U nás

Zrovna před dvacíti lety, t. j. r. 1803, dne 28. září, jmenovitě na sv. Václava, provozovala se v Padolském kostele figurální muzika s parádami, a to od kantora Jana Kaliny, jeho syna Antonína a jejich vyučenců. Za ta léta, t. j. za dvacet let a dřív, mnozí z těch vyučenců ztratili ovšem stříbro svých hlasů. Ale o skřivánky nebylo zle. Vždycky si nějakého kantor ve škole vyhledal a vycvičil. A hluboké hlasy spíš vydržely.

Soused Lelek už dvacet let chválil pána boha svým nejhlubším basem, ať byla hrubá zpívaná, ať byly figurálně litanie, zvláště české k sv. Janu Nep. a latinské de Beata a Salvě, o kterých míval veliké sólo. A ti při nástrojích, hlavně při houslích, jak rostli z mládenců v sousedy, také se ve hře nekazili. U varhan seděl za tu dobu již třetí generál, a nadto mladý, nynější učitel a regenschori. Ale jako by jeho pantáta tu seděl a všecko vedl a řídil. Mladý byl kromě bratra Antonína v Praze nejlepší žák svého otce a muzikant od kosti.

Dopoledne v neděli po tom čtvrtku, kterého Doubenus přišel z Boušína s nepořízenou, zavívaly zpěv i hudba z Padolského kostela na hřbitov, přes poslední květy jeho hrobů, a dál přes jeho obrubu do stráně. Bylo ticho, zářivo. V zátopě světla hořel svým tvrdým purpurem jeřáb u cesty za hřbitovem a výš ve svahu svítila březina prvním zlatem.

„Kyrie“ jasných, mladistvých hlasů s průvodem doznělo; už „Credo“ začali. V tu chvíli stanul ve vrátkách hřbitova farář Zeidler v černé čepičce a v klerice, nesa v ruce knížku černě vázanou. Bílé, dlouhé vlasy splývaly mu až na ramena.

Dole na cestě pod lipami nebylo nikoho. Bába, jež po ranní prodávala zeleninu, sklidila již svůj krámek. A také dál mezi staveními ticho. Sotva tu tam mihl se někdo přes ulici, tu ženská v nedělní sukni, v nedělním šátku, tu klučina ve vestě, v bělostných rukávech čerstvé košile. Černé dveře jediného krámu kramářského, označeného růžencem limounů, byly zavřeny.

Farář dolů po staveních jen mrkl. Déle se ohlížel nalevo, k březině a po cestě za ní vedoucí výš ke „Kocournici“ lesu a farskému lesu, kde začal s čihadlem. Že tam po požehnání půjde, si pomyslil, a zejtra že bude Michal Langrů se vším hotov. „Jen kdyby,“ bezděky povzdechl. Na volavé si vzpomněl. Stoupal zamyšleně po červených, pískovcových schodech dolů k faře. Měl po kázání, a hrubou sloužil kaplan. Hudba a zpěv nesly se za bělovlasým farářem tiše, ztlumeně až do fary.

Ze síně napravo měl svůj pokoj, nalevo byl čeledník a zrovna naproti klenutá kuchyně. Bílá síň voněla pečení, z čeledníka ozýval se pronikavým zpěvem kanár. Farář se chtěl v kuchyni zastavit a říci, aby mu dali koflíček polévky. Vtom jako by vzadu, u dveří něco zacupalo. Ohlédl se. Židovka! Ta mladá, čiperná židovka. Skoro se až lekl a div že „i čmerte!“ nevykřikl. Zapálila se jako mák. Modré velké oči pod tmavým klenutým obočím hleděly na něj nejistě, ale usmívaly se. Přejela rukou jemně kadeřavé vlasy nad čelem a pozdravila:

„Dobré předpoledne.“

„Dej pánbůh. Co je libo?“ Ptal se starý farář udivený.

Pokročila o krok. Všiml si její pružné, urostlé postavy, jejích vlasů krásných. Už o nich předtím slyšel. Hospodyně o nich tuhle mluvila.

„Pane farář, jestli bych jim směla opatřit kvíčaly, volavé.“

„Kvíčaly? Vy?“

„Dvě a ještě jednoho, jikavec to je.“

Již stál u ní.

