U nás

Se starým farářem se po té neděli dlouho nesetkala. Jenom ho někdy viděla, jak šel do kostela, a jednou také, jak hned po mši v plášti, v čepici a s holí v ruce pospíchal nahoru na „fara“ k čihadlu.

To již nastal tah ptactva. Farář Zeidler denně je vyhlížel, také to, které jenom přelétalo a nezůstalo. Čekal je, a jak byl zkušený, počítal, kdy přitáhnou ti, kdy oni, kdy čápi, kdy volavky, kdy divoké husy. A dočekal se jich, hejna čápů nejprve, kdy jako bělavý mrak nesli se vysoko za jasného dopoledne v úplném bezvětří a letěli dál, až zanikli, jako by se mráček rozplynul v nedozírných končinách vzduchového okeánu.

Farář měl radost, že jich nepropásl, ale ještě více se pak těšil, že dobře prorokoval o volavkách. Čekal je už taky, ale vtom se rozhučely prudké větry. A tu opakoval, vyhlížeje oknem do sadu, kde se klátily a zmítaly stromy:

„Ó to se opozdí. Opozdí. Kdepak, taková větřice. Kde by ji zmohly.“

Ale když se zvečera vítr utišil, počítal, že snad poletí v noci. Věděl, že je vábivá měsíční světlo. První noci marně vyhlížel, druhé však šťastnou náhodou je zhlédl. Zraku s nich nespustil, jak se spouštěly šikmou čarou kamsi pro odpočinutí, až zmizely v stříbrné, zamžené dáli.

Pozdě ulehl, ale ráno, ještě za tmy, kdy Doubenus přišlapával k faře, už svítil. Modlil se breviář.

Doubenus nezaklepal, věda již, že nesmí jemnostpána vyrušit. Stál jako voják na stráži, v divném jakémsi burnusu, povříslem přepásán, v temnu a pronikavém chladu, a čekal, a myslil na to, kdyby tak byl talíř horkého kysela –

Za chvíli se otevřelo okénko v okně.

„Doubenus!“

„Tu, jemnostpane!“

Klíč v zámku vrzl, Doubenus vstoupil. Když pak opět vycházel, shýbal se, neboť měl na zádech stojánek a na něm plno ptačích klecí plachetkou zastřených. Za chvíli přišel soused Michal Langer, staré učitelky bratr, a s tím se vydal farář v plášti a v zimní čepici nahoru na čihadlo. Michal tam chodil každého dne tak časně, za tmy, tak jako každého dne tam Papageno-Doubenus v burnusu a v povřísle donášel volavé. Farář skoro každého dne, ale někdy teprve až po mši. A když šel za tmy, vracel se dřív, aby přišel včas dolů do kostela.

Byl čas, kdy v údolí u řeky červenaly se kaliny i růžové kvadrátky brslenu, zbloudilého mezi vrboví a olše ještě temnozelené, plné girland žloutnoucího divokého chmele. Až k vodě splýval s kmenů a křovin, jejichž stínem občas zasvítil v prudkém letu nad samými vlnami kovový lesk modrozeleného rybáříka.

A ve stráních, v lesích rděl se ptačí zob jako čerstvá krev, na odkvetlých vrbicích lesklo se bělostné pýří a chvělo se ve studeném větru. Vřes vybledl a schnul, borůvčí rudlo, buk a habr chytaly žlutou barvu, zrál bodlák i jalovec.

Byl čas jiter čím dále tím déle temnějších. Mlhy lehaly na kopce, na lesy, tiše se táhly stráněmi na dol, až nebe i země utonuly v té zátopě šedě bělavé. Nebo stříbrem jíní zešedly meze, luka i mladičké osení v červených polích, i šindel i došky na střechách; a nade vším vanul svěže studený vzduch.

Za těch jiter, ať byla mlhou zkalená, ať jako jiskra, za šedivých mrazů, šumívalo povětří letem ptáků, jež hlad vyháněl ze severních plání, a zvučívalo jich žákáním, tíkáním a jiným různým hlasem. To bylo rejdování, šelestu nesčetných drobných perutí, jak stádně létaly zvonky, jikavci, pěnkavy, jak táhly kvíčaly, cvrčaly, dlaskové, konopky, a když také houfy zahnědlých čečetek s karmínovou čepičkou přifrčely a jako mraky se snášely.

Tak hejna táhla nad Padolským údolím, přes jeho kopce a lesy. Také přes farský, tam kde na ně číhal Michal Langer, sám nebo se starým farářem. Čihadlo měli na dobrém tahu, a celé mandele těch drobných různobarevných poutníčků spějících k teplejšímu jihu padalo tam v záhubu na lákavý hlas volavých druhů, u kolíku za nožku připoutaných nebo v klecích zavřených.

