U nás

Prvního úterka adventního chystal se na cestu. Toho dne dělal za stavem až přes poledne, až dodělal kus, aby měl všecko v pořádku, odpoledne pak zašel do Machova. Stavil se na hřbitově u tátova hrobu, pak zašel ke Kubečkovi a tomu pověděl, že zejtra odejde. Do té doby neřekl žádnému ani slova.

Kubeček se zamyslil, pohladil si dlaní vousy pod bradou vpravo vlevo, a mínil, tohle že je sakulenská věc, když taková stará osoba se poblázní, že o tom taky slyšel a že taky s Víškem jednal a jemu domlouval, co že obmýšlí, ale co ten, tomu že je svět a marnost nade všechno. A jemu, Václavovi, že se nediví, ať tedy spánembohem jde, že to je škoda, když měl mysel teď už rozvlaženou, ale že by mohl jít tadykle na Padolskou stranu, tam že jsou bratří, v Padolí samém, starý Zejdl, Burdych a v Zálesí Hejnyš. K těm aby šel, ti že mu budou nápomocni, aby je pozdravoval.

Mladý tkadlec byl za radu vděčen, děkoval, ale na okamžik se zajikl, a pak dodal, kdyby mu Kubeček tu knihu ještě nechal.

„I toť že nechám, jen si ji vem, sem rád, že sis ji tak voblíbil.“

Od Kubečků zastavil se u tetky Bitnarky. Seděla u kolovratu, u hořící louče v černém zubatém svícnu, a předla, plná pazdeří. Ztrnula, když uslyšela, co Václav hodlá, a už se na Pavlovou zlobila, jaká je to máma, a hned jejího syna litovala.

„Inu, hochu, hochu! Kdák by si pomyslel, že takle – To se Pámbů votočil a na jinou stranu vobrátil. Já nevím, chudáku. Do světa, ze svýho, z vlastního, pro takovýho ňamtu ležáckýho. Pámbů ti dej štěstí, abys nevzpomínal, ale máma. Šak ta bude a mračit bude, a bita bude; bude, bude.“

To již tiskla palcem a ukazováčkem nos, pak zástěrou přejela oči a pořád Václava litovala.

Těžko odcházel z nízké, vyhřáté sedničky své staré tetky, která ho, to cítil, měla opravdu ráda. Raději než vlastní matka. Té teprve po večeři oznámil, že zítra ráno odejde. Zarazila se, a pak se optala, kam.

„Hledat práci.“

„Tak nevostaneš?“

„Dyť víte; kvůli Víškoj.“

Čelo se jí začervenalo. Začala synovi domlouvat, co proti němu má, a vykládala, co Víšek jí řekl, jak ho má rád, jak by krásně spolu vycházeli.

„Mámo, jen aby s vámi dobře vycházel.“

Ohlédla se po něm. Slova i hlas uhodily do živého, a když jí vtom dával spánembohem, divila se, co že se už loučí.

„Vyjdu časně.“

„Dyť snad taky vstanu.“

Pozdě usnul, časně vstal, za tmy. Rozžehl louč, ustrojil se. Vzal na sebe podvlíkač, přes něj kabát, pláště nebo kožichu neměl, zavázal trošek svého prádla a šatstva do šátku a přidal do toho Kubečkovou „Praxis“. Nežli matka uvařila snídaní, neměl nikde stání. Chodil sednicí. Vyšel na síň, na zásep.

Bylo ještě husté šero, z něhož černě zdvíhal se táhlý Bor, posypaný sněhem (na dole byl jen poprašek). Sem tam mrkaly nad černými lesy ještě hvězdy a jiskřivě. Mrzlo. Podíval se na kopce kolem i dolem a nevěda zavzdychal; třeslavý byl ten povzdech.

Když snědl polívku a strčil kus černého chleba do kapsy, vzal uzel a hůl. Pavlová začala utírat zástěrou oči a za pláče mluvila, to že jí neměl dělat. Ale nezdržovala ho. Syn se toho v tajnosti srdce nadál, že mu alespoň slovem řekne, čekal to a přál si tak. Ale kdyby jen slovíčkem! Proto rychleji vyšel ze stavení. Pavlová ho vyprovodila až na zásep; dlouho za ním nevyhlížela, záhy se vrátila do sednice.

