U nás

Boušínský farář měl toho jara dost starostí. Včeličky „dušičky“ byly zdrávy, dařilo se jim na novém stanovišti, v oulech i ve fráterovi nikde nic, ale přece dost daly. Obcházel je, pozoroval, přehlížel; pak přišli tesaři a pustili se do staré stodoly. Dali jí konečně nový kryt, který tolikrát žádal. Čekal ještě zedníky na chlév. A vtom poslal „Honzíček“, on Padolský, to děvče. To měl farář Ondrášek nejprve za velkou nesnáz; než dost brzo jinak smýšlel a jinak mluvil.

Děvče bylo jako koroptvička, hodné, pořádné, hledělo se zachovat, jemu i hospodyni. A včeličky měla ráda. To bylo to hlavní. Ráda chodila s farářem k oulům, ráda je pozorovala a pozorně poslouchala, když jí o nich vykládal zrovna tak horlivě, jako když ji náboženství vyučoval. Vypravovala mu také o včelách, které měl strýček ve dvoře, když tam u něho byla, a hned navázal, ukazoval i vykládal o nich, a také pověděl o fráterovi, jak s ním bylo, co měl s ním starostí. Někdy i při náboženství se hodilo, kdož ví jak, ale faráři Ondráškovi to tak přišlo, a začal o „včeličkách dušičkách“.

Z domu však ji první čas nenechal. První dny nesměla ani na zahradu, neřku-li do lesa ke studánce pro vodu. Farář nedopustil z opatrnosti. Pořád měl na mysli, co mu psal „Honzíček“, aby byl na to děvče hodně opatrný, aby o něm lidé nezvěděli, alespoň pro začátek, aby měla pokoj, a hlavně kvůli jejímu bratru, ten že by ji třeba ukradl jako cikáni dítě.

Justyna ráda poslechla a sama držela se v úkrytu, poněvadž se bála bratra. První dny ji rozčilovalo ustavičné napětí.

Strach ji často napadal, co je a bude na Padolí, co bratr udělal, co stará učitelka říká a jak je s Antonínem.

A žal rozloučení tak hned nepřebolel. Za dne ho ještě snášela. Farářovy náboženské výklady, jež začínaly po mši, zabíraly jí část dopoledne. Z počátku poslouchala roztržitě a musila mysl sbírat. Ale pak už nebylo třeba pozornost vynucovat. Farář pěkně vykládal a v tichém jeho pokojíku, jehož zamřížovanými okny chvělo se a na slunci stříbrošedě se lesklo husté malinčí a jimiž šlehaly zlaté pruhy na vydrhnutou podlahu, krásně se poslouchalo o životě Pána Krista.

Jímavé děje poutaly mladou dívku. V té samotě a odloučenosti, v klidu a tichu i v tesknosti své vnímala živěji vznešenost a krásu božské nauky a srdce její, často smutné, cítilo ji tím vroucněji a ssálo její útěchu.

Čím dále, tím vděčněji a raději poslouchala starého faráře, jenž si ji hned první den získal. Byl k ní stále hodný a vlídný, choval se k ní srdečně, staral se o ni a snažil se ji rozveselit. Učila se hodně, aby se mu jen zachovala, a on si zas v duchu i před hospodyní liboval, jak se Justyna všemu hned naučí, co jí uloží, a jak krásně odříkává, že je radost poslouchat.

Když si odbyla „hodinu“ a po ní zpravidla také návštěvu „včeliček dušiček“, zašla do kuchyně, pomoci panně Anince.

I s tou dobře vycházela. Přirozená vlídnost mladé židovky, její ochota v díle a ve všem, přemohly záhy jistou nechuť staré hospodyně, kterou z počátku měla. A Justynka nejen obratně pomáhala v práci, ale také trpělivě poslouchala vzdechy panny Aninky o „pškaní“, výklady o větřici, o mazání, o těžkých snech, jak viděla zase duše v očistci. Poslouchala, ale byla radši, když mohla do zahrady okopávat nebo zalévat zeleninu a kvítí.

Tak míjela dopoledne; odpoledne zase v kuchyni, na dvorečku u včel, na pokojíčku nahoře, kde se Justyna katechismu učila, dole při ruční práci nebo také na zahradě.

