit na něj musí a uhodí; a zle. Takové toulání, a kostel, varhany nic, a škola také nic. Zatopí mu – Pověsil pušku a zase vyhlédl ven do přední zahrádky přes ouly k cestě, kudy odešel Marek.

Doubenus zatím ukrajoval kudlou z krajíce mohutná sousta, jedl a vykládal přitom další noviny. Byly všecky vážné a pro farskou hospodyni až napínavé, takže pro ně zapomněla na práci. Opustila stůl se zeleninou i necky s moukou (chtěla zadělat na buchty) a pokročila až k Doubenovi, majíc levici v boku, jako by si tam přidržovala bolavé místo. Posel vypravoval podrobnosti, jak ty koně ve Zbečníku ukradli, a tak došel na přechovávače, především na starého Lišáka v Padolí, po jehož stavení se prý každý ohlédne, a po něm, jako po Lišákovi, že si prstem ukazují, že je s tou rotou v jednom pásmu. Doubenus vypravoval docela klidně a nic se mu nezměnily ani oči ani tvář, jak začal tu nejtajemnější svou historii, nad kterou panna Aninka zapomněla až povzdychovat, o Lancutském, že to je takový velký, černý člověk, opálený jako cikán, že přijíždí ze Slizska, z Landshutu, u Lišáků že je jako doma. Žádný že neví, kdo je co je, ale co má peněz! Lišákovi říkají, že má obchod plátny, ale pan Lancutský že není žádný pláteník, ale že je kápo té zlodějské chasy, tajný jejich vůdce, a že to pásmo jde až do Žaclíře. Ten Lancutský že přijde znenadání a najednou že zmizí, žádný že ho neviděl odcházet, a dost že už lidé Lišákovo obcházeli a špehovali, ale nic naplat.

Poslední sousto ohromného krajíce zmizelo. Panna Aninka podala ochotně bochník poznovu a poznovu ubyl z něho notný štafalec. Jak ho Doubenus mazal tvarohem, mínila teskně, ach bože, jak takoví lidé mohou spát, a ten Lišák, že se nebojí pekelného trápení, až přijde hodinka smrti, co pak?

„A takových je víc, on není sám. Máme tam ještě jednoho takového. Ani by žádný neřek. Lišák je přec člověk, je ho trochu, ale ten Svobůdek, to je taková kočka.“

„Kočka, a proč? Taky zloděj?“

„Není, ale jako by byl. Povídá jim, udává. A je jako špunt, jako kočka. No, ze zemrlíka mu udělají kalhoty a ještě si nechá krk na kapsy. Ze zemrlíka, to je co říct!“ Doubenus mhouřil zas v úsměvu oči; „jiný musí mít dvě koziny. A mluví tak tenkým hláskem a tak pobožně jako ňáký svatý, a je z té bandy –“

Hospodyně pověděla, co se jim dnes v noci přihodilo, a že to jistě udělali ti – Doubenus jedl a souhlasil, i v tom, když hospodyně povzdechla, to že zas bude podzimek a zima, tady na samotě, za těch dlouhých nocí. Tu zrovna přimazoval tvarohu a přisvědčoval hlavou. Když pak hospodyně sáhla po konvi a viděla, že nemá dost vody, vstal Doubenus, vzal obě konve a klátil se s nimi ven, od fary volným pochylem kolem hřbitovní obruby pod kostel a hřbitov, kde se skláněla stráň a začínal les.

Stezičkou pustil se kus dolů až ke studánce ve svahu, ve stínu jedlí, smrků a habří, opodál omšené skály. Pískovcové koryto studánky, plné vody jako křišťál čisté a jako led studené, bylo se tří stran zahrazeno roubením se šindelovou stříškou. Doubenus nabral do konve vody, pozdvihl ji k ústům, pil a pil, až se mu po vestě krůpěje blýskaly, dlouho pil. Pak usedl na lavičku, zrovna u studánky, z trámků sbitou, vytáhl dřevěnku, nacpal z měchuřiny, zakřesal, jiskry do hubky chytil, hubku na tabák přiložil. Zabafal, kotouče dýmu zamodraly se lesním šerem a letěly v ranním, lesním průvanu strání vzhůru, až se rozplynuly mezi stromy.

To byla Doubenova pěkná chvilka. Slušně se najedl, teď uhasil žízeň, a po takové cestě přes vrchy až sem pěkně se odpočívalo v lesním stínu. A dýmka chutnala. Bylo mu dobře, volno. Bafal, díval se stinným lesem dolů, myslil si, jaká je tu ukrutná stráň, díval se stezníkem, jenž se šikmo dolů stáčel a v lesním šeru mizel. Vzpomněl na oběd, věděl, že ho nemine, těch buchet že se také dočká, ty že budou, a kdyby mu tak dali ňákou na cestu. A co že je ta hospodyně taková ustrašená – Inu ženská, a tady že oni, myslil zloděje, mohou mít své skrejše, kdepak takové lesy (docela klidně to uvažoval), a tohle že zapomněl kuchařce povědět, že tuhle Rokytenský Král, on brdař, chodil v neděli po houbách, zrovna o hrubé, a že přišel až na Turov. A jak bylo ticho po lesích, že najednou uslyšel v tom tichu z toho kopce troubení a bubnování, docela jasně, a pak i zpěv, jako když mnoho lidí, ale z daleka zpívá. A na Krále že padla taková hrůza, a jak z lesa utíkal strání dolů, a jak přiběhl, kudy to letěl že nevěděl, celý bez sebe k Beranově chalupě u „nyvy“. Tohle že musí povědět farské hospodyni. Vstal, nabral čerstvé vody do konví a pomalu, paty k sobě, špičky hodně ven, od sebe, stoupal lesnatým svahem vzhůru k faře.