U nás

Když se vycházka k jámě toho dne nevydařila, umínil si Havlovický, že se tam vydá ve čtvrtek s neděle. Než toho odpoledne musil do Roketníka s pánem Bohem; také příštích dnů bylo dost práce a vždycky se něco namátlo do té cesty, takže teprve v druhé polovici července, přede žněmi, vypravil se ke žďárecké jámě.

Šel za farou na draha, odtud nerovnou vysočinou, jež zplavěla obilnými lány již již zrajícími a nad níž v pozadí pod zářícím nebem shlížely v půlkruhu chlumy, vrchy, kopce v pole zdělané, lesnaté, nejvýše Bor a mohutné Vrchmezí při samých hranicích.

Před Žďárky, poslední českou vesnicí, vedla cesta v úpatí lesnatých chlumů opodál několika roubených chalup a osamělého, zděného stavení, za nímž se táhl sad až k nedalekému lesu. Bělalo se v zeleni zahrady a stromů tiché jako vymřelé.

Farář se po něm dost ohlížel; byloť mladého Klimše. Ale nespatřil ani jeho aniž koho jiného. Nestavil se, šel rovnou dále do nedaleké vsi, tou napříč a zanedlouho pak octl se mezi lesnatými chlumy v úzkém údolí. Vysoká, černošedá halda při spodu i v bocích porostlá lopuchou a travou označovala cíl cesty.

Za haldou nevelké stavení s ohradou uhlí, opodál ústí černé jámy, u něho dva umounění hašplíři; třetí horník všechen v tváři začerněný seděl na lavičce před stavením v chladu a stínu a pokuřoval si. Všichni faráře uctivě pozdravili; znali ho, neboť všichni byli zdejší: jeden ze Žďárek, druhý ze Závrch, nedaleké samoty, třetí ze Stroužného, pruské, ale české vsi, stulené mezi vrchy pod Borem, do které odtud bylo takřka, co by kamenem dohodil.

Farář zvěděl, že důlní je v jámě s panem šichtmistrem ze Svatoňovic, ten že dnes přijel na přehlídku. Jak se farář zmínil, že by se rád podíval do jámy, hned se nabídl ten, který seděl před stavením, hned přinesl čapku, flek, perkytli i otevřený kahan, do něhož přidal čerstvého loje. Za chvilku přijala jej i faráře tmavá, jako nekonečná chodba, kterou se mihotal plamen primitivního hornického kahanu, jejž farář nesl. Horník průvodce měl svazek loučí a těmi svítil jako pochodní.

Zardělá zář pokmitovala po trámcích a prknech hrubého vydřevení, po vlhké, místem mokvající půdě i úzkých železných kolejích v ní.

Do hlubokého ticha tmavé chodby zalehlo z hloubi, z černa jako vrzání a harašení, světlo tam rudě zablesklo, za ním druhé a obě nesla se tmou proti nim, až v jejich záři rozeznali vývozníky zamazané, učerněné, tlačící „hunty“ malých koleček, plné černého drobného uhlí.

„Zdař Bůh!“ zavznělo proti faráři dunivě a s ohlasem. „Zdař Bůh,“ ozvalo se po druhé. Zajeli, sotva že však farář popošel nějakých deset kroků, uslyšel opět hlasy.

„Snad se už páni nevracejí!“ zvolal horník, zastaviv se překvapen.

Farář své podzemní výpravy nedokončil. Sice mohl se svým průvodčím dále, zůstal však, když se mu nahodila taková příležitost, že mohl promluviti se šichtmistrem ze Svatoňovic. Proto, když se s ním a s důlním setkal, obrátil se s nimi ven, na boží světlo. Důlní byl dost mladý, světlovlasý, plných, červených tváří; šichtmistr padesátník, s licousky na skráních, bledší a hubenější, mluvil volněji a jaksi důstojně. Farář nepověděl, co jej sem pudí, co bratr vykládal. Přiznal jen tolik, čím se zabývá, a že tím studiem podníceno přání podívat se na výběžek uhelné pánve v Slezsku, tak bohaté a sem až zabíhající.

