U nás

Po tom nedělním shromáždění mysl mladému Pavlovi nezahálela čemu říkajíc ve dne v noci. Ve dne přemýšlel za stavem a v noci, když šel „ležat“. Chatrnou, nenatřenou postel měl na půdě u komína. Jindy, prací unaven, zvláště když den byl dlouhý jako moře, sotva se lože dopídil; ještě že měl tu noc za posilu.

Ale teď ty dni po neděli nemohl někdy usnout. Mutace mu nedaly. Uvažoval o tom, co u Kubečků slyšel a viděl, co v té knížce stálo.

Neprobíral se v ní od počátku pořadem, ač chtěl, nýbrž říkal si různé kapitoly, až uvázl v těch, jež jednaly „o přemyšlování“. Mnohé se mu líbilo a měl radost, že dobře rozuměl, mnohé si říkal dvakrát, když tomu nemohl přijít na grunt. Také narazil na leckteré neznámé slovo a uvázl na něm. Než byl z těch žádostivých čtenářů, kteří vydrží a hledají, čekají, zarážejí se a zase čtou.

V sobotu večer, když přestali dělat, řekl mu otec, aby četl nahlas z té knížky. Seděli u stolu sami dva. Pavlová poklízela, šukala, o mužské nedbala. Do těch věcí čtenářských a pobožných nikdy se nepletla. Sama chodila do Machova do kostela, ale muži nevytýkala, co dělá. Ba jednou se s ním vydala do kraje, do toho Kláštera, když se tam vypravil s dvěma Machovskými; z těch jeden byl Víšek.

V neděli odpoledne, a když bylo tak pokdy, ráda si zaskočila na toulku do sousedství a muziky měla tuze ráda. Dříve se někdy k nim s mužem podívala. Než to přestalo, když začal chodit ke Kubečkovi, když se pustil „světa“.

Tu sobotu se již mrzela, co táta s hochem tak dlouho u té knížky sedí, co na tom čtení mají. Nazejtří však ani nehlesla, když se odpoledne muž opět vydal do Machova a Václav s ním. Zašli zase ke Kubečkom a Václavovi se tam opět líbilo. Před pobožností jej Kubeček vzal na paškál. Vyptával se ho na čtení a radil, aby to raději bral po pořádku.

Z pobožnosti šli Pavlové sami domů. Víšek jich nevyprovázel, protože do shromáždění ani nepřišel. Tuze se tam po něm sháněli. Někdo ze shromáždění řekl, že šel asi do Prajska, že teď ňáko moc pašuje a stavu si málo hledí.

„Ale světa víc, nedbá pocvičit se rozumným slovem, je syn světa,“ ozval se přísně starý Kubeček a podíval se přes brejle po shromáždění. Znělo to jako důtka i varování.

Víšek byl už přes rok vdovcem, bezdětným, a jak u vdovců bývá, našel i on čertův kartáč: rád se strojil a pořád chodil pěkně učesaný a vymydlený jako mihulka. U něho to tak pro smích nedopadlo, protože byl podobný mužský a ne starý. Těch jeho čtyřicet by mu sotvakdo hádal.

Ale v tom stavu vdovském přestal ho těšit stav tkalcovský, ač byl znamenitý řemeslník. Když chtěl a dal se do práce, nikdo mu ji nemohl pohanět posměšným pořekadlem, že je volná: „Vem pytlík, jdi žebrat“, nýbrž sotva by mu byl stačil tak rychle říkat: „Na cukr, na kafe, na cukr, na kafe“, jak Víšek člunkem kmitavě házel a brdo ráz naráz přirážel.

Poslední čas tuze přepadal přes hranice; pomáhal řezníkům z města převádět dobytek nebo se kradl s uzlem, pytlem plným kávy, cukru a různého zboží a koření za tmy, v noci zapadlými stezkami, cestou necestou, přes vrchy, lesem. Tak napaloval „strnady“ se žlutými výložky a žlutými jelítky na ramenou zelenavých kabátků, kteří hranice střehli a po pašerácích pásli. Ale Víška dosud ani jednou nedostali.

