U nás

„Zelený strom“ v Padolí začínal býti slavnou hospodou po všem okolí. Mladý Klimeš ze Srbské, jenž se k „Zelenému stromu“ přiženil, uměl s lidmi, byl k lidem, měl mnoho známostí zvláště svým obilním obchodem, který si začal; mladá, čilá jeho žena byla mu dobrou pomocnicí. Za její vlády se v kuchyni a v jizbě vše jen třpytilo a vábilo vzornou čistotou. Na oknech plno květin; na stěně jasně vybílené visela na zelené pentli kytara, kterou mladý Klimeš zdědil za studentských let svého bratra, toho času vojanského lékaře v Benátkách či Padově.

Hostí „U zeleného stromu“ valem přibývalo, z okolí, z městečka i cizích, průchozích. Nebylo křtin z vesnice, které by se nezastavily „U zeleného stromu“ na víno a na rosolku. Kulatý, empirový stůl prostřed jizby hostil každý čtvrtek nejpřednější padolskou společnost: faráře, učitele Černého, jenž si rád hodil špády, felčara, dolejšího mlynáře.

Ve čtvrtek odpoledne v polovici června t. r. 1837 seděla ta společnost kusá. Farář nepřišel. Povídali si, že odjel odpoledne do Police. Posezení toho dne bylo kratší. Nedlouho po slunce západu se rozešli. Ale když nastal soumrak, zjevil se znenadání „U zeleného stromu“ farář. V tu chvíli byla jizba prázdna. Neusedl, nevolal, čekal, až přišel mladý Klimeš.

„Poslouchejte, měl byste kdy, mohl byste se mnou někam jít?“ Žádal jej farář.

Hospodský byl překvapen, slíbil však ochotně a bez rozmýšlení.

„Ale na dva dni.“

„Třeba. A kam, smím-li se ptát.“

„Do Vambeřic, zítra ráno. Ale žádnému nic neříkejte. Půjdeme na pout.“

Mladý Klimeš lámal si hlavu, co se stalo, že tak najednou a do Vambeřic na pout!

Znal jeho smýšlení o tom i z kázání jednoho i ze soukromého hovoru, kdy farář připomenul, že Prušané byli odjakživa naši nepřátelé, že se jim těmi pouty zanášejí naše peníze, že se můžeme všude modlit, a když už někdo chce na pout, že může doma, v Čechách. Teď chce sám do Vambeřic na pout!

Nazejtří po mši ne v houfu, ne se „zpěvákem“ či „vůdcem“ se vypravili k prohlášenému místu poutnickému v hrabství kladském. Sami dva se vydali a skoro tajně zadem z fary vzhůru novou, upravenou již cestou do vrchu, lemovanou šeříkovými keři, které farář sem na krásné ovroubení po jedné straně nasázel. Šli vzhůru ke Kocournici a zádušním lesem ke Zličku.

Farář, jenž černý kabát svlékl a na deštník přes rameno položený zavěsil, pověděl hned na kraji lesa, nač mladý, urostlý Klimeš dychtivě čekal.

„Včera jsem byl v Polici v klášteře a tam jsem zvěděl, že dnes přijde do Vambeřic velký houf Hanáků snad asi pět set. Z Police měli poslat kněze na výpomoc, ale na ten den nemohli. Jdu tedy já. Ti Prušáci kněží seberou od našeho lidu hrozné peníze; a kam přijdou? Do truhly. Našeho lidu peníze. Ti Hanáci jich tam přinesou dost a dost. Je to zámožný lid. A já právě peněz potřebuju. Mám hodného, vtipného hocha, kterého bych rád dal do Prahy. Bude potřeba peněz na oblek, na cestu a na živobytí. Proto jdu do Vambeřic, abyste se, Josefe, nedivil, že nejednám jak mluvím. A vy mně při tom máte pomoct. Pomůžete, viďte.“

Klimeš se usmál a divil se, jak by on, ale když jemnostpán myslí, že udělá všechno a s radostí.