Odpoledne vsak míjel čas volněji. Tu se již zamyšlovala a divná neuvědomělá tíseň mysl jí tížila, ať pracovala, ať se učila. A tíseň rostla, jak ubývalo dne, až večer se ozvala nejmocněji. To tesknota chodila.

Nejhůř bylo, když osaměla, když ji pojalo hluboké ticho šerého jejího pokoje, a jak upřela zraky ke ztemnělým, v jedno splynulým korunám starých lip nad hřbitovní obrubou a k černějšímu ještě lesu níže pod bělavým kostelem, kde se nic nehnulo, kde nebylo člověka, kde vše stálo jako ztrnulé, zakleté. Tu se často rozplakala tesknotou i touhou.

Ráno jí bylo zase volněji a chutě počítala, že je zase nový den, teď že snad už brzo přijde Doubenus, jak jí Antonín slíbil, že jí ho pošle, aby zvěděla o Padolí. Než čekala a vyhlížela kolik dní marně. Již týden minul. Až tu jednou ráno, když se nahoře dostrojovala, zaslechla hlas starého vojáka.

Lekla se, zčervenala, pak skokem vyrazila otevřenými dveřmi a po schodech dolů, všecka vzrušená, jako by ženichu naproti chvátala. Měla radost, když Doubena zhlédla, jeho zardělou, usmívavou tvář, přimhouřené do čárek oči. A milostný posel s holí v ruce dal také upřímné své potěšení najevo, když ji uviděl, když mu ruku podala a jej vítala. Vyřizoval pozdravení z fary, od Antonína, od paní učitelové. Podívala se na něj nedůvěřivě, když také Antonínovu matku jmenoval.

„A což Vincina?“

„No, je zdravá, ale nic neví, že sem půjdu, já zas tak tajně, jako my –“ Usmívaje se, vytáhl za té řeči zpod vesty list, který odevzdal Justyně, že tohle psaníčko posílá Antonín, pak se hrabal v kapse po druhé, až vytáhl druhé psaní, s kterým vstoupil do pokoje farářova.

Toho okamžiku Justyna již vyběhla, vylítla nahoru. Chtěla do svého pokoje, aby si přečetla psaní. Ale již na bílé, tiché síňce pod Piccolominskými podobiznami je nedočkavě rozpečetila a četla, hoříc dychtivostí.

Četla, srdce jí tlouklo, rděla se, oči se jí rozjasňovaly radostí, že Antonín na ni vzpomíná, jak se mu po ní stýská, panímáma že se již udobřila, že ji pozdravuje. Papír se jí v ruce zachvěl. Ten stín, kterého se tak lekala, teď se rozplynul. To místo četla ještě jednou. Když se na dalším řádku dověděla, že hlavně jemnostpán nejvíce maminku upokojil, pocítila hlubokou vděčnost k starému faráři a byla dojata.

Tak příznivé zprávy se nenadála, ale také ne takové, jakou Antonín ještě krom ní posílal. Očekávala, že se bratr nadobro rozzlobí, že ji nebude chtít ani znát; a tu četla, jak se zlobí, jak se stále namáhá, aby zvěděl, kde sestra je, že byl také v Náchodě na zámku žalovat, a zařekl se prý, že sestru musí dostat, musí a třeba násilou.

Antonín milou napomínal, aby byla opatrná, ale těšil ji také, aby se nestrachovala, teď že už je skoro vyhráno, a že za několik neděl bude moci být jeho. Ach, jak lituje, že jemnostpánu slíbil, že co ona bude na Boušíně, tam nepůjde. Že to na něm jemnostpán žádal! Jak by se rozběh, jak by běžel polem, lesem. A zase jak na ni vzpomíná, jak se mu stýská!

To všecko dychtivě oči jen přelítly. Chtěla číst nanovo, vtom ji dole na síni volal pan farář. Sběhla hned, domnívajíc se, že to kvůli Doubenovi. Ale toho na síni neviděla, ani ho z kuchyně neslyšela; a ji farář zas nahoru posílal, na pokoj, aby tam chvíli zůstala a nevycházela, ba aby ani k oknu nechodila.

