U nás

Na druhý týden, v úterý, měly být sestřiny svatby. Měli na ně přijeti skoro jen samí příbuzní; z jiných posláno velmi srdečné a důtklivé pozvání na Boušín. Z náchodských pánů nechtěl farář nikoho zváti, ani důchodních. Ale když panímáma mu připomenula a nabádala, ti že se pozvat musí, že by je tuze mrzelo, vypravil se farář do Náchoda, jakoby matce po vůli.

Učinil tak, aby neobnovil její domnění, že se snad mezi ním a důchodňovými něco stalo. Dopustil se však při tom klamu, neboť neřekl, že důchodních nepozve, že jen to oznámí, a ještě jen jemu. Navštívil přítele P. Ludvíka a děkana; na zámku se stavil jenom u důchodního, v kanceláři. Důchodní však, sotva že několik slov promluvili, vstal, bylo před samým polednem, a nutil svého hosta, aby šel s ním domů, do bytu, že se musí u nich stavit, že už tak dávno u nich nebyl, tuhle že o tom s Tyny mluvil, to že se jí musí také ukázat, sic že by se zlobila.

Toho se farář Havlovický nenadál. Nebylo však zbytí. Musil. Skoro celý rok už jí neviděl. Stavěl se klidným a vesele hovořil s důchodním, když se brali nádvořím; ale jak vkročili do síně, jak stoupali do dřevěných schodů ke mříži nad nimi, skoro mu dech docházel, a cítil, že mu srdce bije hlučněji.

U mříže ticho; nezjevila se u ní paní, jako tenkrát, když se odtud stěhoval, jak ho tu zrovna u schodů večer vítala a do pokoje uváděla. V otevřené kuchyni zahlédli jen děvečku.

„To je moje v pokoji, to ji překvapím!“ těšil se důchodní. „Počkají, odpuštějí, já půjdu napřed,“ a zamnul si ruce.

Důchodňová v domácím obleku, jenž jí půvabně slušel jako vždycky, stála u kredence k nim zády. Farář prvním pohledem si všiml, že je hubenější a štíhlejší a skoro hezčí. Jak zaslechla mužův pozdrav, obrátila se, ale jen napolo, a nic vesele, nic překvapeně, nýbrž volně, dost netečně řekla:

„To jdeš dnes časně,“ rychle se však otočila celou tváří, jak první tón farářova pozdravu se ozval.

Zarděla se překvapením, leknutím a nemohla se hned ani opanovati. Kolena se jí zachvěla a neslyšela, nedbala, že se muž zasmál, jak se jim to povedlo. Stála, nevykročila jako jindy hosti rychle vstříc, nevítala ho tak živě, s úsměvem, s lesknoucíma se očima, hovorně. Ale také farář byl vážnější, obřadnější, ne dost jistý.

Omlouval se, že vyrušuje, ale že pan důchodní – Nedořekl však tu omluvu, když zahlédl, jak se rty paní důchodňové pohnuly trpkým úsměvem, jako by chtěla říci, však že ví, že ví, aby se neomlouval. Hned otočil, nutě se do veselejšího tónu, že byl na kanceláři s oznámením, a že musí také jemnostpaní ohlásiti, že se stalo to, co řekla o sestře, o Františce, když mu tu pomáhala se stěhovat do Padolí.

Důchodňová, jež zatím přistoupila ke stolu a mlčky, pokynem, pozvala faráře, aby usedl, oživla touto zprávou.

„Sestřička se vdává!“ zvolala s účastenstvím. „To jí přeju štěstí! Aby byla šťastná,“ a tím vřelým tónem jako by provanul povzdech teskna.

Mluvilo se o ženichu, kdy budou svatby. Farář z toho předmětu dost chvátal. Zdálo se mu, že důchodní čeká na pozvání; ale nepřednesl ho, k vůli jeho paní, a jemu bylo by také tísnivým. Vstal, vymlouvaje se na čas (byl na děkanství pozván k obědu), a chtěl odejít. Důchodní ho však zdržel, ah, že ho ještě nepustí, že se musí dříve podívat na jeho pěnovku, jak se zatím nakouřila, co ji neviděl, za tu dobu, to že je justiciárova, oh, kdepak – a chvátal do druhého pokoje, kde měl svou sbírku dýmek.

Pokoj ztichl hlubokým tichem. Důchodňová stála u židle, bílou ruku volně o lenoch opřenu.

Sklopila zrak, jak muž hlásil, že přinese pěnovku. Stáli sami proti sobě s farářem, jemuž nebylo volno, že ho důchodní tak nechal. Ohlédl se úkosem po něm, pak upřel zrak na důchodňovou. V ten okamžik pozvedla svých krásných očí. Byla vzrušena, netajila to. Chtěla si něco zjistit, váhala; mžikla po druhém pokoji a optala se tišším a zastřenějším hlasem:

„Neměli nás pozvat?“ Nutila se do úsměvu, oči však tkvěly na něm s výčitkou. Zapálil se. Uhodla, a lhát, zapírati nechtěl, nemohl.

„Měl, jemnostpaní, ale pro Boha,“ mluvil chvatně, „zle si to nevykládejte. Myslil jsem, že by vám nebylo vhod –“

Odpověděla mu pohledem smutným i vyčítavým. Chtěla mu odvětit, důchodní však se vracel a volal:

„Na, da schauen sie – no, tohle to – co říkají!“ a ukazoval už ve dveřích pěnovku do tmava nakouřenou. Farář ji pochválil, velmi živě, a pak už ho důchodní nezdržoval. Vyprovodil jej až ke mříži nad schody a paní šla skoro také až tam. Ale přece ne tak daleko jako jindy, a vážně se rozloučila.

Až i důchodní si toho všiml. U oběda o to zavadil, že byla nějak divná a že nic nejí, salátek že je tuze dobrý, co jí je, opravdu dobrý a smetana na něm! Co nejí? Vymluvila se, že ji chytla zase migréna. Také pak dřív odešla od stolu, do ložnice. Usedla na pelest postele; ruce jí sklesly do klínu, zadívala se do prázdna, zamyslila na Havlovického.

Oheň dušený se zase vzňal plamenitě, a s horoucí, nesplnitelnou touhou schvátilo ji nevýslovné teskno. Jako skosena sklesla na postel, na vztažené ruce, a zlatovlasá hlava i ramena potřásaly se pláčem.