Oba poutníci statečně vykračovali kolem Zlička na Srbskou, dolů do Machova, k Řeřišnému, vzhůru, dolů, oupadem, bujnou, pohorskou loukou kvetoucí, vonnou, kolem potoka, pod olšemi temně zelenými, kolem osamělé myslivny mnichů benediktinů broumovských, za ní do lesa, úpatím skalnatých Stěn, a výš, vzhůru, šerem a chladem lesa kolem rozmetaných balvanů pískovcových, jež ostružina zatopila zelenou smětí a květem, ostružina i houštiny lesních malin.

Šli kolem skal i přes ně výš, výše do svahu pohoří pořáde lesem. Cesta víc a více namáhala; farář smekl klobouk, Klimeš čepici. Dosud se nikde nezastavili, u žádné kapličky v polích, u žádného kříže, jak poutnické houfy konávají. Až nahoře, „v horách“ chtěli si odpočinout u starého kamenného kříže stojícího na malé, volné prostoře v lese, kdež obyčejně každý houf míval první delší zastávku.

Než zastavili se ještě dřív, jak shora lesem dolů přivanul k nim zpěv celého zástupu, známá jim mariánská píseň. Nesla se prostorami hvozdu, sloupením jeho omšených kmenů, zelenavým přítmím, tichem hlubokým a jako posvátným. Mladé ženské hlasy dominovaly ve svěžím nápěvu čilého tempa a plněji zrovna jásavě zazvučel a nesl se refrain písně. „Zdrávas, zdrávas Maria!“

Farář a mladý Klimeš věděli, že to zpívá nějaký poutnický houf nahoře u kříže, než přece chvilku stáli naslouchajíce, a stáli ještě, i když sloha dozněla, i kdy tichnoucím ozvukem zavívalo po širu lesa do skal: „Zdrávas, zdrávas Maria!“

Když vykročili, řekl farář:

„Budou-li tam, počkáme, až odejdou.“

Docházejíce ustoupili ze stezníku mezi stromy do lesa, odkudž viděli kamenný, starý kříž prostřed nevelkého trávníku, zpestřeného do té chvíle houfem vesnických poutníků, mužů, žen, chlapcův i děvčat klečících a vzhlížejících ke starému vůdci holého temene, kolem něhož mu povívaly bílé vlasy. Stál prostřed u kříže; nad tím se promodrávalo kus volného nebe, nad břízou, jež jediná se u kříže probělávala.

Houf dopěv naslouchal výkladu svého vůdce v tmavém kabátě; mluvil k nim kazatelským hlasem, k nim i ke kříži, po němž se obracel, rukama vysoko nad hlavou potřepávaje a zraky obraceje po ukřižovaném. Pojednou klekl a sníživ hlas vyzýval:

„Rozmilí poutníčkové, pomodleme se taky za nešťastné vojáky, co za starých časů, když tu Švejda panoval, tadyk v krutý válce zahynuli a kterých těmahle místy čtrnáct set odpočívá, očekávajíce z mrtvých uvstání. Otčenáš, jenž jsi –“

Prosté promluvení vůdcovo i modlitba pobožného houfu v té horské, lesní samotě dojímaly. Mladý Klimeš bezděky sepial ruce, farář v duchu říkal s nimi.

Když tři otčenáše doříkány, modlil se vůdce:

„Lehké odpočinutí dej jim, pane!“

A houf zhluboka odpověděl:

„A světlo věčné ať jim svítí.“

Žehnali se křížem, vůdce vstal, houf se zdvihal. Ženy si vázaly uzle, výrostek chopiv se dřevěného kříže, dělanými růžemi ověnčeného, postoupil ke stezníku vedoucímu dolů lesem k německému Božanovu, poslední vsi na české půdě, při samých hranicích.

Poslední babička v bílé plachetce s růžencem přes prsa zašla za houfem. Starý, kamenný kříž s břízou stál zas osamělý, sluncem vyjasněný. Les kolem plný šera zasmušilý a tichý. Příjemný chlad z něho vál; v něm blaženě si oddechli farář s mladým Klimšem když usedli u kříže pod břízu.

Klimeš začal o výkladu zpěvákově, o těch čtrnácti stech padlých, kteří tu odpočívají, o těch že on taky slýchal, už jako hoch.

