U nás

Prostorou pod vrbami před Hlaváčkovým stavením jako by opony zatáhl; stmívalo se i pod stromy na zahradě, kdež rosa padla. Pro ni ustoupili oba pašeři, Vávra a Suchánek, z Hlaváčkovy zahrady blíže ke stavení vzadu jeho; z měkkého koberce travného usedli na špalek u samé stěny, kdež bylo sucho. Pokuřovali, povídali si, že teď bude lepší odbyt, když nastávají posvícení, a Vávra, jenž pocházel od Skalice a dlouho sem ještě nechodil, jmenoval, co která selka u nich si už zamluvila koření, šafránu i kávy. Smlouvali se, že kus půjdou spolu přes hlavní přecházku po lukách přes řeku do Kouta pod Babí, a od Babího, vykládal Vávra, že se dá přes Radechovou po průhoně ke Kramolně a tudy dál. Jen co přejdou luka, uvažovali, tam že je nejhůř, luka samé kře, tam že se číhá, obzvlášť ten nový, Vašica, ňáký Moravec, to že je čert, že má oči jako rys, tuhle že shlíd’ od Hrnčířovy borovinky –

Vtom si Vávra vzpomněl, přijde-li Prouza, on doktor.

„Proč se ptáš.“

„A tak, žena má už kolik dní takové pškaní, aby jí něco dal, řekla mně, abych se něde přeptal, a já tadyk onedá o něm slyšal, že takle dost rozumí.“

„A dyť má verbář, ten podědil po tátoj, no a táta jeho byl moc učený, říkali mu taky všechno dochtor. On znal byliny, kde kerá roste, kdy kvete, proč kerá je, pro jakou nemoc, jak se připravuje. Každymu pomoh’, uměl hojit všecko, a i dobytku pomahal. A Matěj, tenle, náš, to byl jeho šístej syn, ten mu byl veušem podobný a tak mu vodporučil ten velký, český verbář. Ten je už od původu v jejich rodě, z toho byl taky nebožtík starý Prouza od svyho dědy a táty dobře naučený.“

„Viďals tu knihu?“

„Viďal, jednou; je velká, bylo jí co do náruče. Poudal Prouza, co s ní měl, když po funuse si ji měl vodklidit domů, to už byl v Radešově přiženatý; bratr, co měl hospodářství, mu dal taky trochu ovoce, a obojí nemoh’ unýst. Tak to naložil s knihou na trakar a odvez domů. Chasa měla radost z hrušek a on celý noci čet’ zas v tom verbáři, a dal se pak do toho dochtoření. Založil si hapatyku všelijakých bylin, prášků a mastí. Ten by ti dobře poradil, ale nevím, přijde-li, on už tu dlouho nebyl, není-li zas s mastěj v Němcích, esli se nehojí sám tím vejdělkem.“

„Jak –“

„Když tuhle skoro oušecko přišel; to ho ‚strnadi‘ dvakrát chytili, a taky v arestě seďal; třikrát musel všecko zahodit a tak to byl na mizině. To on pak naďál zas mastí a chodí po vsích, nejvíc v Němcích, aby si zas trochu pomoh’.“

Na záspi v tom šeru mluvili také o Matěji Prouzovi, „doktorovi“, jak tam řadou vedle sebe seděli, starý Čejp vychrtlý, jenž šňupal z březovky, malý, kolozubý Dvořáček a breptavý Hubka, jenž pokuřoval z dýmky červené, hliněné hlavičky se zahnutou troubelí z měkkého dřeva, jak jí „dláha“ říkali. O Matěji Prouzovi mluvili, ale ne o jeho masti a lékařském umění, nýbrž o tom podivném snu, který měl Matěj Prouza, jak se mu zdálo, že jel do Vídně na bílém koni a vezl tam prach a olovo, když měla být ňáká vojna s Prajzem. To se mu zdálo, a tak v tom snu, že vezl prach a olovo a chtěl z Prajska odvézt všecky kanony, aby toho náš měl hodně, a tak tam šťastně dojel na bílém koni, na zádech pytlík prachu, po stranách kanoun a všecky kordy, co jich moh’ v Prajsku sehnat. To zavezl do Vídně, kde bylo mnoho knížat a tam dostal pochvalu od zeměpána.

