U nás

Byla by ještě toho večera k Frýdkom ráda odskočila, bratr ji však nepustil. Ze sedničky, když sdělávala stehlíka s okna, zahlédla mladého učitele, jak s Lojzíkem a s Aninkou pospíchá dolů k učitelce, uvítat pražského bratra. Ten že je prý hezčí nežli učitel. Řekla jí to onehdy Vincina. Teď na to vzpomněla. A z Prahy jde – Ten toho viděl!

Ráno, když zavěsila stehlíka zase do okna, zůstala pod klecí a dívala se ven. Sníh už nepadal, ale všude ho dost leželo. Jiskřil se v studeném, zářivém světle vyšlého slunce. A nebe se krásně modralo jako na jaře.

Zvonili na mši. Cestou ke kostelu, dost už prošlapanou, trousili se lidé. Dnes řidčeji nežli v jiný všední den. Starý Kliment s copánkem scházel, i ten onen staroch, jemuž se dnes do toho sněhu nechtělo.

Justyna vyhlížela. Zvědavost ji držela u okna. Snad že půjde učitelčin syn do kostela a na faru. A šel, dočkala se. Šla stará učitelka ve vlněném šátku, zpod něhož nad čelem čouhal šátek na placku uvázaný, držíc v rukou modlitby v šátku zabalené, drobná, ponahnutá; šla drobným krokem vedle mladého muže. Na tom uvázly oči mladé židovky a nespustily se ho.

Mžikem přehlídla ho od hlavy do paty, že mu sluší vysoký klobouk nahoře širší, že skořicový dlouhý kabát se čtyřmi límci přes ramena je na něm jako ulitý, jak mu na tělo pěkně přiléhal; a boty lesklých holinek měl s kopnami jako ten pán ze zámku o pouti na faře.

Vypadal onačeji nežli všichni Padolští hoši, Pražana bylo na něm vidět; a Vincina měla pravdu, hezčí je nežli bratr učitel. Dívala se za ním, až zašel, ale myslela na něj i pak, na to zvláště, přijde-li k Frýdkom. Kdyby se tam s ním setkala –

Antonín učitelčin se včera již nikam nepodíval. Přišel bratr, přišli ze sousedství, jak se doslechli, poseděli, pak zůstal opět s matkou sám, mluvili o nebožtíku otci, uslyšel o jeho pohřbu, jak byl slavný. A zase Praha do toho přišla, i jak se udělá mistrem, jak asi bude. Matka mu odestlala ve světnici příjemně vytopené, kde celý večer seděli. Usnul, oči se mu hned ukradly a spal tvrdě, beze snu, až do rána.

Večer usínal spokojeně, v blaživém klidu a vědomí, že je doma, u matky. Když si to ráno, za šera ještě, jak se probudil, uvědomil, v tiché radosti až oči přivřel; pak se chutě v posteli protáhl a opět se skrčil, do peřiny zatočil, a jako myš ani se nehnul a naslouchal, mile překvapen, když matka na síni, patrně v nístěji zatápějíc, zazpívala jako zpívávala, tentokráte tlumeněji svou ranní.

Po snídani, Antonín si vyžádal opět kyselo, šli do kostela. Ze stavení vyšel s jasnou myslí, osvěžen zdravým spánkem. Bylo mu jaře. Když šli kolem fary, dost se tam ohlížel, je-li ještě jemnostpán, pan kmotr, doma. Nezhlédl ho. Hřbitovní schody z červeného pískovce i černá, dřevěná vrátka byly sněhem hodně zasypány; hřbitov pak všechen bělal se jasnou celinou, jiskrným na slunci pokrovem. Zasněžené hroby zvedaly se měkkými konturami.

Učitelka vedla syna k prostředním dveřím, a tu ukázala na hrob blízko kostelní zdi.

„Tady leží tatínek.“

Syn už na hřbitovních schodech zvážněl. Když odcházel posledně z domova, byl otec zdráv. Víc ho pak nespatřil, a teď se měl s ním tady sejíti. Jak zhlédl hrob, a zavátý v závěji sněhu, pojala ho náhle prudká lítost. Smekl, požehnal hrob jako matka, a stál jako socha. Nemohl ani slova promluvit.

Od hrobu zašli do kostela; učitelka prostředními dveřmi, syn zamířil k průčelním. Chtěl na kůr. Nežli však vstoupil, stanul opodál dveří. Ulákal ho výhled dolů přes nevelký zasněžený hřbitov k řece, opodál pod nim tekoucí, a za ní, na Jírovu horu, jež v modravu lesa, tlumeném sněhovou rouchou, jasně se odrážela v zátopě ranního slunce od vybraného nebe.