„Kdož ví, co na tom je, ale pověst jistě mnoho přidala,“ mínil farář. „Tady v těch místech bitva nebyla, ale lid z celého okolí se tu skrýval, tady i na Boře, kolik neděl se tu schovávali; jednou mi o tom povídal studnický pan farář Ludvík, ten to má ze starých kronik a listin. Za třicetileté války to bylo, když tu řádil švédský generál Banner, když vybili polický klášter i Polici, za toho božího dopuštění. Tenkrát Švejdové vypálili také Padolí. A tenkrát z těch uprchlíků asi nejeden tu umřel; tady snad měli hřbitov, ubožáci, a z toho ta pověst a památka.“

Od kamenného kříže, když chvíli poseděli, dali se druhým svahem dolů k Božanovu. Za nimi zvedal se nad spoustou lesů nejvyšší kopec Stěn, Špičák skalnatého čela. Před Božanovem došli houf, jejž prve zastali „v horách“ u kamenného kříže. Minuli jej a nestavivše se ve vsi překročili hranice. Po poledni zarazili v pruském městečku Radku, kterým právě za červenou korouhví zpívaje procházel český poutnický houf, vraceje se z Vambeřic.

Jiný houf, německý, došli odpoledne u posledního zastavení poutnického před Vambeřicemi, u kříže pod stromy při cestě. Právě sem došel; staří klekali, mladí kladli se tváří na zem s rukama vztaženýma a sepatýma.

„Tihle jdou po prvé do Vambeřic,“ prohodil Klimeš, hledě na ty ležící. „Já musil taky tak lehnout, když jsem šel po prvé, a všichni, to se pamatuju, a jak pak starý Střihauka vybíral na mši svatou.“

Farář mlčel, jen se mdle usmál. Mladý průvodce netušil, že v něm vzbudil výčitku, kterou cítil už doma, že jde také vybírat, mší a pobožností vydělávat.

Nechal však úvah, když se před nimi nad nevelkou osadou v mělké kotlině, nad bílými příbytky šindelových střech vznesl na chlumu prohlášený chrám matky boží Vambeřické, rozlehlý, bohatého průčelí s mohutnými schody před ním. Kolem nad osadou i blíže kostela na výšině, na „Kalvarii“ kapličky volně stojící nebo ze skupin stromů vyrážející svou bělostí. Nade vším zářící modré nebe; bílé kaple, průčelí kostela, strmé, široké jeho schody, vše v oslňujícím světle horkého, červnového odpoledne.

To bylo to místo zázraků, kam mnozí ze zvědavosti pro podívanou z daleka putují, kam tisíce jiných vede pevná víra s nadějí, že matka Boží uzdraví neduh těla nebo duše, utěší zarmoucené srdce, povznese sklíčenou mysl.

Dole pod kostelem samý krámek, samá bouda; všechny plné růženců, obrázků a sošek, divných hraček, bubínků, skleniček, malovaných hrníčků, svěc a svíčiček, voskových noh, rukou i srdcí. U bud a mezi nimi poutníci, nejvíce vesničané, různých krojů, Češi, Němci; všude hluk, volání pruských prodavačů, německé, lámaně české.

Z pozadí odkudsi zalehla do toho šumu hudba doprovázející zbožný zpěv; nějaký houf přicházel s celou „bandou“ a s korouhví, jejíž mosazný kříž se nad spoustou trhu a davem lidí na slunci bleskotal. Z protější strany mířil ke schodům kostela jiný zástup; jej vedl nevelký kněz v bělostné komži, složitý, kulatého břicha, všechen zardělý, zpocený, jenž zvedal kvadrátek a utíral šátkem hlavu zalitou potem.

Na posvátných schodech ke kostelu, po nichž nikdo zpříma nekráčel, přibývalo modlících se. Na každém schodu klečelo jich několik, na každém schodu odříkávali tiše „Otče náš“, po každém „Otče náš“ políbili schod a lezli po kolenou na druhý, vyšší. Jedna z žen měla v zástěře plný klín kamení; s tím nákladem šoupala se do schodů, jichž bylo jako let Kristových, spínajíc ruce a vzhlížejíc vzhůru ke chrámu; a zas se hluboko sehnula a líbala zaprášený schod dlouhým, pokorným políbením.

