U nás

Masopust té zimy a zvláště ostatky nejslavněji z celého Padolí slavili jako poslední léta vždycky u Dušánka, pláteníka, jenž se na podzim vrátil opět ze světa a zase, jak se povídalo, s velikým výdělkem. Bylo vidět už na věcech, které přivezl ženě a oběma dcerám. Vydělal a vydělával jistě mnoho, když mohli tak pansky žít, když pořizoval Dušánkové a holkám takové šaty, když si je dávali v Náchodě šít, a když se tam pořád tolik strojilo.

Pivo a víno měli doma i kořalku; tu dostal jakou kdo chtěl, když si Dušánková sezvala přástevnice, kamarádky z mládí a sousedky, které nepřicházely na „přástvy“ večer, nýbrž odpoledne. Kolovrat si přinášely spíše jen pro jméno; příze tuze málo napředly, zato větší pásmo divných řečí i klevet při jídle a pití, jehož bylo jako u Dolan.

To bylo povídání a vypravování jako by jedna byla z Ameriky, druhá z Asie, jako by se sedm let neviděly. Co se u Dušánků povědělo i nepovědělo, i jak tam bylo, rozletělo se po Padolí, i o Dušánkové samé, jakou honí parádu, že tam už i hedvábí nic není, že dala i do kukaňky hedvábný šátek, že slepice v ní seděla na hedvábí, Dušánková sama že je samý cok jako její děvčata, že Dušánková říká, že je takový cok lepší nežli krajíc chleba.

Dost také opakovali, když předloni dali Dušánkovi starší dceru do Němec, jak ji vypravili jako nevěstu, co všeho měla, truhlici zrovna nabitou. Dali ji na „handl“ a za ni přivezl Dušánek Němkyňku; ale když po roce se Dušánková Aninka vrátila z Němec a měla se tam vydati mladší sestra, Marie, nevyhledal jí Dušánek už žádné místo na výměnu nýbrž dal dcerku z platu.

Tak si to Dušánková vymohla, že co by se zlobila s Němkyní, že si pořád vymýšlí; sic že se u nich kyselo nevaří (ale vařívalo, dokud Dušánek nejezdil do světa), ale německé ďouče že přece jen to a to nechce a když se jí uzdá, že hned píše domů a žaluje a pak že to hned cítí dítě v Němcích. Z platu že je něco jiného, to že se pěkně měsíčně zaplatí a dítě že dostane své, jak se patří.

Tak teda byla Marjánka Dušánková v Broumově z platu. Starší sestře Anině bylo toho roku pětatřicátého patnácte let. Na ta léta vypadala však vyspělejší. Byla pěkně urostlá, nesla se jako prut a tvář měla příjemnou, milého pohledu. Podívala se každému do očí, promluvila určitě, bez rozpaků, nebyla ostýchavá, jak bývají děvčata toho věku.

V těch letech přicházela již také dost mezi lidi. Dušánková brala ji toho masopustu k muzikám a měla radost, že hoši pro Aninku hodně chodili, že se vytancovala, až kolikrát všecka zardělá, planoucích očí, udýchaná vedle ní sedla a do kola již nemohla. –

Zato nevyšla toho masopustu Šimková, mladá vdova ani na krok. V hospodě, kterou po svém muži dále vedla, muziky nebývaly a jinam nešla. Hostů jí neubylo, ba spíše jich chodilo víc. Šimůnek z uličky, krejčí, jenž rád každého drbl, si toho s úšklebkem všiml, jak táhnou za mladou vdovou a také mladý Klimeš.

Nechodil tam často, za tu zimu stavil se „U zeleného stromu“ asi třikrát, když přišel ze Záles, ze své samoty, do Padolí za svým přízným obchodem, který si začal. Kupoval přízi a sám ji, tu nejjemnější, také předl jako poslední čas v Srbské na statku; předl, když osamělé malé bělidlo mezi lesy zapadlo do sněhu, předl za dne i večer.

Šimůnkovi krejčímu stačilo, že jej „U zeleného stromu“ asi dvakráte viděl, aby už najisto mohl říci, že tam mladý Klimeš nechodí jen na pivo, že myslí jistě na mladou, hezkou šenkýřku. K Čejchanom, když společnost seděla kolem pece, hned s tím přišel jako s teplým koláčem a „pškaje“ svou dlouhou, sádrovou dýmku, opakoval, že Šimková věřte lidičky, do roka už vdovou nebude.

