U nás

Na „Kamenici“ k rychtáři neměl daleko. Houf zvědavých už tam stál, mezi nimi také Fidél Hanuš, jenž první sem přiletěl, a všichni jen o komisi, o tlustém doktorovi a mladém ouředníčku ve fraku, v bílých pantalonech a rukavičkách srnčích, kteří už šli prohlížet, že byli u Vacků, u Šimků, teď že jsou u Jírovců.

Šimůnek sebou škubl. To už neměli daleko k němu. Hned se otočil, rovnou domů, a tam hned na ženu a děti, ať se klidí pryč, do lesa, do far, ať tam ostanou třeba do večera; a hned, jak vykročili, za nimi zavřel dveře, vytáhl kliku, schoval ji, zavřel dveře na síň, všecko stavení a sám zase zpátky do městečka, napřed cestou komise a, kde mohl, pobízel, štval, ať zavrou, ať odejdou, co by si dali prohlížet a všecko zobracet – Staré Havlové namluvil, že přijde do trestu, že jí vezmou kuřata, protože je má v sednici. Babka poděšena sebrala kuřata do klína, zavřela chalupu a pryč za ni, do polí, do oupadu v polích, pod trnkovou houštinu.

Zatím komise chodila, prohlížela sednice, opakovala nařízení, vlastně jen doktor, neboť mladý panáček, vytáhlý, měl jen nos vzhůru, prohlížela dvorečky, nařizovala, že ta kaluž, ta louž musí pryč, musí, a to bez odkladu.

U Šimůnků nepochodili a ještě v několika staveních. Tam všecko zavřeno, zabedněno jako pevnost a dovolati se nebylo možná. Jinde jen ženské našli a děti; ty leckdes spustily a daly se do jeku. Muži schválně odešli a ženské naslouchaly úzkostně nebo zmateně, co páni nařizovali. Jen kovářka se rázně ozvala, a bodejť, aby z kuřat byla korela, když je má chvíli v sednici, a dolejší Klugar ve statku bránil louž na dvorečku u hnoje, to že je všecko zdrávo, jak pak, když páni z města schválně chodívají do chlívů, aby se pozdravili.

Řekl to pánům ostře, blýskaje očima, před ženou a dětmi, před čeládkou a před zvědavci ze sousedství, jimiž se naplnilo půl nádvoří. A od brány, z rudého pískovce klenuté, dostalo se mu pojednou pomoci. Stanul tam vysoký muž osmahlý v starém kastoru, černovlasý, s vakem na zádech, o holi, jenž nepozorován přišed, cizí pocestný, patrně už na nocleh, chvilku poslouchal, jak se hospodář brání.

„Ať si jdou páni jinam balamutit, lidičky, co to je kolera,“ volal pocestný. „My to už taky víme, a taky to, jak v Uhrách za to s pány zatočili.“ Zdvihl maně pravici a zatřásl holí. Mladý úředník začal se ohlížet po smělci, jak postoupil, i po bráně. Tlustý doktor se také lekl, ale stavěl se ještě; vytáhl svou hůl s třapečkem proti pocestnému a volal nejistým hlasem:

„Kdo jste, vy buřiči!“ A hned na rychtáře, kdo to je, toho že musí zavřít. Mladý úředník to ostřeji, po německu opakoval, ale vida, jak všichni ve dvorečku stojí zamračeně, jak několik jich pocestného zastoupilo, couval v tom přísném poroučení k bráně a z brány a doktor za ním i rychtář, jenž je provázel.

Vandrovní opanoval pole a nestaraje se o pány, chutě vykládal, co prve nadhodil, spustiv ranec k zaprášeným střevícům.

„O vás by se páni tak starali!“ dotíral s úsměškem, „za tím něco je; Uhři to prokoukli. To, co všecko páni nařizují, to kouřem, ty medicíny, to je na vaše otrávení, abyste věděli!“

Hrozné to nařčení pohnulo všemi, až vykřikovali. Vandrovní nedbaje kázal dál:

„Proto už je v Uhrách rebelie, už tam pány bijou. Tady se toho vrchnost taky bojí, proto už leckde musili sedláci odvést kosy a sekyry. Vrchnosti jim je pobraly, tamhle na Táborsku a u Hradce, sám jsem to viděl.“ Lhal, ale slova jeho zažehovala.

