U nás

Rozchumelilo se, napadlo sněhu, a že panoval slušný mráz, nastala sanice. Jednou dopoledne koncem adventu poručil farář Havlovický Mikulovi Rusu, aby přichystal sáně, že pojedou do Náchoda. Pro matku, jež rozkaz slyšela, dodal, že by si rád zase pohovořil s panem vikářem.

Vyjeli zrovna po obědě. Nebe šedě zaklopeno, v povětří ani vánku, a přece jako by se cosi chystalo v tom mrtvém tichu pod nebesy v nehnutých, těžkých oblacích; rostl sníh. „Myška“ s hnědkou hnaly se jako vítr; příbytky míhaly se vpravo vlevo jako vidění vzad, pak zasněžená pole, bílé chlumy, lesy.

Havlovický, hned jak vyjížděli, vzpomněl na paní důchodňovou; před Náchodem zcela zaběleným, nad nímž na zachumeleném vrchu čněl do kalného vzduchu starý zámek s pozadím zavátých lesů, jako zakletý, chytlo Havlovického teskné zatoužení navštívit její hrob. Křikl na Mikulu, aby nezajížděl k děkanství, nýbrž aby jel rovnou z města ven. Mikula v starém kožichu řemenem přepásaném, v beranici, kývl hlavou a švihl do koní.

Vyrazili prudčeji, až drkáče jim na bocích hlasněji zachřestily. Dřevěné příbytky na předměstí jen se mihly; přejeli náměstím a z města ven. Mikula uvažoval, co je, kam jemnostpán chce, když přece řekl, že do Náchoda. Kus za městem ho uslyšel zas; poroučel, aby zastavil. Bylo před osamělým hřbitovem, výš nedaleko cesty.

Koně zarazili, „myška“ se otřásla a zafrkala; Mikula divě se hleděl za farářem, jenž vyloupnuv se z kožichu, šel rovnou ke starému kostelíku pod holými lipami. Kamenná obruba, stromy, střecha gotického kostelíka, vše plno sněhu, a hřbitov sám jedna celina. Jen hlavní chodník byl proházen a prometen.

Farář šel volným krokem rozhlížeje se, hledaje, neb sníh všecko změnil; zahnul pak kousek vlevo do sněhu, až stanul opodál kříže, ze závěje trčícího, jejž sníh bělostnou, měkkou konturou obroubil a jenž nesl jméno Karl Friedrich Schmidt a Albertine.

Havlovický po prvé viděl jejich hrob ve sněhu zapadlý. Chvíli stál dojat; smeknuv, začal říkat modlitbu, záhy však se mu rozplynula ve vzpomínkách a vážném zamyšlení. Ticho, mrtvo v bělostném svahu nad hřbitovem i na cestě pod ním, ticho a teskno. Z dálky se ozvaly zvonce v saních a rolničky jako zmírající ohlas radosti života.

S tím hlasem přivanula mu vzpomínka na veselé zimy, jak ti tu rádi jezdili, jak důchodňová se těšívala, jak sedala v saních v plášti, v čepci, svěže zardělá, zářících očí. Marnost všeho dolehla na srdce, jež se roztesknilo. Povzdechl, upřel pohled na zachumelený hrob a kříž a vrátil se k saním.

Mikula na jeho rozkaz otočil, nedojel však v jednom do města na děkanství. V ulici u samého náměstí musil zarazit, když farář zahlédl slatinského mlynáře Kilara. Přicházel z náměstí v šedém mlynářském kožichu, v šedé zimní čepici, ve vysokých botách, sám šedý, ale černého obočí. Těšilo jej, když poznal, kdo jej volá a hned přistoupil k saním zarazivším.

Přivřel na okamžik oči, jak měl ve zvyku a usmívaje se z libosti podal faráři ruku. Ten se nejprve zeptal na jeho rodinu, na cestu, na mletí, pak také na Šoltu, slatinského učitele.

