U nás

P. Havlovický skutečně druhého dne přijel, v modrém, límcovém plášti, v zámeckém kočáře. Pannu Márinku píchlo, když ho zahlédla, a ze síně až na schody před faru vzdychala, jak mu šla naproti; pod schody však u kočáru vítala nového správce s úsměvem. Než, jakkoliv se přemáhala a nutila, stín zármutku v tom vlídném usmívání a vítání zůstal, a P. Havlovický ho vycítil.

Měl se k stařeně tím šetrněji, těšil ji, mluvil pěkně o jejím nebožtíku bratranci, faráři Zeidlerovi. O stěhování ani nezavadil. Zato panna Márinka po svačině sama začala, kdy tedy, kdy jako – – Hlas jí nadobro uvázl, když měla říci, kdy tedy se má stěhovat. Obávalať se, že musí hned; nebyla na to připravena, a také tak naráz – Ponižovalo ji to.

Mladý administrátor byl by jí do řeči vpadl, kdyby ani nebyla uvázla. Hned ji žádal, aby na to zatím nemyslila a že ji prosí, aby tu ještě zůstala, dokud se o místo nerozhodne, dokud on tu bude administrátorem, že jí bude za to povděčen. Potěšil ji tím, a pozdvihl, že není tak zbytečna, k ničemu. –

Jinak se na faře leccos měnilo. V čeledníku se zcela vyjasnilo, poněvadž jediná klec se zlatým kanárkem, kterého si panna Márinka nechala, nic už nestínila. Zato v pokoji nebožtíka faráře přibylo knih; administrátor si jich přivezl hned s sebou hodný balík.

Sedával u nich, když měl volno, za kalných dní, kdy Bor přes tu chvíli zmizel v mracích, kdy zádušní les na vrchu za farou topil se v mlhách, nebo když podzimní deště šlehaly kolem fary a vítr lomcoval v stromech na zahradě i v prořidlém, rudém psím víně na stěně kolem oken.

P. Havlovický sedal u knih, až se panna Márinka v duchu a Doubenus nahlas divili, co se velebný pán načte, že to tak vydrží. Nadobro však u těch společnic neuvázl. Kde mohl, rád pohovořil s lidmi, na hřbitově, když šel na mši i po ní, před farou, kde často sám lidi zastavil a vlídně se vyptával. Seznamoval se s Padolskými, s „půlpány“, i s těmi, kteří přicházeli z přifařených obcí.

Doma pak, kdykoliv se jen trochu vyčasilo, začínal si všelijakou práci, skoro samé opravy. Nejprve dal spravit starý, nachýlený plot kolem zahrady; kus ho i porazil a spálil a nahradil novým, laťovým, a zahradu, ač už bylo pozdě, nenechal také tak samu sobě, jak bývala. Co bujelo v koutech divočiny, všelikého bejlí a jalové křoviny, to všecko dal vysekat, při tom cestičky upravit a dvě staré, uschlé slívy porazit.

Začal také upravovat farský dvoreček, zvláště velkou, dědičnou louži, která snad byla starší nežli fara sama. Doubenus z fary teď skoro ani nepřišel, co měl díla, zvláště když klál drva do zásoby na zimu. Na čihadlo však nemusil. Administrátor o ně nedbal, a Michal Langr, když ho přišel pozvat, aby pan páter se ráčil taky nahoru na čihadlo podívat, nepochodil.

Hosté se na padolské faře neukázali žádní, ač se jich stará hospodyně najisto nadála, když tu byl P. Havlovický. Až jednou, bylo v listopadu před samým polednem, zjevil se někdo, kdo nebyl host, kterého však administrátor rád uviděl. Přicházel v panské livreji a s černou kabelou přes rameno. Posel ze zámecké kanceláře! Shlédl ho právě, když stál u plotu vpředu na zahradě.

Páter Havlovický se nadál, že tu zůstane; než přicházely také chvíle nejistoty a pochyb. Teď se blížilo rozhodnutí. Kvapně ustoupil od plotu a chtěl hned do fary, poslu naproti. Přemohl se však, zůstal a vyčkal jej, až přišel do zahrady.

Pod starou jabloní, na šustivém koberci spadlého listí zlaté i zarudlé barvy přijal od zámeckého posla veliké psaní s červenou pečetí.