„Sakram… duše!“ zkřikl hospodář, „to jsem je měl do tý louže hodit. Ať mně přijdou!“

Komise všecka znepokojená vracela se na „Kamenici“. Doktor prskal, plival, mladý úředník měl zas už kuráž a nadával po německu, jaká je to rota, spřež, jaká hovada. A zase lámaně česky na rychtáře, ať hned, hned pro toho buřiče tam pošle, ať ho dá chytnout a svázat. Rychtáři se nechtělo k vůli sousedům, ale neodvážil se ani slova na odmluvu.

Před jeho stavením setkali se s farářem Havlovickým. Vrátil se právě ze vsi, když byl s Pánem Bohem. A zas už stál houfec zvědavých opodál a rostl, co farář s pány mluvil, a poslouchal, co se jim stalo dole u Klugarů.

„Ale to musím říct, pane faráři,“ přiznával doktor německy (farář však z úmysla k vůli lidem mluvil pořád česky), „ve vaší kollatuře to není tak zlé jako jinde. Tady si dají spíše říct. A taky mně po vsích leckde řekli: Tohle jo, tohle nám taky pan farář radil.“ To citoval po česku.

„A dyť žádná korela není!“ vykřikl náhle někdo opodál z houfu, patrně naschvál komisi.

Farář se tam obrátil a promluvil klidně a vlídně:

„Je, z dopuštění Božího cholera je, už je v Rakousích, podle nejnovějších zpráv. Cholera je, ale nebojte se jí, důvěřujte v Boha a zachovejte se podle těch rad, jež se vám dávají.“

„Drží s pány! Už je taky uplacenej!“ rozkřikl se mu do řeči týž hlas z houfu.

To slovo zrovna zařízlo. Farář Havlovický stál okamžik, jako by ho někdo znenadání udeřil. To bylo tak nespravedlivé, surové, nevděčné a pak tak neočekávané, že hned nemohl promluviti. Ale jen na okamžik. Rázem vykročil, oči mu zahořely, a přímo k samému zástupu, jenž tím výkřikem i jak farář přistoupil, byl zaražen.

„Kdo to vykřik‘!“ zahřměl Havlovický. „Ať se mi postaví tváří v tvář, ať ještě jednou řekne!“

V zástupu okamžik ticho. Pak se hnul Čejchan granatýr i Černý Vacek, stáli v čele a začali faráře chlácholit, aby jemnostpán odpustil, to že ta nectná huba – Vtom už jiní volali a pobízeli: „Šimůnku, Šimůnku!“ a kdo nevolali, obraceli se po krejčím z uličky, jenž sebou škubal a pojednou zapíral.

„Nechte ho, nechci zahanbovat toho, kdo to řekl. Zastydí se sám, až rozváží, co udál, jak mně na cti ublížil. Toho jsem si nezasloužil.“

Obrátiv se, šel k pánům, s nimiž se už nezdržel. Odešel, oni pak čekali u rychtáře, až přivedou toho buřiče vandrovníka. Ale nedočkali se ho; uslyšeli, že už je pryč, že utekl, a u Klugarů žádný že neví, kam.

„Však on ani neutek,“ řekl doktor rychtáři, „je on někde v seně. A taky ho vaši asi tuze nehledali.“

Mladý úředník hrozil, že nebude-li tu lepší pořádek, že by pan vrchní jináč musil zakročit. Pak vsedli do kočáru a odjeli k Náchodu.