„No čteme trochu,“ odpovídal mlynář a zase přitiskl s úsměvem oči, „nejhlaunějc noviny a soudíme svět. On, učitel, je zdravý, ona taky.“

„Co Tonička.“

„Jako nejstarší? Cák ta; ta je v Slatině u panny Aninky. S babou sice dost zkusí, to se ví, pškaní a větřice odtamtud neodejdou, no, ale bude zas za to uznání. A mladší učitelova,“ vzpomněl mlynář, „ráčejí-li pamatovat.“

„Ta se učila šít.“

„Ta už má ženicha, olešenského učitela.“

„Tak pomaloučku všechny opatří. To Šoltovi přeji. A syn, pražský, mu pomůže. Píše?“

„Píše, onehdy psal, aby ho pantáta navštívil v Praze, dokud tam ještě je.“

„Teď aby k němu přijel?“ divil se farář.

„A to ne, až –“ Kilar přimkl víčka, usmál se, „až na korunovaci, až bude korunovace českýho krále.“

„Ah! Nevzpomněl jsem.“

„Bude-li –“ Mlynář hleděl zkoumavě na faráře.

„Korunovace? Jak pak ne, proč by nebyla? Vždyť byla už ohlášena hned ten měsíc, jak nebožtík císař umřel. Pamatuji se dobře, že jsem to četl v ‚Pražských novinách‘.“

„A kdy bude?“

„Příštího roku, myslím v létě, ne-li až po žních. To nejspíš. To v novinách určitě neohlásili.“

„Tak co, pane faráři, pojedeme pak?“ ptal se mlynář jako žertem.

„Vidíte, pane otče, to je nápad.“ Faráři se vyjasnilo v tváři, jak se mu ta myšlenka zalíbila. „Opravdu, to bych rád. No, na rozmyšlenou máme ještě času dost. Vy pojedete?“

„Rád bych to viďal. Čet’ jsem dost,“ přimkl usmívaje se oči, „o korunovaci českých králů.“ Otevřel víčka a dodal:

„Ale koho bych tam nesměl potkat –“

„Koho.“

„Metternicha. Musil bych mu něco říct do očí.“

Farář se usmál a řekl:

„To byste se, pane otče, nevrátil do mlýna.“

„Toho kdyby čmerti – Ale já jich meškám. Tak tedy, pane faráři, když ne dřiu, tedy o korunovaci v Praze.“ Podal bodře a tiskl ruku a šel.

Mikula zajel k „slunci“, Havlovický odebral se přímo na děkanství.

Starý vikář v tmavém podvlikači, v botách vysokých, lesklých holení, s černou, sametovou čepičkou na bílé hlavě sedě v tmavé lenošce poblíže kamen, uvítal Havlovického velmi laskavě. Měl jej rád už z dob, kdy Havlovický kaplanoval na náchodském zámku. Teď si musil přisednout k vikáři, jenž se rozhovořil o cestě, o sněhu, o zimě, co farář dělá, co nese z Padolí nového. Havlovický odvětil, že nemá nic zvláštního.

„No, a –“ vikář se okamžik rozmýšlel, pak usmívaje se rychle dořekl:

„Co evangelíci. Máte pokoj?“

Havlovický byl překvapen.

„Jak ráčíte myslit.“

„Nemusíte-li chasu rozhánět,“ odvětil vikář, „jako tuhle o posvícení.“

„Ah, to račte vědět.“

„Z Padolí sem do Náchoda není daleko, všeho se člověk doví. A jak s pastorem strouženským se schazíte –“ Starý vikář usmíval se zas, oči však zkoumavě pozorovaly Havlovického. Ten sebou hnul okamžitým záchvatem nevole nad tím udavačstvím. Než usmál se a řekl jen:

„I to račte vědět!“

„I to,“ opakoval vikář vážně.

„To jistě kostelecký pan bratr –“ vyhrkl Havlovický, jsa přesvědčen, že kostelecký farář to vikáři pověděl, zvěděv o té schůzce s pastorem od svatoňovického šichtmistra.

