U nás

1840. Od nového roku kruté mrazy, zvláště na Jméno Ježíš. Od polovice ledna však, dive divoucí, jaká změna! Náhlá obleva přišla, teplé větry sníh zrovna pohlcovaly; mizel před očima prudkým táním. Po lesích v roklích bouřily bystřiny, Medhuje naběhla, že i z břehů vyrazila. U Jirovců měli dolejší kus zahrady pod vodou, i jinde se řeka do zahrad rozlila, nad „černou lajcí“ rozerval divý proud břehy.

Těch dnů, kdy slunce jasně a teple svítilo, kabonilo se padolskému rychtáři, konšelům, celému „právu“. Komisar jim byl o prvním amtstáku po novém roce ohlášen, a Prouzáček pak přinesl od vrchního rozkaz, aby rychtář opatřil pro komisara příhodný byt, že pan komisar co nevidět přijede. Volné světnice u Foglarů měl už ten „havíř“, farářův bratr, i nezbylo nežli najmouti, co bylo volno, Eliášův dřevěný příbytek s podsíňkou na rynku či „městečku“ v sousedství Černého Vacka.

To jediné rychtáře těšilo, že právě toto obydlí sehnal, že komisara usadí zrovna vedle Černého Vacka, ať se ten čadoch černý spálí, ať zkusí, co je „právo“ a „právo“, na toho komisara že se tak neoboří, že mu nebude sekat na posměch komplementy jako jemu, rychtáři a „právu“, že ho komisar brzo dostane na pračata.

Co měl ten záhadný komisar najatý byt, hovořili v Padolí jen o této nové „vrchnosti“, hádali, jaký je, kdo je, co s ním bude, je-li starý nebo mladý, a proč ho sem vrchní dal. Jedni, že pro ty krádeže, pro pořádek, Vacek se smál, že na rychtáře a na slauné právo, jiní zas, že bude všechno rovnat žílou, arestem; že je starý kaprál, mínili hloupější, ale chytřejší a hrdější z půlpánů se smáli, to tak, jim nějakého kaprála, ten komisar, hloupí, aby věďali, že sloužil u císaře, že byl u trabantgardy.

Z trabantgardy zůstal mnohým jen drabant, slovo děsivé, v němž se tajily ne dosti jasné vzpomínky na časy krutých vojen, kdy lid od takových divných drábův a drabantů hrozně zkoušel.

Jednou odpoledne koncem toho podivuhodného měsíce ledna, kdy slunce tak hřálo a tráva se již leckde zelenala, kdy luka k podhornímu mlýnu a za ním začala prokvétati bledulemi, kdy lidé se chystali, že, ostane-li tak, budou za nějaký den orat i sít, přijel od Náchoda fasuněk s nábytkem, s nějakou bednou a kufrem a zastavil na „městečku“ u Eliášova příbytku, jenž byl teď komisarův.

Přivezli komisarův nábytek, komisar však nikde. Jen to se rozlétlo, že rychtář má zejtra poslati bryčku do Náchoda, zejtra že komisar přijede. Zatím stálo dost zvědavých u vozu, s kterého skládali nábytek; stáli i na podsíňce, a Šimůnek krejčí z uličky, s věnečkem vousů pod bradou, jenž držel v ruce dýmku dlouhé troubele, připletl se i dál na síň i do sednice. Zastavil se pak vedle u Vackových před stavením, kdež stála kupka zvědavých, ne však Černý Vacek, a těm Šimůnek, jak každého podrbl, s úsměškem vypravoval, že nábytku ten pan komisar moc nemá, leda že by to hlauní bylo v těch starých jarmarách; ale postel!

„Lidičky, postel! To je postel! Jak žiu jsem takovou neviďal, no, pro čtyry! Pro čtyry, pro celou familii. To on je ňákej měcháč.“

„Proč.“

„Proč! Takovou postel, a tři šlupně k ní! Tři šlupně!“

Druhého dne již najisto zvěděl, jak komisar vypadá, druhého dne odpoledne, kdy přijela od Náchoda bryčka. Sice nezajela ke komisarovu bytu, nýbrž z rynku rovnou dál; hned tušili zvědaví, kteří u oken i přede dveřmi vyhlíželi, že zajede na Kamenici, nejprve k rychtáři.