Byla to presentace. Čekal ji, a přece ho vzrušila. Rychle ji rozpečetil, chvatně ji zrakem přelétl, aby si zjistil obsah, a hned zval posla do fary. Sám tam však byl dřív; nežli zámecký posel došel zahradou ke dveřím, stanul administrátor už na prahu kuchyně a oznamoval panně Márince, co došlo, že je rozhodnuto.

V tom svém vzrušení řekl jí to hned, nedočkavě a patrně potěšen. Za chvíli byl by to klidněji, šetrněji učinil. Stará hospodyně vstala se židle a batolíc se k němu, povzdechovala v náhlém pohnutí, v němž chvěly se stesk i potěšení. Přálať P. Havlovickému.

„Vždyť jsem říkala – a nebožtík jemnostpán taky – och, taky. Pán Bůh rač požehnat, jemnostpane –“

Po prvé mu tak řekla, a jak došla, chtěla mu políbit ruku.

Nový farář však nedopustil. Stiskl stařence ruku, děkoval jí a hned prosil, aby posla uctila, aby mu dala vína do čeledníku, a něco jíst, ať ho uctí, když přinesl takovou novinu. Sám pak vkročil do svého pokoje; stanul hned za prahem a dal se do volnějšího a pozorného čtení došlého listu, kterým Její Výsost Kateřina vévodkyně Zaháňská, paní na Náchodě a Chvalkovicích, ustanovovala jej na padolskou faru. Když dočetl, sklesly mu volně ruce s listem; na okamžik se zamyslil, pak obrátil oči do výše a povzdechl. Uvědomil si, že to vážný okamžik v jeho životě, že nešel sem jen proto, aby si hmotně polepšil, že s novou hodností připadly mu těžší úkoly i zodpovědnost –

Zámecký posel odešel z padolské fary posilněn a obdarován několika zlatníky; Doubenus po něm do nedaleké Dřevíce, do bohatého mlýna, kde měli kočár a pár pěkných koní, zjednat příležitost. Kráčel bystřeji a po zardělé tváři rozléval se mu svit radosti a úsměvu. Tušil najisto, co se stalo, když přišel ze zámku posel; pak panna Márinka nesmlčela, a velebný pán chce najednou do Hradce. Přál mu to, protože je velebný pán takový „dobrák“, přál to i sobě, že tu ostane, totiž P. Havlovický, a on také. To by pak ta – na jméno instalace nemohl hned připadnout – ale sláva bude i ta slavná trachtace –

Doubenus příležitost pojednal a když se vrátil, dost pozdě, odevzdal mu nový farář jeden z listů, které toho odpoledne napsal, aby jej odnesl zítra časně ráno do Havlovic do mlýna, panímámě farářově, která tam s dcerou, ještě svobodnou, žila na výměnku u staršího syna.

Doubenus se vypravil za šera, a za chvilku po něm vyjel P. Havlovický do Hradce Králové ke konsistoři složit přísahu. Třetího dne odpoledne dorazil zpět až do Náchoda, odkudž mlynářův povoz poslal napřed do Padolí. Sám zůstal na zámku a zamířil nejprve do svého bytu, kdež na něj už čekala sestra, mladší nežli on, urostlé, pěkné děvče, v placce, po vesničku ustrojené. Jeho list Doubenem donesený, ji sem požádal, aby pomohla stěhovat. Už leccos sklidila, ostatek ukládala, odstavovala i chystala k odvezení.

Když bratr farář tak znenadání před ní stanul, svitlo jí ve svěží tváři, a hnědé, jasné oči, jež na něj upřela, zjasnily se radostí; ale uctivý ostych pro jeho povýšení tlumil živou její sesterskou radost. Bylo jej znát v tom rozjasněném pohledu i jak mu skoro nesměle ruku podávala. I vykat mu zas chtěla jako po jeho vysvěcení, když to tenkrát všude slyšela, že knězi nesmí tykat, leda jenom jeho matka. Ale jako tenkrát tak i nyní P. Havlovický nedopustil. „Ani bys nebyla jako má sestra, kdybys mně vykala.“ Řekl to káravě, ale srdečně. „No, a co maminka?“ To bylo jeho první.

„Ó, ta měla radost, pane, a všichni, to víš.“

„No, a jak, pustí tě?“ optal se s úsměvem.