Mladý Pavel mířil k městu, k Polici, kde toho dne, jako každé středy, se měl odbývat trh. Šel schválně časněji, aby byl sám. Nechtěl setkat se s tkalci, kteří půjdou na trh, protože by se ho vyptávali, co a jak, a vykládat to každému se mu nezdálo.

V chalupách všude i ve statcích už svítili a z nejednoho stavení ozýval se ženský, zpívající hlas, nebo kolik najednou. Po úryvku noty, jenž k němu jitřním tichem přivanul, poznal známé ranní písně „Aj vstávajíce ráno,“ nebo „Z celého srdce svého;“ tu také jeho nebožka bába vždycky ráno zpívávala.

Teskno ho pojalo. Tím pustým, smutným šerem kráčel sám, pryč z domova, nevěda ani kam, tak sám. Zdálo se mu, že je ode všech opuštěn. A nejtíže nesl, že máma sama ho tak pustila, že jí ten člověk milejší nežli on, její vlastní syn. Nejhůř mu bylo, než vyšel ze vsi, než se dostal do polí v šeru rozlehlých, k obzoru ve tmě zanikajících. V umrzlých měkkotách táhly se bělavé pruhy sněhové. Dál i blíž černé skvrny lesů a lesíků; za ním vyvstával jako ohromný černý stín Bor, jehož táhlé temeno tratilo se v temnotách nebes.

Několikrát se po něm ohlédl. Pak už jen před se hleděl do pustých, tmavých polí. Kabát zapjal na všechny knoflíky, neboť mráz tu ostřeji dýchal. Hluboké ticho nad širými lány a všude. Mladý tkadlec začal se potichu modlit, ale hned se mu zase kmitla jejich chalupa, jak tam je, jak bude.

Rudá světla proskočila před ním v šeru a tiše zářila, ale ještě daleko v mělkém úvalu, do kterého sestupoval volným svahem širokých polí. Rád uviděl ta světla. Pak zalehl do hlubokého klidu spícího kraje, šerem zahaleného, ztlumený hlahol zvonů.

Pavel se na okamžik zastavil, překvapen naslouchal, až si vzpomněl, to že zvoní v Polici v klášteře na roráte. Přidal do kroku. Už rozeznal město, černající se, plné tichých světýlek, nad něž vyvstával tmavými obrysy klášter s věží.

Svítalo, když došel do města. Bylo ještě tiché. Na rynku u sochy a sloupu prázdno, a podloubí, kolem dost zachovaná, ještě šerá a bez ruchu. U hospod na náměstích a v ulicích, jak do nich bylo viděti, stály povozy vypřažené, pod bělavými plachtami, povozy to většinou „plátěných kupců“, kteří již včera z pruského Slezska, z Neurode, z Landshutu sem přijeli, většinou však těch, kteří přivezli pro ně, velké kupce a pro jejich kolegy z Broumovska, plátna z české strany, jak je vozili Remeš Náchodský, Bělobrádek z Dobrušky, Rak a Prouza řečený Kanda od Padolí a kupci z Hrádku, z Olešnice pod Vrchmezím a dál z těch Orlických kopců, až z Deštné a Sedloňova, odkud vychrtlý Dusílek vyjížděl.

Mladý Pavel šel volně náměstím, až se zastavil u radnice na rohu ulice vedoucí k Broumovu. Měl času nazbyt a tak bezděky zadíval se na známou věc, na stolice těch bohatých plátěných kupců, ke kterým se sám nejednou s kopkou tlačil. Ale stavět těch stolic neviděl. Umisťovali je v podloubí radnice ke zdem a kolem mocných pilířů, upevňovali je háky do kroužků ve zdi, stolice nenatřené, vysoké o třech stupních se sedadlem nad těmi stupni.

V bouchání, v hluk hlasů pod radnicí, zarachotila kola. S Broumovské strany přijížděli kupci na silných vozech pod plachtami pro plátna a rovnou k svým hospodám. V těch už ve všech byli vzhůru a všude dost živo již v tu ranní chvíli. V kuchyních hlučný ruch; topili, hodně dříví do nístěje přikládali, nádobí chrastělo, kávové mlýnky hrčely.

