U nás

Jak viděla učitelova Pražana jíti do kostela, tak ho také zhlídla, když se zastavil na faře a když zašel do školy. Jakub Lewit se toho rána jen divil, co sestra v sedničce vedle pořád kutí, co tam má. Zavolal ji, ale hned se mu zas ztratila, a zase ji pak zastal v sedničce.

„Co tam pořád máš?“ ptal se již rozhorleně.

Vymluvila se na stehlíka, že mu spadlo bidélko. Zabručel, že má o toho stehlíka tuze velkou starost. Mrzelo ho tím více, poněvadž ptáka, jelikož byl dar farářův, vůbec nerad viděl. Všiml si také, že sestra dost nechutě vzala noviny, když jí řekl, aby je zanesla Lustykům. A hned tu zase byla, to se tam jen otočila. I to ho mrzelo, protože odjinud tak nepospíchala. A hned zase byla jako voda v koši, hned zase u stehlíka.

Už se rozzlobil a pohrozil jí, že tu klec i s ptákem ven vyhodí. Neozvala se, neodmluvila. Cítila jako tichou svou vinu, že tu je, že tu čeká, aby mohla vyhlížet. Byla zvědava, chtěla ještě jednou uvidět toho Pražana, jak půjde ze školy. Nevěděla, že ho minula, že již přešel.

Pak ho již celý den nespatřila. Zato o něm odpoledne uslyšela od Vinciny Frýdkovy, že chodí po přátelích, že byl dole u Langrů a také u Prouzů.

„To jsou také přátelé?“

„Ne, ale učitelka jim kmotruje. Tomu nejmladšímu ďoučátku, jmenuje se taky Vincka, jako já.“

„U vás ještě nebyl?“

„Nebyl, ale to on přijde. Sluší mu to, viď?“

„To sluší.“

„Ten by se ti líbil, viď?“

Justyna se dala do smíchu.

„A co prý má šatstva,“ vykládala Vincina a přehodila přes nahé ruce zástěru, „a co věcí prý přines. Počkej, ten bude vypravovat.“

„O Praze! Ó, to bych ráda slyšela.“

„Přijď večír.“ Otřásla se. „Hu, je zima.“

Děvčata se rozběhla.

Justyna navečer k Frýdkom odskočila. Pospíchala tam, ne však tak vesele, bezstarostně, jako jindy; a na síni, když brala za kliku, ucítila srdce. To pomyšlením, že tam zastane Pražana. Nezastala však a také se ho nedočkala. Nepřišel.

Druhého dne před samým polednem odběhla si k Frýdkom; tak často činívala, promluvit slovo, dvě nebo aby se něco zeptala nebo něco se smíchem Vincině oznámila, a zas aby se již otočila a jako vítr domů, aby ji bratr nesháněl.

Toho dne vběhla také, jako když vlaštovka vletí do světnice, a již ve dveřích volala, bude-li večer přástva. Ale ani nedořekla. U stolu seděl někdo, koho se v tu chvíli u Frýdků nenadála. On, Pražan. Seděl se starým Frýdkem, jenž byl beze všeho, jen ve vestě a v bačkorách.

Tvář i pěkné čelo mladé židovky se zapálily náhlým ruměncem. Okamžik stála v rozpacích u dveří, pak hned hledala Vincinu. Ta seděla u kolovratu, ale nepředla. Justyna šla k ní teď krotce, volným krokem.

Poděkovala svým milým způsobem, když ji starý Frýdek vítal; přitom ji pojmenoval jménem.

Vincina se jí smála, že se lekla, a hned řekla mladému Kalinovi, tuhle Justynka Lewitova, ta že taky ráda poslouchá.

„Já o panně Justynce už taky slyšel.“ Mladý hodinář řekl to dvorně, po městsku, s titulem „panna“; v Padolí jen jménem děvčata jmenovali.

„O mně? Snad až v Praze!“ Zažertovala. Podívala se mu přitom bezděky do očí. Teprve teď, jak obrátila proti světlu svou hlavu svěžích tváří a krásných vlasů, připadlo mu, jaké to podobné děvče. Usmál se a řekl:

„Trochu blíž. Jemnostpán mně včera vypravoval.“

„A, to jistě o volavých,“ zvolala živě.