Nebylo sice s bratrem Vincencem nic určitého sjednáno, nic připraveno, farář se vlastně bratrovy myšlenky lekal, a přece se šichtmistra nepřímo vyptával a zkoumal jej, ač ne dost jistě, aby snad šichtmistr nepoznal nebo nezačal pozorovati. Také nečekal klidně jeho odpovědi a nitrem mu hnulo, když uslyšel, že je pravda, co četl, a když šichtmistr, vážný a zkušený, jejž slýchal chváliti, zastaviv se před stavením, aby se tu svlékli a fleky odepjali, dodal:

„Oni, pane faráři, mají u nich taky uhlí. Tady je všude uhlí dost, od Svatoňovic až sem; a jde to přes Padolí jistě. Jsou tu opravdu poklady, ale když na zámku –“ hnul zamítavě dlaní. „Die Frau Herzogin, no to vědí, ta jen cestovat, a tak, jen když peníze posílají. A páni na kanceláři tomu nerozumějí.“

„Nechtějí do toho nic dát,“ vpadl důlní, jenž stahuje obočí naslouchal.

„Nic dát, že prý to nic nenese,“ opakoval a dokládal ostře šichtmistr. „Že to nenese!“ rozhorloval se. „Takhle to neponese, když nejsou stroje, nic, jak to jinde zavádějí, nic, všecko tak vedeme sehr primitiv, so ein Raubsystem. Tak to neponese.“

„A pak je také u lidu předsudek,“ mínil farář, „odbyt asi není velký, když se všude topí dřívím.“

„To je pravda, my abysme kopali jen pro kováře!“ zvolal šichtmistr s úšklebkem, „jen pro kováře. Ale jak to bude s tím dřívím dlouho trvat? Dojde, bude drahé, a pak se lidé k jamám pohrnou. A jak! Teď jen kováři – haha – a když člověk pováží, co by všechno mohlo být, fabriky, bělidla, co by bylo práce, jak by lid mohl mít jinší výdělky.“ Naráz po německu pokračoval:

„Ale lid je hloupý, nechce větší výdělky, nechce! Na doly, k jámě nechtějí. To by nevěřili, že lidi ztěžka seženeme.“

„Mzda se jim nezdá.“

„To ne, u nás si vydělají víc nežli za stavem; ale, to by neřekli, oni mají zde hornickou práci za něco nečestného. Na, také si zvyknou, musí, až nahlídnou.“

Zatím svlékli hornické kytlice, vzali na hlavu své kastorové klobouky a vykročili dál, k pruskému Stroužnému. Farář tam nemínil, jen na kus chtěl oba horníky vyprovodit, aby se z hovoru, jenž jej zajímal, nevytrhl.

„Tady by to všechno mohlo jinak vypadat,“ horlil šichtmistr po německu dál, „celá krajina jaká chudoba, jaké výdělky při tkalcovině. Má-li dva zlaté týdně –“

„Více ne; mzda poslední léta pořád klesá,“ přisvědčoval farář, „ještě předloni měli pět zlatých týdně. Je malý odbyt, a také, musí se říct, poslední čas odvádělo se horší zboží, to je to.“

„A bavlna, pane faráři,“ šichtmistr se zastavil a potřepávaje španihelkou opakoval:

„Bavlna, bavlna, to je ten mocný nepřítel; kartouny zničí naše plátno.“

„To by byla rána pro naše tkalce.“

„Ano, myslím smrtelná. Podívají se, už se to blíží, budeme mít fabriku v sousedství, v Skalici. Pro nás, pro naše jámy nebudou fabriky ovšem žádné neštěstí,“ šichtmistr se usmál, „to by byli jinší kováři. Člověku se až hlava zamotá, pováží-li, co by tu všecko mohlo být, co by naše uhlí a když by se tu ještě našlo.“

Ustal ve svém výkladu, jímž se rozehříval, neboť společníci se zastavili a hleděli před se.

„Pastor –“ řekl důlní bezděky.