Kolem takové hospody na rynku šel také mladý Pavel a vkročil do ní. Než jen do průjezdu, kdež usedl na lavici u zdi. Bolely ho nohy. Vůně kávy zavanula až k němu, vůně jemu vzácná, neboť kávu pil jen několikrát málo za svého živobytí. Pomyslil si, že to kafe vaří bohatým kupcům plátěným. Věděl, že tu bývají na noc, a slýchal, jak se mají, jak večeřejí pečeně, pivo pijí, a víno že teče po stolích, a pak že hrajou v karty, a ne o groše, o dvacetníky, ale o stovky, že kolikrát některý prohraje kolik stovek, že by za to chalupu koupil, a že se ještě směje, jako by pár křížal prohrál. A taky co, že si o trhu všecko zase nahradí, že mají takové ukrutné výdělky, těm že něco za nehty ostane!

Nohy jej bolely, ale v průjezdě táhlo; roztřásla ho zima. Pokročit dál do hospody, kde utrácejí takoví a kam chodí také páni z kláštera, si netroufal. Vstal a vyšel ven, zase na náměstí, vyhledat levnější hospodu, aby se ohřál.

Zatím se rozednilo. Krámy už byly otevřeny, báby vyložily boží dar, na náměstí, na podsíních přecházeli lidé, domácí, přespolní. Tkalci s kopami na ramenou začali se již trousit, vozy pořád přijížděly, hrkotajíce po chatrné dlažbě.

Pavel zašel do ulice vedoucí kolem klášterního kostela k Broumovu, aby se poohlédl u „Zlatého křížku“. Před hospodou kolik vypřažených vozů a nové dojížděly.

Venku hluk a těsno, v jizbě plno lidí, plno kouře, podlaha zrovna plavala. Seděli tu vozkové, sedláci, sem tam nějaký tkadlec. Krátký, červený hospodský, tlustého krku, chrčivý, v sametové čepičce a děvče jakés roznášeli pivo, kořalku nebo talíře kouřící se polévky.

Mladému Pavlovi tuze zavoněla a podráždila chuť. Byl by si ji rád koupil, hned si však spočítal, že má v kapse jen dva desetníky. Ale měl hlad a rád by se zahřál. Zápasil. Posléze to nechal na hospodského. Ale ani on, ani ta holka se po něm ani neohlédli. Nestačili obsluhovat a velká outrata z něho nekoukala. Tak stál, uzel a hůl v červených rukou, a neměl ani, kam by si sedl; čekal, zeptají-li se ho, rozhlížel se také, kdyby se tak namátkou snad dopátral nějakého Padolského. Když však z hovoru vyrozuměl, že ti tu jsou všichni s hořejší strany, ze Žďáru, z Pěkova, z Broumovska, a když se trochu ohřál, vyšel zase na ulici. Desetníky odnášel oba. Zato začal ulamovat z černého krajíce.

Ulice již skoro nestačila. Tkalci se jí houfem brali, tu tam stál před domem právě přibylý povoz, s něhož přízi skládali a zanášeli do přízemné místnosti, na ten den pravidelně najaté. Náměstím před chvílí ještě volným stěží se procházelo.

Všude lidí až husto, nejvíce tkalců, a ještě noví a noví docházeli, jako potůčky z ulic sem do té záplavy na rynku přitékali, od Ledhuje, Suchodola, Hlavňova, z Bělího, z Machova a Srbské, od nich ze Lhoty, z Bezděkova, Padolí a jeho vesnic, od zněmčeného Starkova a jeho vesnic, od Žďáru, Bukavice, z Pěkova, poslední české vesnice v tu stranu k Broumovu, zblízka, zdaleka.

Černalo se kulatými beranicemi, vysokými „mezníky“, čepicemi s pytlíky a stínidlem. Z mnohých byly „uši“ vytaženy a pod bradu uvázány; mnohý měl krk i bradu zabaleny ženiným šátkem neb loktuškou. Málokdo byl teple, jak náleží, oblečen. Většina v kabátech s podvlíkači vespod, starší v krátkých nohavicích, punčochách, ve střevících nebo botách. Sem tam nějaký krátký, usmolený kožíšek nebo burnus, sem tam v té jednotvárnosti barev, ve spoustě režných pytlů, v nichž měli přes ramena plátna, živější, veselejší skvrna, modrý, červený ubrus starý, stočený kolem kopy. Tu onde lišila se také ženská ve velkém šátku přes hlavu, nesoucí plátno, a v zástupech zapadal, tratil se ten onen výrostek ohýbající se pod těžkou kopou.