Zastavila se tam a někdo z ní vylezl, velký, silný, jak jen mohli vystihnout za ten okamžik, co zmizel v síni rychtářova stavení. Komisar tu! Zvědavých přibývalo; stáli v sousedství, tlačili se až rychtářovi do síně, nejdále zase Šimůnek krejčí, čekali na komisara jako o svatbě na nevěstu, povídali o něm, o rychtáři a právu, že tam snad je celé, Kocián od bránky a Konopka. Dolejší mlynář ne, to někdo zjistil. Kdosi prohodil, že snad také farář, ale Čejchan granatýr sebou zlostně škubl, to že jo, nač farář, je-li to jenerál ten komisar, farář že není ani v Padolí, že po obědě odjel s bratrem do Svatoňovic k jámě, jistě že schválně, že dobře věďal, že komisar dnes přijede.

V tom Šimůnek vyrazil ze síně.

„Lidičky, já ho viďal,“ oznamoval záře, „vlez’ jsem do sedničky, já ho viďal.“

Hned byl v kole, sevřeli jej a dychtivě se vyptávali, jak vypadá.

„To vám je – dyť jsem povídal, ta postel! Chlap měchatá, bodejť, tři šlupně k posteli – velký jako hora, oči jako brambory, sedí tam jako buvol a fousy mu visí,“ ukazoval kníry. „Němec je, řeč vám láme, zaslech’ jsem.“

„A co právo.“

„Je tam jen rychtář a Kocián od bránky.“

„Co mluvil! Co povídal!“ doráželi kolem.

„Něco o zlodějích. Ty sakrmensky potvor –“ citoval Šimůnek – „a dál nevím nic. Komisar shlíd’, že jsou dveře u sedničky pootevřeny, a tak se vám tam podíval, začernil, zablýskal očima. Já uskočil a utek –“

Tolik zvěděli z proslovení, které měl komisar k rychtáři Kamenickému, když se představoval. Pak jej Šimůnek a čekající volně uviděli, an se vyhrnul vysoký, statečný, černých knírů, blýskavých, velkých, tmavých očí, zahnutého nosu, padesátník, kdysi jistě hezký muž, teď dost břichatý, dost zardělý, v tmavohnědém fráčku s červenými výložky, v tmavých, přiléhavých nohavicích, v botách holení ne tuze vysokých, na rukou bílé, jirchové rukavice, na hlavě kašket, v pravici španihelku.

Rychtář šel dosti zkroušeně jemu po levé; po pravici, ale krok pozadu, Kocián od bránky v zeleném šosáku, s bělavou půlkou na krku, mdle, ochotně se usmívaje, vida jen komisara.

Ten šel sebevědomě, hlavu vzhůru, s přísným pohledem. Oči všech na něm, za ním, jak se bral z Kamenice šourem přes „rynk“ k svému příbytku s plechovou makovicí nad lomenicí spočívající na dřevěných sloupích podsíně. Zas přiskakovali k oknům, vybíhali před dveře, aby uviděli komisara.

Černý Vacek, nevelký, osmahlý, do běla šedý, stál u prahu svého domku, hledě s úsměškem vstříc nové vrchnosti a zároveň novému svému sousedovi i jeho průvodu.

„Podívej se,“ řekl Michalu Langrovi, který s ním a Čejchanem stál, „na naše právo. Víte-li, kdo tam ještě schází? Nebožtík Mitýska. Ten by potahoval a oblizoval se! I nad touhle ostudou. Není to ostuda, že nám komisara dali? A tihle trumberové, podívejte se, jak jdou, jako by nesli nebesa. A ten ikauec!“ křtil komisara pro barvu jeho obleku. „Tak to je ten muzikant, co chce pískat celýmu městečku? ‚Právo‘ tancovat bude, bude – ale – no – no –“

Vtom, jak komisar s průvodem vkročil na podsíňku svého příbytku, strhl Černý Vacek čepici a začal se ironicky uklánět, zhluboka, šoupaje botama a rozháněje do půlkruhu pravou ruku, v níž držel čepici. Michal Langr a Čejchan sotva se ubránili smíchu, když shlédli, jak se rychtář těch komplimentů zrovna lekl a jak komisar po vojensku Vackovi poděkoval. Pak vstoupil do stavení.

A kolem, jak stáli u domův i u statue, se smáli. Černý Vacek té chvíle vyhrál.

Konec knihy třetí.