Vikář, jenž se přestal usmívati, zdvihl obě dlaně prsty vzhůru a řekl velmi vážně:

„Na tom nezáleží, od koho to mám. Ale je to pravda, sám to nepopíráte.“

„Nepopírám; ale byla to jen nahodilá schůzka.“

„Jen jednou jste se s ním sešel?“

„Letos v létě po druhé jsem ho potkal. Je to jinak rozšafný muž.“

„To snad, ale je přece jen apostata, a je o to, a to byste měl uznat,“ vikář mluvil mírněji, přátelsky domlouvaje, „že se na to lidé ohlížejí, mnohým je to pro pohoršení, ukazují na to.“

„Ale kdo! Mně, v mé kolatuře to neškodí.“

„Ne, ne, nebraňte se. Ten, kdo mně o tom povídal, byl pohoršen. A což –“ vikář měnil tón, chtěje upozorniti, „což, kdyby to šlo dál –“ Hned však mírnil: „Ode mne to nepůjde, ale kdyby někdo to konsistoři přímo ohlásil. Moh’ byste mít s tím opletačku.“

Vážná zmínka o konsistoři překvapila faráře. Nenadál se, že by takového něco někdo měl za takový zločin, aby proto žaloval až u biskupa. Vida však, že by marně vykládal o svém stanovisku, že by vikář třeba snad je uznal, ale přece zůstal na svém z obavy před konsistoří, pokrčil jen rameny, v duchu popuzen na udavače, na kosteleckého „pana bratra“.

„A tak jsem vám to řek’,“ vikář obracel do jiného tónu, „já vím, já vás znám, já vám věřím. Řek’ jsem vám to, vy si na to včas vzpomenete, a teď, víte co,“ vytáhl z vesty velké, zlaté hodinky, jež měl na vlasové šňůře se zlatým srdíčkem, „pojďte, posvačíme.“ Vstal. „Aha, vidíte, co jsem povídal –“ zadíval se oknem ven na náměstí, „sníh je tu, chumelí.“

Svačili v čeledníku a s nimi kaplan. Prvního okamžiku, kterého vikář vyšel do vedlejšího pokoje, užil Havlovický k tomu, aby se zeptal kaplana, byl-li tu kostelecký farář a kdy.

„Už dávno, dávno –“ vzpomínal kaplan, „kdy pak, to je –“ až najisto pověděl, že to bylo v létě, brzo po žních; Havlovický si vypočetl, že kostelecký sem zajel brzo poté, co on, Havlovický, setkal se u jámy s pastorem Bergmannem. Tedy hned za tepla, jakmile zvěděl od šichtmistra; měl naspěch.

Havlovický byl za svačiny veselé nálady a tuze se nepřetvařoval. Ale pak, když vyjel z Náchoda, když v saních hladce se nesoucích zasněženou, tichou dolinou se zamyslil, začal vážit, co vikář řekl stran konsistoře, že by pro pastora a helvety mohl mít opletačky. Na děkanství to přijal s lehkou myslí; teprve teď začalo jej to mrzet. To tížilo, že by pro tohle mohl míti nějaké pomluvy nebo důtky, a ještě více to, že je hlídán, že jej vartují, že všechno se hned vynese, donese. I to s tím Šimůnkem! Zdali on sám – Zanevřel na něj, ale ještě prudčeji na kosteleckého.

Zachmuřen, mrzut vrátil se na faru již samý večer. Ani s matkou dlouho nezůstal. Sotva jí stručně pověděl o své cestě, vyšel z čeledníka do svého pokoje. Chvíli ani nerozsvítil; stál u okna hledě zamyšleně ven do večerní tmy, kterouž se tiše sypal sníh.