Vždycky si vyčíhal příhodnou chvilku a nejspíš, když zvěděl, že potáhnou do Žďárecké osamělé hospody, do její nízké, dlouhé ratejny malých oken, kde bývalo za dne ticho, až mrtvo, ale zato v noci jako v pekle, když tam harfenistky hrály a „strnadi“ svůj žold utráceli, pili, tancovali, hejřili, až se hory zelenaly.

Víšek míval na těch svých nejistých cestách a potulkách stav u Pavlů. Pavel, jakkoliv byl pobožný a nedržel se „světem“, neuvažoval, že je „paš“ něco nedovoleného, nezákonného. V tom smýšlel jako všichni horáci při hranicích. Proto, bylo-li třeba podpory, úkrytu, vždy je Víškovi poskytl, ačkoliv ho jinak tuze rád neviděl.

Zato spíš Pavlová, poněvadž se ráda smála a Víšek byl veselý a jinak od řeči nežli její málomluvný, zasmušilý muž.

Té neděle, kdy byl její syn po druhé u Kubečků, šel Víšek kolem Pavlových už samou noc. Vracel se z Pruska. Pospíchal dost, ale přece se zastavil, na okno zatloukl a zeptal se, spějí-li. Ani se mu hned neozvali; teprve na druhé zatlučení a zavolání probudil se Pavel a ozval se z postele, že už leží.

„Však vy brzo vstanete!“ volal Víšek a zasmál se.

„Pročpak?“

„Jde bouřka a ňáká velká.“ A naslouchal. Zdálo se mu, že ve světnici mluví; co, tomu nerozuměl. Domýšlel se však, že Pavlová jistě chtěla už teď vstát, to ze strachu před tou bouřkou. A tomu se v duchu usmál, protože rozuměl. Čekal, sluch napínal. Když se pak nikdo již neozval, dal dobrou noc a odešel.

Mladý Pavel byl tou dobou ještě vzhůru. Myšlení mu nedalo spát. Dnes uslyšel u Kubečků něco, nad čím už tam, ve shromáždění, se v duchu zalekl. Slyšel tam, že „nebožtíci“ (to slovo místo „svatí“ ho také zarazilo) nemohou za nikoho orodovat a prosit. Také jeden z Machovských prohodil za řeči před ním jako na dovtip, že se nemá před křížem smekat, a starý Kubeček doložil, že kdyby byl místo kříže strom, že by ukázal boží div.

To byl náraz na pravdy a učení ve škole a na cvičeních mu vštípené, a z toho se v duchu znepokojil. A s tím nepokojem se vrátil. Když ulehl na půdu na postel, hned se mu to zase na mysl vtíralo; a byl v tom tvrdý suk. Ležel nehnutě, obklíčený tmou, jež zatopila celou půdu i krov. Ani malým výsekem v lomenici ani jejími skulinami nepadal do toho černa světlejší záchvěv.

Venku ulehla také hustá tma.

Na půdě bylo dusno, až mdlo. A rozpor duše rozpaloval hlavu. Mladý Pavel se převaloval na chudém svém loži; dole zařápal někdo na okno a hlas se ozval. To mladého vytrhlo. Hned se položil na bok, o loket se opřel, hlavu s postele vychýlil, a naslouchal napjatě. Nevěda, chtěl mysl jinam obrátit. Tak zůstal, až Víškův hlas i jeho kroky zapadly v dusné noci.

Lehl si naznak a začal se modlit. Na další přemyšlování byl mdlý, cítil velkou únavu. Náhle prošlehl skulinami lomenice růžově žhavý blesk, za ním ráz druhý, zsinalý, ale bez hlomozu bouře, tichá blýskavice. Pak pustým černem, pustým tichem rozšuměl se déšť, náhlý, lijavý. Padal, pleskal, crčel, lil se plnými proudy, nepřetržitě, hlučněji, crescendo, harašil do střechy a suchou, dobře krytou půdou proudil lahodnou monotonií jeho neúnavný, uspanlivý šum.

A za ním hučela stará třešeň u chalupy, jak se u větru, jenž se náhle probudil a zdvihl, zmítala její koruna.