„Vy? A jak? Opravdu kvíčaly?“

„Já myslím, pane farář. Ten člověk tomu rozumí.“ I pověděla, že ve čtvrtek byl u nich Doubenus. Od něho zvěděla o těch volavých, a tak že si myslila, kdyby je mohla panu faráři opatřit. Řekla to prostě, upřímně; a tak že se poptávala, když k nim někdo přišel.

Farář zamnul ruce, pokroutil hlavou a divě se s úsměvem opakoval:

„Hele, hele – No, a doptala jste se?“

Přisvědčila a vysvětlila, že v pátek přijeli z Pavlovic dva mužští pro soudek kořalky a tu že se jich také ptala, a oni, že u nich nic nebude, ale jeden z nich slíbil, že se ohlédne a přeptá. A dnes že přišel a přinesl – Zdravě zardělá tvář farářova zčervenala.

„Kde je, kde je má,“ vyhrkl, „u vás?“

Mladé židovce mihl se po svěží tváři rudý stín a rychle odvětila:

„Ne, u nás ne. Řekla jsem, aby počkal u Frýdků.“ Chtěla tam seběhnout, ale farář ji nepustil a poslal tam Frantinu.

Hospodyně, stará jeho sestřenice, jak zaslechla jeho hlas, uchystala polévku a nesla ji z kuchyně do pokoje. Farář už nechtěl, že až pak, až pak, a k Justyně se obrátil, to že je hodná, to že by si byl nepomyslil, opravdu, a zval ji, aby se šla podívat do čeledníka, na ty ostatní volavé, a na kuřátka, že mají pozdní, ale taková krásná, taková –

Ptactvo všecko bylo jeho svět. Pozoroval divoké a tažné; v čeledníku choval volavé a zpěvné a tam také často i drůbež. O hospodářství nedbal, pole pronajal, dobytka nechoval ani kus a zahrada mohla být onačejší i její plot lišejníky zarostlý a hodně nachýlený. Na čihadle a v čeledníku byl víc doma.

Teď tam vedl mladou židovku. Šla ostýchavě za ním a pozdravila s nelíčenou, přirozenou vlídností starou hospodyni, jež úžasem ztuhla ve dveřích kuchyně. Čeledník byla prostá, vybílená jizba dřevěného stropu, plná klecí. Visely na stěnách, u okna, také na lavicích u zdi stály; ty byly všechny zastřené.

Kanár zas drčivě spustil a přemáhal všeliký hlas. V koutě pištělo plno opožděných kuřátek. Jako v zahrádce tu nevonělo. Farář byl na to zvyklý a nevzpomněl ani na to, i když hosta uváděl. Justynu hned ke kuřátkům vedl.

Sám tentokráte nad nimi dlouho nevydržel. Jak nechal otevřeno, ven, na síň, hned se vychýlil, nejde-li Frantina, nejde-li ten člověk z Pavlovic. A šel a nesl, a přinesl klece, dvě, dobře zastřené. Farář se dychtivě, nedočkavě sehnul, cípky nadzdvihl, prohlížel, až všecek zardělý pružně se vytyčil.

„Jsou, opravdu to jsou,“ oznamoval radostně. „A chlapáci, zvláště ten jikavec. No, to jste hodná. A co budu povinován?“

Pohlédla na něj, míní-li to doopravdy. Usmála se a řekla:

„To by přišly moc draho.“

„No, až chytím něco krásného –“ Usmíval se, bílou hlavou pokýval, a vtom se k Pavlovickému obrátil a ptal se, který on je.

„Kolovrátník, jemnostpane.“

„Braha?“

„To je můj strejc.“

„Aha –“ Farář se obrátil. Mladá židovka dávala spánembohem. Vstoupil za ní až do dveří a opakoval, že jí dekuje. Mihla se síní jako pták. Ve dveřích se ještě obrátila, usmála a hupky dolů po schodech přes cestu k lipám. Kolovrátníka farář snadno odbyl. Dal mu, co chtěl. Když odešel, svlékl ve svém pokoji kleriku a vrátil se ve vysokých botách, v podvlíkači zase do čeledníku. Na polévku zapomněl nadobro. Ze sakristie přišel hoch s kadidelnicí pro uhlí. Ani ho neviděl. Teprve když zaduněl velký zvon, když se pestrý proud „půlpanské“ i vesnické mládeže začal valit od kostela hřbitovními vrátky, vyšel z čeledníku.