Ti z poutníků, kteří už v kostele pobožnost vykonali, vraceli se jinými krytými schody za svým vůdcem, jenž maje brašnu přes rameno, hůl a čepici v ruce vedl je k rybníčku „Jordanu“, aby si umyli obličej i nohy, nežli se odeberou na svou hospodu.

Farář Havlovický se nikde nezastavil a nezdržel; šel se svým průvodcem, jenž vše tu dobře znal, rovnou na faru. Německý farář, jenž vždycky potřeboval na výpomoc kněze pro české poutníky, Havlovického rád uviděl, zvláště dnes; hned mu oznámil, že před chvílí přibyl veliký houf Hanáků.

„Kde jsou?“ ptal se ihned Havlovický.

„Ve velké hospodě.“

Vambeřický farář zval i Klimše, aby zůstal s panem farářem na večeři, než mladý hospodský poděkovav, omluvil se, že musí ke krajanovi Lokvencovi, který tu má hospodu. U toho pobyl nedlouho; od něho zašel do hospody Hanákův ohlásit Havlovického.

Hanáckých poutníků byla plná jizba, starých, mladých, žen i mužských. U dlouhého stolu, u něhož seděli při pivě, chlebu i buchtách, rozkvetlo barvami jejich kroje, „lipských“, pestrých šátků kolem hlav ženských malebně uvázaných, širokých nabíraných „krezlů“, bělostných rukávců i svitem zlatých a stříbrných port na kordulkách. Mezi ženskými urostlí i zavalití mladí i starší mužové dlouhých do týla vlasů, mnozí „bez obleku“ jen v zelené vestě vyšívané lesknoucími se knoflíčky, jiní ve vyšívaném „špenzlu“ rovněž zelené barvy, všichni v širokých pasech kožených, bohatě bíle vyšívaných.

Mladý Klimeš překvapen nenadálou tou podívanou, zůstal na okamžik u dveří, pak se obrátil k šedivému muži, k vůdci, jak tušil. Nemýlil se. Dal se s ním do řeči, a všichni, slyšíce český hovor, obraceli se po mladém hospodském z Padolí. Vůdce jej přijal nějak nedůvěřivě, začal se však usmívat, když uslyšel, že tu ten k nim přišel z Čech s „panáčkem“, že ten pan farář, když uslyšel, že přijdou, vydal se k vůli nim na cestu, že se na ně těší, na jejich písně, a že slyšel, jaký to lid nábožný. To o nábožnosti přidal Klimeš ze svého, z horlivosti, aby Havlovickému posloužil; bylo v tom už kus obchodního pochlebenství. Ale všecko to účinkovalo. Vůdce a všechny ostatní chvála těšila i zpráva o faráři.

Ještě o něm mluvili, vtom otevřely se dveře a v nich stanul na překvapení Hanáků vysoký, urostlý kněz černovlasý, mužně pěkné tváře, černých očí, plných bystrosti a ducha, muž vážný v černém, dlouhém kabátě, vysokých, lesklých botách, s kloboukem v ruce. Vše ztichlo a tichem zavznělo jeho jadrné, zvučné:

„Pochválen buď pán Ježíš!“

Všichni uctivě vstali; za chvilku už měl je Havlovický kolem sebe. Jeho milý pohled, zvuk hlasu, řeč jeho i vážné vystoupení je přivábilo, a hned si je naklonil, když opakoval sám, co již slyšeli, že přišel k vůli nim a že by jich žádal, aby mu zazpívali své písně, k svatým Cyrillu a Methoději, k sv. Václavu a k sv. Janu Nepomuckému.

Kdo ještě chtěl jísti, zapomněl. Hned se všichni chystali, že zazpívají; než farář žádal, aby vyšli z jizby ven naproti k statui, tam že se bude líp zpívati nežli tady.

Bylo už chvíli po slunci západu. V žlutavém, tichém a ne již palčivém světle stál kostel se schody, bílé kaplice na výši kolem i košaté stromy nad nimi; dole však mezi příbytky kladly se stíny vlažného podvečera, jenž mile ovíval po parnu dne.