„Ať prý jdu, však kde bys prý někoho sehnal na první čas.“

„A ne, milá zlatá, to na dýl. No, však já s panímámou promluvím, jen jestli ty –“ a vesele i zkoumavě se při tom na ni podíval.

„Já bych ostala,“ odvětila hbitě, „jen dovedu-li to, budeš-li spokojený.“

„Člověk se všemu naučí, když chce. Však uvidíš. A teď, prosím tě, Františko, porovnej to tu, já musím ještě k pánům do kanceláře, a pošlu ti vrátnou s dcerou, aby ti pomohly. Kdy přijedou naši?“

„Zítra ráno.“

„Na jednu fůru dnes asi uchystáte.“

„Ó, to dobře.“

Odešel, jak řekl, do kanceláře, poděkovat panu vrchnímu, poručit se mu i ostatním pánům vrchnostenského úřadu.

Důchodní Schmidt, vždycky tak unavený, ani jednou si nezívl, když k němu P. Havlovický vstoupil, a řekl mu, německy a nějak živěji a vřeleji:

„Neradi vás ztratíme, velebný pane. Přeju mnoho štěstí; no a večer se u nás na chvilku stavíte, není-liž pravda? Zahrajem si a s justiciárem naposled.“

Nebylo možná odříci.

Když se P. Havlovický navrátil z kanceláře, zastavil se zase v bytě, kdež už svítili svíčkou i bukovou loučí. Sestra měla novinu: návštěva tu byla.

Hovořila o ní nějak vzrušeně. Nějaká paní, velká a hezká, najednou přišla, zrovna když on odešel, paní důchodnice, vrátná to povídala; přišla s děvečkou, ta paní, a přinesla jí kávu a buchty kus, takové dobré.

„Abych se prý zahřála, že tu hodně promrznu. A taková je hodná, sprostná, nic pyšná, a tak pěkně mluví. Povídala, že jsou s tebou známí, že u nich býváš.“ Sestra farářova vypravovala horlivě, patrně potěšena poctou i laskavostí paní Schmidtové. V té horlivosti sobě nepovšimla, že bratr se nuceně usmívá a že začernil, ale jen mžikem, jak uslyšel, co paní důchodní taky řekla, že je mu Františka dost podobná.

„Taky mně trochu pomáhala; ale jen chvilku, tady knihy rovnala, ale pak uskočila a smála se, že bys na ni moh‘ přijít.“

„Ale neodešla hned,“ řekl farář jistě a zasmál se.

„Hned ne, ještě chvíli se omeškala, a pak, jen si považ, že mám přijít s tebou k nim na večeři.“

„Tak půjdeme.“

„A ne, já nemožu, já bych se tam zdržela.“

„Cos jí řekla?“

„To, že budu mít do noci rovnání a skládání, když pro to časně ráno přijedou.“

Vykládala horlivě, jako by se znovu bránila a omlouvala. Že se také bála i styděla jít k panskému stolu, to zamlčela i teď.

Ale bratr ji přece pobízel.

„Víš, Františko, já bych se tam také nerad zdržel, a když ty půjdeš domů, půjdu také.“

„Ne, to by nás tam oba zdrželi. Ale když já tu ostanu, můžeš se spíš vymluvit na mě, že musíš domů. A ostatek,“ doložila prostě a upřímně, „co bys od nich tak pospíchal! Ostaň si tam, jak chceš dlouho. Já tě tu nepotřebuju, my to bez tebe všechno pořídíme.“

Musil se usmát. Sestra vyhrála. Za chvilku odešel. Nepospíchal ani se schodů, ani pak pustým, zámeckým nádvořím, nad nímž tu tam se zardívalo osvětlené okno. Staré budovy samy tonuly v hustém šeru listopadového večera, a těžký černý mrak nalehl na kulatou věž. Klenutým průjezdem pohvizdoval vítr, táhna sem z druhých nádvoří, a ze tmy šustělo suché listí, jež vítr hnal před sebou.