Poslechla, ale ne docela. Nahoře dveří nezavřela úplně. Stojíc u skuliny, zaslechla, že někdo přišel, a podle řeči a hlasu poznala, že to nějaká stará židovka. Panna Aninka ji odbývala, že nic nepotřebuje, ale stará obchodnice byla jako přikutá, až sám farář musil přijít a rozhodně ji odbýt, že nic nepotřebují, ani děvečka, po které se židovka ptala, nikdo. Krčíc se u okna, zahlédla Justyna starou židovku a viděla, jak se ohlíží, a pak že jde do chalupy opodál.

Když pak Justyna sešla dolů, vykročil Doubenus z farářova pokoje, kam patrně musel před vyzvědačkou ustoupit. Za vyzvědačku měli tu starou židovku, a také se pak doslechli, jak v chalupách vyzvídala a vyptávala se na faru a její obyvatelstvo.

Doubenus zůstal až do pozdního odpoledne, a Justyna byla skoro ustavičně s ním. Nikdy jí nebyl tak vzácným. Kus Padolí s ním přišlo, vypravoval o něm a Justyna přijímala ráda a vděčně každou zprávu o městečku a jeho lidech. Když s farským poslem na chvíli osaměla, sama se vyptávala na faru, na starou učitelku a také na Antonína. Zvěděla, co dělá, že nikam nechodí, leda na faru, do školy a někdy také k Frýdkom. A na svého bratra se zeptala nejistě, hledíc do země.

„Teď je teprva diuný nemluva. Až mu to mají lidé za zlé, že je tak paličatý a že vás tak pronásleduje. Ale po vás se pořád ptají, to byste měla slyšet, jak mu to všichni přejou, že na vás nemože, a že jste – no na Antonína lidé pořád chodí, a staré učitelky se taky pořád ptají, kdy přijdete, už by vás rádi zas měli doma. A mně se taky ptají. Ale já, to víte –“ Usmíval se, až se mu tváře blyštěly.

Když odcházel, dala mu dvě psaní, která napsala nahoře na pokojíčku. Jedno kratší faráři Zeidlerovi, kterému děkovala a též oznamovala, že se má dobře, že se ráda učí a že Boušínský pan farář je na ni tuze hodný a laskavý. Druhé, delší, Antonínovi. Upřímně si posteskla, jak se jí stýská, jak na něj vzpomíná, vyznala, že se jeho prstýnkem často těší, pověděla, co dělá celý den, a jak každý den počítá, jak se těší. A o panímámě, učitelce, psala, jakou měla radost z jejího pozdravení, a z toho ještě větší, co Antonín psal. Pozdravovala ji, prosila ji, aby jí odpustila, že měla panímáma kvůli ní takový nepokoj, a děkovala jí za laskavé vzkázání.

Doubenus uschoval obě psaní k listu, který měl od Boušínského faráře Padolskému, a jak náleží syt vydal se na cestu s notným skrojkem, v jehož hluboké jamce bělal se tvaroh jako sníh a žlutě z něho prokvétal notný kus másla. A druhou kapsu tížilo v šátku několik homolek začervenalých, s kmínem, ten zvláštní druh výborný, jak je panna Aninka dělala a které Doubenus raději nežli pečeni, jak tvrdil při homolkách.

Justyna byla by ho ráda vyprovodila; ale po té návštěvě staré židovky ani sama nežádala. Dívala se za Padolským poslem nahoře z okna, až kolem kostela sešel dolů do lesa, a šla v duchu s ním, před ním, k tomu roubenému příbytku s dvěma zahrádkami přede dveřmi –

Celý večer mluvilo se o Doubenovi a ještě skoro více o staré židovce, t. , panna Aninka zaváděla pořád o ní řeč, v tom že něco je, něco jistě, tady že se židovka už kolik let neukázala, a to že – a že kdyby nic, tak že ona bude mít zkaženou noc, že se jí bude o židovce zdát, a ta že měla takové zlé oči, a že není pohled jako pohled.

