U nás

Padolí bylo jako kraj světa; světová politika daleké mu moře, jež ani temným šumem sem nezalehlo. Nastávající však korunovace hnula zapadlým hnízdem. „Půlpáni“ o ní mluvili, a víc a živěji, jmenovitě když docházely divné noviny, co se stane, jaká sláva, obzvláště to, že se bude v Praze v čas korunovace slaviti šestnáctero svateb z celého království, z každého kraje jedna, v každém kraji že vyberou ženicha a nevěstu, ti že pojedou do Prahy s mládenci a družičkami, s družbou a hostmi, na vozích, s výbavou, se vším všudy, v Praze že budou svatby jak se patří jako doma, veřejně o té slavnosti a každý ten párek že dostane kolik stovek. Kolik stovek ve stříbře!

Dost si lámali hlavy, koho stihne to štěstí, který párek si pan hradecký krajský vybéře z těch, které mu vrchní ze všech panství hradeckého kraje navrhnou. Dolejší mlynář, když seděl nahoře „U zeleného stromu“ a zahlédl venku Doubena, dal si jej zavolat a pak jej zlobil, tak co, bude-li se ženit, vezme-li si tu Žofku Šulitárovu z Kačenčiných hor, ke které chodí drak čtyřikrát do roka na frej; tu aby si vzal, že by měl svatby v Praze, jeho že by byly nejslavnější, když by měl takovou nevěstu, jeho že by vezli čtyřmi, a čtyři stovky že by dostal, čtyři stovky!

Doubenus se s počátku jen usmíval, pak se již durdil, až jako krocan zlobivě přisvědčil, tak že jo, že se bude ženit, že bude, ale když mu pan otec půjde na svatby – za plampače.

Všechno se kolem smálo, i mlynář, až se dutě rozkašlal, a smál se, maje radost, že Doubena tak rozdráždil; dal mu nalít na usmířenou, nalít čtvrtku a ještě jednu, až se pak Doubenovi oči oužily v čárky, jak se ze široka začal usmívat.

Ty „svatby“ s Žofkou Šulitárovou Doubenovi ostaly; škádlili jej tu a tam, nejostřeji pak, když se rozhodlo a bylo ouředně ustanoveno, že za hradecký kraj bude párek z Broumovska, z německé vsi, Němci, a odtud ještě nádavkem že vezmou také zlatou svatbu, takové že nebude mít žádný jiný kraj.

Dost to přemílali i zlobili se, že Němce vybrali, ač v hradeckém kraji je více Čechů nežli Němců, to že je panská praktika, kdož ví, proč to krajský udělal. Doubenus to odnášel smíchem, škádlením a vtipy; bránil se, co pak on, jemu že je to jedno, ale dolejší mlynář že se žere.

V tu dobu, počátkem žní, bylo již veřejně vyhlášeno, že korunovací králova se vykoná dne 7. září a královnina 12. září. Noviny také již oznámily, že se císař vydá na cestu do Čech už v polovici srpna a že cestou do Prahy navštíví mnohá česká města.

V tu dobu měl farář Havlovický už odpověď z Prahy od přítele křižovníka, jemuž před tím psal o své cestě, a jenž ho upřímně zval, ať jen přijede a rovnou k nim do kláštera, že mu tu opatří kvartýr, jinde že by sotva co dostal, leda za velké peníze, že už teď začíná se nával do Prahy, že byty po hospodách a hotelích jsou již všecky zamluveny, i vyslancové že budou bydleti dole v městě, a ne na hradě, i papežský nuncius.

Co bylo vydáno prohlášení o korunovaci, těšil se farář na Prahu živěji nežli před tím, a teď, když přišla jistota, když se tak přiblížila doba cesty, zaradoval se jako student.

Zajel do Náchoda k vikáři ohlásit se a tu také zaslechl, že vévodkyně od svého muže hraběte Schulenburka nadobro již rozvedená, jež toho léta do Ratibořic nepřijela, je někde v mořských lázních, na korunovaci však do Prahy že snad také přijede.

O strouženském pastoru, s kterým se Havlovický od svého posledního setkání nesešel, ač se mu nijak nevyhýbal, vikář se ani nezmínil. –

Ještě bylo dobrých čtrnácte dní do cesty, a již měl farář několik komisí, od švagra kupce, od sestry, od učitele stran partesů; naposled přišla sama panímáma, ne však pro sebe. Jinému upravovala cestičku; za mladou Kalinovou a za Kalinu promluvila, že když Josef bude v tom klášteře, že by se tam mohl přeptat a přimluvit, tady Kalinův Honzíček by se tam mohl dobře uchytit, že by měl Kalina po starosti, Kalinová že ji prosila, aby mu o tom řekla.