Díval se, díval –

Šla kolem stará babička dvorská; nevšiml si jí, neviděl ji, a ona ho nepoznala, ač se dost po něm ohlížela, kdo asi ten pán. Šla kolem stará bednářka, také v šátku přes hlavu, nahrbená, s růžencem nad prsty kolem ruky otočeným, a také marně vyhlížela. Ten mladý „pán“ se jí pak pořád při růženci pletl. Až bratr Jan ho vytrhl, jak spustil na varhany.

Mladý hodinář se rychle otočil a pospíchal po dřevěných schodech na kůr, jenž spočíval na dřevěných hnědých sloupech prostých hlavic, s tělem divných záseků. Ovanul ho chlad kostela, a hned jak vstoupil na schody kůrové a ještě více na kůře, ucítil zvláštní dech kostelních zdí a celé dřevěné kruchty. Rozeznal ho, rozpomenul se na něj, a co bývalo, vracelo se s ním na mysl.

Na kůře, jako jindy za všedních dní, skoro prázdno. Měchy šlapal jako před lety starý, nahrbený hrobař, ušňupaný, se šňupcem mezi ukazovákem a palcem tříslově hnědými. Modrý šátek, zastrčený na prsou do krátkého, odřeného kožíšku, čouhal mu, jako čouhával.

Antonína hned nepoznal; ale když prohlédl, prudko strčil šňupec do nosu, prsty utřel o kožich, chutě ruku podával a div že radostí na měchy nezapomněl.

Antonín postavil se u varhan k pultu, kde se tolik za chlapeckých let nazpíval.

Teď dal se opět do zpěvu. Měl pěkný, slušně cvičený bas, neboť ho v Praze po vůli pana strýčka nezanedbával. Z počátku však zpíval dosti roztržitě. Rozhlížel se kostelem, po lavicích, kde porůznu sedělo několik starců a stařen, na těch místech, jak je tam vídal. Rozhlížel se po oltářích, u kterých kdysi ministroval. Pana kmotra bělovlasého, jenž sloužil u hlavního oltáře, pozoroval nejdéle.

Po mši hodlal k němu na faru. Tak měl s matkou ujednáno. Když se pan kmotr u hlavního oltáře domodlil otčenáše, chtěl Antonín s kůru. Na schodech ho však chytl hrobař, kalkant. Dával šňupec, znovu ho vítal a vyptával se, no tak co Pražané, co Praha, jakou tam mají zejmu a co tam je slyšet nového.

Mluvil jako znalec; byl jednou, před lety, v Praze, když šel vandrem. Ptal se také, jako se každého ptával, kdo přicházel z Prahy, tak co, viděl-li vysoký dům na Koňském trhu, a jestliže tam, na Koňském trhu, dole, jsou ještě ty krámky, tam že mají dobré jitrnice, to že si tenkrát pošmák, a pak že měl takovou žízeň, a že ho zaved jeden krajan do ňákého pivovaru –

U dveří potkal mladý Kalina babičku dvorskou. Musil se k ní přihlásit. Těšilo ji to, a v té radosti a v úžasu pořád opakovala: „Inu bože, inu bože!“

„Pořád jsem koukala, co to za pána – inu bože – až z Prahy, až z Prahy! Hochu, to je kus světa! A ty kostely tam, to vono je, však poudaj – a nepoznala, ne, inu, kdepak stará osoba – inu bože!“

Když se od ní dostal, setkal se s matkou, která mu přicházela naproti. Nežli však došli k černým vrátkům, musili kolem staré bednářky, která již stála a čekala, aby zvěděla, kdo ten pán, který jí připadal tak povědomý. Vtom se u nich zastavil starý Domáň, dlouhých bílých vlasů, vrásčitý, jemuž oči zarudlých víček na vzduchu slzely. Přišel v ošumělém, límcovém plášti, o holi.

Hned mu víčka krvavě zrudla a začal vzdychat, když se ho mladý hodinář ptal, jak se má na výměnku.

„Mám, mám – Ba, milý hochu, už jen prosím pána boha, aby si mě vzal. Co tu, co tu se starým člověkem.“ A třeslavou rukou, vrchem dlaně vytíral zarudlé oči, jež se mu prudčeji rozslzely.

Když se pak uvolnilo a šli sami, litovala učitelka starého Domáňa, že je opravdu chudák, že syn s ním a nevěsta obzvlášť chuře nakládají.

