U nás

Farář Havlovický odjížděl nespokojen z Ratibořic. Co by taková mocná paní mohla, uvažoval, a jaké má náhledy. Ale je cizí, zůstala cizí, a vychování, její okolí a rádcové! Ten vrchní! Co jí zase namluvil –

Sice o krádežích se proslýchalo, že se v okolí páchají a hustě, že není nikde jisto a že snad je zase nějaký takový zlodějský spolek, jako strašil před patnácti lety, kdy lidé se báli koho pustit večer do stavení a chodili otvírat se škopkem jako ochrannou helmou na hlavě. V Padolí samém na dolejším konci usadili se poslední dobou cizí lidé, z kraje, o nichž se proslýchalo, že nejsou spolehliví, že k nim neznámí v noci zapadají, sousedé to kolikrát viděli, ve dne však neshlédli ani jediného z těch neznámých. Ti do rána vždycky zmizeli. Ale proto tak nařknouti všechen lid –

Farář chtěl Kostelcem, kdež měl „pana bratra“ nevalně sobě příznivého, jen projeti, aby se nemusil zastavit. U kostela však potkal kaplana, kterého nemohl pominout. Pověděl mu, kde byl, ne však proč, a bránil se mu, že se nemůže stavit, že tuze pospíchá, že když je zítra svátek, bylo Všech Svatých, že musí býti záhy doma. Ale již na samém odjezdu vzpomněl si na Panklovu dceru, s kterou mluvil ve Skalici o jiřenkovém bále. Proto se zeptal, kde tu ostává respicient Němec.

„Ostával, už neostává. Tadyhle,“ kaplan ukázal přes cestu na nízký domek proti kostelu. „Už loni se dostal do Josefova. Pak byl v Litomyšli, a teď, slyšel jsem, stal se komisarem a odstěhoval se do Polné.“

Havlovický se maně ohlédl po tom domku, když jel kolem, ale hned se opět dostal do té mlhy; zase mu kmitalo hlavou nevesele. Na „pana bratra“ kosteleckého myslil, a ne bez škodolibosti, ten že shoří dychtivostí, až uslyší od kaplana, že si bude hlavu lámat, co jen v Ratibořicích, on, Havlovický, dělal, co tam chtěl, byl-li snad u vejvodkyně.

A doma, matce zase všechno povídat a vykládat. Nechtělo se mu do toho; až se matka optá, zmínil-li se vejvodkyni o stavbě fary – Sama měla ten nápad, sama mu ráno před samým odjezdem nadhodila, že by měl hercočce povědět, jak tu je, co pak, ona že o ničem neví, a to taky ne, jak to na zámku protahují, ale kdyby jen slovíčko řekla, kdyby jen prstem hnula, hned že to bude, okamžitě.

Farář neřekl doma plnou pravdu, jak bylo, jen to, že se mu nehodilo o faře mluvit, že to nešlo. Oznámil to zasmušile a krátce, že se až stará mlynářka podivila, a dále se netázala. To však pověděl, co vrchní vévodkyni asi namluvil a také jak byl rozmrzelé nálady, rozhodl se nerudně:

„Nikam nepojedu na zámek, nic, nepůjdu jich pozvat na posvícení.“ Mělo býti za týden.

„Ani jich nepozveš?!“

„Písemně.“

„Ne, to ne, Josefe; ještě jednou tam musíš zajet. Vždyť nevíš, a pro dobrou vůli.“

Té chvíle nepolevil, ve čtvrtek však před posvícením přece se vypravil. Hned jak do zámku vkročil, uslyšel, že vévodkyně nadobro odjela. Najednou prý, ten den přede Všemi Svatými poručila hned pryč, ale na Všecky Svaté přijela ještě sem, na náchodský zámek, v kapli že byla na mši, dlouho že se tam modlila se slečnou Germontovou; po mši si dala povolat vrchního, poté se vrátila do Ratibořic a hned druhého dne odjela do Vídně. Tuze prý se ohlížela po parku a zámku nežli vstoupila do cestovního kočáru, i když už vyjeli.