Té slitině hlasů, tomu harašení deště a šumotu větru mladý Pavel dlouho nenaslouchal. Uspaly ho brzo. A spal tak tvrdě a dlouho, až ho máma vzbudila. Zaspal a ještě se mu zdálo, že je časně. Všude kolem ještě šero, na půdě, na síni, dole i ve světnici. Venku již jen mžilo, ale všecko zakaleno, mokro pod zataženým nebem. Bor a kopce jako by se ztratily. Na jejich temenech ležely těžké, tmavé mraky a po svazích se válela bělavá mlha; lesy v ní zapadly. Jen v úpatí zelenavý pruh mokrých palouků, tu a tam políčko, skupina stromů v mlhavém flóru, jako splývavé stíny v zamženém, kalném vzduchu.

A ploty u stavení lijavcem zčernalé, kmeny stromů mokře lesklé, trávníky přívalem ulehlé.

Mladý Pavel ani nevěděl, že byla v noci bouřka. Posnídav zasedl za stav; za druhým už táta dělal. Pracovali jako o závod, stavy rachotily, div že malá okna modravých rámů hlasno nedrnčela.

Ale co byl hluk stavů, když pak, okolo desáté, přihnala se nová bouřka. Od Boru, a hrozná. V tkalcovské světnici bylo od rána šero, ale té chvíle tam padla hustá, hrozná tma. Hrom se rozbouřil, rachotil, praskal, blesky sekaly do tmy nad údolím zrovna egyptské, a zase ten děsivý řev hromu.

U Pavlů cítili, že mají bouřku zrovna nad hlavou. Stavy utichly. Nejprve přestal dělat mladý, po něm starý. A vtom blesk a prask – omamující třesk, ohlušující rána.

Trámky v oknech vyletěly, sklo se sypalo, kolem oken zvysoka mihla se prkna, a za stavem vykřikl hlas smrtelně úzkostný:

„Ježíš Marja, jsem zabitý!“

Druhý výkřik se ozval od chudé police, kde stála Pavlová. Ale již nestála. Skácela se rázem na zemi; a také za oběma stavy prázdno. Oba tkalci sjeli pod ně a tam zůstali. Pavlová však za chvilku vyrazila a letěla ven.

Ze sousedství běželi už lidé, tkalci, bosi, poloustrojení, prostovlasí, zděšení, s konvemi v rukou; hnali se do Pavlovy chalupy a přímo na půdu, neboť se vyvalil ze střechy kouř. Dvě ženské a Pavlová, všecky zsinalé, vrazily do světnice. Byla plná dýmu a těžkého zápachu, až to dusilo.

Nejprve vytáhly mladého, byl bez vlády, bez sebe, a hned po něm starého Pavla, také bez ducha. A starý už očí neotevřel. Syna vzkřísili, ale tátu ne. Jak vykřikl, sjel pod stav a byl mrtev. Skonal naráz.

Zatím udusili sousedé požár zapálený božím poslem. Bylo štěstí, že v noci tak lilo a té chvíle že zase pršelo. Chalupa byla zachráněna, měla však notnou památku: okna vybita, sloupky z roubení vyraženy, lomenice rozbita, prkna její až po starou třešni rozhozena. A v komoře na prkně ležel chalupník tuhý, mrtvý. Valně se nezměnil. Nic nebylo na něm vidět, žádnou stopu smrtící rány. Jen to pak pozorovali, že za ušima modrá.

Pavlová dost nad ním vyváděla; ale při všem pláči a nářku znělo to nějak naplano, ne zhluboka, jen pro lidi, že tak žena musí nad mužem naříkat. To cítil syn, když probrav se stanul v šeré komoře nad otcovou mrtvolou, bílým prostěradlem až po bradu zakrytou. Sám žlutý ve tváři, zrovna přepadlý, nosu do běla zbledlého, třásl se a skoro se dusil, jak měl hrdlo staženo. Nemohl plakat, a jen ztěžka pak zasténal, jak stál ve svém zkormoucení přihrbený, sepjaté ruce k ústům tiskna. Ani se neohlédl, když matka vstoupila, a zhlédnuvši ho, začala zase lomit rukama a kvílela hlučným pláčem.