Jak se ráno probudil, hned vzal snář, jaká čísla má ten sen, jakou planetu nese a co mu z něho vyvede.

To zas breptavý Hubka nejlíp věděl, jak Matěj Prouza seštudýroval lumera, 82 (císaře viděti, knížata, bílý kůň), 3 (velké město viděti) a 18 (prach a broky, kanon nechal), a tak sestavil 82, 3, 18.

Ale pak, kde vzít peníze! Sám neměl ani trojníku. Až mu tetka Hájková půjčila 15 kr. a tovaryš, co dělal za stavem, 3 kr. Tak to s bídou sehnal, ale vyhrál kolik stovek na to.

„To on Prouza umí sestavovat,“ přisvědčoval Dvořáček, „a poradí; moc jich k němu chodí na radu, když si chtějí vsadit, a žádný to zadarmo nechce: ten přinese do hrnka bramborů, ten trochu toho vejražku na kyselo, a jak kdo.“

„Jen kdyby přišel, poradil bych se s ním taky.“ Starý, hubený Čejp si šňupl. „Takový sen –“

„Co se vám zdálo?“

„Co se mně zdálo. Skoro jako Prouzoj. Že byla vojna s Prajzem; prajský král prohrál a Slízsko dostalo se zas k Čechám a to byl konec pašování.“

„Tak na moutě!“ lekl se Dvořáček a Hubka se zachechtal, to že by bylo –

„Co by bylo!“ opakoval Čejp zasmušile; zamyslil se na okamžik a pak z myšlenek jako před se trpce povzdechl:

„Co – a kdyby se i ten sen vyplnil, tak co – jaký vejdělky z pašování, co. Já když přinesu čtyry hrudy červené soli a prodám je, vydělám čtyřicet, a když dost, tak šedesát krejcarů. Co je to za morousování, za to kvaltování, a člověk aby byl pořád ve straších, nepadne-li rána při vejpadu, aby se nesvalil střelený.“

„No, mnoho to není, prauda, ale za stavem nevyděláte ani tolik,“ namítl Hubka.

„Ale sedíš v suchu,“ vyhrkl Dvořáček kolozubý, „a to na pašeráka každý kouká jako na zajce. To kdyby člověk moh’ chodit do Prajska pod zemí a odtamtud zas, aby ho žádný neviďal –“

„Ano, ano, škoda toho průchodu, co je z Homole na Visenburk,“ vzpomněl Čejp a vážně si zas šňupl, „to kdyby se veďalo, kudy do něho, to by byly přecházky.“

„To, to, a pane, to –“ přisvědčoval breptavě Hubka.

„No tak, báby rozpoudané, chcete-li, abych vám navážil –“ ostře za nimi pobídl Hlaváček, stanuv ve dveřích.

Hubka sebou trhl jako zajíc a už byl na nohou; Dvořáček za ním. Nejvolněji se sbíral starý Čejp. Hlaváček zase zmizel a za ním všichni tři v síni a z té v nízkém krámku, z něhož zardělý pruh světla skulinou pootevřených dveří ostře se zatínal do šera.

V sednici ještě nesvítili; slavili černou hodinku kolem starého Málka, bývalého „mařenkáře“. Vichroň tenkého hlasu a drobné postavy, kramolenský Turek s vousy pod bradou. Na podválce stavu, jenž se v rohu černal, seděl divoký, dlouhý Matějka, silný kuřák a veliký práč, jenž si ustavičně hleděl své dřevěnky.

Povídal, rozkládal od stavu, chvilkou ustal, bafal, aby mu nezhaslo, bafal, tahal, až uhlíky v dýmce bez poklopce řeřavě zasvítily. A znovu spustil hlomozně o dobrodružstvích pašeráckých.