„Proč by se ohlížela,“ pomyslil farář a zamířil ke kancelářům. Jak jej shlédl vrchní na prahu své úřadovny, místo uvítání zahrozil mu prstem a hrozil slovy:

„Sie, Herr Pfarrer!“ a nedav mu promluviti, pokračoval, po německu, jako u výslechu:

„Vy jste byl v Ratibořicích u paní vévodkyně. Co jste tam dělal?“ Začal se usmívat. Havlovický pověděl, že tam jel se poděkovat za to stipendium.

„A pro nic jiného?“

„Ne,“ znělo zcela určitě.

„Den po tom, co jste tam byl, přijela vévodkyně sem a povolala mne. Za řeči najednou se optala na vás.“

„Na mne?!“

„Jaké jsou vaše poměry na faře.“

Havlovickému se mihlo, že jí bylo snad divno, že o nic nepožádal.

„Řekl jsem, jak je pravda,“ pokračoval vrchní, „že fara není zlá, jen že si na místnost stěžujete, že byste rád novou faru.“ To však nepověděl, že sám hned dodal, že by ta stavba byla nákladná.

„Co paní vévodkyně?“ zeptal se farář překvapen a v napjatém očekávání.

‘ ptala se a ještě jednou tu otázku opakovala, jako by se divila. ‘ Gratuluji, pane faráři, to je velká přízeň. No, tedy začneme; teď v zimě se udělají plány, na jaře se bude stavět. A co vy mně nesete?“

Farář v radostném překvapení zval živě na posvícení a v ten okamžik zapomněl na nechuť, s jakou sem jel. Jakmile si odbyl pozvání tu, pak u důchodního, justiciára a kontribučního, pospíchal domů, aby pověděl matce těše se, jak užasne. Že se vévodkyně tak rozhodla – Co si pomyslila, když zvěděla, že žádá, že sám žádá. A v Ratibořicích odmítl, že nic nepotřebuje! Chtěla jej zahanbit? Ale jak to učinila!

Stará mlynářka nechtěla hned ani uvěřit, pak jen vévodkyni žehnala a těšila se, teď že bude jiné živobytí, to že bude přece hospodářství možné, a hned také vzpomněla, pane, že letos musí uctít znamenitě zámecké pány, když pan vrchní – že v tom měl také slovo, jak by ne.

I byla znamenitá úcta, slavné posvícení na faře, tak slavné, že Doubenus sám nahoře na denním světle i v podzemí, ve sklepě u sudu, v záři lojové svíčky s úžasem vykládal, tak slavné posvícení že nepamatuje, co jídla jen, jako u Dolan, že všechno nemože ani zmoct, no a ne aby mu netrávilo, to že chvála pámbou, žerno mu dobře bere.

Ale tak veselo jako loni nebylo; alespoň ne farářovi. Už zprávy před samým posvícením, v sobotu ráno: že v Poříči v Hejnově statku se zloději podkopali, že tam pokradli husy a peřiny i máslo ze sklepa, a na Pavlišově že se taky dobývali, u Samků, ale tam že je splašili.

Farář hned vzpomněl na vrchního, to že bude voda na jeho mlýn; a nemýlil se. Hned jak přijel, jen odhodil plášť, už začal o těch krádežích a věděl ještě víc, že prý všechny stopy ukazují sem, do Padolí.

Farář neodmlouval, nemohl, litoval jen a zamlouval; mimo nadání vrchní přestal a více o tom nemluvil. Ale pak, když se vystřídalo kolikeré jídlo, když žízeň rostla a po pivě zalesklo se v kalíškách víno zlaté, rudé, když tváře a laloušek vrchního se zardívaly a oči se mu blyštěly, propukla jeho vladařská přísnost i pýcha i touha ukázati svou moc. Začal o těch krádežích, zahrozil, však že už nebudou dlouho ti ničemové řádit, a napověděl, co dosud choval jako ouřadní tajemství, však že už má muže, který to tady v Padolí spořádá, tady v Padolí, že je nepořádek, jako s tou stříkačkou, ale nejvíce ta nejistota, rychtář a konšelé, že nemají žádné autority, pražádné, a taky že tuze nedbají, ale nejhorší že je – žádná autorita, že se už lidé ani ouřadu nebojí, a to že zavinilo „právo“, že se bojí, samo se bojí, a nemá autority a ta že musí být, tu že opatří on, on, že jim ukáže, že sem dá komisara, když rychtář a konšelé jsou nula, komisara, že ho již má, to že je železná ruka, že ho zná, ten komisar že ukáže, co je pořádek, disciplina, autorita, jistě, starý voják, že sloužil naposledy, ten komisar, u trabantgardy, teď že se dostal do pense, že chce domů, ale on, vrchní, že mu psal, že ho dá sem do Padolí za komisara, a on že to přijal, ten že se nebude nic ohlížeti ani vpravo ani vlevo, je-li to soused nebo kmotr, strejc nebo tetka, ten že bude vykonávat jeho, vrchního, rozkazy a jak, to že bude „právo“ vyvalovat oči.