Havlovický se vrátil domů všecek pobouřen. Takového obvinění se nenadál. Rovnou zašel do svého pokoje a přecházel jím bez únavy. Ani nepozoroval, že se již smráká. V tu chvíli přišel mimo obyčej dolejší mlynář a začal hned o tom, čeho se doslechl, co se faráři stalo. Prosil, aby se nezlobil, aby si z toho nic nedělal, že to byl ten tlamatý Šimůnek, ten že každého udrbne, však kdyby slyšel, jak mu za to nadávají –

„Je pobouřený čas, jemnostpane. Co se dnes všecko děje a mluví!“ A pověděl, co zaslechl o řeči toho vandrovního.

„Ale nevěřili tomu!“

„I věří, jemnostpane. Smál jsem se, když mně to povídali,“ mlynář dutě zakašlal, „a povídám: A co by z toho vrchnosti měly, lidičky! A oni zas: Je chudýho lidu mnoho, panstvo se ho bojí a živit ho nechce!“ Mlynář zase dutě zakašlal, chtěje se zasmát; ustal však když viděl, jak se farář zasmušil.

„Je to lehkověrnost!“ zvolal Havlovický. „Pitomost! A taky ten strach. Ale –“ prudký hlas se mírnil, „to, co teď roste, nebylo teprve letos zašíváno. To semeno už je dávno zaseté a kořenatí pod kůrou země. Troud se už dlouho suší a teď chytá. Vrchnosti jsou hlavní příčina. Kdyby se o lid více staraly a více si ho všímaly!“

Mlynář chutě přisvědčil a ještě pak, když se vracel z fary, na to myslil, a že má farář pravdu, to že je člověk, že to není jen praktikant, jak si tenkrát řekl, když ho tu po prvé uvítali, že má nejen bystrou hlavu, ale také srdce. Jak se teď stará a cítí za všechny, a ti lidé že to ani všichni neuznají. –

Jak se proroctví o Francouzích loni rozneslo po vrších, po dolech, tak se roznesla nyní ta hrozná obvinění, jež ten neznámý pocestný u Klugarů tak veřejně provolal. Jako by doutnák zahodil a zmizel beze stopy. A jinde, po vsích, i tu v Padolí to opakovali, domácí i cizí, nocleháři, pocestní, a všude ta řeč dopadala na dobrou půdu v ten čas nebezpečenství a strachu, kdy nouze šla před tím strašlivým hostem morovým.

Nejvíce mezi tkalci.

Farář Havlovický o těch řečech dobře věděl. Slyšel je, ten onen přišel se i důvěrně zeptat. Vyvracel ty řeči hovorem i s kazatelny. Ale tu musil zvlášť opatrně a konejšivě, aby nezjitřil pobouřené mysli.

Leckdes se mu dařilo, ale viděl také, že to bejlí jinde bují dál a víc. A nedostatek byl mu jako vláhou. Stavy počínaly umlkat, neboť trhy v Polici pocházely. Málo kupců tam přijíždělo, a ti dávali málo za plátna a strhovali. S neprodanou kupou se tkalci vraceli nebo s krvavým grošem a nesli s sebou hořkost, zoufalou trpkost a roznášeli řeči, jež ten onen přinesl. Počínali věřit, že panstvo chce chudé lidi opravdu otrávit, na to že jsou nastrojeny ty meduciny a kvasnice i císařský tabák, že se chtějí chudého lidu zbýt a také vojny, protože se bojí Francouzů, aby je tedy zastrašili, aby sem nepřitáhli, proto ten mor –

„O nás by se páni tak nestarali,“ rozkládal zbečnický Kaválek houfci tkalců, jak šli z Police z trhu počátkem podzimu. „Kde se vzala taková láska pánů k nám!“

Přisvědčovali a dlouhý, hubený Zima, nyní kost a kůže, že na něm vyrudlý burnus visel jako na tyčce, přisolil tenkým hlasem:

„Dyž jsme neměli ani do huby, to eště ezdekuci posílali a teď najednou taková starost, abysme nezastonali!“

„Ezdekuce!“ vyrazil chrčivě volatý Dejmek, „a co pak robota, a zvěř nadhánět, a kontribukce, desátky a silnice stavět!“

„A syny dávat na vojnu!“ zkřikl bledý Suk s červenými víčky, jemuž letos odvedli už druhého syna.