Justyna poslouchala, přisvědčovala, ale ne tuze doopravdy, poněvadž ve své blaženosti hrubě nevážila příhody se starou židovkou. Ráno vstala osvěžená, jako růže, s myslí vyjasněnou, a hned sáhla po Antonínově psaní a četla je, jako si je před spaním dvakráte v tiché blaženosti přeříkala. Toho rána si zanotovala na Boušíně po prvé, a to tu, kterou Antonín z Prahy přinesl a kterou měla ráda: „V borovém na skále háji.“

Zato čtvrtého dne ráno, když farář byl v kostele, se lekla. Panna Aninka, držíc dlaň na boku, všecka udýchaná, vylezla až k ní nahoru a polekaně vypravovala, že byla na zahrádce, že zahlédla nějakého žida, starého, že má bílé vousy, tadyhle, ukazovala, na spáncích, že má zimní čepici a takový dlouhý kabát, že se ho zrovna lekla, až ji v boku píchlo. Ten žid že přišel od Slatiny a rovnou ke kostelu, že čekal u hřbitovních vrátek, a vtom že vykročil jemnostpán.

„Už jdou, spolu jdou!“

Justyna přistoupila k oknu. Lekla se té nemilé zprávy; jak oknem povyhlédla, ztemna vykřikla:

„To je náchodský Pik, daleký strejček, bratr mu tak říká.“

Hospodyně i Justyna vyšly na síň, a tam nade schody nachýlené naslouchaly. A ne nadarmo. Ostrý, cizí hlas zdola k nim pronikal, pak se ozval farářův. Na Justynku volal, aby šla dolů.

Vzpřímila se ulekaně, ke zdi přitiskla a upřela oči na starou hospodyni. Bála se, nechtělo se jí dolů.

„Jděte, Justynko, jděte, vždyť vás jemnostpán nedá.“ Ve farářově pokoji stál starý, kudrnatý Pik, s čepicí v ruce. Šedivé jeho oči upjaly se zpod hustého, šedého obočí na mladé židovce, kteráž se na něj sotva podívala. Farář Ondrášek, ještě v klerice, s černou čepičkou v ruce, zardělý, patrně rozčilený, zvolal, jak vešla: „No tak, tu je, tu ji máte, tak se přesvědčte, vy člověče! Justynko,“ obracel mírněji, „tohle je prý váš strýc. Je, není, co na tom, ale přines‘ psaní od vašeho bratra, a v tom psaní, a tuhle ten“, farář jen střihl očima po starém židovi, „taky, nás bratr obviňuje, mne a Padolského pana faráře, že jsme vás unesli, ukradli, rozumíte, že vás nutíme –“ V rozčilení třepal čepičkou.

Justynu to kvůli faráři velmi zamrzelo. Rázem nabyvši odvahy, obrátila se k Pikovi, a hledíc mu do tváře, řekla pevně:

„To není pravda, já přišla sama, mě nikdo nenutí!“ Staroch sebou škubl, jako by ho někdo bodl, začal prudce kývat zimní čepicí, kterou držel ve svislé pravici, a tlumeným, hrčivým hlasem vyjel:

„A chceš tu ostat, chceš být křesťankou?“

„Chci,“ odvětila hned, určitě. Farářovou tváří svitlo. Zakýval hlavou. Starý žid se neopanoval, trhl sebou s místa, přitiskl lokte k bokům, a maje dlaň povztyčené levice roztaženu, zasyčel:

„Tak ty chceš zradit víru? Herr Pfarrer – Justyno, pán bůh tě potrestá, budeš –“

„Žádné vyhrožování, člověče!“ zakřikl ho farář. „Udělal jsem vám dost po vůli, přesvědčil jsem vás, máte toho dost, ale hrozit mně tu nesmíte. A pro všechno, Justynko, ptám se vás ještě jednou: Chcete s ním jít, a k bratrovi?“

„Ne, nechci, já tu ostanu, prosím jich, jemnostpane.“

„Dobrovolně?“

„Ano, ráda.“

„Tak, prosím vás, jděte zas, abyste měla pokoj.“ Starý žid se začal bránit, česky, německy. Ale co mluvil, Justyna již neslyšela. Vzrušená, chvějíc se, vběhla do kuchyně, kde již panna Aninka čekala jako na trní. Justyna se jí chytla, sklesla k ní na lavici jako plašené ptáče a vyrazila: „Měla jsem jít –“

Vtom se dveře u farářova pokoje hlučně otevřely a prudké zvuky vylily se na chodbu. Starý žid, s čepicí už na hlavě, rozkládaje rukama, v prudkém, zlostném hovoru hnal se k domovním dveřím, jež za sebou prudce přirazil.