Mrazivě zafučelo z této rozpálené řeči. Farář, ač popuzen, mlčel; chlácholiti bylo by marno a pravdu povědět, přilil by oleje do ohně. Zlostně se v něm ozvalo, že to je taková metternichovina metternichovská.

Hosté pozdě odjeli napití, rozveselení. Farář však osaměv kabonil tvář. Stará mlynářka se divila, proč, a dobře nepochopila, když jí pověděl, jak vrchní hrozil.

„No, víš, Josefe,“ řekla, „pořádek by tu moh’ být lepší.“

„Moh’, a měl by být, máte pravdu. Kdyby jen pořádek ten komisar zavedl a šel! Ale to bude policajtství. Bude to, abych zkrátka řek’, sekatura.“

„I na tebe?“ ptala se mlynářka kvapně.

„Co na mne! Na mne nemože, ale jde tu o všechno, o obec, udávání a tak.“

K tomu posvícenskému nadělení přidali nazejtří nepříjemnou zprávu o Kalistovi, učitelském mládenci v Poříči. Farář věděl, jaká změna se s ním stala. Nezůstala nešťastná jeho láska tajemstvím; poslední čas stěžoval si jeho principál farářovi, jak se spomocník celý tou láskou popletl, že je omrzelý, nic že ho netěší, školy že si už také tak nehledí jako jindy, a po škole – Nic nepíše, nemaluje, nic, jen se tak toulá jako zmámený, ale často že zabloudí do hospody, odtud že se pozdě vracívá, to že je samá dešperace.

On, principál, že ho varoval, ó hned na začátku, když začal chytat, když ten oheň byl jen plamínkem, ba ani ne plamínkem, jiskřičkou, ale ne, marná všechna řeč, a jak by co vydala, když už z toho skoro blázní. Není-li to nerozum, chodit pod Bezděkov na most, to že ho tam už kolikrát známí viďali a stihli, a poslední čas že se už i nahoru do vsi odvážil, jako slepý, to jen aby Aninku shlídl, a že mu to není nic platno, ona že se pořádně drží, on že jí tam snad ani okem nespatřil, a Domáň že by ho roztrhal, že už ví, že Kalista tam obchází, že už jednou za ním leťal do hospody, ale že přišel pozdě, spomocník že už odešel, to že měl opravdu štěstí, obzvláště když byl Domáň napilý, a on si prý tuze rád zaudá.

Tenkráte požádal farář učitele, aby spomocníkovi jak náleží domluvil, a sám pak, když přišel do Poříči na náboženství, pohovořil s Kalistou mezi čtyřma očima a napomenul jej, ať pamatuje na své povinnosti, že musí svou vášeň krotit a přemáhat.

Teď po posvícení, t. j. po té posvícenské neděli, které vrchní na faře celému Padolí tak zahrozil, v pondělí dopoledne uslyšel farář, co se včera stalo v Langrovské hospodě.

Domáňovi mladí přijeli z Bezděkova k Dušánkom na posvícení sami, starý Domáň ostal doma, a večer přišli k muzice, mladý už celý zardělý, dost napitý a že se hned, jak přišel, tak naparoval a hned taky karban sháněl. Spomocník Kalista hrál s muzikanty, ale jak shlédl v kole Aninku, mladou Domáňovou, měl oči jenom na ni; Kalina, jenž byl „kápo“, ještě ho varoval: „Ne, abyste šel s Domáňkou do kola, to vám povídám, seďte a hrajte.“

Ale učitelského mládence zrovna táhlo do kola, a jak se mu zapálilo v hlavě pomyšlením, že by Aničku objal, že by jí měl v náručí, již se neudržel. Z ničeho nic jak uviděl, že přestala Aninka tancovat, uhodil houslemi, z kruchtičky ven a rovnou k mladé Domáňové o tanec. Lekla se, ale šla. Jak se pustili do kola, vstoupil do sálu z vedlejší sedničky Domáň a když spatřil ženu s učitelským, vrazil jako býk do kola, vytrhl ženu z rukou Kalistových a Kalistou tak strčil, že se až zapotácel.