U statue poblíž „velké hospody“ shlukl se kolem faráře hanácký zástup v zjasněných barvách svého kroje, v malebné pestrosti a zazpíval jak vůdce zanotoval. Píseň k sv. Václavu hlaholili zbožní Moravané na půdě starého Kladska ztraceného svatováclavské koruně; farář, záhy jat písní i zpěvem, naslouchal s potěšením. Ale ne bez vyrušení.

Ten onen sedlák, ta ona selka se k němu přibočili a vtiskovali peníze na mši. I Klimšovi, jenž stál stranou, někteří podávali stříbrné, aby je odevzdal panáčkovi; než Klimeš nepřijal a každému oznámil, že pan farář bude ráno o čtvrté hodině zpovídat v kostele, v ambitech na pravé straně, tam že mu mohou dáti na mši.

Nazejtří vyšel Klimeš ze své hospody před slunce východem. Jiní byli ještě časnější. Od kaple ke kapli přecházely už dva houfky poutníků, kteří přespavše za dva nebo tři krejcary na slámě, všichni společně, vyšli už o třetí na lačný žaludek ven do ranního chladu. Byl citelný a v poutnických houfcích zvláště patrný na malých děvčatech a chlapcích.

V tváři pobledlí krčili se a choulili klečíce na zemi před kapličkou, za jejíž mřeží v šeru trčela skupina soch životní velikosti, ze dřeva řezaných, křiklavě polychromovaných, výjev z umučení páně, figury děsivého, ztrnulého výrazu.

V kostele ještě šerém bylo ticho, ač nebyl prázdný. Na jednom z oltářů hořely svíčky a ve ztmělém koutě plápolalo jich plné železné kolo kolika kruhy. V lavicích sem tam někdo, u zpovědnic nalevo několik Prušaček šeře oblečených. Klimeš to rád viděl, jakoby o něj běželo, a ještě raději, když v ambitech napravo stál a čekal u tmavé zpovědnice houf Hanáků a Hanaček. Žádný z nich nechtěl jinam nežli k padolskému faráři.

Zpovídal, žehnal, zpovídal.

Klimeš nemoha se dočkati odešel; když se po snídaní, po sedmé, vrátil, šel farář teprve k oltáři. Setkal se s ním pak u fary. Havlovický vrátil se unaven, ale spokojen.

„Však jsem se už po vás, Josífku, ohlížel. Pojďte se mnou.“ Vedl Klimše do fary na pokoj, v němž dnes přespal. Jak se brali do schodů, farář chválil hanácký lid, jak je opravdu upřímně pobožný a srdečný. „Ani mne pustit nechtěli. Loučili jsme se upřímně jako staří známí. O toho studenta, jak jsem vám včera povídal, bude na čas postaráno.“

Stanuv u stolu, vybíral z kapes hrsti stříbrných peněz a ne drobných, nýbrž skoro samých velkých.

„Však kdyby toho hocha nebylo –“ doložil jako na svoji omluvu.

Doma, v Padolí nevzal od báby na modlení, sem šel schválně jako na výdělek, ač nebyl přítel poutí. Zahleděl se na okamžik na hromadu stříbra, pak se pojednou obrátil po Klimšovi.

„Rozumíte mně.“

„Rozumím, jemnostpane. Ti lidé by to tu stejně nechali, třeba ne tolik, ale dostalo by se to do kufru prajského pana faráře. Jak jste ráčil říct.“

„Máte pravdu. Hanáci vykonali nevědomky dobrý, milosrdný skutek. Já z toho nic nechci, nic. Dá pán Bůh, tomu hochovi to dá dobrý základ. Ale musíte mně pomoct nést.“

Co měli váčky na peníze nestačily; Klimeš musil opatřit ještě dva pytlíky z hrubého plátna.

Bylo po desáté, když se vybrali z Vambeřic; varhany hřměly z kostela a zpěv rozléhal se ven nad velké schody, po nichž zbožní ve vroucí modlitbě zase lezli po kolenou, a letěl přes stany a boudy a jejich hemžení vstříc novému houfci, který zpívaje docházel za korouhví, co zatím u „kaple smrti“ „vůdce“ houfu, chystajícího se na odchod, měl řeč k „rozmilým poutníčkům“, aby se rozloučili s nejmilejší matičkou boží Vambeřickou, již oslovoval kazatelským, brečlavým hlasem, strojeně pohnut, a k níž zvedal oči i ruce.