Někdy však také ani nezavadili a některé ráno nelítalo ani pírka v povětří ani za hustého šera, v němž němě se černal les, ani když prosvitalo a slunce vzešlo za Borem. Tu sestupoval farář, urousaný, prokřehlý, mrzutě od lesa dolů prabídnou, od bystřin a dešťů vymletou cestou k faře. Častěji se však vesele rozhlížel po vrších, po jejich rolích ještě v bílé jinovatce, jak na nich ležel stín lesa, i po dole v plném už slunci, kde se již kouřilo z řeky i z luk. To nesl celý růženec ptáků, nebo věděl, že Michal je přinese až po deváté, až bude číhání pro ten den konec.

Tak se bavil farář. Ovečky pracovaly a krátily sobě chvíli, jak čas dal a nutil. Za ranního šera v míhavé záři lucerny otvíraly stodoly a mlátily až do tmy. Kde nedunělo humno klepotem cepů, tam zvučely zvonivé zvuky drhlenů v trámu napříč stodolou upevněném.

Bílý den se pozdě ukazoval, a soumrak chodil dřív a dřív. Často pršely lijavé deště, až se rozbahnily cesty v polích a po vsích. A neméně i v samém půlpanském sídle. Z městečka, t. j. z náměstí ke kostelu skoro již žádný nemohl. Už nepomáhala ani prkna, přibitá na kolíčkách po straně cesty či ulice. Proto, kdož mínili do kostela, chodili za staveními po zahradách, plných už spadlého, žlutého, rudého listí, a přelézali ploty, aby se nemusili brodit bezedným blátem.

Kdo nemusil, nevycházel, a kde jaký ještě kolovrat na půdě nebo za komínem, ten snesli v ten čas dolů. Sedali u nich a za stavy. V suchu a teplu bylo nejlíp. A venku mezi staveními pusto. Silnice jako vymřelá. Mžilo a pršelo do jejího bláta, kterýmž občas se vlekly povozy, někdy dostavník, jenž Padolím jezdil, ale nikdy se nezastavoval, všechen skoro až na vrch zablácen, i vůz i zmoření koně, z nichž se kouřilo, nad břicha blátem zastříkaní. Přejeli kolem oken kalným dnem jako mátožné stíny, a jen když se západ projasnil, zaleskly se v cestě mokré koleje i kalužiny v zsinalém studeném zásvitu.

Kdož bydleli pod kostelem, na konci městečka, jako Justyna, zaslechli často teď z cesty za řekou, za Padolím, z úzké cesty tam ve stráni nad samou řekou, nad splavem, kde bývalo o zabití, křik a práskání bičů u formanských vozů vysoko naložených, když některý uvázl a nemohl se dobýti z bláta. Zvlášť za soumraku se stávalo. A tu tam pod lesem ve stráni, nad řekou, jež tonula dole v čemu, míhalo se úzkostně rudé světlo kolem vozu, u koní, biče práskaly jako střelba, a hluk a hřmot zaléhal zamlklým večerem, až se posléze bělavá plachta tam hnula a kolébavě se pak tratila a rudé světlo s ní v hustém temnu úžícího se údolí k Polici, mezi kopce, mezi lesy.

V ten čas chodila tesknota v opuštěných polích, po vybledlém trávníku zahrad, mezi jejich stromy po zvlhlém, už černajícím listí. Plížila se v sychravu mrtvě tichých odpolední nebo v soumrak a náhle nahlédla do nízké sednice. Divná tíseň zavanula z toho zraku chmurně smutného a padala na duši, až se srdci zastesklo.

Lidé po lidech zatoužili, pohovořit si, hovor vyslechnout a nejen pro kratochvíli. Více družnosti tenkráte kvetlo, víc sousedské lásky. V přástvách se družili, na „toulky“ chodili, a byla již místa, kam mívali největší spád. Mladí, kde byly dcery a přástvy, staří, kde mohli volně pohovořit o díle, o světě, a povzpomínat, jak bývalo.

U Frýdků pod kostelem, u Toků v uličce se scházeli na přástvách mladí. Senát zasedal u Čejchanů, u Václava Čejchana, starého granátníka, teď přezáka, k němuž Fidél Hanuš, krejčí, také stará vojna a panic, rychlonohý, přišel předloni, t. j. 1821, na toulku, na kteréž toulce byl ještě na podzim toho roku 1823.