Za chvilku poté stanul v kuchyňských otevřených dveřích farář Ondrášek. Už se jen usmíval. Jak ho Justyna zhlédla, kvapila k němu.

„No, dobře, Justynko, držela jste se. Už nemám teď strach.“ Chtěl, jak došla, pohladit jí hlavu; ona však, sehnuvši se, chopila se jeho pravice, dotekla se jí svými rty.

„Odpustěj, jemnostpane, a děkuju, děkuju.“ –

Na Boušínské faře se všem ulevilo, poněvadž se nadáli, že teď bude pokoj.

Po kolik dní se žádný cizí ani na faře ani u ní neukázal. Justyna teď spíše vyšla ven a nikdo jí nebránil. Pravda, že se nespouštěla daleko. Jen na zahrádku, za faru k poli, po němž se vlnilo osení, až k lesu. Také na hřbitov si vyběhla, za horkého odpoledne, v sobotu před svatodušními svátky, nalámat lipových haluzí. Jako veverka vyhoupla se na roubenou obrubu, na její šindelovou, omšenou stříšku, a stavíc se na špičky, natahovala se po větvích, hustě až na obrubu se sklánějících, zabořila hlavu do spousty mladého, hebkého listí, tiskla zardělou tvář do jeho sametu a chladila ji jeho libou svěžestí.

Vrátila se, nesouc plnou zástěru lipových snítek, jež s děvečkou zatýkala ke dveřím, za okna, kolem celého stavení, a měla radost, jak to faře sluší v té zelené ozdobě. Pak natrhala na zahradě kvítí, modřence, aurikulí, narcisek a štíhlého řepčíku, listí kosatce, trčící jako šavličky, jehož šťavnatou zelení hořela krvavá poupata pivoněk. Dvě kytky navázala a nesla je do kostela, do váz na oltář; zastavila se však na hřbitově.

Rozhlížela se, parným jasným dnem, níž k Červené Hoře nad řekou na druhém břehu. Nejdéle však utkvěly její zraky přes vršky lesa ve stráni pod hřbitovem na pláni za řekou, kde v sálavé záři, v stromoví, za lány vlnícího se obilí probělávaly se Mstětínské příbytky. Hleděla, vzpomínala, že za nimi dále Kostelec, za Kostelcem Končiny. Dále, dál spěchala tou plání k Hájku, k Padolí, až viděla roubený příbytek a dvě zahrádky před ním –

Markův hlas ji probudil.

Vešla dveřmi, dokořen otevřenými, na dlážka pokropená, již umetená, do prosté svatyně, příjemně chladné, jíž proudil zářivý sloup paprsků. Jejím tichem ozýval se ševel stromů, jakoby posvátnou úctou ztlumený. Pak zbloudilá vlaštovice se mihla, přelítla prostorou.

Marek, upravuje něco na oltáři, přijal vodou pokropené kytice. Justyna, stojíc opodál, dívala se na oltář jako zapomenutá. Myšlenky na Padolí a na domek Antonínův ulétly jako zlaté mušky. Ztichla v dojmu posvátného místa, jeho tajemného ticha, zvláštního kouzla. Bylo jí milo, cítila zvláštní uvolnění, vyjasnění.

Ani nevěděla, že za ní stanul farář Ondrášek, ve vyšívaných střevících, v starém kabátě obnošeném, s černou čepičkou v ruce, že se potěšen, spokojeně na ni dívá. Až se pak ozval, když ho Marek od oltáře oslovil, je-li tak dobře.

„Je tu pěkně, Justynko, viďte; no, až pokleknete před svatým oltářem, až s námi budete konat pobožnost!“

Jak tichý svit živého dojmu kmitl se jí tváří, a jak se usmála, řekl si v duchu spokojeně: „Těší se na to, těší. To by měl Honzíček radost.“

Myslil starého „pana bratra“, Padolského. Když vyšli z kostela, potkali u hřbitovních vrátek pod lipami učitele Šoltu. Provázel ho jeho dvanáctiletý synek, bosý, bez kabátu, hošík černých, bystrých očí, které měl po tatíkovi. Nesl partesy a housle.