Klimeš kolikrát si cestou vzpomněl, komu asi ty peníze, kdo je ten student, než nezeptal se. Farář pak cítil, když mladému hospodskému tolik důvěřuje, že by mu měl také svěřit své tajemství. Učinil tak, ale teprve pozdě odpoledne, když šli „horami“ a odpočívali zase jako včera nahoře v lese u kamenného kříže. Klimeš počítal, že má farář nějakého studenta někde v Náchodě nebo snad v Havlovicích. Hilmy, učedníka Fidéla Hanuše, se nenadál. Překvapilo jej to, divil se, byl však rád; přál to upřímně sirotkovi, a chutě slíbil a dal slovo, že bude zatím mlčet, jak si farář přál.

Do Padolí spolu nedošli. Pod „horami“ za řejšenskou myslivnou vzpomněl si farář, že když je v těchto stranách, že by se mohl stavit v Stroužném u faráře Bergmanna, že s ním už dávno nemluvil a že mu návštěvu slíbil.

„Pojďte se mnou, Josífku; ale pospícháte-li snad domů –“

„Inu, abych praudu řek’, jemnostpane, rád bych se zas domů na hospodářství podíval. Ty peníze, prosím –“

„Já bych to všecko neunes’. Co nesete, vezměte s sebou a zítra mně to přinesete na faru.“

Mladý hospodský chtěl peníze spočítat. Farář však nedopustil. Potěšen tou důvěrou obrátil se Klimeš k Padolí.

Havlovický dorazil pozdě odpoledne do Stroužného pod táhlým Borem, vznášejícím labyrint svých pískovcových skal vysoko nad Bukovinu a ostatní lesnaté vrchy a chlumy. Na dole pod nimi mezi roubenými chalupami a statečky doškových střech nemusil faru dlouho hledati, ač byla také chudičká, nevysoká; než přece onačejší z kamene a hlíny.

Na svou v Padolí toužíval, jak je těsná, že v ní není hnutí a jaké nesnáze má s hospodářskými místnostmi při ní. A tady! Chlívek dřevěný ve břehu za farou a ve faře jenom síň, kuchyně a pokoj; dveře do něho byly otevřeny. Svítil bělostí, jak slunce k západu se klonící do něho se opřelo a zatopilo jej zářivou záplavou. V ní se leskly na stěně housle i sklo nějaké rytiny v rámu začervenalého dřeva.

Ticho, nikdo tu. Leda snad tam – Farář upíral oči do kouta ku prosté kolébce stojící vedle postele zastřené přikrývkou z květovaného kartounu. Vstoupil a zašel bezděky tlumě krok, až ke kolébce, a hůl v jedné, klobouk v druhé za zády nahnul se nad ní, nad boubelatým děckem zardělých tváří.

Spalo, pěkně spalo, klidně oddechujíc. Pozoroval jeho milou tvář, buclatou ručku nad hlavu tmavých vlásků založenou, roztomilý nosíček zrosený drobnými perličkami lehkého potu. Pomyslil si, že to je asi to nejmenší, co se loni na podzim narodilo, jak tenkráte jim to kostelecký „pan bratr“ u nich, v Padolí, s indignací oznamoval.

Náhlé překvapení pohnulo farářovými lopatkami. Děcko pojednou otevřelo oči, tmavé a velké, a na něj je upřelo, a náhle, jako když paprslek proskočí, také se na něj usmálo. Neuvědomělý ten pozdrav neprobuzené ještě duše jej okouzlil; jako přitažen rychle se naklonil níž a potěšen, potřepávaje mu prstem směrem k nosíčku, vyrážel měkce mezi zuby laškovné, mazlivé: „Šššt! Šššt!!“

Dětský hlas se za ním ozval. Vztyčil se jako prut. Na prahu otevřených dveří asi tříleté děvčátko v košilce, v krátké sukynce růžové barvy, boso. Přiběhlo volajíc mámu, zmlklo však a ztuhlo jako přimrazeno, když shlédlo cizího, velkého černého muže.