Ráno za šera kráčel už s jasnější myslí do kostela na roráte po boku své matky. Ta v kožíšku a v šátku přes placku na hlavě, nesouc staré modlitby a pěkný sloupek kvítkovaný vypravovala se na každou adventní mši a po každé si zazpívala s plnou chutí, zbožně a srdečně: „S nebe posel vychází“ nebo „Rosu dejte oblakové“, jež nesly se plným sborem prostorou tmavé ještě svatyně nad mihotavé plameny bílých nebo barevných sloupků nebo oharků voskovic řadami planoucích na kostelních lavicích voskem pokapaných.

Po tom roráte po vyjížďce do Náchoda, kdy východní nebe rudě hořelo a sníh se jiskřil, zastavil farář u hřbitovních, černých vrátek učitele Černého, jenž od mrazu červený, čepici přes uši, pospíchal do školy.

„Tak co jitřní, jakou mši,“ ptal se farář, ač věděl, jaká bude odpověď.

„Rybovu, to se ví Rybovu, jemnostpane, už to cvičím.“

„Jde to, jde?“

„Půjde to.“

„To se těším,“ řekl farář upřímně.

„A já taky,“ učitel zamnul rukama, „a každý se těší, moc se jich těší. Přec jenom když se to česky ozve – Každým to trhne, a muzika, zpěvy všecko krásné; tu mši mám tuze rád.“

Učitelem už teď trhalo, jak jen pomyslil.

Těšilo se jich, jak řekl, na jitřní opravdu mnoho, a mezi těmi Jan Hilma, sirotek. Těšil se na jitřní i na to, že se dostane na kruchtu. Lhoták mu slíbil, že jej tam vezme. Měl na tu postranní kruchtu kousek práva; chodil sem, pomáhal Vítovi, předřikavači, jenž odtud notu zaváděl. Lhoták nebyl žádný učený zpěvák, noty neznal, ale uměl všecky písně a měl silný, trochu mečivý hlas; také jej brali do stavení, když někdo zemřel, jej a starého Mirla, Tomše a Žilku, aby nebožtíkovi v truhle večer vyzpěvovali a modlili se.

Malý Hilma se těšil na jitřní, na které ještě nebyl a o které tolik slyšel, jak zpívají, a o zlaté hvězdě, jak se vznáší nad oltářem. To již měl po starosti s betlemem, který si na vánoce seřizoval. Ještě nežli sníh napadl (bylo však už umrzlo), rozběhl se jednou v neděli odpoledne do lesa na mech, na šedivý mech, aby měl do čeho zapíchnout dřívka pastýřů a oveček ač neměl ještě ani panáčka, ani zvířátka. Ale chtivá touha po betlemu jej hnala, aby již něco měl a dětinská starost, že by pak nesehnal mechu.

Hilmovi se líbilo v té lesní samotě, jak se jí zhloubi valil táhlý šumot; betlem však byl všechno, betlem byl s ním všude, mezi kmeny, pod křovím, když vybíral nejkrásnější mech, betlem a plány, jak si jej udělá, i starost, zdali Lhotáková dovolí, aby si betlem postavil, a jak to pořídí, když nemá ani jeden arch betlemu.

Měl pak opravdu velkou potíž; honiliť jej hned zrána, ještě za tmy ke kolovratu, vyseděl u něho skoro celý den i večer. Cítíval slabost, záda ho bolela a na prsou a uvnitř jako by měl prázdno. To byla chvíle oddechu, když jej někam poslali, nebo když musil u stavu nebo po domě přisluhovat.

Jen v neděli odpoledne mohl „malovat“, a ještě Lhotáková vrčela, co papíru pošmalikuje, nač to je. Poněvadž neměl peněz na archy betlemu, kreslil a maloval ovce a pastýře sobě i kamarádům; těm za papír nebo na výměnu. Nejhůře bylo o sv. Josefa, pannu Marii a Ježíška v jeslích; sic i na ně se odvážil svým uměním. Nechal však toho. Nebyl sám s sebou spokojen, nelíbilo se mu, co namaloval.