„– – A jednou před vánocemi byl v trubijovským revíru velký hon, on náchodský hrabě honil a měl z Josefova mnoho oficírů pozvaných, a když u Volešnice v selských lesích zatahovali poslední leč, vlez’ jim na místo zvěře do kola ňáký strejc malý v pačkorách až po kolena, čepici přes uši, ranec na zádech, vojenský prúcok přes rameno, v ruce hůl přes sáh vysokou; hrabal se sněhem a byl jako přimrazený, když ho páni zatáhli.

Náchodský hrabě se ptá vozistos, co to je. Žádný ho neznal než honci a trubijovský myslivec. Ten hned k hraběti: ‚Ich pitte Herr Excellenc, tosis Pašer Praus aus Olešnic –‘“

Starý Málek, bývalý „mařenkář“, ušklíbl se nad tou němčinou, Matějka však toho nepostřehl, a jak byl zapálen v to povídání pokračoval:

„A k Prouzoj poudá myslivec: Prouzo, co to máte?“

„Ah Prouza!“

„Matěj!“ chechtal se Vichroň s Turkem.

Matějka tím jako pochválen, zabafal, až hasnoucí uhlíky zas zahořely, uplivl se s větším ohněm, rychleji, křiklavěji a s úsměvem opakoval:

„Co to máte! ‘ – A jo, pane, oficíři tomu rozuměli, ale nic bavit, poudali, tadyk že jim do toho nic není. Fořt pověděl, co Prouza nese, a Prouza šel dál, ale když byl kus cesty, přiběh’ za ním hajný s drvařem.“

„A koupili od něho všechny cigáry a tabák,“ vskočil do řeči Málek, „pro oficíry, viď.“

„Pro oficíry, a Prouza dobře prodal. To ta přeháňka za to stála.“

Přišla Hlaváčková se světlem, s planoucí loučí, kterou zatkla do vysokého, učouzeného svícnu dřevěného u kamen, oznamujíc, že táta poudal, aby šli do krámu, chtějí-li zboží. Šli, Málek poslední; za ně přibyli do světnice, kteří už byli odbyti, Suchánek i Vávra, kolozubý Dvořáček, starý Čejp i breptavý Hubka. Nikdo již venku neostal; ještě jeden přišel, ne však pašer, nýbrž noclehář, jenž tu míval stálý nocleh, slepý Řehák s průvodcem.

Šel do Pruska, jako každý rok chodíval, v ruce vambeřickou hůl poutnickou, plnou křížků, pobitou penízky, knoflíky a lesklými hřebíčky. Chodil tam žebrotou a daleko až do Vratislavě, a ještě dál, pískaje na klarinet hlavně tu:

Ten přišel na nocleh, jako sem chodíval starý Hejna písničkář, jenž roznášel tištěné písničky krajem i tady při horách pobožné i světské, jako sem chodíval na noc Podolník houslista, jenž světem šumařil a tu také pašerům často zahrál nežli se v noci rozešli na nebezpečnou přecházku přes hranice a těžký návrat domů.

Slepý Řehák zůstal v koutku u kamen i jeho nuzně oděný průvodce. Hlaváčkovi hoši se zatím vrátili ze vsi a Matěna tovaryš z Plhánku ze mlýna. Vstoupil také Lhoták z Padolí, jenž doma dělal kanafas, ale časem si vyběhl na pruskou stranu, asi padesátník, širokého, zardělého obličeje s vousy pod bradou, v placaté čepici, v kazajce, v nohavicích po kolena, bos.

Jizba se plnila, začala se kouřem zatmívat, jak ten onen vytáhl dýmčičku a začal hulit. V zardělém světle hořící louče zableskla se na stole sklenička „araku“, který si přinesl Málek z krámu, a vedle ní dvě, tři čtvrtky obyčejné žitné. Šumu a hovoru všude, u dveří, u kamen, nejvíc u stolu.

Ani děti na peci nemlčely.

Až ztichlo pak na chvilku všecko, když vstoupil Pašťalka, padesátník pihovatý, zaryšavělých vlasů, hodně vysedlé brady, ve vyrudlé plantě, přepásané řemenem, bos, o holi, s hochem dobře desetiletým. Toho také hned hlásil, ušklebuje se, že vede učedníka, kdo by potřeboval, že ho našel, na cestě sebral, kdo by ho chtěl.