Vtom tu matka, „dvojí ctihodná“ paní pastorová, asi třicetiletá, svěží, půvabně plná, v bílém čepečku na černých vlasech, v pracích šatech bledě modře pruhovaných, prostředně velká, pěkně urostlá. K ní, do její sukně tulila se holčička asi půldruhého léta, bosá, v košilce.

Farář představiv se, omlouval se žertovně, že to roztomilé poupátko v kolébce neprobudil, že je hlídá a jak si rozumějí, jak se ta čipera na něj pěkně usmívala.

Farářová, překvapená a ne bez rozpaků, zazářila, slyšíc chválu svého děcka, a omlouvala ty větší, že jsou neustrojeny, ale tady na vsi – a muž že chce, aby bosy a takhle chodily – Ach, aby odpustil, muže že hned zavolá, že je nahoře, že má pod střechou pokojíček, v tom že pracuje.

Havlovický chtěl k němu nahoru. Když už byl na síni pod úzkými, dřevěnými schody, zjevil se na nich nahoře pastor bez kabátu, jen ve vestě, v kostičkovaných nohavicích. Se schodů zrovna sběhl, když poznal, kdo jej navštívil.

V tiché, zastrčené faře velké vzrušení. Pastorová sháněla v kuchyni, chtějíc hosta uctít; do světnice přihnala se bosá děvečka, velká jako chlap, a vzavši malou z kolébky, vyváděla její sestřičky.

„Tři Luisy,“ zažertoval pastor ukazuje na dcerky. Havlovický znal Vossovu „Luisu“, rozuměl.

„Jak se jmenují?“

„Nejstarší Julie, Matylda druhá a to mrně Otilka. Ta holka,“ mínil děvečku, „je Češka, to jest my jsme taky Češi, ale Prušáci, ale ona je od vás, z Čech, z Krčína, ‚sestra‘, je naší víry, opravdu vzor poctivosti a oddanosti. Ale půjdeme ven, na zahrádku, tam se bude volněji dýchat. Ovšem takovou lípu nemám, jak ji Voss ke grünauské faře přimaloval, ale uvidíme hezčí, das heisst znamenitější.“

Zahrádka v čele fary nevelká, příjemná však květinami, keři a zvláště starou vysokou hruškou, vznášející v rohu blíže stavení rozlehlý svůj koš. Pod ní stál stůl, tři židle. Tu usedli.

„Podívají se,“ pastor zapomněv voňoval, „tahle zahrádka – Když jsem se před sedmi lety sem dostal, když jsem z Vratislavi sem přišel, byla plná kamení; ostružiny tu rostly a jiné křoví, smrčky, no, holá pustina. Žádné urovnání, žádný pořádek. To dalo mnoho práce, a většinou jsem všecko sám udělal. I hlíny jsem na kolečku sem navozil.“

„Jak tu je teď pěkně,“ chválil Havlovický, „utěšené místečko.“ Rozhlížel se zpod hrušky, z chládku do plného jasu, níže na pohorskou vesnici, na příkré svahy nad ní, po nichž se kozy pásly, a výše k Bukovině, k Boru, jenž hořel zarůžovělou září západu, chvějící se na jeho balvanech skalních i na lesích temně modrých ve svahu i dál. Vzduch čistý jen zářil.

„Tuhle vyhlídku tu mám,“ zažertoval pastor a trpčeji dodal: „Ale jinou –“

„Chtěl byste odtud?“

„Toužíval jsem po světě, obzvlášť po moři. Chtěl jsem do Švédska, jak jsem už jim vyprávěl, pamatují-li se. I o Americe jsem míval sny. Teď je amen, teď jsem nadobro připoután,“ přidal vesele, „dětmi a ženou. A nelituju.“