Až pak tu skupinu dostal, starší už a otřelých barev, za kolik ovcí a za dva pastýře s vánočkou a s košem na hřbetě, jež namaloval v žlutých koženkách po kolena, v punčochách a střevících a v kloboucích s červenou pentlí.

Lhotáková, jak dílo rostlo, hubovala míň a míň, a Lhoták naposled i prkénko sehnal a tu neděli před Štědrým dnem pomohl i stavět. Hilmovi bylo radostně; nač se tak dlouho a žhavě těšil, rostlo před jeho očima. Tichá radost jej rozehřívala, dychtivě sledoval každé hnutí zarudlého Lhotáka, jenž se mu zdál tak hodný.

Všecko bylo tak pěkné, nemohl se už ani dočkati. Až konečně! Lhoták vystoupiv na lavici, připevnil betlem na stěně s městem, s pastýři, s ovcemi v šedém mechu, s pastýři u Ježíška, nad nímž se vznášela žlutá hvězda dlouhého ohonu. Na sebe, na své dílo hoch nemyslil, a přece pocítil i radost tvůrcovu, když sama Lhotačka se zadívala na betlem a řekla:

„No, Honzko, na tohle ty jseš –“ a když pak přišli i ze sousedství se podívat a nechtěli ani věřit, tohle že Honzka skoro všecko sám. Zaradoval se pak ještě víc, když mu betlem pochválil také Málek, jenž přišel znenadání na Štědrý den odpoledne, samý už soumrak, s pytlíkem vpředu na knoflíku, sněhem poprášený, s holí, jež trčela mu nad hlavu.

Přišel na noc, a rozumělo se samo sebou, že ostane u večeře. Byl vítaným hostem i Lhotákové, poněvadž přinesl balíček pražené kávy a kornout cukru. Stav umlkl a jak se stmívalo a Lhotáková strojila večeři, seděl Lhoták s Málkem u stolu a povídali si. Malý Hilma krčil se u pece jako myška a naslouchal. Mluvili o Slaném, o Hlaváčkových, o Matěji Prouzovi a ostatních pašerácích jako kdo z nich, a co se stalo.

Smutná byla příhoda kolozubého Dvořáčka; že jej dvakrát chytili, vypravoval Málek, jednou o žních a po druhé hned po nich, a po každé že ostatní všichni utekli, jen Dvořáčka lapili i se zbožím, se vším, co nesl, že nemohl nic zahodit; když ho po druhé chytili, že dostal čtvrt léta.

„Ah, ah – a to je; tolik!“ žasl Lhoták.

„To mu přisolili nejhlaunějc proto, že nepověďal, kdo byl ještě s ním. A žena mu stonala, doma bída, nouze ta největší.“ Málek mávl rukou a pokračoval ostřeji:

„Ale co, u soudu neměli slitování; Dvořáček musil jít sedět, a co se vrátil, žena mu umřela. Nemohl jít jí ani na funus. Ten večír, když mu umřela, zdálo se mu o ní v arestě, že k němu přišla a poudala mu, že jde pryč, že je doma zle, ale jeho že domů nepustí. To se mu zdálo, a druhý den přišli mu říct, že je máma umrlá. On dost prosil a mračil, aby ho nechali na funus, ale toto, byli jako z kamena, nepustili, nic. Dolský Hanuš ji odvez’, jako Dvořáčkovou. Vedle truhly seděly tři děti malý, dvě holky a hoch. Poudali, že ženský nad nima mračily. To je pašerácký živobytí! Když jsem to slyšal, myslel jsem si, jak je to zlý, kdo má děti, že je našinci líp, když je jako strom v poli sám. No – ale taky –“ Mávl rukou, potřepal hlavou.

„No co – co bys ty –“ dorážel Lhoták vesele jako na útěchu.

„A pane, už to není jak bejvalo. Tady,“ ukázal na prsa, „dech, víš – až vostanu jednou ležet.“

Malý Hilma, jenž sedě u pece naslouchal napjatě s účastenstvím, maně sebou hnul, když zaslechl to bezděčné zastesknutí starého pašera.