Justyna byla s oběma již známa. O kantorovi zvěděla záhy po svém příchodu na Boušín. Panna Aninka jí, často s povzdechy, často teskně oči obracejíc, pověděla, jaké kousky Šolta vyváděl a jak pil, ale jemnostpán, ten že mu pověděl do duše, teď že je jinačí, a dolů do mlýna že také nechodí, tam že je helvit mlynář, takový mudrlant divný. Justyna po tomto vymalování se učitele Šolty trochu bála; ale když se jednou po mši zastavil na faře a uslyšela ho mluvit, vesele, žertovně, a viděla, že tmavé jeho bystré oči dovedou se vlídně i čtverácky usmívat, neostýchala se ho tak. A získal si ji; když s ní mluvil, začal hned o Padolí, o nebožtíku otci Antonínově, jaký to byl znamenitý muzikant, a hodný, a učitelka, ta že je taky hodná; hned věděl veselou příhodu, jak s nebožtíkem Kalinou jednou honili po polích u Padolí čerta, živého, huňatého čerta, jak ho přehnali, jak před nimi utíkal, až se do měkkoty svalil, Tonda Pašťálků ze Zbečníka že ďál o Mikuláši v Padolí čerta, a v tom tak šel do Zbečníka domů, a tam na struhách že ho tak po čertech prohnali.

„Na cvičení, na cvičení?“ oslovil farář kantora pod lipami.

„Přijde-li má slavná kapela, jemnostpane; ona se teď radši cvičí na mezi.“ Učitel se jen usmál a vjel prstem za černý svůj šátek na krku.

„A co ty, Vašíčku?“ ptal se farář synka. „Jak ti chutná němčina. Vozystrkajven –“

Hoch se zakroutil, hlavu k levému rameni otočil a jen se usmíval.

„Tuze mu nejede,“ odpovídal za něj otec.

„Ah, to musíš, to musíš, bez ní bys nemoh študýrovat.“

„Že by ani do nebe bez ní nepřišel. Říkám mu to pořád.“ Učitelovy oči zahrály.

Farář se usmíval a dále zpytoval:

„A latina pak – až budeš konjugirovat, kraduslio, kraduslivi, pasucro, pasucravi. No, ale doopravdy, musíš se přičinit. A víš-li co, Vašíčku, ty bys moh o vagacích ke mně chodit na tu latinu, abys přec nebyl hloupý, až přijdeš do Broumova.“

„Jemnostpane, bože, já si netroufal, ale myslil jsem na to. Já ovšem chtěl sám, ale já už té latiny nemám nazbyt, a vy račte mít velkou forotu.“ Kantor žádal i lahodil; farář, spokojeně se usmívaje, utvrdil se tím ve svém nápadu, aby se Vašík u něho připravoval do gymnasia. Tak ať o vagacích vždycky po mši sem přijde. Na tom zůstali a s tím se rozešli.

Večer bylo ještě všelijakých příprav v kuchyni, poněvadž čekali na zítřek hosta, P. Havlovického, jenž měl mít slavné kázání. Přijel po ránu. Ještě nežli se odebral do kostela, zavolal farář Ondrášek Justynu, aby se velebnému pánu představila. Zarděla se, když stanula před urostlým zámeckým kaplanem, jenž ji zdvořile pozdravil a laskavě s ní chvilku rozmlouval. V kuchyni vypravovala o něm s nadšením, panně Anince do noty, jak je hezký a hodný, že se na něj pamatuje z Padolí a že by ho ráda slyšela kázat. Než dosud nemohla.

Zaslechla, že pan farář mluvil s hostem také o Šoltovi a jeho chlapci.