Ten se však ihned vzpamatoval, sebral se a jako lítý skočil po Domáňovi. Dali se do sebe jako kohouti a byla by se z toho zlá mela strhla, kdyby jich nebyli roztrhli a spomocníka neodvedli. Domáň bouřil a vztekal se nadávaje v naduté pýše hladových, hladomřivých kantorů, a dlouho trvalo, nežli jej tchán, Dušánek, uchlácholil a domů dovedl, kamž hned po té srážce musila Dušánková s dcerou. Ta na sále nechtěla už ani na minutu zůstat a byla by snad sama odtud utekla.

Zpráva o tomto výstupu faráře velmi zamrzela; běželo mu o školu, o mladého učitele. Hned nazejtří napsal mu psaníčko, jež poslal po chlapci, aby v neděli přišel na faru. Do té neděle napsal farář a odeslal poděkování vévodkyni meškající tou dobou ve Vídni.

Po nešporách příští neděle vstoupil do farářova pokoje Kalista učitelský. Venku již mrzlo, naholo, ale mladý učitel přišel v jednom kabátě a dost otřelém. Byl přepadlý, nenesl se jako jindy; urostlý, pěkný mládenec vstoupil přihnutě a nejistě, maje v zčervenalých rukou čepici. Věděl, proč jej farář povolal; čekal prudkou řeč, ostré výtky, silnou důtku a pohrození. A farář ho požádal, aby si sedl, nedal mu státi, a začal na něj mírně jako na nemocného, že jistě asi ví, proč sem přišel, on, farář, že se zarmoutil, když uslyšel, co se stalo, že je to veřejné pohoršení, zvláště když i nedospělí i školáci, bohužel že je rodiče nerozumní k muzikám pouštějí, i školáci to viděli, a kdo neviděli, jistě slyšeli, aby si povážil.

„Vím, že Domáň začal, ale vy jste se měl opanovat a neměl ženu zvát k tanci; a vůbec, co si myslíte, co děláte! Či snad ona, Domáňová, vám dala nějak znát, mluvíte s ní někdy?“

Kalista sedě s hlavou sklopenou, prudce ji zvedl.

„Ne, jemnostpane, to ne, ona je nevinná, ona je hodná, ona se mně vyhýbá.“

„Tak vidíte; a ještě jí přivádíte do řečí a doma do mrzutostí s mužem.“

Tato slova patrně účinkovala.

„Měla vás ráda, jak jsem slyšel, a nerada si brala Dománě, a snad na vás i teď vzpomene, a vidíte, sám povídáte, že je hodná, že se vám vyhýbá, aby konala svou povinnost. Ona má tu sílu, a vy – muž – ne, vy se zanedbáváte, vy, musím to říct, se opíjíte, abyste se omámil, jak to dělá sprostý nevzdělanec – to vy, pěstoun mládeže – a běháte jako bez rozumu k Bezděkovu i na Bezděkov, za ní!“

Kalista klopil za té řeči hlavu hlouběji; pojednou se mu prudce pohnula i ramena. Zaplakal a trhaně vyznával, že když ji má tak rád a že si nemůže poručit.

Farář vstal a přešel pokojem, pak stanuv u Kalisty, položil mu na rameno ruku a řekl mírně:

„Mně je vás líto; ale takhle to nemože zůstat, takhle byste se zničil. Takhle, to uznáte, nemože se to trpět pro školu. Já vám poradím: Snad kdybyste se dostal jinam, dál, do jiné krajiny, spíš byste se opanoval; v jiném okolí byste časem zapomněl a vyhojil se z té nemoci. Já vás nevyháním, já byl dřív s vámi tuze spokojen, bylo by vás pro školu škoda. Ale takhle to nejde. Především přestanete běhat na Bezděkov. To se musíte přemoct; a hospody nechte. A změna místa by vám nejvíc posloužila. Já s vámi dobře myslím, upřímně vám radím. Poslechnete?“

Učitelský se prudce sehnul a políbil farářovi ruku. Odcházel, slíbiv, nevida vzrušením ani dobře na cestu. Farář přistoupiv k oknu, hleděl za ním, an kráčel umrzlou cestou dolů holou alejí, za jejímiž kmeny rděl se červený pruh západu. Ke klopotě svého stavu má ještě takové soužení! Faráři ho bylo líto.