P. Havlovický šel volným krokem. Za pozváním nespěchal, netěšilo ho, a nebyl sám s sebou spokojen. Důchodní ho pozval, ale jistě také vykonával přání své paní a neví, že to pozvání není tak nevinné. Ale on ví, či tuší, a přece jde. Byla u něho v bytu, měla se tak k sestře a o něm jí povídala. Zamračil se, když to prve slyšel, ale také ho to nějak dojalo, ta její oddanost. Ví snad, dal jí na srozuměnou, a přece –

Pod dřevěnými schody, do běla vydrhnutými, vedoucími k bytu důchodního Schmidta, se zastavil a vydechl; hned se však sám káral a sobě usmál, snad že se nebude bát, jaký je hrdina, však že se bude pamatovat a že nic nemůže být – Pokušení, myslil.

Nahoře na chodbě za laťovou mřeží hořelo světlo; vůně z kuchyně vanula po schodech až dolů. Když P. Havlovický dostoupil, ještě ani nezazvonil, zaslechl chvatné, lehké kroky. S planoucí svíčkou v cínovém svícnu zjevila se za mřeží sama paní důchodní, v domácím obleku, v bělostné zástěrce, s rozkošným bílým čepečkem s mašlí na hlavě, nad zlatými kadeřemi, jež se jí, jak kvapně přišla, prochvívaly na spáncích, kolem svěžích tváří živěji zardělých. Zjevila se v míhavém světle, jímž se vyplašily stíny do kmitu; jen tvář její a půvabné poprsí zůstaly v plné záři toho plápolu.

Modré oči prosvitly potěšením, ale hlas, jak usmívajíc se promluvila na uvítanou, zazněl prvními zvuky zastřeně, nejistě. A jako by se uběhla tím kvapem. Dýchala rychleji a jak otočila klíč, když otevřela, všecky její pohyby, vše bylo neklidné, jakoby nedočkavé.

Než to vše jí slušelo. Farářovy oči se na ni uvábily, a zalahodila mu její netajená radost, její chvat. V tom přijetí bylo tolik tepla, že se na okamžik zapomněl a oddal se rozkoši býti tak uvítánu mladou, půvabnou ženou. Než ne dlouho; co vstoupil s ní do pokoje a co uslyšel, že mužíček přijde hned, že šel říci panu justiciárovi, pozvat ho –

V P. Havlovickém jako by zhaslo, jak o něm uslyšel. Omluvil se, tón hlasu zněl už klidněji, že snad přišel brzo. Paní důchodní ho však hned přesvědčovala na hodinách, že ne, že naopak, že už vyhlížela a myslila, že velebný pán nepřijde, že už je tolik hodin; a znovu ukázala na zlatě lesklý ciferník sloupkových hodin, stojících na starém, krásně však pracovaném prádelníku rokokového rázu.

Usedli u kulatého stolu, na němž hořely dvě svíčky. V jejich záři viděl P. Havlovický dobře na paní všech tu na zámku a panství. „La duchesse de Sagan“ stálo pod podobiznou vznešené dámy, sličné, v nejplnějším rozkvětu, rytou P. Adamem dle malby slavného Gerarda. Obraz visel na zdi, jemu zrovna naproti, výš nad dvěma rytinami podle obrazův Angeliky Kaufmannové a nad dvěma menšími silhouetami mezi nimi, jež byly rodinným dědictvím. Pod nimi se leskl zlacený rámeček obrázku, na němž byla německá průpověď vyšitá, dle módy, vlasy, vlastní to práce paní důchodňové. Jak dosedala, náhle si vzpomněla, a jemine, kde je sestřička, že měla také přijít, že ji čeká, že se na ni těší.

„Je taková upřímná, so lieb, so, so –“

„Račte prominout, jemnostpaní. Sestra, jak už řekla, má mnoho práce, aby přichystala na vůz.“

„A to oni tak pospíchají! Už by radši byli odtud!“ vytýkala jako žertem.

„Byl bych nevděčný k Náchodu, kdybych odtud tak pospíchal, jak ráčíte myslit –“ Zarazil se, co to řekl, a bál se dalšího hovoru. Bezděky se ohlédl, nejde-li důchodní. „To provisorním,“ začínal zas, „byla sama nejistota, rád bych měl zase svůj pořádek.“

„Budou si domácnost zakládat.“ Paní důchodňová upřela na něj oči, jako by zkoumala a čekala, co řekne.

„Já si jen knihy srovnám.“ Mávl dlaní jako zamítavě, „ostatek přenechám sestře.“

Paní Schmidtová sebou živě hnula.