P. Havlovický si po nešporách na učitele sám počkal na hřbitově. Začal s ním hned o Václavu, tak že se pomalu čas jeho odchodu blíží, oznámil, že v Broumově v klášteře je všecko opatřeno, jisto a ostatek, co bude potřeba, jako knihy a podobné, o to aby si učitel hlavy nelámal. Ten potěšen chtěl děkovat, ale zámecký kaplan skočil mu do řeči:

„To nechte, to je teprve jeden. Až jich bude víc, až vám taky dcery opatříme,“ zažertoval, hned však se vážně ptal, jak je s knihami a čtením. Mínil s tím, které učitel měl od něho a jež na knězovo požádání dále po vsi půjčoval.

„Teď to spí, velebný pane.“

„Pravda, je polní práce. Ale v zimě četli.“

„No, některému se do toho nechtělo, ale několik už přišlo knížkám na chuť.“

„Jen když jeden, dva.“

„Ale o ty hospodářské tuze neříkali.“

„Ah, snad by živé slovo více působilo.“

„A myslím, že příklad ještě víc, velebný pane.“

„Vida, máte pravdu.“ Kaplan se na okamžik zamlčel, jako by o tom přemýšlel, pak se pojednou optal, co dolejší mlynář, Kylar. Usmívaje se, upjal zraky na učitele. Ten zamrkal a usmál se čtverácky.

„Poslouchám, velebný pane, poslouchám. Do mlýna nechodím.“

„Ale mimo mlýn.“

„No, vám se můžu vyzpovídat, tak někdy na sadě, nebo ve stráni se náhodou sejdeme, pohovoříme, porovnáme svět, máme radost, kde utlačení vyhrávají, zahubujeme na ty mocné, taky si povíme, jak u nás bývalo a jak s námi orají.“

„Kylar je rozšafný člověk; vidí, má rozhled, dobrý vlastenec. Vaše náboženství má jistě v šetrnosti,“ dodal pojednou.

„Jako já jeho.“

„Jak se na křesťany sluší. Pozdravujte ho.“

Docházeli k faře. Šolta děkuje se loučil, než vtom stanul farář Ondrášek na prahu a volal, ať ostane, ať se staví na šálek kafe.

P. Havlovický odjel z Boušína pozdě odpoledne. Když se vrátil navečer na zámek, potkal na nádvoří paní důchodního. Byla ve světlých, letních šatech, slaměný klobouk měla na pentli na ruce zavěšený. Zastavila se s ním, ptala se, jak se dařilo na Boušíně (už ráno věděla, že tam jel), a hned také, co ta Padolská židovka, to že je hrdinka, ach, jaká hezká, že ji zná, a že die ganze Umgegend, všecko že o ní mluvilo, a židé dole že ještě nejsou spokojeni, že jí to mužíček povídal.

„Je v zahradě, jdu za ním, je tam takový chládek, a večír bude tam krásně. Páni tam jsou všichni a také paničky. Nesmějí jich minout,“ zvala slovy i lahodným úsměvem.

Musil se „na okamžik“ stavit a již cestou do nevelké Piccolominské zahrady, rokokového rázu, nad bývalým zámeckým příkopem, z níž byl pěkný rozhled na lesnaté vrchy, na dolinu k Radechové a Rybníkům, musil vypravovat o Justyně Lewitově. Když vstoupili do zahrádky, zastavila se paní důchodní maně, jako v dychtivé pozornosti, opodál kovové branky v uličce přistřiženého křoví habrového. Vonný dech květin vanul zahrádkou; z její besídky, dál za květinovými záhony a koly, mezi zelenými pyramidami, chodbami a oblouky z křovin, za nimiž se probělávala zelenavým přítmím z výklenku u zdi socha cudné Diany, ozýval se hlasitý hovor zámeckých úředníků i jejich dam.

Na všem už ležel stín, v křovích, v stromoví hlubší už tóny. P. Havlovický vypravoval naschvál stručně, jako by s místa pospíchal. Ale paní důchodního se pořád zastavovala a ptala se zas, až povzdechla:

„Ach, glückliches Kind! Taková láska, tak s překážkami a nesnázemi, ach, jak je krásná – romantisch!“

„Je.“ Kaplan se usmál, ale vážněji pokračoval: „Je, takhle ano, a není to proti povinnosti a svědomí.“ Vykročil.

Paní důchodní se na něj zkoumavě podívala a bezděky vykročila za ním. Chvilku ani nemluvila. Jak to myslí? Je takový, nebo nechce rozumět?