„A proč by byla,“ hájila stará Čejchanová, „proč, taková mladá a podobná ženská! Světa s nebožtíkem málo užila a mladý Klimeš je jako mladý strom, v celém Padolí by takového nenašla.“

„To ne, ne, a jemu se to taky šikne. Přiženit se na takové pěkné místo. To by bylo pro něj.“ potvrzoval Čejchan, „je k lidem, pěkně jedná, žádná užírka, jako vy, Šimůnku, a chytrý, povídají.“

Tak usuzovali u Čejchanů. Bylo zrovna odpoledne na tučný čtvrtek před ostatky. Živo bylo a veselo, saně městečkem jen kmitaly, cizí, domácí, panské se srnčinou i dřevěné, malované selské s peřinou v kanafasové cejše. Zvonce cinkaly, drkáče na rudém, lemovaném sukně přes hřbet koní a jejich boky vesele chřestily, prudčeji, slaběji. Pěkně mrzlo, sníh poletoval.

Toho odpoledne Jeník Hilma, sirotek, u Lhotáka tkalce soukal. Už ho to mrzelo; celý den seděl u kolovratu, ani na chvilku nemohl si sednout ke knížce, kterou mu učitel půjčil, nemohl ani na chvilku „malovat,“ ač měl celou stránku papíru. A už jí dávno neměl. Papír, který si pořídil z krejcarů Málkem pašerem darovaných, byl už dávno pomalován. Barvičky měly už prostřed také hodné jámy, z červené nezbylo skoro nic, ale přece by mohl ještě „barvit“, jenže papíru se nedostávalo.

Až včera odpoledne si přinesl ze školy tu čistou stránku. Večer však nemohl nic kreslit, protože černý svícen s loučí nestál u stolu, nýbrž u kamen. Od rána pak musil soukat, celý den, protože byl čtvrtek a nadto tučný. Kolovrat vrčel, vzadu rachotil stav, za nímž seděl Lhoták; hoch chvílemi nedbal, neslyšel, jak se zabíral do toho, co by „maloval“, koně, vojáka na něm, jaké barvy na něj, na sedlo.

Také by saně namaloval, panské saně, jak je včera viděl, když jely kolem, jistě z Náchoda, zelené, s červenými sanicemi; dva bělouši v nich grošovatí s červenobílými chocholy na hlavě, mezi ušima a na hřbetě na pásu zvonce, jež se třpytily jako stříbrné. To by také rád namaloval. Ale takovou červenou nemá, rozvažoval, ani zelenou, ale tu by si namíchal, jak na to sám přišel, ze žluté a modré.

Stav v pozadí náhle ztichl. Lhoták nechav díla vstával a obraceje po hochovi široký, zardělý obličej s vousy pod bradou, poroučel:

„Honzíku, přines mně boty, a ty se taky ustroj, půdeme do Slanýho.“

Hoch vyskočil. Byl zvyklý poslechnout na slovo; ale také jej vzrušil ten rozkaz, cíl cesty. Do Slaného! Zdávalo se mu o té vsi tenkráte, když se dostal k Lhotákom, kolik nocí, a ještě pak se mu občas zjevila ve snách Hlaváčkova světnice loučí osvětlená s oblaky tabákového dýmu, s pašeráky v karty hrajícími a s tím slepým noclehářem na podlaze na slámě, jak to všecko shlédl, když jej tam přivedl pihovatý Pašťalka, naryšavělý, a jak odtud v noci šli, jak je starý Málek vedl.

Nebyly to sladké vzpomínky na chvíle strachu a úzkosti, jež z dětské duše nevyvanují tak rychle jako jiné dojmy. Chlapec se zalekl, a stín zlé tuchy před ním vyvstal, když Lhoták ohlásil, kam půjdou.

Hoch přinesl boty, rychle se strojil, vzal velký šátek, který mu půjčila Lhotáková, poněvadž jeho lehký oblek nebyl na delší cestu v tom mrazu; krajíc chleba, který mu Lhotáková dala, a který by jindy mžikem měl v kapse, nemohl do kapsy dostati. Všecko dělal neklidně, vzrušen, ohlížeje se po Lhotákovi, jenž ustrojiv se, vzal bílou plachetku z truhly a s bidélka nad kamny dva suché kravské měchýře nafouknuté.