„Ah, tak, sestřička bude všecko řídit.“ Vpadla rychle jasněji. „Das ist schön, ale takové hezké děvče jim brzo odvedou.“

„Bude-li to její štěstí, s pánem Bohem. Prozatím není strach.“

„Stýskat se jim v Padolí nebude,“ začala důchodňová zase laškovně, s úsměvem; náhle však jí zhasl veselý ten svit v teskném i vyčítavém zasmušení. Pochýlila hlavu, začala rovnat pokrývku na stole, natahovala ji, jak na jednom místě vyvstal záhyb, náhle však přestala, ale hlavy nepozvedla. Mladý farář okamžik mlčel, pozoroval ji, až pak odvětil na její slova:

„Nesmí; člověku se nesmí stýskat.“

„Nesmí –“ opakovala hlasem náhle zastřenějším, ještě se skloněnou hlavou. „A může si poručit?“ Vzhlédla k němu, chtěla se usmát, ale vtom se jí oči zakalily. Zahlédl slzy. Jistě, slzy! Lekl se, byl zmaten. Vztáhl maně ruku a chtěl se chlácholivě dotknout její ruky a promluvit. Vtom vstala, rychle, prudce; oči ještě vlhly slzou, ale usmála se zas.

„Tak vidějí, jak si může člověk poručit. S dovolením, jen na okamžik, co dohlédnu do kuchyně.“

Zmizela, nežli mohl cos odvětit; a nežli odvrátil oči ode dveří, kterými paní Schmidtová tak kvapně odešla, vstoupil z druhého pokoje její muž.

„Justiciár přijde, ale až po večeři. Slíbil mně to. Sám, pane faráři?“ Nežli farář, jenž mu roztržitě naslouchal, odpověděl, důchodní pokračoval:

„Taky mně ukazoval justiciár novou dýmku, pěnovku, dostal ji, už nakouřenou; ale taková přec není jako má. Viděli ji?“ Hned vstoupil k protější stěně, kde nad pohovkou s polštáři zastřenými bělostným háčkováním visel vyšívaný obraz lišky hodně červené s kuřetem v tlamě, zakrytý zpola chloubou důchodního: sbírkou rozmanitých dýmek porcelánových, pěnových i dřevěných. Farář musil se podívat a přisvědčil, že ta velká pěnovka se stříbrným kováním je značně zakouřenější od té doby, co ji neviděl, a jak krásně, rovně a stejně, bez poskvrny. Až je paní důchodní vytrhla, oznamujíc, že je prostřeno.

K večeři zasedli ve vedlejším pokoji. Důchodní jedl s plnou chutí, jak mu panička vybírala a předkládala. Proto s počátku ani mnoho nemluvil, až pak, kdy se zasytil, a kdy si začal víc sklenice hleděti. Když byla řeč o farářově cestě, zeptal se ho, no, přijede-li také někdy do Náchoda.

„Ó, pravda, přijedu, ale často ne. Nebudu mít tolik času jako zde.“

„To musíme tedy za nimi.“ Důchodní se mdle usmál; ani se neobrátil, ani nevzhlédl, jak si na míse ještě kousek kachny vyhlížel. Zato panin pohled utkvěl zkoumavě na hosti, jenž na slova důchodního ovšem jej i paní zval, aby tedy co nejdřív ho poctili.

„Na instalaci, pane faráři, to přijedu,“ hlásil důchodní, jak naléval víno do sklenice. „Ale měli na mále,“ vyhrkl pojednou. Pak, nachýliv se k P. Havlovickému, svěřoval mu: „Das heisst, málem by tu ostali. Co jim řekl pan vrchní?“

„Že nebylo žádné pochybnosti o mně, ani na okamžik se nerozpakoval, zkrátka samé poklony a komplimenty, že mě dal hned bez rozmýšlení na první místo v ternu.“

Důchodní sešpulil sevřené rty, vypjal obočí, až mu oči vyvstaly, pak vzal faráře za ruku. „Herr Pfarrer – aber unter uns – nic neříkají, v ternu nebyli na prvním místě. Das heisst, byli tam nejdřív, ale pak, co se stalo, nevím, škrť je a dal na druhé místo. Es muss was geschehen sein, eine Intrigue.“

Padolský farář žasl nad tou novinou, která ho netěšila, ani to jednání vrchního. S důchodního pohleděl v tom překvapení na paní, která v tom začala překládat ubrousek. Důchodní stavě sklenici s vínem na druhou stranu talíře, vykládal zcela klidně:

„Nejspíš to paní vrchní spletla, justiciár také povídal, že v tom jsou ženské.“

„Ale čím jsem paní vrchního ublížil?!“

„Byli tam prosit o protekci? Nebyli. A to je to. Ale je tu ještě jedna paní a ta má větší slovo nežli paní direktorová.“ Důchodní se maně podíval na obraz vévodkyně Zaháňské.