Samý konec toho měsíce listopadu, jednou odpoledne, kdy začal poletovati sníh, první toho roku, přišel na padolskou faru strouženský pastor Bergmann. Byl v Kostelci a vraceje se Padolím, nechtěl faru minout. Havlovický jej srdečně uvítal a rád jej viděl, raději nežli stará mlynářka, kterou ta evangelická návštěva zarazila; nicméně to ani pohledem k vůli synovi neprojevila.

„Já se musil stavit,“ vykládal pastor usmívaje se, „musel, s novinou.“

„S veselou, doufám.“

„Chvála bohu, žádná nemoc, žádná smrt, ale život, nový život.“

„Ah! tedy blahopřeju.“

„Uhodli. Vrána zas přiletěla. Po třech letech! Už jsem myslil, že dá pokoj, a tu máš.“

„A je to tentokráte –“ Havlovický se usmíval.

Pastor kvapně vstal a zatřepal levicí.

„Jsou tři gracie, myslil jsem, že jich víc nemůže být – a ona čtvrtá! Mám teď čtyři.“ Usmál se, Havlovický však cítil, že za tím smíchem je tíha starosti, a srdečně, na útěchu uvedl ze žalmu:

„Dědictví od Hospodina jsou dítky.“

Pastor přikývl a v odpověď zacitoval rovněž ze žalmu:

„Jako mladistvé olivoví vůkol stolu tvého stanou – ano –“ Ale ani z citátu ani z úsměvu nezářila nezkalená radost. „O stůl by tak nebylo, ale náležité opatření. Budoucnost mně kalí všechno potěšení. Mé manželce ne, ta má z Anežky, Anežka se ta čtvrtá jmenuje, radost, jak je zdravá, čiperná. Buď pán Bůh pochválen. Radost má a ze všech.“

„Dobře má; kdož by se již léta napřed soužil!“

„Uznávám to, vymlouvám si to, časem i zapomenu, ale znenadání zas vyvstávají stíny ze všech koutů; i spánek někdy utíká. Ale co –“ a mávl rukou. Zamluvil tu věc. Za svačiny a po ní bavili se oba faráři živě až do soumraku, kdy strouženský se vydal na cestu.

Sníh den co den nějakou chvíli padal nebo poletoval, až třetího prosince na sv. Františka ráno začal se hustě sypati a rozvířil se za prudkého větru. V takovém nečase dorazil do Padolí na faru Prouzáček, poslíček z náchodského zámku, v plášti, ženin šátek kolem krku a hlavy, v tváři zardělý jako rak a přinesl z kanceláře oznámení, že Její Výsost paní vévodkyně dne 29. minulého měsíce ve Vídni náhle skonala, byvši raněna mrtvicí.

Farář užaslý vyběhl hned z pokoje do čeledníku, aby matce oznámil. Strnula, upřímně litujíc; chovalať vděčnost k zesnulé za to, že splnila jejich dávnou touhu, že sama tak příznivě rozhodla stran nové fary. Mlynářka chtěla vědět i okolnosti, farář však nemohl víc povědět, ani když si zavolal Prouzáčka z kuchyně, kdež se posiloval. Věděl jenom to, co bylo v oznámení, a že ta zpráva došla na zámek včera večer, že pohřeb bude ve Vídni a teprve později že bude vévodkyně převezena sem, do Náchoda nebo do Zaháně.

To obsahoval i kancelářský přípis jakož i vyzvání, aby se konaly za J. Výsost příslušné zádušní služby boží a vyzvánění.

Už za chvíli po té stoupali Šimek zvoník s hrobařem do příkrých dřevěných schodů staré zvonice, do jejího bednění, a když se Prouzáček posilněn vydal z fary, ozýval se již umíráček do chumelice, ne ten obyčejný, kterým se odzvánělo všem, nýbrž velký zvon, největší. Hlas jeho zaléhal do fary, do otevřené kuchyně, v jejíchž dveřích stál farář rozmlouvaje s matkou pořád ještě o té nenadálé novině.