Pastor Bergmann ze vsi Stroužného kráčel proti nim. Byl slušné postavy, v slaměném, prostém klobouce, v tmavém kabátci, s bílým šátkem na krku, v kostečkovaných nohavicích, sedmatřicítiletý, s licousky na osmahlých spáncích.

Byl to ten, pro kterého se farář Havlovický chytl s kosteleckým panem bratrem o pohřbu boušínského faráře Ondráška. S pastorem mluvil jenom jednou, před dvěma lety, a to jen na chvilku, když se náhodou setkali ve Žďárkách. Víc jej znal z vypravování, jak je k lidu hodný, jak se o něj zvláště staral, když až sem do zákoutí mezi vrchy zabloudila cholera.

Jak jej Havlovický shlédl, že se k nim blíží, že se s nimi potká, zarazil se v duchu. Na okamžik mu to nebylo vhod, na okamžik jej zmohla slabost, neuvědomělý účinek té boušínské srážky, kdy kostelecký farář ohnal se mocným slovem „apostata“, že je pastor katolický odpadlík, bývalý piarista. Mžikem také účinkovalo, že s nimi teď byl svatoňovický šichtmistr, jenž častěji přijíždí do Kostelce a mluvívá s kosteleckým farářem.

Než to zbabělé zakolísání netrvalo dlouho. Když pastor se u nich zastavil, hlásil se k němu Havlovický velmi vlídně a upřímně. Pastor se znal s důlním, svým sousedem, tuze dobře i se šichtmistrem a všichni tři mluvili důvěrně, jako staří známí. Havlovický, když byl předloni na Boušíně, věděl, že se bude pastor ženit; nyní vyrozuměl z otázek horníků, že má již dcerušku, a že s Boru, ze skal, přiletí na strouženskou faru zase vrána, a to co nevidět.

Šichtmistr žertoval, aby to nebyla zase dcera.

„Děti mít je radost a požehnání,“ odvětil pastor, ne s pathosem, ale srdečně, vyjasněně, „ale také velká starost a zodpovědnost. A tady,“ ukázal na chudou ves s ubohým kostelíkem pod skalnatým Borem, zapadlou mezi stráněmi a vrchy, „bude ta starost ještě větší, zvláště kdyby byla děvčata. Proto bych teď raději chlapce. Ale ostatek,“ usmál se, „jak pán Bůh dá, ať přinese vrána prince nebo princeznu, jen když bude vše zdrávo.“

Horníci jej zvali, že by se mohl s nimi vrátit do vsi na skleničku, že Koláčný načne, že bude čerstvé. Odvětil, že by rád, ale že nemůže, že musí do Žďárek, že tam má navštívit nemocnou „sestru“.

„To se s vámi na ten kus svezu,“ hlásil se Havlovický, vymluviv se šichtmistrovi, že musí už domů, že se nemůže zdržet.

Tak se rozdělili; horníci do vsi, do Pruska, oba kněží směrem opačným, do Čech. Chvilku šli vedle sebe mlčky. Pastor smeknuv klobouk, přejel šátkem vlasy, nad čelem trochu kučeravé. Plně se ukázala jeho tvář výrazu rozhodného, energického.

„Jak se teď máte, pane faráři, u vás v Čechách za nové vlády,“ začal.

„Jako za staré,“ Havlovický máchl holí.

„Nový císař je prý dobrý, hodný.“

„Tuze dobrého srdce, ale nedost zdravý, ale Metternich ostal! V tom jméně je všecko, ten se nezmění a změny nepřipustí.“

„Co krajan v ministerstvu, hrabě Kolovrat.“

„Ministr Kolovrat? Je našinec, pravda, je,“ a Havlovický maně zacitoval: „Wir sind ja noch eine Nation!“ Vida, že pastor na něj tázavě upřel zraky, zvolal:

„To jste neslyšel? To řekl on, hrabě Kolovrat, to ještě byl v Praze, nejvyšším purkrabím.“

„To se přece rozumí, že jsme ještě eine Nation,“ namítl pastor.