„Zato má Justynka teď starost,“ prohodila Vincina. „Myslíš stehlíka, ó ne, z toho mám radost.“

Starý Frýdek hleděl netrpělivě na mladé lidi a pojednou, nedbaje, přímo se otázal:

„Tak abys nezapomněl řeč, Anton,“ a k Justyně se obrátil na vysvětlenou: „Povídá nám, pane; jakou divnou zvěř v Praze ukazujou. Odkud až, Anton?“

„Z Indie. U tří lip na Příkopech je ten kabinet. Panna nebyla v Praze?“

„Ach, nebyla, ale ráda bych se tam podívala.“

„Tak amerikánské žáby, povídals,“ navazoval dychtivě starý Frýdek.

„A korále tam měli, jak rostou, keříčky.“ Mladý Kalina hleděl na děvčata, čekaje patrně účinek svých slov. A byl. Vincina až vykřikla, a nechtěla věřit. Antonín musil vyložit o těch korálových keřích, a jak z nich pak sekají korále.

„A co ještě?“ připomínal zase Frýdek.

„A takové divné zvíře, říkali mu séškorpion, a ještě ještěrky, ty byly na půl druhého lokte, a takové velikánské brouky tam měli, takhle veliké,“ ukazoval, „a motovidla jako dlaň a ještě větší. Ach, to je vám podívaná, ty barvy, červené, modré, měňavé, krásně proměňavé.“

To jako by Justyně vykládal, a ta sotva že pohnula dlouhou řasou svých velkých, modrých očí.

„Ale to se platí?“ bádal Frýdek.

„Antré se musí platit.“

„A mnoho-li tak?“

„Na druhé místo třicet krejcarů, na první zlatku.“

Starý Frýdek zahvízdl do rtů. Činíval to vždy, když byl něčím překvapen, nebo když se tuze divil.

Dunivý zvuk zvonu zalehl do světnice, a v tu chvíli prošlehl do ni také zlatý pruh světla.

„Poledne!“ Justyna vyskočila se židle, a již stála prostřed světnice na vyzářené podlaze, v plném, zářivém proudu.

Vincina jí zdržovala, aby počkala. Justyna však jako by neslyšela. Strach ji poháněl. Dala spánembohem a odkvapila. Domů přiběhla nějak vzrušená a nedbala, jako by neslyšela, že bratr brouká, kde pořád lítá. Myslila na to setkání, jež jí těšilo. Škoda, že nepřišla dřív, mohla víc uslyšet. Jak pěkně vypravoval a jak se pěkně směje! A tak zdvořile mluvil, jináč než ti hoši tady.

Když odešla od Frýdků, vstal mladý Kalina a řekl s upřímným obdivem, sotvaže za mladou židovkou dveře zapadly, a ta že je hezká, a dodal sám, že mu již matka včera řekla, ta že není ani jako židovka. Vincina přisvědčila, taky že ne, a taky že je od malička víc mezi křesťany, že byla v ňákém dvoře, tamhle, no, že nevzpomene, někde na moravských hranících, že Justyna o tom povídá, jak tam kamarádila se šafářovými dětmi.

„A teď zas s námi. A u nás byla by radši nežli doma.“

„To bych řek,“ starý Frýdek pohodil hlavou, „to on je ráj s tím nemluvou Jakubem. A zůstaň, Anton –“

„No, musím taky, aby maminka neřekla, že se pořád toulám.“ Kalina se čtverácky usmál.

„Tak přijď večír na přástvu,“ zvala Vincina.

Slíbil.

Odpoledne si Justyna přes tu chvíli na něj vzpomněla, nebo myslila na ty korálové keře a na veliké motýly měňavých barev. Bylo jí nějak veselo, jako by se měla nač těšit.

Podvečer zahlédla mladého Kalinu. Šel kolem a podíval se k nim do oken. Všimla si toho. Jistě šel k Frýdkom. A to bude teprve vypravovat, když bude přástva. Za chvíli pak se zaškaredila a nic netajila svou zlost, když ji bratr Jakub zarazil zrovna jak hopkovala dolů po schodech na cestu k Frýdkom. Poslechla však a vrátila se.