„Za vokalistu by ho chtěli Kalinovi dostat? To by mohlo být, hoch má hezký hlas, dobrý sluch a dobře se učí. No uvidíme, maminko.“

Když druhého dne ráno vstoupil do sakristie, začal sám o té záležitosti prve nežli mohl Kalina o svém synkovi promluvit, jak zamýšlel. Farář slíbil kostelníkovi, že se v Praze přimluví, a dodal:

„Letos to asi sotva půjde, ostatek, vždyť to tak nespěchá. Kolik je Honzíčkovi let?“

„Bude mu teď jedenáct.“

„No tak, to není zmeškáno. Jedenáct! Pravda,“ vzpomněl farář, „vždyť byl ještě v peřince, když jsem se sem dostal.“ A v duchu domyslil: „Už jedenáctý rok tu!“

Tak se měl o dva hochy v Praze starat: o Jeníka Kalinova a Hilmu, učedníka u Fidéle Hanuše. Chtěl, aby se o sirotkovi rozhodlo, žádnému však o tom nic neříkal; hoch jmenovitě neměl nic vědět, aby se v něm před časem a naplano neroznítily naděje, aby se mu neodvracela mysl od řemesla.

Farář vzpomněl také na mlynáře Kylara pod Červenou Hůrou; chtěl k němu poslati Doubena se vzkazem, že do Prahy pojede a kdy, aby také pan otec vzkázal a také nahoru na Slatinu učiteli. Vtom zastavil se na faře mlynářův čeledín, jenž jel Padolím, oznamuje, že se má zeptat stran Prahy.

Farář napsal ceduličku, oznamuje také, že bude bydlit v klášteře u křižovníků, aby jej tam navštívili anebo aby mu tam, když by se náhodou nesešli, nechali vzkaz, kde oni budou na bytu, že jistě u pana juristy, syna Šoltova. –

Bylo po hlavních žních, kdy noviny přinesly zprávy o tom, že císař Ferdinand s císařovnou vyjeli z Vídně, že se zastavili na nějaký den v Brně, kdež je s velikou slávou uvítali. Zprávy ty nebyly v novinách samých nejčerstvější, do Padolí pak se dostávaly hodně zastaralé.

Když číslo oznamovalo, že císař byl na pomezí českého království slavně uvítán, že včele zástupů, deputací a banderií vítal jej hrabě Antonín z Valdštejna, pán na Litomyšli s hejtmanem kraje chrudimského, že v Litomyšli postavili slavnostní bránu s českým nápisem: „Králi a vlasti vždy věrné měšťanstvo Litomyšlské“ (z čehož měl farář radost), dále že císař přenocoval v Litomyšli v hostinci „u slunce“, byl už císař s celým dvorem v Hradci Králové.

Že tam přijede, zvěděli Padolští už před týdnem, když uviděli broumovské ostrostřelce táhnoucí Padolím na Hradec, aby tam v plné parádě uvítali panovníka. Vlastně netáhli, nýbrž jeli na kolika vozích, zatím jen v čapkách a ne v opeřených kloboucích, jeli v rozepjatých kabátcích, bez nákrčníků, zpocení, zaprášení, jak bylo parno těch srpnových dní.

Tři dny potom rozneslo se městečkem, že císař přijede z Hradce také do Josefova, 27. t. m. najisto. Také přijel a ještě téhož dne večer měli padolští půlpáni spolehlivou a věrohodnou zprávu o tom, jaká panovala v Jaroměři a v Josefově sláva, jaký byl shon lidí z široka daleka, jaké slavné brány v Jaroměři, co chvoje zelené všude, praporů, jaká střelba z pevnosti a co muziky všude.

Nepřinesla to zvláštní štafeta, žádný kurýr, ale jako kurýr, pěší kurýr, Fidél Hanuš rychlonohý, Hilmův mistr, někdy u rohanského regimentu, jenž v noci ze 26. na 27. den měsíce srpna se rozhodl a také hned ráno toho 27. ještě za tmy s krajícem a homolkou v kapse do Josefova vyšel, t. j. vyklusal na ty dobré tři a půl míle a večer zas už byl doma, vrátiv se po svých, moha se pochlubiti, že všecko viděl, i zeměpána i generály, sedláky na koních, brány, celou slávu. –

Nazejtří po ránu hrčel od Police Padolím velký cestovní kočár tažený čtyřmi vykrmenými vraníky. Na kozlíku vedle kočího seděl panský myslivec v klobouku, na němž se bělostné peří jen čepejřilo a povívalo. V Padolí znali koně, povoz, myslivce v stříbrolesklé livreji, věděli, že to jede prelát z Broumova. Jezdíval tu často z Břevnova do Broumova a naopak. Teď hádali všichni a najisto, poněvadž jel dříve nežli jindy, že jede do Prahy na korunovaci.