Lhoták od té doby, co si hocha přivedl z Pruska, již kolikrát si zběhl „na druhou stranu“, přes hranice, do Slaného; krev jeho to nesla a pak co doma potřeboval, bylo tam všecko lacinější. Ale po každé se tam pustil sám. Proto se malý Hilma lekl, když ho tam vyzval, neboť vtom se mu kmitl děsivý stín, nechce-li ho Lhoták tam nechati. Prve však, nežli překročili práh, spadl s něho ten strach.

„Tady ty měchejře poneseš,“ kázal Lhoták, „teď v ruce, ale šátkem je zaděláš, a pak, až půjdeme zpátky, dáš si je na záda a plachetku přes ně, jako bys něco nes’.“

„Až půjdeme zpátky,“ řekl. To pomohlo. Pak se již hoch těšil, když mu připadlo, že v Slaném bude snad také Málek, který se u Lhotáků již tak dlouho nestavil. Bude-li, snad dá zase jako tenkrát na poli. Hoch si dar už rozděloval, co na papír a nejdříve že by si koupil červenou barvu, tu nejdřív a ještě jednu, naháčovou.

Šli dolejším koncem Padolí, Velkou Poříčí s ním souvislou pořád mezi zachumelenými příbytky. Tu a tam mihly se kolem saně, z hospody řinčel cymbál a výskaly housle; potkali babku v placce nesoucí několik přadének příze, potkali děvčátko s rukama pod zástěrkou vedle chlapce v lehkém obleku, v střevících naboso, jenž od mrazu všechen rudý jako jeho společnice, táhl malé sáňky.

Přituhovalo a sníh hustěji poletoval. Ticho, pak až pusto, mrtvo, když zabočili z vesnice při Methuji pod černými olšemi, do svahu nalevo nahoru a kolem statku pod holými lipami a jasany, za humna a do polí v pláni.

Ves dole při řece se ztratila; kolem jen pole a pole, oupady, dolce, vše ve sněhu, bílo, vše jedna celina. Padající sníh mizel očím, jak se vzduch protmíval časným soumrakem. Na západě dohoříval řeřavý pruh. Vrána nekrákajíc, tiše, těžkým letem pospíchala k čermenským lesům.

Malý Hilma se rozhlížel krajinou teskně zamlklou. Nepamatoval se na cestu, nevěděl, šli-li tenkrát tudy. Tenkrát byla noc, nic neviděl, a teď ve sněhu se všecko změnilo. Chůze nebyla nejhorší; brali se utlapanou stezkou, ale uzounkou, tak že nemohli ani vedle sebe kráčet. Lhoták šel napřed a pořád mlčky. Nikoho nepotkali, nikoho neviděli, ani „strnada“, pohraničnou stráž, aniž koho jiného.

Dále nalevo začernal se lesnatý chlum, pod nímž o samotě stálo bělidlo. Na to se hoch pamatoval z časů, kdy byl v té otročině, kdy sloužil ve Žďárkách za skotáka. Přešli potok hrčící v zasněžených březích pod zasněženými olšemi; kousek za ním zastavil se Lhoták v beranici, s ženiným šátkem kolem krku, v palcových rukavicích. „Abys věďal, Honzko, teď jsme už v Prajsku. Je ti zima, viď,“ zeptal se vida, jak outlý, slabý hoch v ošumělé beraničce má ruce v kapsách a jak se krčí, jak je v tváři zimou probledlý, až zelenavý. Nečekaje však na odpověď, těšil:

„No mlč, už tam budeme.“

Šli šerem, do jehož pustého ticha zalehlo tlumené klapání mlýna, pak pojednou rezavě hřmotné vrzání pilníku, jak tam na mlýně pilu brousili.

„To je na Plhánku na píle,“ řekl Lhoták ani se neotočiv, „a to už jsme v Slaným.“

Za chvíli sestoupili nenáhlým svahem stezkou ve sněhu dolů mezi příbytky na prostranství nevelké mezi nimi, zarostlé vrbami. Nahnutá jejich těla netvářně se černala, ježaté jejich kštice sněhem poprášené ztrácely se v soumraku; z malých okének obložených pařezy a naklaným dřívím padaly jako zardělá mlha pruhy světla do zasněžených zahrad i na zachumelené ploty. Psi zaštěkali, Ovčák před Hlaváčkovými dveřmi nejprudčeji; ztichl však hned, jak Lhoták na něj chlácholivě promluvil. Pes poznal stálého hosta, pustil jej i jeho malého průvodce.