„Být v rodině šťastným, co je nad to krásnějšího.“

„Ano, ale – tři Luisy! Tři Luisy! Teď to jde, třeba že není blahobytu. Farka chudičká, obec chudá a v té je ještě dvojí strana: reformovaní a luteráni. Reformovaných je víc, ale samá chudina; možnější jsou mezi augsburskými. Možnější! Tady! No, konečně to jde, nouze není, ale ukládat – ani pomyšlení! Až dcerky budou dorůstat, kam s nimi. Do města poslat není možná, a aby ostaly tady – ale odpustěj’ –“ usmál se, „co jich trápím, to tak někdy jako mrak přilítne.“

„Nač si kalit budoucí starostí radost, kterou máte.“

„Mám, chvála Bohu, mám. To je žena moudřejší. Ta žije jenom dětem a v dětech, ta má z nich jen radost. Zas už začínám – Ale jak jsem povídal, tamhle,“ ukázal níže do vsi, kde nad střechami vysoko vznášel se vrchol rozlehlé koruny. „To je ta lípa, jak jsem povídal. U Cvikýřovy živnosti, stojí tam jistě kolik set let. Ta mnoho pamatuje, bývala skrejší; svaté písmo v ní schovávali tenkráte, když je pronásledovali po bělohorské bitvě, když ještě tenhle kout a Kladsko a Slezsko patřily k české koruně.“

„Tedy zachovala se tu nějaká tradice –“

„Na ty časy? Dost; dost vypravují, jak tu byli tajní evangelíci nejvíc v rodinách Houškově, Cvikýřově, Kubečkově a jiných, jak se scházeli tady v lesích a ve skalách, tamhle na Boře a jinde, v zimě ve sklepích a jen v noci, a jak vždycky musili mít vartu, aby pozorovala a hlídala.“

„Byly to zlé časy, poddaný lid zkoušel i jinak, zvlášť od vojska.“ Farář vzpomněl na „hory“, jak se tam vůdce poutníků modlil za padlé v těch skalách. Tak se dostali na Vambeřice; dlouho se však u nich nezdrželi. Havlovický pověděl jen stručně, že byl na výpomoc, a také přišla farářová nesouc chléb, máslo, mléko, kávu. Začala se omlouvat, vážně, horlivě a pastor jí pomáhal žertovněji, že pivo tady ve vsi je bídné a teplé, a víno v jeho sklepích že došlo, ale mléko že je znamenité.

Havlovický vzpomněl na děti a vyžádal si je; nejmladší přinesla pastorová, druhé dvě s ní přicupaly, prostřední jako připěnáček držíc se zase její sukně. Havlovickému se líbil obrázek rodinného štěstí, ta idylka pod starou hruší. Bavil se s dětmi, hovořil s rodiči, jak tu žijí, zvláště zimního času, jednali o zdejším lidu. Pastor některé chválil, zvláště starého Širlu chalupníka, že s ním je milé pohovoření, jaký je čtenář, co má knih a vůbec, že tady v leckteré chalupě najdou se staročeské spisy, zvláště Komenského.

Za hovoru zavadili o Prahu a Havlovický pověděl o své cestě, co by zvláště farářovu paní zajímalo. Z Prahy přišli na Vratislav, na české vesnice někdy exulantské u Střelína, z nichž z jedné, z Dolních Poděbrad, pocházela paní pastorová.

Ani si nevšimli, že slunce již dávno zapadlo, že růžový jeho přísvit zhasl i na vrších i na temenech skal; stín zalehl nejen dolinu i svahy a stráně. Byl už soumrak, když se Havlovický rozžehnal s pastorem a jeho rodinou.

Odcházel s mnohými dojmy; ztlumily se, když se za chvíli bral kolem uhelné jámy u Žďárek a když se zadíval do jejího černého jícnu. Myslil na bratra, že tak dlouho zas nepsal a jestliže opravdu začne s tím dolováním.

Ale když kráčel zase polem, po kvetoucích mezích mezi obilnými lány, jež se zlehka vlnily a z ticha šustěly v podvečerním vánku, když do měkkého soumraku volal z nich křepelčin hlas, vracel se v duchu pod starou hrušku, kde seděla mladá matka s boubelatým děckem na klíně, kde otec houpal na kolenou dcerku roztomile žvatlající. O starostech pastor mluvil, o budoucnosti. Ach, jak rád by se on staral!