„Paní vévodkyně sama tedy!“

„Ja freilich, jak terno přišlo, škrtla den Pfarrer von Hertyn a napsala je, jejich jméno vlastní rukou.“

P. Havlovickému přelétla temnější červeň přes líce. Neopanoval se, neutajil radosti nad touto zprávou, kteráž mu lahodila.

„To je velká čest, musím se poděkovat Její Výsosti.“

„Das versteht sich, ale ostatek mlčet, o tom nic –“

„Rozumí se, pane důchodní, a děkuju srdečně,“ podal mu ruku a přiťukl si s ním, když důchodní pozvedl sklenici, i s paní důchodní, jež byla za toho hovoru zamlklá.

Vzpružila se zas, když přišel za chvilku justiciár, a smála se jeho žertům. Ale pak, když se dali do hry, chvílemi jako by zapomínala. Musili jí připomínat, že má přihodit, a hrála roztržitě, až se jí ouředníci smáli.

Začervenala, vytrhla se a hrála zase živě; než za chvilku, když právě muž s justiciárem chytli se v tuhém souboji, zase jí zabloudily zraky oukradem na mladého faráře. Ten to cítil, ale nevzhlédl, bál se toho setkání zraků.

Nevyhnul se mu však. To když odcházel a poroučeje se zval důchodního i paní, aby jej tedy brzo na Padolí poctili.

„Vezmeš mne, Fric, s sebou, viď“ žadonila vesele, a když důchodní, jenž zavedl justiciára „na skok“ ke své sbírce dýmek, přisvědčil, podala farářovi ruku.

„Tedy přijedem‘ a snad dřív nežli oni k nám. Musíme je připomenout.“ Dořekla, ale pohled jí uvázl v jeho mužně sličném obličeji, v jeho tmavých, bystrých očích, jež v ten okamžik zasvitly zvláštním, vlhkým leskem. Byla by ho chytila kolem krku a přitiskla, přitiskla. Sevřela mu ruku, nebyla si toho vědoma, a v ten okamžik rozchodu prošlehl v jejích očích i celou tváří všechen její žár. Farářovi se mihl rudý stín čelem; mluvil ne plynně; sliboval bez rozvahy, že přijede, že přijede –

„Herr Pfarrer,“ volal důchodní od dýmek, „jdou, prosím, rozhodnout. No, že je tahle zakouřenější?“

Farář hned šel, rozhodl a hned se měl k odchodu. Pospíchal.

Justiciár šel s ním a důchodní s paní je vyprovodili až na síň k laťové mříži. Děvečka šla napřed se světlem posvítit. Jak hosté vstoupili na schody, vrátil se důchodní, zívaje, do svého pokoje. Paní však zůstala u otevřené mříže nade schody a čekala, až páni zajdou. Ještě jednou se otočili a pozdravili; ale paní, jak se s úsměvem klonila, viděla jen faráře. Dole se pojednou setmělo, šero padlo na schody. Jen kroky bylo ze síně slyšet, pak klíč zachrastil, dveře bouchly.

Hluboký povzdech zachvěl se nahoře u laťové mříže, od které paní důchodňová odcházela. Ne do kuchyně, ne do jídelny za mužem. Nechtěla teď s ním být, nemohla, vzepřelo se v ní, jak jí připadlo, jak bude muž zívat, jak v tom zívání bude mluvit o večeři a že ta žáha zas, že to zelí přec jen neměl jíst.

Vešla tiše do druhého pokoje a vklouzla do alkovny, oddělené tmavě zelenou portiérou –

Farář Havlovický, jenž se s justiciárem rozloučil hned u dveří, s chvatem se bral domů pustým, tmavým nádvořím zámeckým, kterým vítr pohvizdoval, a opakoval si v duchu: „Už bylo na čase, tuze na čase, ty hrdino!“ Káral se, ale také tón sebepohrdání se v tom ozval.