U nás

Od nového roku psal Hilma padolskému faráři poprvé k jeho svátku o sv. Josefu. Pak se již neozval; teprve až přede žněmi Havlovický zas o něm uslyšel. Kalina hodinář a kostelník podal začátkem července farářovi v sakristii po mši list svého Jeníka.

Křižovnický vokalista psal o vagacích, jak se na ně těší, kdy přijede, a zmínil se také o Hilmovi, ten že neví, kam na vagace, že nemá kam jít, když nikoho nemá, že neví, kde by v Padolí byl, tak že asi musí ostat v Praze.

„Ale tuze rád by domů,“ dokládal Jeník Kalinův, „kdyby tak moh’ být u nás, milý tatínku a maminko, já bych mu to tak přál.“

„Jeník zkoumá,“ řekl farář, když až sem dočetl. „Je dobrého srdce.“

„I proč pak ne, vzal bych si Hilmu, ale u nás – Nemáme sami místa; kam ho dát –“

„U nás zrovna tak, panímáma pořád stýská, jak je málo místa,“ farář se usmál, „no, ale tam ho přece nenecháme. Já to nějak spravím, ale Honzíčkovi nepište o tom nic.“

Spravil, psal a Hilmu pozval, aby přijel. Na to mladý malíř ihned písemně poděkoval. Z prostých jeho řádků vycítil farář velkou, upřímnou radost, že bude moci domů.

Začátkem srpna dočekala se Kalinová svého nejstaršího. Přijel zdráv, hoch jako úborek, plných, zardělých tváří, hustých, krátce přistřižených vlasů. Všichni se divili, jak mu v klášteře svědčilo, a že se i vytáhl za ten rok. Vypravoval živě, hovorně o cestě, o Praze, o klášteře, na Hilmu sám vzpomněl, ten že nepřijel, ten že chce jít pěšky, že se na to těší, celou cestu že půjde pěšky. A zas o klášteře, o páteřích, o škole, vysvědčení vytáhl. Bylo německé, babička mu nerozuměla. Když jej Kalina za ně pochválil, pobídl jej, aby ještě teď šel na faru ukázat je jemnostpánu.

Farář jej po hlavě pohladil, na talíř třešní jej pozval a obšírně se vyptával na Hilmu. Líbilo se mu, že chce do Padolí per pedes, tuše v tom i šetrnost, i studentský, malířský nápad, jak studenti krajem rádi putují, po farách a klášteřích se zastavují na nocleh, pro viaticum, i jinde ve formanských hospodách při silnici, v nichž bývá tak rozmanitá společnost a jež se ozývají hudbou potulné harfy nebo houslí nebo trumariny.

Hilmu čekal do konce prvního týdne srpna měsíce. Než, minul již outerek druhého, a po mladém poutníkovi ani slechu. Ve středu o slunce západu stál farář na zahradě u plotu a díval se cestou dolů pod lípy k obrovskému javoru, poblíže školské zahrady, kolem něhož vířilo hejno ptáků. Vtom přicházel od Jirovcových k javoru, směrem k faře, vytáhlý mladík, v černém, měkkém klobouce, v pantalonech, s torbičkou na zádech, s holí v ruce, zaprášených bot.

Farář ho nepoznal, ale hned si řekl, že to je snad Hilma. Byl. Na faře žasli, jak vyrostl, jak je veliký.

„Ale tuze suchý,“ vypravovala farářova matka dceři Františce, Krůčkové, když tam po chvíli náhodou zaskočila, jak se dálo častěji, někdy třeba kolikrát za den. „Praha mu tuze nesvědčí, pokašlává; ten se ti změnil, ani bys ho nepoznala. Já ho nepoznala. Dlouhý ti je; co mu je, ať mu je šestnáct, sedmnáct let, ale na ta léta je tuze vytáhlý, tuze roste; aby mu to neškodilo. Ale jináč, pane, ne krejčouský učedník. Po tom už ani památky, ale jako student. Vlasy pěkně dozadu skoro jako komediant, klobouk, ale ne kastor, měkký, a na krku černý, lehký šátek či pentli, jen tak zlehka na uzel uvázaný a konce ven, ne za vestu –“ stará mlynářka všecko ukazovala. „Pěšky přišel, až z Prahy, šetří on, chudák.“