„Ano, ale nezapomeňte, jaké je mínění o nás na vyšších místech, na vyšších i nejvyšších, jaké je mezi naším urozenstvem, mezi naším, pravím, že je naše snažení marné, zvlášť co se týče vážných nauk; naše literatura že má být jen pro sprostný lid.“

„A raději snad aby vůbec nebyla.“ Pastor se usmál.

„Leckdo by si přál; a kdybysme raději vůbec nebyli. Proto si považte, co to bylo, když šlechtic tak starého rodu, při tom takový pán, nejvyšší purkrabí, tak se k nám přihlásí, a řekne takové slovo!“

„Komu to řekl.“

„Jungmannovi a Preslovi, když byli u něho deputací prosit, aby vlastenské, nové Museum přijalo také za úkol vzdělávání českého jazyka. To bylo roku osmnáctého. Bože, jak se to tenkrát mezi vlastenci rozletělo, v Praze i na venkově, a že hrabě Kolovrat Jungmannovi a Preslovi slíbil. Pamatuju se, to jsem byl po vysvěcení, první rok kaplanem, jak mně o tom přítel Ludvík, nyní farář v Studnicích radostně psal, a s jakou radostí jsem v Pražských novinách četl, že zaražení společnosti pro zachování a zvelebení českého jazyka je vyplněno. Ovšem –“

Havlovický rozehřát vzpomínkou mluvil proudem, vřele; naráz se však odmlčel, když viděl, že pastor zůstal, jak byl, že se ho to netklo. Ale toho, jak se farář náhle odmlčel, si všiml hned a ještě více tázavého, zkoumavého jeho pohledu.

„To mně všechno ušlo, pane faráři,“ řekl zastaviv se, „o tom jsem nic neslyšel.“

„Že ne?! Kde jste, prosím, studoval?“

„V Boleslavi. Das heisst, to jsem teprve začínal studovat. To jsem byl v principii.“ Usmál se, vykročil, Havlovický však se nehnul.

„V principii?!“ zvolal, „to není možná!“

„V principii, ano. Ale to jsem už měl vyslouženo.“

„Na vojně?!“ Vykročil, a šli zase dál.

„Na vojně, u boleslavského regimentu; ale ne celou kapitolaci. Jenom rok jsem sloužil. Roku čtrnáctého mne odvedli, bylo mně šestnáct let; to jsem měl nejkrásnější naději, že se dostanu do Francouz s teletem na zádech. Der grosse Corse zitterte wohl – ale vojanští páni uznali, že jsem slabý, a pustili mě.“

„Pak teprve jste šel studovat.“

„Ne hned; dvě léta jsem byl doma, v Západově u Hradiště nad Jizerou, a pak teprve, bylo mně osmnáct let, vypravil jsem se na studie. A jak!“

„Dříve nebylo možná.“

„Ono vlastně ani pak nebylo možná. Kdyby viděli, jak jsem na Musy šel: s malou truhličkou, s klarinetem a pikolou a pětačtyřiceti krejcary v kapse.“

„Ah! A jak jste se mohl udržet.“

„Klarinet byl má naděje, a nezklamal mne. Živa mne, ne sic slavně, to se ví. Hrál jsem jako parván, ale habán jsem byl, u muzik a kde se dalo; pak také kondice, no, jak bývá.“

Vypravoval lehkým tónem, rozmarně, náhle však ustal, neboť došli do vesnice.

„Tady je naše rozcestí,“ řekl.

„Škoda, cesta mile ubíhala; ale na jedno, s dovolením, se zeptám, pane faráři,“ řekl Havlovický, „abych si neodnesl vaši biografii necelou. To jste v Boleslavi dostudoval?“

Pastor upřel na něj zrak, usmál se; tušilť, rozuměl, kam římský farář míří. Nicméně se ochotně nabídl, že tedy faráře ještě na kousek vyprovodí, nemocná „sestra“ že jej nečeká.

Šli napříč vesnice roztáhlé v dlouhém, ale neširokém údolí; lidé vyhlíželi z oken, dívali se za nimi ze záspí, zastavovali se, kdož je potkali, neboť je znali oba. Padolský farář, strouženský pastor, a tak pěkně vedle sebe jako staří známí, v takovém hovoru jako přátelé, nevídaná věc –