„Vidíte, maminko,“ vzpomněl, „jako by byla tušila, co ji čeká. Když jsem byl na zámku zvát na posvícení, povídali tam, jak těžko odjížděla z Ratibořic, jak se ohlížela.“

„Chudák, a brzo se to splnilo. Ještě že se netrápila, že dlouho nestonala. A Josefe, kdo bude po ní dědit?“

„Poslední vůle rozhodne; ale nejspíš po ní nastoupí sestra, Marie Paulina, provdaná za knížete Hohenzollern-Hechingen.“

„Ta by tu asi ještě míň pobývala nežli nebožka.“

„Myslím taky. Také se asi nic nezmění, jistě nechá všecko, jak je, i – Essentra. A ten komisar k nám asi přece přijde.“

, jmenovitě na sv. Mikuláše, bylo v padolském kostele jako ve všech kostelích náchodského panství slavné, zpívané requiem. Mnoho lidí se nesešlo; „právo“ však se dostavilo do jednoho a zasedlo s rychtářem v „konšelské“ stolici.

Odzvoněno, odzpíváno; skoro také tak brzo přestali „půlpáni“ hovořit o své paní, které velká většina jakživa nespatřila, o které jen slýchali, že všecko, co dávají širé lesy, co všechny dvory, dovede všecko utratit, oni že robotují a ona že pořád jezdí světem, aby měla ustavičné jaro.

V Padolí zase ticho, klid tuhé zimy.

Fara se zahradou jako vše zachumelena. Havlovický sedal zas u knih, často však nechával čtení, zadíval se, zamyslil. Bratr Vincenc psal, že přijede na vánoce a že již zůstane, aby mu obstarali byt. Šlo do tuha. Povolení, kutací licence z Kutné Hory sice dosud nedošla, bratr však zjistil, že není žádné pochybnosti, že ji najisto dostanou.

Stará mlynářka zamluvila slušný byt dole na „městečku“ či rynku ve Foglarově domě, po ohni do patra vystavěném. Najala tam dva pokojíky a opatřila nábytkem; ráda to dělala, než přece si povzdechla, že kdyby Vincenc raději přijel jenom tak, bez té spekulace, jak by to měl pohodlnější, pěkně v pensi, na faru že by docházel beze všech starostí. Co si to usmyslil! Bude mít toho po krk a na ně padne také díl. Josef bývá už teď zamyšlen, a ona – také se kolikrát v noci vytrhne, rozmýšlí a přemítá o tom se strachem a modlí se, aby pán Bůh chránil syny od neštěstí.

Světélko měla jediné: že snad páni v Kutné Hoře to zamítnou, že to Vincenc s Josefem nepořídí. Nic by se nemrzela. Než marně se těšila.

Dva dni před Štědrým přijely před faru saně a z nich vyvalil se ve velkém, neobyčejném kožichu vysoký, vousatý, ojíněný, osmahlý muž, dobrý padesátník. Vincenc! Vousy měl delší, nežli když tu byl před sedmi lety, ale také již prokvetlé. A zesílil, mocný byl v těle. Zpod hustého obočí chmurně hleděly tmavé oči, celý vzhled byl přísný, ale jak promluvil, jak se zasmál, jak se s matkou srdečně vítal, to tam zastrašení. Bratr farář byl ve škole na náboženství. Když vycházeje uslyšel, kdo přijel, bezděky se lekl, ale pak pospíchal uvítat. Bratr Vincenc vypravoval o cestě, o mrazích v Uhrách i cestou. Ani mlynářka ani on nezavadili o dolování; teprve když bratři osaměli, upřel šichtmistr oči na faráře a řekl s úsměvem:

„Tak co –“

„Povolení dosud nepřišlo.“

„Jako by tu bylo. Už je, vím to. Víš, bratře, zajel jsem si do Prahy a také při tom do Kutné Hory, abych to popohnal. Nic jsem ti o tom nepsal; no, chtěl jsem tě překvapit. A pořídil jsem. Povolení dojde najisto, to jest pošlou je, rozumí se, do Náchoda na zámek. Teď na týdnu nezáleží. Do jara tu bude, času dost. Ale licence bude povolena.“

„Tedy opravdu, bratře? A nebojíš se?“

„Nic se nebojím, dobře pořídíme.“

Jistota bratrova a jeho chuť do toho podniku faráři ulevila.