„Kde teď bude?“

„Kde by byl! Josef mně sice nic neřek’, ale četu, že si ho pozval, že ostane u nás. Cák, člověk by nic neříkal, kdyby bylo víc místa. A když Josef taky – Pořád mu domlouvám, ať zakročí, ať mu páni vystavěj’, takhle že není žádné živobytí. Povídal, že si podá žádost, že pojede do Náchoda, vrchní že by proti tomu tak nebyl, jak Josef vyzkoumal. Ale bože, večeři! Ten mládenec je jistě jako vlk – Počkej tu, přijdu hned.“

Nesla večeři do čeledníku, kdež seděl u stolu farář s Hilmou. Ten po cestě trochu ještě pozardělý vypravoval. Vnějškem se hrubě změnil, ale jinak, jak farář ihned postřehl, zůstal jak býval, tichý a skromný. Vypravoval na farářovy otázky, kdy vyšel z Prahy, kudy se bral, kde se stavoval.

„A jak jsi platil?“

„Málo, já mnoho nepotřeboval. Já jed’ většinou chléb a mlíko a to bylo na vesnicích skoro zadarmo a leckde opravdu zadarmo, a nocoval jsem také většinou na vesnicích. Na seně se pěkně spalo.“

Za řeči záhy připletl, že byl v Pardubicích na zámku a na Kunětické Hoře na hradě, taky v opočenském zámku a v Náchodě. Staré hrady a zámky jej, jak si farář všiml, zvláště vábily, o těch mluvil živěji a patrně rád.

Havlovický zavedl jej po večeři na zahradu a zůstal s ním skoro až do tmy. Dověděl se tu, že Hilma truhlici svou poslal z Prahy před svým odchodem, že ji přivezl Lokvenc, forman, a že ji složil u bývalého jeho mistra Fidéla Hanuše.

„Stavil’s se u něho?“

„Stavil, šel jsem okolo. Ale,“ usmál se, „nepoznali mě, ani Čejchanka, ani pan mistr.“ Maně tak tituloval bývalého svého pána. Že mu přinesl malý, guachový obrázek sv. Fidéla, své dílo, jak mu slíbil, o tom neřekl nic.

„Rádi tě viděli?“

„Byli tuze hodní, když mě poznali. Zvali mě,“ dodal váhavěji.

„Abys u nich byl; a kde bys spal?“

„Jak bývalo.“

„Spát na chalpě u komína – pan studiosus malířské školy?!“ žertoval farář. „Nic, tady ostaneš. Moc místa tu taky není a kdyby mimo nadání přišli hosté, musil bys opravdu dolů k Čejchanom, ke komínu.“

Hilma se skromně a ochotně nabídl, že by šel třeba hned, aby nepřekážel. Farář však jej zavedl do komůrky vedle kaplanova pokoje, odkudž bylo vidět zamřižovaným oknem do zelena, na sad mezi stromy a kus do svahu, kdež šumívala březina, a kdež teď stál oves jako šedavě zelená hradba, nevysoký, ale hustý.

Hilma ulehal spokojeně, s uvolněnou myslí, hned však neusnul. Byl unaven dlouhou chůzí a ještě více vzrušen návalem dojmů. Neměl nikoho v domově, ale jak se přece na něj těšil i jak se trudíval myšlenkou, že ho snad ani neuvidí. Staral se, kam se obrátí, bude-li moci do Padolí, u koho by tam mohl býti, jak pan farář – A tak jej přijali, zvláště on!

Dýchalo se mu volně v komůrce, otevřeným oknem vál čistý a svěží vzduch z toho zelena, jiný nežli měl v Praze, v betlemské ulici v tom pokojíčku do dvora, odkudž tak páchlo, když otevřeli okna. Jen co řekne pan farář, až mu zítra přinese výkresy, které měl v truhlici, nečeká-li něco jiného, nějaký obraz, bude-li spokojen s kresbami dle antiky a dle modelů. Jej samého to kreslení s počátku silně schladilo, poněvadž myslil, že bude hned malovat barvami; schladilo jej a nejednu chvíli mu i ztrpčilo.