Přišel tenkráte, vlastně přiklusal rychlým krokem, jak on chodil, nevelký, suchý, drobný člověk s licousky na spáncích, přinesl šití, a že jde na toulku, že se mu doma zastesklo. Starý granatýr, starý mládenec, veliký, slušně při těle, vážný a volný v pohybu, zardělé, hladké tváře, prokvetalých vlasů, uvítal kamaráda, tak jak byl za stavem ve spodkách a v košili vyhrnutých rukávů.

Fidél, kdys jen obecný pěšák, který se i na vojně víc jehlou oháněl nežli bodákem, sedl u okna za stůl a šil a šil a chvílemi šňupl, až do soumraku, až do úkropu, na který ho Čejchanova stará matka pozvala. A šil u Čej chánů i nazejtří, pozejtří, celý týden a dál, až zůstal nadobro, týdny, měsíce, léta. O nájmu se nikdo nezmínil. Fidél Hanuš byl na „toulce“ u kamaráda, a ten ho neměl za podruha. Ani jeho jehly za to tuze neužil. Čej chánův soukenný zelený Šosák byl jako z plechu, a jiného si starý granátník nic nedědil. Zato víc ševče potřeboval, protože dost chodil po Padolí i po vsích okolo, zvláště v sobotní den, s pytlem přes rameno, kupovat přadénka příze, kde jaká měli za ten týden napředená na prodej.

Jediné v tom Fidél Hanuš kamarádovi posloužil, že často za něj „štremploval“ v úterý odpoledne, navečer před polickým trhem, kdy k Čejchanom chodili tkalci s kopkami. Tu tiskl krejčík číslo padolské obce a českého lvíčka, ale černého, na roh kop „štremplem“, svěřeným od obce Čejchanovi.

Tak se Fidél Hanuš přistěhoval skoro bez stěhování. Mnoho statků vezdejších kromě cihličky a jehel neměl. Vydělal slušně, ale málo zachoval. Něco protrávil, něco dal sestře, jež měla mnoho dětí, něco (a to nejvíce) prosázel v loterii. U Čejchanů se uvelebil u stolu u okna; tam visely jeho papírové míry a přadénečka nití, tam křídou jezdil po sukně a maloval na něm rukávy, život i šosy. A zase píchal a píchal, niti kolem krku, občas šňupl, občas prohodil slovíčko se starou Čejchankou, a někdy moc slovíček, nejvíc o snech a o numerách. Jak byla o nich řeč, mrkal, posedoval, rukama rozhazoval.

Často si zazpíval, a tu se od stavu někdy ozval druhý kos, jenž člunkem házel. Když Fidél zazpíval:

nebo když spustil:

ozval se Čejchan za stavem také. Tyto dvě měl Fidél na něj nalíčené. Tu člunek lítal volněji, jehla se kmitala rychleji; staří vojáci zpívali svorně, granatýr zhluboka, drobný pěšáček od Rohanského regimentu (druhý batalion, pátá kompanie) vyšeptalým tenorem. Někdy si Fidél Hanuš zanotoval sám pro sebe svou nejmilejší:

Tu ztichlo brdo a od stavu přes sednici zaletěl granát: „Tys jí vylil, ty jehličko!“

Ten od Rohanského regimentu sic umlkl, ale nemlčel. Než to byla jen potyčka a dlouho netrvala. Zato se večer častěji a ostřeji utkali; obyčejně kdy „lajce“ byly plny besedníků. Tak také poslední sobotu před Padolským posvícením. Na lavici u stěny poblíže Fidéla, šijícího při lojové svíčce, seděl starý Vondra, jenž měl na „berany“ hrubě s kopce a chodíval je plašit, když se někdy sešli k pobožnosti dole u starého Zejdla. Vedle Vondry Matěj Koníček; ten se rád smál a zrovna řehtal, vždycky hlavu vzhůru. Poblíže dveří, kde planula borová louč v černém svícnu, měl místo rochličkovatý Rojevský, Polák, jenž uvázl v Padolí, když tady Rusové táhli, a který už neuměl ani polsky ani česky. Ten kouřil z krátké dýmky červené hliněné hlavičky.

Naproti „laje“ u pece zabral dlouhý, suchý Šimůnek z uličky s vousy pod bradou, krejčí, jenž měl hubu nezbednou, s jedním nedržel pokoj, všecky podrbal a rád štval a rejpal, a nejraději konšela Mitysku, vlasaté, šedivé hlavy, vedle sedícího v burnuse povříslem přepásaném; konšel pořád potahoval a hubou kroutil a často se otáčel po sousedovi, po šilhavém, usmívavém Šulitkovi, poněvadž se domníval, že se Šulitka na něj dívá.