Stáli v kupách, v houfcích a mlčky, za hovoru čekali, neboť trh nebyl ještě úředně zahájen. Na přemnohých bylo vidět nedostatek i nouzi, na chatrném oděvu, na vyhublých postavách, z nichž ani jediná nebyla břichatá, na zapadlých lících, jež za toho ranního mrazu zbledla do sinava nebo se rděla, jak je ostrý vítr dalekou cestou ošlehal. Bylo sychravo, jitro bez paprsků, nebe zataženo hustými řadami šedých beránků.

Mladý Pavel chodil mezi tkalci, vyhýbaje se svým, Lhotským a Machovským, a stopuje po hovoru, kde by někoho z Padolí našel. Jak tak chodil, leccos zaslechl, stesk o bramborách, jak je draho, kde, v kterém krámě mají mouku o krejcar levnější. Jinde o přízi jednali, co platí, o plátnech, zaslechl o „plátěných“ kupcích z Broumovska, dobře mu známých. Nevysoký, volatý tkadlec chrčivě vykládal, že tlustý Valcl a druhý Valcl, on Víza, a Šrol taky a Hajncl a všichni, to že je jedno pásmo, ti že to ujednají, co dají; ať si někdo nemyslí, že dostane u některého víc.

Mladý tkadlec protlačil se dál, blíže k radnici. Kolem už mluvili, že je čas, a také on se ohlížel po sloupu prostřed rynku; ale znamení tam ještě nevystrčili.

Kupci se již ubírali k svým stolicím v podloubí. Tkalci ustupovali, uličku dělali, a Pavel, jenž se dostal hodně kupředu, zahlédl jednoho z nich, tlustého Valcla, v soukenném kožichu, ve vydrovici, ve velkých bufách přes boty, s červeným šálem kolem krku, červeného, vypaseného.

Hned za ním se kmitl jeden z obecních zřízenců, jenž nesl na rameně jako meč úřední loket, aby hned byl po ruce, kdyby některý z kupců chtěl se přesvědčit o míře koupené kopy.

Zmizel jako kupec před ním v zástupu; ale hned za ním hrnuli se tři jiní kupci najednou, jeden Prušák, dva z Broumovska, sedláci v poloměstském obleku, v kožichách, v bobrovicích, v bufách, teple zabalení, sedláci, kteří na ten den byli kupci, lidé bez kupeckého vzdělání, kteří jen zboží rozuměli a počítat uměli, kteří však měli, co tu na české straně žádný neměl, podnikavost. Přijeli sem pro laciné zboží, aby je nazejtří na pruském tržišti, v Neurode, jen čtyři hodiny odtud vzdálené, prodali s ohromným výdělkem kupcům z Berlína, Vratislavi a z Rejna Kolína, aby si, jako každého týdne, třeba až pět set až tisíc zlatých vydělali.

Všichni se teď za nimi tlačili; každý se chtěl dostat k jejich stolicím, aby byl co nejdřív odbyt. Hluk a šum šel ze zástupů pohorských tkalců, z nichž mnoho bylo hladových a zimou se třesoucích; nad ně, po stupních stolic (těch bylo čtrnáct), vystupovali kupci v kožichách dobře opatření, po syté snídani, vínem už zahřátí.

Šum, hluk, směs hlasů rostly k podloubí radnice, jako když vlny se hrnou ku břehu. Pojednou vznesl se nad zástupy, dál v rynku, na sloupu u kříže, plechový praporec s českým lvem na jedné a se znakem Polickým na druhé straně. Buben zavířil a chvíli zněl jeho rachotný hlas. Trh se počal.

Mladý Pavel zapadl do té mačkanice a chvíli zapomněl, co tu chce, že hledá Padolské tkalce. Znal to všechno, co se kolem dálo, sám se tu také s kopkou tlačíval. Dnes ji neměl na rameně, nemusil se prodírat ke stolicím jako všichni kolem se svými barevkami nebo se špalky na slamníky, s loktušemi pro malíře, s kopkami na podšívky, na plachty, na „ledacos“, na hrubší, tenčí košile, a přece mu bylo teskno.