Ale snad se to panu faráři zalíbí, vždyť tomu také rozumí, a snad bude spokojen alespoň s obrázky hradů a zámků, které cestou nakreslil. Kdyby jemu mohl tak něco nakreslit nebo namalovat – Až jednou, až bude výš na akademii, až bude malovat – Jeho portret pak namaluje a obraz do padolského kostela, pannu Marii s anděly – pannu Marii – A budou se dívat padolští kamarádi, a Čejchan granatýr, Fidél Hanuš a Málek, starý Málek, a přijdou také Žďárečtí, Sedlecký a ona, co ho tak trápili, a nebudou věřit, že to maloval Honza, jejich skoták. Pannu Marii namaluje, krásnou. –

Hodiny na zvonici s podsebitím bily známým zvukem, známým, rychlým tempem. Na dvorečku se ozval zpěv. To Mikula Rus zpíval hlubokým hlasem ruskou, unylou píseň. Konce té písně Hilma nedoslechl. Usnul při ní líbezně.

Farář Havlovický rád jednal s mládeží, s drobnou ve škole, s výrostky o cvičeních; rád měl mladou, svěží mysl, se zájmem pozoroval rozvíjejícího se ducha. Již proto nelitoval, že si Hilmu pozval na celé prázdniny. Nadto mladík přinesl jistou změnu. Jej samého pozorovati bylo už zajímavo, změnu, jaká se s ním udála za ten rok žádaným povoláním, pobytem v nové společnosti, ve velkém městě.

Kresby, jež Hilma mohl si z Prahy vzíti s sebou, se faráři líbily a zajímaly jej. Jen to se mu nepodobalo, že mladý malíř sám nemá jak náleží zdravou barvu a že pokašlávání, s kterým přišel, nepřestalo. Hned si vzpomněl na slova felčarova, co řekl, nežli se Hilma vydal do Prahy a jak tenkráte připomenul jeho těžkou nemoc, kterou si ulovil, když musil jako hoch s pašery mrazivou nocí za strašlivé vánice. Zmínil se o tom felčarovi nějaký den po příchodu Hilmově. Felčar Teller se nenápadně zastavil na faře; mluvil také s Hilmou meškajícím právě na zahradě a zeptal se ho opatrně i radil. Farářovi však, když byli sami dva, oznámil, že se mu to pokašlávání nelíbí, ostatek že se snad mýlí, že nemůže nic říci, ale pro všechno, že bude dobře, když ten mladík bude hodně na čerstvém, čistém povětří.

Proto brával Havlovický Hilmu s sebou na pole i do zádušního lesa. Hovoříval s ním o přírodě, o Praze, dotazoval se na akademii z upřímné zvědavosti, jak tam pracují, jakým postupem, na profesory a zvláště na ředitele Kadlíka. Jeho jméno zvučelo, farář je znal ze zpráv, z novin, jeho „Návrat sv. Vojtěcha do vlasti“ viděl o korunovaci v Praze v obrazárně na Hradčanech. Uslyšel o něm, že teď maluje nový obraz, „Sv. Ludmila se sv. Václavem o službách božích,“ za ten že asi dostane, když za sv. Lukáše, co je ve Vídni v Belvederu, mu zaplatili dvě stě padesát dukátů.

„Dvě stě padesát dukátů! Honzíku, až ty je dostaneš!“ zvolal farář vesele.

Hilma se smutně usmál.

„No, snad si netroufáš!“ káral farář polo žertem, polo doopravdy. „Chceš přece být taky jenerálem!“

„Kdo chce něco dovést, musí taky mnoho vidět,“ hájil se mírně Hilma, „ředitel Kadlík byl dlouho v Italii, kolik let v Římě.“

„Všechno je možné na světě. Budeš-li prospívat na akademii, najde se nějaké stipendium, nějaká nadace. Zatím si hleď akademie a takového mistra, když je takový chlapík.“

„Ó teď zas akademie něco je, co pan Kadlík nastoupil, to říkají všichni, jak to teď je a jak to bylo churé, nežli on přišel.“

Z toho znělo upřímné nadšení a také oddanost, i z toho, co Hilma dále vypravoval o řediteli Kadlíkovi, jak se o ně stará, jak je nabádá, jak obrací všechno k náboženství, to že je základ umění, z toho že všechno vyšlo.