Staroušek Kliment, jenž, sám už jediný, nosil v týle copánek, té soboty nepřišel. Snad se mu nechtělo do tmy a deště, jenž harašil dost do oken opocených, černou tmou zatopených. V jednom z nich obrážel se míhavý plamen čadící louče, v černém dřevěném svícnu u kamen. Sám hospodář také dole neseděl, nýbrž ležel nahoře na peci, kam si vylezl, když se vrátil s pytlem příze hodně zmoklý.

Roztáhl se tam, chutě kouřil a bojoval dole s Fidélem. Ten celý večer byl nějak zamyšlen a nevšímal si skoro ani hovoru, jak se mluvilo o přízi, o polickém trhu minulém, co zase broumovští Němci s tkalci dělali, jak sráželi a kopy jim se stolic zrovna na hlavy házeli, že moc tkalců ani neprodalo, že je to bída –

Ale pak, jak řeč divně skáče, dostal se granatýr na peci do Itálie a začal líčit, jak se dole u Marenga na bojišti setkal s Honzou Kaválkovým.

Za té řeči kmitala se Hanušova jehla jako divá. Ale najednou ruka klesla a od stolu k peci nahoru letělo: „E mlč, ty dvacátý nepovíš praudu!“

„No, dyž sem hrdlouhal, tak povím teď praudu,“ ozvalo se s pece klidně, s úsměškem, „o tobě, jak sis namlouval u Paryzu.“

A byli v sobě; byla bitva.

Granatýr v dýmu na peci, Rohanský regiment dole u stolu. Mezi nimi oblaky kouře prozářené loučí a rudým světlem lojové svíčky; kolem na lavicích diváci toho turnaje. Šulitka šilhavý hleděl i na pec i na stůl, a Šimůnek popichoval. Nahoře na peci klid a úsměšek, dole podrážděnost. Fidél už sebou škubal, když kamarád mu pro smích všem hodil na hlavu, že je, pěšáky obyčejné, oni granatýři šlapali jako králíky.

„Kdy, kdy! Kde – vy senožrouti, vám dávali za žebřinu.“

„Když nás za vás vedli do ohně, když jste utíkali. A váš regment napřed a druhý patalion ten ze všech nejprvnější a ty první před kumpanií. Však od těch časů tak metešíš, to jsis tak zvyk to utíkání –“

Fidél vyletěl od stolu a hnal se k peci, skrčený, jak držel šití v klíně; celý bez sebe stanul prostřed světnice, nemoha ani promluvit, až ze sebe vyrazil:

„I ty – zatra –“

Plamen svíčky i louče se zamíhaly, jak se kolem strhl náhlý, prudký smích. Sousedé se chechtali, až se jim osrdí třáslo; Matěj Koníček řehtal hlavou vzhůru, do stropu, Šimůnek hladil vousy pod krkem. A vtom dveře u světnice bouch bác a Fidél – ten tam.

Stará Čejchanka se ho ujala. Přišourala se od kamen a domlouvala nahoru na pec „hochovi“, aby ho nechal, že je nějak divný, že tu byla před večerem Fidélova sestra s novinou, že její nejstarší v Praze se roznemoh, že leží ve špitále a že je s ním zle. A tolik prý mračila, a Fidél že je dobrák, že mu to asi nejde z hlavy – Takhle často ustoupil, ale po každé se zase vrátil na bojiště. Té soboty však už ne. Vylezl rovnou na půdu ležet a neozval se ani, když sousedé na odchodu mu dávali na síni dole pod schody dobrou noc.

Ráno vstal, ale nezazpíval si svou ranní „Z celého srdce svého“ se starou Čejchankou jak obyčejně; mlčky strčil svůj hrníček bramborů do nístěje a pak, když se chtěl dát do šití, pořád stál a pořád jezdil rukama po řemenu, kterým byl přepásán. Jezdil, jezdil, díval se oknem ven (vybíralo se), až pojednou se otočil. „Musím, musím. Sběhnu k němu.“

A již se strojil. Pod nedělní kabát vzal podvlíkáč, vytáhl starou loktušku, do šátku zavázal hodný kus chleba a několik homolek a běžel. Tak se rozběhl přes tu chvíli, třeba před snídaní, do vsi, do Náchoda, a nežli se kdo nadál, už byl zase tu. Proto se ani Čejchan ani jeho matka nedivili, když si i do Prahy odskočil, ani když se čtvrtého dne v noci vrátil jakoby nic. Ani o té cestě sám nemluvil. U sestry se hned v noci stavil, že není tak zle, že je Honckovi líp, a ráno zaskočil nahoru k staré učitelce. Nesl jí pozdravení a psaní od syna Antonína.