Vzpomněl na tátu, jak spolu dělali, jak za něho bývalo, jak sem chodil s tkalci na trh a s nimi zase domů; teď že domů nepůjde, nemůže, že půjde po trhu dál, a tu kopu, kterou včera dodělal, tu že sem odnese asi už Víšek, a kdo ví, co z ní bude máma mít.

Stál, a kolem se kupředu tlačili. Stolice byly obklopeny; nad tkalci seděli kupci, brali kopu po kopě, jak jim je se všech stran vzhůru podávali. Podívali se na rohy, na jejich štremple, prohlíželi si znalecky zboží. Ten udal, co dá, onen řekl zkrátka:

„Nechci.“

„Vemou si ji,“ znělo zdola důtklivě, skoro prosebně.

„Nechte si to na otíračku!“ zkřikl kupec s německým přízvukem a hodil kopu dolů, tkalci skoro na hlavu, a již bral jinou kopu, ptal se na cenu, strhl z ní, a nečekaje souhlasu, šmákal ten obnos křídou na plátno, a tkadlec věda, že by u sousedního kupce, když už je cena napsána, jistě více nedostal, polevil.

Jak u jedné stolice, tak u druhé. Ale všude kupci z udané ceny utrhli, často z ní sráželi, že je plátno řídké; ten zaklel, onen nadával, handropletníků a jináč, česky, německy, přes tu chvíli sletěla s výše kopa dolů, když ji nechtěli.

Tu tam se ozval odpor tkalcův, že to tak nemůže dát, že by měl jen za přízi, ani to ne, a od práce nic. Šel ke druhému, ke třetímu, a všude stejně jej odbyli, až dal, z nouze dal, aby nepřišel bez groše domů.

A jiný, jenž nemohl prodat, přenechával svou kopu sousedovi:

„Nemám štěstí, prosím tě, prodej mně ji ty. Co přetržíš, to si nech.“

S Broumováky bylo smlouvání snazší, poněvadž z nich každý alespoň trochu česky uměl. Hůře u stolic, na kterých seděli Prušáci, kde se i pro řeč nemohli dohodnout. Ale přece tu mladý Pavel kopu prodal, výrostkovi, sirotkovi, jejž máma sem poslala a jenž se nemohl prodrat ke stolici.

Tu také zahlédl mladý Pavel podivného tkalce. Byl starší, hladce oholený, s šedými vlasy do spánků přičísnutými; měl slušnou čepici se štítem, s tmavozeleným pytlíkem, kožešinou lemovanou, plášť, a vypadal jako nějaký soused. Ty dvě kopy v pytli, s kterými přišel na trh, k němu dost neslušely.

„Kterýpak je tohle?“ zeptal se Pavel nazdařbůh vedle stojícího tkalce.

„Ten v tom plášti? To je Poříčský kantor.“

Byl, Bureš učitel, jenž denně časně, za tmy vstával, za stav sedl, s dcerami a ženou ranní píseň zazpíval a dělal až do snídaně, a po snídaní řekl, aby mu dali polizon. Dali mu zelený, šosatý polizon s vysokým límcem a úzkými rukávy, a v tom učil dopoledne; odpoledne a po škole pak opět sedl za stav a dělal den co den, aby byly dvě kopy, a s těmi pak zašel do Police na trh.

Toho se mladý Pavel už nespustil. Věděl, že je Poříč u Padolí a proto, jak se jen dalo, přitočil se ke kantorovi a zeptal se ho, jsou-li tu Padolští.

„A jsou, bodejť, a koho hledáš?“

„Zejdla nebo Hejnyše.“ Tkadlec viděl, jak se učitel na něj podíval, a cítil, že ho jména těch evangelíků zarazila.

„Odkadpak jseš?“ ptal se učitel.

„Ze Lhoty.“

„Aha – no tak. Zejdl je tu mladý, viděl jsem ho, teď před chvilkou tamhle u Kaulichovy stolice.“

Pavel tam zašel a skutečně se na Zejdla doptal. Jak mu vyřídil pozdravení od Kubečka Machovského a řekl, čí je, hned mu podal Zejdl ruku. Když pak prodal kopu, tlačili se ven do ulice, a tu teprve mohl Pavel vypovědět, co chce.

„Holečku, o místo je dost zle, ale pojď, s pomocí boží se něco najde.“