Farář cítil, že mladík mu jen nereferuje, že zásady mistrovy vssál, že mluví o nich ze srdce. Mohl si to tím spíše myslit, poněvadž byl přesvědčen, že je Hilma opravdu zbožný. V útrapách za chlapeckých let míval útočiště v modlitbě; v té náchylnosti ke zbožnosti posilněn byl i školou, svým mistrem Fidélem Hanušem, vlivem staré Čejchanky, a pak Prahou samou, jejími starými kostely, po nichž chodil dívat se na malby a obrazy i modlit se, zvláště první čas, ve chvílích tesknoty, kdy nejtíže cítil svou opuštěnost i slabost.

A v akademii, jejíž ředitel měl stanovisko výlučně katolické, nic ostře nezaválo jiným proudem, co by pocuchalo květy zbožné, prosté jeho mysli. Vedle toho uchvacovala ji jako ostatní říše romantiky, zář minulosti, tajemné kouzlo pohádek, ideální rytířstvo.

Proto mu bylo rozkoší, když cestou do Padolí uviděl skutečné staré zámky, když stanul v záři vycházejícího slunce na Kunětické Hoře v rozvalinách starého hradu, proto mu bylo nade vše, když sedal ve farské zahradě u Hájkovy kroniky, kterou mu farář půjčil, jakož i Pelclovu, s kterou zacházel za hřbitov do osamělého, travnatého ouvalu.

Domácí dějiny znal dosud jen z Machkových kreseb, které v Praze vídal a u kterých nejednu chvíli vystál. Teď jim teprve rozuměl, teď se mu otevíral nový svět a vzbuzoval v něm vidiny rekovských postav, dojímavých dějů, malebných scen.

Četl mnoho v kronikách, vedle toho také „Bibliotéku zábavného čtení“, kterou si Havlovický hned v Praze o korunovaci objednal, když se „U červeného orla“ seznámil s jejím redaktorem Jakubem Malým a měl s ním pak jednání stran mladého Šolty a tajného spolku.

V těch svazcích byla také „Alhambra“ Washingtona Irwinga a ta Hilmovi učarovala. Nad ní zapomněl, že je v zahradě nebo v ouvale pod trnkovým a šípkovým houštím. Kolik dní a večerů i nocí bloudil jako začarovaný v zamyšlení, v blouznění i ve snách v Granadě, v nádherném zámku Abenceragů, v divuplných síních Alhambry, u tajemných jejích věží i bran.

Mezi Padolské málo chodil; jen „pana mistra“, Fidéla Hanuše, častěji navštívil, a tu si pohovořil, t. j. Fidél Hanuš, o Praze. Hned první dny svého pobytu v Padolí zašel Hilma také k Lhotákom, aby se ukázal a také aby se přeptal na starého Málka. Když mu řekli, že tu již dávno nebyl a že se s ním Lhoták také v Slaném u Hlaváčků nesetkal, poprosil jich, aby mu vzkázali, až by k nim Málek přišel.

Nevzkázali, protože Málek přišel sám, už koncem vagací, zadem přišel, od sadu, a šťastně stihl Hilmu na farské zahradě.

„Řek’ jsem si,“ pravil Hilmovi, když na jeho tlumené zavolání přiběhl, „to není on, ale když mně u Lhotáků poudali, jak ses změnil –“

Sám ne, byl jako před rokem, jenže víc naříkal na dech i na nohy. Poseděl s Hilmou za farou ve břehu. Starý pašerák vysvětlil, proč tak pozdě přišel, že nic nevěděl, že v tuhle stranu, jako na Padolí, teď nic neměl, a také že trochu marodil.