Pan kmotr byl právě po snídaní, už v podvlíkači, když k němu vstoupili do pokoje. O Antonínovi už věděl, vítal ho srdečně. Když mu Pražan políbil ruku, pohladil jej, jak ho jako chlapce hladíval; prohlížel si ho s patrným zalíbením, a že mu ta Praha svědčí. Ptal se ho na cestu, na pražského strejčka, hned ho však chytl a vedl do čeledníka, jak se mu jen zmínil o ptácích. Učitelka šla napřed, do školy, dohlédnout na Janovu domácnost. Teprve za hodnou chvilku vykročil Antonín z fary. Ani nevěděl, že se tam tak omeškal. Byltě milovník ptactva a při tom, jak mu pan kmotr vykládal o čihadle, jak to chodí a letos ze začátku co měl s volavými, jaké trampoty, utíkal čas jako voda.

Potěšen vykročil z fary. Ale pak mu vázl krok, když zabočiv kolem farské zahrady, malý kousek dál docházel před školu, svůj rodný domek. Po letech opět ji viděl, nízké dřevěné stavení bokem do cesty, ostatek všecko v ovocné zahradě.

Tak tu stála, babička stará, skrčená pod zachumelenou střechou s rampouchy u okapu; staré, vysoké třešně u ní s dlouhými, modravými stíny na sněhu.

Okamžik stál a rozhlížel se, po škole, zahradou, po známých starých stromech, po haltýři opodál i výše za školu do svahu, do polí, k březině, holé, sněhem zaváté. Všecko tu, jak bývalo.

Cesta dětmi ušlapaná, sněhu, ošlapků sněhových dost u prahu i na síni na placatých jejích kamenech až ke dveřím do klasy. Tam se již učili. Děvčata i chlapci říkali ze slabikáře; unisono zněl sbor dětských hlasů: em-a-ma. Naslouchal; dětské to odříkávání zpěvavé, šum jasných těch hlásků, dojímal ho milým klamem.

Jako by ještě za otce bylo, jako by tam ještě učil, v zeleném polizonu, tak se mu mihl.

Než obraz otcův, obraz nízké klasy plné děvčat a hochů, s tabulí na stojaně, s plátěnou tabulí na zdi, s černým stolkem u okna se rozplynul, a jen stopa zůstala, tichá, neurčitá tesknota duše. A šla s ním dál síní, přes práh rodné světnice a zůstala mu v myslí, když uzřel, že se tu nic nezměnilo. Na stěně tatínkovy housle, viola, flétna, v koutě basička, vedle nevelká, tmavá skříň s notami a knížkami, a vedle ní na zdi ta veliká, kožená brašna s divnými přehradami, s hlubokým nitrem. On sám nebo bratr ji nosívali o koledách a panímámy nakládaly jim do ní vejce, máslo, co bylo.

I dvou oken v čele si všiml, zelenavého mechu mezi nimi a že jsou hrozníčky rudých jeřabin v něm nastrkané, jak to rád míval za zimních dnů.

Chtěl se podívat také do sedničky vpravo. Na prahu potkal maminku. Už cestou se mu mihlo, že si zase popláče, až se tu s ní sejde. Ale nezaplakala.

„Vítám tě,“ řekla měkce, mateřsky dobrotivě, a ustoupila, aby syn mohl vejíti. Teprve když se jí zeptal, kde tatínek skonal, a ukázala na postel vzadu v rohu, zakalily se jí oči.

Jak vešli zase do světnice, kdež usedli u stolu, ptala se na jemnostpána, co říkal, a zmínil-li se mu také o řemesle. Syn přisvědčil a dodal, že jemnostpán mu to taky schválil, že bude práce dost.

S matkou prohlížel pak malé hospodářství bratrovo.

Ještě pak s bratrem učitelem promluvil, když bratr vyšel na chvilku z klasy. Pak zamířil s matkou zase dolů. Když přišli k vysokému javoru dole u cesty, zahlédl Justynu Lewitovu. Šla právě od Lustyků, kam ji bratr poslal s novinami. Vyběhla si bez šátku, jen tak, s holou hlavou; ale do tváře jí mladý Pražan neviděl, protože již docházela ke stavení.

Ohlédl se za ní. Pružná postava, její pěkný krok i krásné, bohaté vrkoče vlasů po zádech splývající, uvábily mu zraky.

„Kdo je to, maminko, tu neznám?“

„A to je Lewitova, židouka, víš, jak jsme ti, myslím, o ní psali, jestli se pamatuješ. Hodné ďouče, jako by ani nebyla z nich. S Lustykovými nic, pořád jen s ďoučaty, a veselá je, a dycky pěkně pozdraví. Lidé ji mají rádi.“

Ohlédl se ještě jednou, ale již ji nespatřil. Zašla právě kolem zahrádky do dvora.