„Dost se mně doma stejskalo,“ povzdechl, „člověk když navykne na to chození, to je pak v sedničce ouzko.“ O sobě víc nemluvil, a jen se Hilmy vyptával, maje z něho patrnou radost. I připomenul si také živě:

„Kdo by byl řek’, když tě tenkrát večír Pašťalka přived’ k Hlaváčkom před pěti lety, že ty se dostaneš do Prahy a takhle! No, pán Bůh ti dej štěstí a zdraví, aby ti Praha svědčila.“ Myslil si, že mu nesvědčí, nahlas to však neřekl. Hilma jej vyprovodil za draha na cestu ke Žďárkům, na tutéž, kterouž jej tenkráte před pěti lety v noci Lhoták s Málkem přivedli do Padolí. Hilma na to vzpomněl a louče se tu s Málkem, srdečně mu za všechno děkoval.

Když se vrátil, zavolal si jej farář do svého pokoje.

„Honzíku,“ pravil vážně, „vagace jsou namále, musíme zas pomýšlet na Prahu. Abys o všem věděl. Letos to půjde tíž než loni – no, nelekej se –“ farář se usmál, „do Prahy půjdeš, jenže – ten kapitálek, co jsem na tebe měl, skoro došel.“ Zalhal, nebo ten kapitálek už nadobro došel.

„Nějaký čas se ještě podáme,“ pokračoval, „ale dlouho ne. Čekal jsem náchodskou paní vévodkyni, chtěl jsem s ní o tobě promluvit. Čekali ji tenhle měsíc, ale najednou přišla zpráva, že vévodkyně letos sem nepřijede. Nezbývá nic, nežli poslat jí písemnou žádost. Napíšeš ji, t. j. opíšeš, já to už napsal, a já dám k tomu potvrzení.“

Hilma se nabídl, že nemusí mít jako loni, jak mu jemnostpán posílal, a že by si sám už také něco přivydělal.

„Na to třeba časem dojde, zatím sedni a piš.“ –

Po celé prázdniny zpíval Kalinův Jeník na padolském kůru na radost učitele Černého a všech. Když tu neděli před sv. Václavem zazpíval naposledy, měl také solo, pohladil mu učitel kulatou, vlasatou hlavu a řekl:

„Ty mně budeš, Honzíčku, scházet.“

Řekl to pak i před farářem a chválil, jaké má ten Kalinův schopnosti, z toho že by byl musikus, a dodal:

„A tatík jeho má po starosti. Hocha jako by už opatřil. Vystuduje mu. Mně ta starost nastává. Frantíka bych, jemnostpane, taky rád. Takhle za tři léta –“

„A to se ví. Do Prahy ho snad nějak dostaneme. Bude zas o studenta víc. To je dobře, to já rád udělám.“

Dva dni před sv. Václavem nastalo u Kalinů zase slzavé loučení. Jeník, vokalista, měl s Hilmou odjeti do Prahy.

Stará učitelka, babička, vzdychala jako loni, že Honzíčka vidí asi naposled, že se ho nedočká.

Fidél Hanuš sliboval Hilmovi, když přišel k Čejchanom dát s pánem Bohem, že z jara přijde najisto do Prahy o svatém Janu, jistě, letos že nemohl, že měl tuze šití.

U Čejchanů se loučil Hilma s úsměvem; při posledním však loučení, na faře, vyhrkly mu slzy, když před samým odjezdem za mlhavého, zářijového jitra faráři a jeho matce za všecko děkoval, i za to, co mu stará mlynářka přidala do truhličky na prádle i na živobytí. Farář ještě jednou jej důtklivě a srdečně napomenul, ať si dá pozor, ať se šetří, a kdyby něco bylo, ať jen oznámí.

Když Mikula Rus švihl do koní a kočárek s Hilmou zmizel, řekla stará mlynářka stojíc u okna:

„Kdyby moh’ radši ostat tady. Tady mu líp slouží nežli v Praze. Sám si teď liboval, že už míň kašle.“

„Ale co tady! Moh’ bych se mu jen zmínit. Vždyť pro tu školu, pro malířství jen hoří.“

„Inu prauda, prauda. Já jen tak myslím, že Praha pro něj tuze není. Pán Bůh dej, takový hodný hoch!“